Původ dopravních nehod spočívá vesměs v selhání některého z prvků dopravního systému. Každá z takových nehod je zbytečná a je možno jí předejít. Ukazuje se, že jedním z účinných nástrojů prevence, který lze používat od nejútlejšího věku, je komplexní systém dopravní výchovy. Významnou institucí pro dopravní výchovu dětí, hned po primárním vlivu rodiny, jsou předškolská zařízení, která mohou dětem poskytnout v přiměřené šíři a hloubce jejich vývojové úrovně poučení k bezpečnému pohybu při sportovních aktivitách, hrách s míčem, pěší chůzi i na dětských jízdních prostředcích (koloběžky, trojkolky apod.).
V mladším školním věku dominuje ve většině případů v dopravní výchově institucionální školní forma, těžící z principů vzdělávacího systému. Žáci v tomto věku se nejvhodněji učí správnému chování v dopravě inscenačními způsoby nebo metodami spočívajícími v otázkách, zaměřených na rozvoj strategického myšlení. Řeší modelové nebo animované problémy, hledají správná rozhodnutí a zaujímají důvodná stanoviska. Významné místo v dopravní výchově v tomto věku má praktický, kvalifikovaně vedený cyklistický výcvik na dopravním hřišti i v reálných situacích provozu na silnici.
Ve vyšších ročnících základní školy se nabízí možnost vytěžit pro dopravní výchovu každé vhodné učivo, transformované do dopravně-analogických příkladů. V 11 - 12 letech se v žácích probouzejí výrazněji pocity partnerství, které mají v dopravě a při přípravě mladé generace na pozdější spoluvytvoření pozitivního dopravního klimatu velký význam. Kreativní pedagog toho jistě neopomene využít.
Zásadní význam pro kompetentní a kvalifikované vedení institucionální dopravní výchovy pro děti a mládež školního věku mají pedagogové základní školy. Pro jejich přípravu je potřebné zajistit žádoucí podmínky již během studia na pedagogických fakultách, nejlépe speciálním předmětem, navazujícím na ostatní obecné pedagogické a psychologické disciplíny. Nepovinnými profilujícími předměty by mohl základní kurz pokračovat k prohloubení pedagogických schopností v dílčích směrech, počínaje didaktickými a metodickými dovednostmi, přes tvorbu pomůcek, výukových prezentací a programů k dopravní výchově žáků, až po kurzy předlékařské první pomoci. Diplomové práce z problematiky dopravní výchovy na základní škole, resp. další práce rigorózní, by měly být jejich přirozeně gradovaným vyústěním. Pedagogové-specialisté s touto průpravou by na svých školách mohli působit jako garanti dopravní výchovy a školitelé kolegů v širším regionu své školy.
V rozvinutých zemích Evropské unie existují komparativní výzkumy, uskutečněné v rámci výzkumného projektu 1 F 44L/058/050 Moderní formy dopravní výchovy dětí a mládeže jako prostředek snižování nehodovosti v provozu na pozemních komunikacích - ALARM a výzkumný záměr MSM 0021622421 Škola a zdraví pro 21. století. Zkoumaná problematika, šetřená ve 12 vybraných zemích Evropy, vykazujících srovnatelnou míru rozvoje pozemní dopravy jako Česká republika, byla distribuována do okruhů, vytipovaných jako signifikantní pro hodnocení přisuzovaného významu a úrovně (rozsahu, hloubky, formy a intenzity) dopravní výchovy v základních a středních školách. Srovnání a vyhodnocení zkoumaných parametrů přineslo zajímavé výsledky.
Šetření ukázalo, že zabývat se dopravní výchovou v předškolním věku považují z dvanácti sledovaných zemí za účelné pouze dvě, tj. 16,6 % dotázaných. Překvapuje, že i u věkové skupiny šesti až desetiletých dětí to jsou pouze čtyři země (33 %), které označují dopravní výchovu za tak závažnou v tomto věku, aby byla pro všechny žáky povinná. Teprve pro mládež ve věku 11 - 15 let je za povinnou považována již v devíti (75 %), za nepovinnou ve třech zemích (25 %). Pro mládež ve věku 16 - 18 let má být podle názoru pěti zemí (33 %) dopravní výchova povinnou a podle sedmi zemí (58,3 %) nepovinnou. Podle tohoto průzkumu tedy ve zkoumaných zemích dominuje názor, že příprava pro aktivní účast v dopravě kulminuje ve věku žáků druhého stupně základní školy.
Problematika kvalifikovaného vedení dopravní výchovy ve školách je vesměs považována za klíčovou. Ve výsledku šetření se projevuje v jednotlivých zemích velmi různorodý přístup. Zklamáním bylo při vyhodnocování získaných údajů zjištění, že pro skupinu nejmladších žáků jsou dodané informace nedostatečně konkrétní a lze z nich pouze dokázat, že za kvalifikované průvodce dopravní výchovou jsou v elementárních školách považováni výlučně učitelé.
Také pro věkovou skupinu žáků ve věku 11 - 15 let jsou hlavními subjekty dopravní výchovy učitelé v devíti zemích (75 %). Toto pojetí doplňují policejní instruktoři ve dvou zemích (16,6 %) a v jedné zemi experti silniční bezpečnosti (8,3 %). Někde se významným podílem na realizaci DV zúčastňují také jiné subjekty, např. místní dopravní autority ve Francii a autokluby v Itálii. Částečně pomáhají s DV pojišťovny (Francie) a tzv. koordinátoři DV (Španělsko).
Pro mládež ve věku 16 - 18 let jsou hlavními subjekty dopravní výchovy učitelé v osmi zemích (66,6 %), v další (6,7 %) společně policejní instruktoři, experti silniční bezpečnosti a místní autority. Významnější podíl na realizaci DV v tomto věku zastávají v Itálii opět autokluby. Stejně jako ve druhém stupni škol se i ve školách středních opět podílejí na DV ve Francii pojišťovny, koordinátoři ve Španělsku a mladiství účastníci dopravních nehod s trvalými následky v Dánsku (kurzy typu The Action).
Učitelé elementárního stupně škol jsou z principu považováni svým vzděláním za kvalifikované pro vedení dopravní výchovy v rozsahu pravidel chování chodců. Učitelé na 2. stupni základní školy pro žáky ve věku 11 - 15 let získávají specifickou přípravu pro DV v rámci základního pedagogického studia v sedmi zemích (58,3 %). O jejím rozsahu se však konkrétně zmiňují pouze Belgie a Itálie, které uvádějí hodinu týdně. Dodatečná postgraduální průprava a výcvik učitelů této věkové skupiny žáků je k dispozici v pěti zemích (41,6 %). Účast učitelů je však dobrovolná (Nizozemí) a rozsah školení v některých případech velmi sporý (Dánsko). Rozsah takových kurzů se pohybuje v rozmezí od dvou (Dánsko) do šestnácti hodin (Nizozemí). Provozovateli kurzů jsou většinou organizace silniční bezpečnosti (Dánsko, Nizozemí) nebo autokluby (Itálie). Učitelé žáků ve věku 16 - 18 let získávají specifickou přípravu pro DV v rámci svého pedagogického studia ve čtyřech zemích (33,3 %). O rozsahu této přípravy se zmiňují pouze Rakousko a Itálie, které uvádějí shodně 1 týden. Dodatečný výcvik učitelů pro žáky věkové úrovně střední školy je nabízen ve čtyřech zemích (33,3 %). Také zde je účast učitelů dobrovolná (Nizozemí) a trvání kurzů dramaticky rozdílné - od dvou (Dánsko) do dvaceti hodin (Nizozemí). Provozovateli těchto kurzů jsou převážně organizace silniční bezpečnosti (Dánsko, Nizozemí).
Existence oficiálních osnov dopravní výchovy je parametr, který dokazuje prestiž této problematiky ve vzdělávacím programu i v systému předmětů učebního plánu. Získané údaje prozrazují, že oficiální osnovy DV pro předškolní věk ve vybraných zemích neexistují, neoficiální jsou pouze ve dvou zemích (16,6 %). Pro věkovou skupinu 6 - 10 let jsou oficiální osnovy DV k dispozici ve čtyřech zemích (33,3 %), pro děti ve věku 11 - 15 let jsou oficiální osnovy DV již v devíti (75 %) a neoficiální ve třech zemích (25 %). Oficiální osnovy DV jako samostatného předmětu existují např. v Rakousku pouze pro skupiny ve věku 10 - 11 let a 15 - 16 let, přičemž účast v této výuce je dobrovolná. Pro mládež ve věku středních škol, tj. 15 - 18 let, jsou oficiální osnovy DV v pěti (41,6 %) a neoficiální v sedmi zemích (58,3 %).
Vytvoření osnov dopravní výchovy a její zavedení do výchovně-vzdělávacího systému je velmi různorodé a liší se jak v čase (době) přijetí osnov, tak v jejich určení pro různé věkové skupiny. Kromě Rakouska, kde byla dopravní výchova zařazena pro děti 10 - 11leté v roce 1985 (16 - 18leté v roce 1979), neuvádí žádná země dopravní výchovu ve výchovně-vzdělávacím systému dříve, než v 11 letech. Pro věkovou skupinu 11 - 15 let a 16 - 18 let zavedla Francie DV již v roce 1957, Německo v roce 1972, Belgie v roce 1985. Holandsko si pospíšilo se zavedením DV pro žáky ve věku 10 - 12 let již v roce 1959, ale pro kategorii 16 - 18 let ji zařadilo do výchovně-vzdělávacího systému až v roce 1982. Španělsko a Švédsko mají DV zavedenu od roku 1991, ale jen pro žáky ve věku 11 - 15 let a konečně Dánsko, Finsko a Itálie pro kategorie věku 11 - 15 a 16 - 18 (kromě Finska) od roku 1994. Značná nejednotnost svědčí o malé koordinaci učebních programů dokonce i mezi zakládajícími zeměmi Evropské unie se stejnými potřebami a podmínkami.
Údaje k tomuto šetření byly respondenty poskytnuty pouze pro věkové skupiny druhého stupně základní a středních škol. Z nich vyplývá, že dopravní výchova pro žáky ve věku 11 - 15 let tvoří ve čtyřech zemích (33,3 %) samostatný předmět. Kromě toho je ve všech dvanácti zemích (100 %) integrována s jinými vyučovacími předměty. V Holandsku je vyučována buď formou samostatného předmětu, nebo začleněním do tzv. sociálních dovedností v rámci ostatního učiva. Rakousko uvádí důraz na dopravní výchovu pro věkové rozpětí 10 - 11 let ve škole základní a 15 - 16 let ve školách středních. Ve všech případech je výuka hlavně teoretická, realizovaná ve třídách. Pokud se kombinuje s praktickým výcvikem, bývá doplněna řešením simulovaných situací, a to v osmi zemích (66,6 %) a výcvikem v reálném provozu rovněž v osmi zemích (66,6 %).
Pro mládež ve věku středních škol (16 - 18 let) je DV v devíti zemích (75 %) integrována s jinými vyučovacími předměty. V Rakousku má charakter samostatného nepovinného předmětu, určeného pro kategorii 15 - 16 let. V Dánsku je DV od 16 let nepovinná. V Holandsku a ve Španělsku je zahrnuta do speciálního výcviku v řízení mopedu. Také pro středoškolskou mládež je DV hlavně teoretická (v devíti z dvanácti šetřených zemí, tj. 75 %) probíhající v rámci výuky ve třídách. Výcvik bývá doplněn řešením simulovaných situací, jak uvádí sedm zemí (58,3 %), a tréninkem v reálných situacích - šest zemí (50 %).
V zemích EU s nejrozvinutější dopravou (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko a Holandsko) převládá všeobecné přesvědčení, že DV musí již od dětství zaujímat ve výchovném systému pevné místo (Švýcarsko uvádí věkové rozpětí již od 3 do 11 let). Je s podivem, že řada zemí (Belgie, Dánsko, Švédsko, Finsko) nestanovuje v učebním plánu ani minimum vyučovacích hodin týdně nebo ročně a ponechává na libovůli jednotlivých škol, jakou kapacitou se budou problematice dopravní výchovy věnovat. Výjimkou je kurz jízdy na mopedu se stanoveným časovým rozsahem pro žáky ve věku 15 - 16 let v Holandsku.
K šetření metod používaných v dopravní výchově ve zkoumaných regionech byly vytipovány verbální prezentace, skupinová práce, dramatizace, simulace, pedagogické hry, diskuse, terénní výcvik v exteriéru školy i v reálném provozu. Výukové metody opírající se o prezentování teoretických informací jsou pro žáky ve věku 11 - 15 let používány v jedenácti z dvanácti vybraných zemí a v sedmi z nich (58 %) jsou používány dokonce nejčastěji. Z dalších vyučovacích metod jsou častěji zastoupeny:
V šesti zemích (50 %) je uváděna jako častěji užívaná metoda simulace (s výjimkou Belgie, Dánska, Finska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie), stejně tak metoda pedagogické hry (kromě Belgie, Dánska, Finska, Nizozemí, Švédska a Švýcarska). Ve třech zemích (25 %) pro DV využívají i specifické semináře, divadelní formy, literární čtení a kvízy. Ve věkové skupině 16 - 18 let jsou nejčastěji používané metody v dopravní výchově založené na prezentaci teoretických informací. Tuto skutečnost připouští v jedenácti z vybraných zemí (91,6 %), za vůbec absolutně nejčastější ji označuje devět z nich (75 %).
Dalšími oblíbenými a často používanými metodami jsou:
V šesti zemích je jako častěji používaná metoda uváděna simulace (50 %, s výjimkou Belgie, Dánska, Finska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie), pedagogické hry (pět zemí - 41,6 %, kromě Belgie, Dánska, Finska, Itálie, Nizozemí, Švédska a Švýcarska). Ve třech zemích (25 %) je pro DV využíváno ještě specifických seminářů, divadla, čtení a kvízů, pozorování dopravního pozemního provozu, výroby modelů, informací postižených účastníků dopravních nehod s těžkými následky a seznámení s technickými systémy vozidel v chráněném školním areálu.
Analýzou údajů získaných šetřením těchto fenoménů ve dvanácti evropských zemích byl sestaven soubor okruhů, jimž je přikládán v teoretické a výcvikové dopravní výchově dětí a mládeže největší význam. Jmenovány byly:
Na elementární úrovni dopravní výchovy je nejdůležitějším cílem osvojení dopravních pravidel a značek, včetně jejich správné situační interpretace z pohledu chodců. V základech jsou trénovány dovednosti reagování, rozeznávání nebezpečných situací a rozvoj sluchových, zrakových a motorických schopností. Za velmi významný cíl navazující dopravní výchovy věkové skupiny žáků 11 - 14 let se v sedmi zemích (58,3 %) považuje cyklistický výcvik, v pěti zemích (41,6 %) znalost a především správné pochopení významu dopravních pravidel a značek pro účastníky silničního provozu, zejména pro cyklisty. Rozeznání nebezpečných situací a správná reakce na ně (chování v reálných situacích) je tématem číslo jedna ve čtyřech hodnocených zemích (33,3 %). Udivuje, že v daných zemích je poměrně podceňován trénink sluchových, zrakových a motorických schopností žáků i znalost poskytovat předlékařskou první pomoc zraněným, které dominují v cílech dopravní výchovy této věkové skupiny pouze v jedné nebo dvou zemích ( 8,3 %, resp 16,6 %).
Za téměř nejvýznamnější cíl a obsahové téma dopravní výchovy se považuje pro žáky věkové skupiny 16 - 18 let nácvik komunikativního chování a předvídavosti, schopnosti rozhodování a defenzivního chování v pěti zemích (41,6 %), pěstování a nácvik správného chování v nebezpečných situacích ve čtyřech zemích (33,3 %), výcvik v řízení mopedu nebo motocyklu, dopravní interakce, psychologické aspekty, alkohol a drogy, stejně jako cyklistický výcvik rovněž ve čtyřech zemích (33,3 %) a partnerské chování chodců v dopravě ve třech zemích (25 %). Mezi preferovanými cíli kupodivu figuruje ještě i tady cyklistický výcvik ve třetině případů, i když je možné, že je chápán jako doporučená forma sportu - cykloturistika a bicross.
V čem jsou pro nás zjištěné zahraniční přístupy inspirativní:
Na základě výsledků uvedeného výzkumného úkolu i záměru byl zpracován program předmětu Dopravní výchova pro učitele 1. stupně ZŠ, zařazeného do studijního plánu a realizovaného od školního roku 2005/06. Obdobně byl zpracován také program analogického předmětu Dopravní výchova pro učitele 2. stupně ZŠ, zařazeného do inovovaných akreditačních materiálů v roce 2007. Pro učitele v praxi, kteří mají o práci v oblasti dopravní výchovy zájem a ve svých školách se jí věnují, je otevírán akreditovaný postgraduální seminář dopravní výchovy v rozsahu semestrální výuky, jehož absolventi získávají Osvědčení o jeho ukončení a Dekret lektora dopravní výchovy s kompetencí metodického vedení dopravní výchovy v několika dalších školách v příslušném regionu. Obsah semináře je věnován především těmto tematickým okruhům:
Tímto způsobem pracují v oblasti dopravní výchovy již ve 160 školách brněnské části Jihomoravského kraje.
Hebenstreit, B.: Indirekte Verkehrssinnbildung an weiterfűhrenden Schulen. Ein Verkehrswachts-Kompendium mit Hilfen für Lehrer und Schüler. Műnchen: TŰV-Akademie Bayern Hannover Sachsen, 1997.
Keeping Children Safe in Traffic: Executive Summary. Paris: OECD Publishing, 2004.
Traffic Safety Education at the Secondary School Level in the EU Countries. European Study. Brussels: European Road Safety Federation ERSF, 1996.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
