Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Co by měl učitel vědět o koktavosti
Odborný článek

Co by měl učitel vědět o koktavosti

21. 10. 2011 Základní vzdělávání
Autor
doc.PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová Ph.D.

Anotace

Článek docentky Peutelschmiedové byl sepsán k Mezinárodnímu dni porozumění koktavosti (22. říjen). Opírá se o erudici autorky v oblasti logopedie, je však určen především učitelům, kteří zatím nemají s pomocí koktavým žákům větší zkušenosti. Vedle teoretického základu obsahuje text řadu podnětných metodických doporučení.

Lidová moudrost praví: sdělená radost – dvojnásobná radost, sdělená bolest – poloviční bolest. Že koktavost patří do té druhé kategorie, je nabíledni. Jen zřídka se však sdílí, spíše se o ní urputně mlčí, obchází se, kamufluje, tají, prostě je tabu. Svým způsobem tomu má odpomoci na 22. října stanovený Mezinárodní den porozumění koktavosti. Připomíná se již několikátým rokem i v České republice.

Podstatnou roli hraje u koktavosti věk, něco zcela jiného je koktavý předškoláček, školák, hoch na prahu dospělosti nebo ten, kdo už je – podle Danteho – v půli se svou poutí. V Česku se to zatím příliš nerozlišuje, řeč je neustále jen o koktavých dětech. Pro potřeby základní školy u této věkové kategorie setrvejme, i když se – rozsahem od šesti do patnácti let – toto období výrazně větví na školní věk mladší, střední a starší.

Pokusme se stručně zodpovědět několik základních otázek. Vzbuzený zájem pak můžeme jako učitelé – ve prospěch svých žáků – ukojit nahlédnutím do chytrých knížek, z nichž aspoň na některé v závěru upozorníme.

Co způsobuje koktavost?

Dvojsečná otázka. Můžeme se tak ptát jak po příčině koktavosti, tak po jejích důsledcích.

Na otázku, co je příčinou koktavosti, je velmi jednoduchá, bohužel smutná odpověď: to stále ještě nevíme. Kdo tvrdí opak, není hoden pozornosti. Výzkumy se ubírají vícerými cestami. Koktavost (balbuties – čti balbucies) však už rozhodně nepovažujeme za pouhou funkční poruchu, neurózu řeči. Především bychom jako učitelé měli pomáhat zbavovat tíživého obviňování nebohé rodiče. Koktavost svého dítěte rodiče nevyvolali nesprávným výchovným působením. Pravdou je, že přístupem k tomuto řečovému problému mohou mluvní projev svého potomka zlepšovat, nebo zhoršovat. Obviňování rodičů celou situaci pouze komplikuje a ztěžuje. Naopak, rodiče dítěte, které koktá, by měli dostat především co nejvíce konkrétních informací o tomto řečovém problému, a to na úrovni nejnovějších odborných poznatků – nejspíše u dobrého logopeda.

Psychologové a lékaři se koktavostí příliš nezabývají. Rodiče školáků často již v počátcích potíží – nejčastěji kolem třetího roku věku – vyslechli vražednou větu: „On z toho vyroste.“ Stále opakovaná témata psychotraumat jako příčiny koktavosti konfrontujme s reálnou situací dětí na nejrůznějších místech neklidného světa, kde i ty nejmenší bývají svědky děsivých scén hrůz, násilí, zabíjení, nesrovnatelných s nějakým čertem doprovázejícím Mikuláše apod. Vypukly v těch krajích někdy epidemie koktavosti?

Nyní krátce k druhému aspektu položené otázky: co může ve vztahu ke škole způsobit koktavost. Málo si uvědomujeme, do jaké míry je vadou řeči ohrožena školní úspěšnost žáka. Někdy se z něho stává pouhý návštěvník školy. Paní učitelka ho nevyvolává, buď nechce žáka traumatizovat, nebo nemá dost času a trpělivosti, aby vyčkala, „až se vymáčkne“. Dítě se přestává aktivně zapojovat do dění ve třídě, ztrácí zájem, souvislosti, přichází jeden neúspěch za druhým. Zná správnou odpověď, ale bojí se promluvit, neví, jak by se mu to podařilo. Po čase se dítě většinou prospěchově zařadí do skupiny těch slabších. Co z toho může plynout sociálně, to si každý schopný pedagog doplní sám.

Kdo je to koktavý?

„Dobrá otázka!“ – jak říkají zkušení (protřelí?) mluvčí v médiích, aby získali čas na promyšlení odpovědi – a začnou zeširoka. Z výše uvedeného textu je patrné, že se všemožně vyhýbáme označení koktavý žák, případně koktavé dítě. I zde zapracovala politická korektnost, a to v tomto případě správným podotknutím, že koktavost není to, co dítě (žák) je, ale co dělá. Neměli bychom ho tedy označovat jako koktavého, ani cizím slovem jako balbutika. Přiznejme, že v češtině to vždy nejde. Asi nepřistoupíme na anglosaský způsob označování zkratkou (PWS – Person Who Stutters – osoba, která koktá).

Bývalý britský politik Disraeli prohlásil, že existuje lež, kardinální lež, a potom už jen statistika. Statistické údaje o výskytu koktavosti se značně rozcházejí podle toho, koho vlastně za koktavého považujeme. Ve většině populárních článků čteme povzbuzující fakta, že mezi koktavé patřil už biblický Mojžíš, dále Aristoteles, Newton, Winston Churchill a z našich například Josef Jungmann a Karel Jaromír Erben. Koktavý totiž není jen ten, kdo viditelně a slyšitelně s obtížemi zápasí s řečí, s první slabikou slova jako Vašek v Prodané nevěstě v árii Ma-ma-ma-matička po-po-povídala… Může „uvíznout“ již na první hlásce slova, ale u mnohých ani narušení plynulosti řeči netušíme, raději moc nemluví nebo mohou trpět tzv. vnitřní koktavostí, abychom uvedli jen jednu z možností. Prostě stojí a mlčí, než se jim podaří křeč (spasmus) překonat. Co to znamená ve škole, domysleme. Takže vrátíme-li se ke statistice, pohybují se údaje mezi jedním až čtyřmi procenty populace, převážně se týkají pánů tvorstva, mužů, ve škole hochů. To má hlubší konotace, přesahující záměry tohoto textu.

Je koktavost léčitelná?

Ten, kdo koktá, není nemocný. Úprava koktavosti je záležitostí týmové spolupráce odborníků více oborů, jejichž koordinátorem by měl být fundovaný logoped. Fundovaný v práci s dětmi, které koktají, nerealizující se pouze úpravou vadné výslovnosti. Ve stále připomínaných Spojených státech se jedná o odbornou specializaci, vyhraněnou dokonce na dětskou koktavost, v České republice zatím v tomto směru pokulháváme. O to významnější je úloha učitele, aby dokázal rodiče svého žáka adekvátně informovat, správně je nasměrovat.

Rozhodně neexistuje žádná zázračná pilulka ani doporučitelný přírodní produkt. Lékař může ordinovat různé zklidňující léky, nejčastěji sedativa, nic víc. Ani přírodní produkt neznamená spásu. Například medicínsky využívaná bylinka s poetickým jménem belladona má v češtině mnohem výmluvnější pojmenování – rulík zlomocný.

Co se týče často doporučované jógy, relaxačních technik – jsou to aktivity zklidňující, podpůrné, samy však koktavost rozhodně neodstraní. S hypnózou, oxygenoterapií (může vyvolat až epileptický záchvat) to už je na pováženou, zejména u dětí. Zde se obraťme na odpovědného lékaře. Biofeedback nebo metoda one brain je v případě koktavosti metodou jinak prospěšnou někomu úplně jinému než člověku s narušením plynulosti řeči.

Co tedy pomůže? Co můžeme očekávat? Koktavost je odborně řazena do okruhu narušení plynulosti řeči. U dětí školního věku se již může jednat o fixovanou koktavost. Bývá spojována s tzv. Demosthenovým komplexem. Znamená to, že postižený si v řeči klade přehnané, maximalistické cíle. Kýžený řečový perfekcionismus zvyšuje jeho vnitřní chaos a zmatek. Člověk s narušením plynulosti řeči má dojem, že by měl vždy mluvit klidně, nikdy v řeči nezaváhat, nevzrušit se a soustavně kontrolovat reakce svých posluchačů. Úplně se míjí se skutečností, že nikdo v jeho okolí nemluví vždy naprosto plynule, naopak. Vyžaduje-li absolutně plynulý mluvní projev logoped (u dětí např. bezchybným odvyprávěním naučené pohádky, příběhu nad obrázkem), není to ta správná cesta k přirozeně plynulé řeči.

V podstatě můžeme rozlišit tři roviny plynulosti řeči. Tou první je spontánní plynulost běžného mluvčího, rozhodně ne nějaký vzorový projev antického rétora. Přiznejme poctivě, že té dosáhne balbutik jen zřídka. Optimální je tzv. navozená, někdy označovaná jako monitorovaná plynulost řeči, speciální technika v zásadě založená na tzv. měkkém hlasovém začátku. Ten stojí v pozadí naprosté většiny zhruba tří set nejrůznějších terapeutických metod užívaných ve světě. Navození měkkého hlasového začátku je v kompetenci s koktavostí dobře obeznámeného logopeda. Pro úplnost doplňme ještě třetí rovinu plynulosti řeči – tzv. akceptovatelnou koktavost. Týká se těch, kteří odmítají vynakládat úsilí do nácviku nové techniky řeči a její fixace. Jsou to většinou silné osobnosti, řídící se v zásadě heslem: Naučte se koktat! Do řečových kontaktů vstupují bez zvláštní, mluvní projev ještě zhoršující psychické zátěže, čímž vlastně dosahují relativní plynulosti. Českému prostředí a mentalitě něco takového není zrovna blízké, ve škole se s takovými jedinci budeme setkávat jen zřídka.

V posledních letech jsme začali být vůči koktavosti upřímnější. I čeští logopedi počínají ze svého slovníku vypouštět tvrzení o odstraňování koktavosti. Protože nikdo zatím nezná skutečnou příčinu tohoto problému, veškeré úsilí se může soustředit jen na příznaky (symptomy) koktavosti, na jejich co nejefektivnější eliminaci, lépe řečeno modifikaci.

Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?

Oba dotazy patří k pověrám spojovaným s koktavostí. Povědomí, že koktavost je neuróza řeči, má v našich krajích velmi tuhý kořínek. Podle ní se koktavý rodí s oslabenou nervovou soustavou, je neurotikem, a proto začne koktat. Velká část koktavých opravdu bojuje s neurotickými příznaky, nic překvapujícího při psychické zátěži, kterou na ně řečový problém nakládá. Neměli bychom však zaměňovat příčinu za důsledek vady řeči. Stačí zkusit si dvě hodiny mluvit beze slov začínajících kupříkladu obávanou hláskou „pé“ na začátku slova. S jakou úlevou psychicky vyčerpávající experiment ukončíme!

Koktavý je tvrdošíjně zobrazován jako směšná, až trapná figurka vyvolávající svými zoufalými pokusy o řeč posměch, shovívavou lítost, někdy až pohrdání. Některé odborné studie dokládají nadprůměrný inteligenční kvocient balbutiků, se zvyšujícím se výskytem mentálního postižení souběžně klesá výskyt koktavosti.

Co pomáhá?

Vyjděme ze známého postulátu, že kořenem zla je nedostatek poznání (Buddha). Každý z okruhu zainteresovaných by se měl nejprve snažit co nejvíce se o koktavosti dozvědět. Všichni v okolí řečově handicapovaného by se měli vyvarovat byť dobře míněných rad, aby se nejdříve pořádně nadechl, rozmyslel si, co chce říct, mluvil pomalu, začal ještě jednou atd. atd. Jen se tak zvyšuje napětí postiženého, který v té chvíli nemá ve své moci, aby na svém řečovém projevu cokoliv měnil, ovlivnil. Měl by se však rezolutně rozhodnout, že jednou pro vždy skoncuje s jakýmkoliv vyhýbáním se řeči. Vyhýbat se slovnímu kontaktu, určitému slovu nebo hlásce, mlčet – to je cesta do pekel. Koktavý neuvěřitelně získá, když začne o svých řečových problémech s lidmi mluvit. Zjistí s překvapením, jak moc úzkosti, trápení a obav u svých blízkých a přátel vyvolával. Nevěděli, co dělat, kam s očima, jak mu pomoci, a tolik by přece chtěli…

Čemu se ještě vyhnout? Především těšínským jablíčkům, jako že ono to přejde, ten a ten nás toho problému rychle zbaví (hypnózou, biofeedbackem, oxygenoterapií…). Nebezpeční jsou především ti, kdo slibují rychlé a jednoduché odstranění koktavosti. Můžete na to vzít jed, že to nesvedou a vinu budou klást především na bedra postiženého, na jeho rodiče. Psychicky devastující je také neustálé vyhledávání nových a dalších pokusů, které končí neúspěchem a zklamáním.

Je známé, že koktaví se většinou bojí telefonu – takříkajíc jako čert kříže. Jedno z možných vysvětlení najdeme srovnáním reakcí některých lidí na telefonní záznamník. Občas zaslechneme: „Záznamník? Na ten já vám mluvit nebudu!“ Pravděpodobně je jako balbutiky stresuje časová tíseň, časový limit. Pro koktavé je však telefon skoro terapeutickou pomůckou. Měli by telefonovat co nejvíce, několikrát denně. Je to výborná příležitost k řečovému tréninku a psychickému otužování. Něco v duchu Viktorem E. Franklem doporučované tzv. paradoxní intence. Laicky vysvětleno: štítíte-li se pavouků, vyhledávejte místa jejich nejčastějšího výskytu. Začít třeba dotazy na bezplatné linky je psychicky méně náročné a navíc nikoho finančně nezruinuje.

Jak mluvit s žákem, který koktá?

Nedoplňujte za něho slova, nenapovídejte. Zhoršujete tím jeho situaci, dáváte mu příliš najevo, že jste zpozorovali jeho aktuální potíže, že je na vás závislý a že by se bez vás neobešel. Navíc ho znejistíte, možná svou nápovědou, doplněním svedete řeč úplně jinam, než měl v úmyslu. Bránit tomu se zrovna nemůže.

Udržujte přirozený oční kontakt, neuhýbejte očima. Dáváte tím najevo svůj zájem, neubližujete soucitem. Pozor na mimoděčné pohyby (poklepávání prsty apod.). Vyčkejte, až žák řekne vše, co měl na mysli.

Snažte se neupadat do rozpaků. Nevyvolávejte pocit časové tísně. Projevujte upřímný zájem o to, co žák říká, ne jak to říká.

Kontrolujte vlastní mluvní projev. Mluvte klidně, pomalu, ale přirozeně. Neztrapňujte žáka napodobováním dětského způsobu řeči, zjednodušováním výpovědi.

Nedávejte dobře míněné rady (nadechni se…. tak, zkus to ještě jednou…, příště si to všechno nejdříve rozmysli…). Můžete vyvolat hlubší blokádu jeho řeči. Čím více se balbutik zaměří na vlastní řečový projev, tím hůře mluví.

Nepovažujte žáka, který koktá, za méněcenného. Respektujte jeho osobnost.

Když se nad výše uvedenými doporučeními zamyslíme, jsou ve škole obecně platná. Pro žáky, kteří koktají, i pro ty, co třeba zápasí s něčím jiným.

Jak může učitel konkrétně pomoci?

Učitel je určujícím spolutvůrcem třídní atmosféry, v níž by měl žák, který koktá, žít bez pocitu, že jeho vada řeči je něco zahanbujícího a ponižujícího, pro co by měl stát stranou dění ve třídě. V kolektivu se zdravou atmosférou všichni žáci vědí, že každý bude mít tolik času na odpověď, kolik potřebuje. Dobrého učitele zajímá, jak jeho žáci myslí, přemýšlejí, ne jak rychle odpovídají.

Jedna z nejožehavějších otázek zní: co s posměchem? Učitelé často váhají, zda mají před řečově handicapovaným dítětem mluvit o jeho vadě řeči, nebo tu skutečnost raději jakoby ignorovat. Zásadně lze doporučit: nepředstírejte, že koktavost dítěte neexistuje. Ono o svém problému ví a ví o tom, že vy to také víte. Nedělejte z koktavosti něco tajemného, netabuizujte ji. Skutečnost, že dítě o své vadě řeči ví, ale ještě neznamená, že současně ví, jak to přijímají ostatní, ve třídě pak spolužáci. Je-li učitel skutečnou osobností, autoritou, je také vzorem, modelem chování ve třídě. Jak on bude přistupovat k řečovému problému jednoho z žáků, tak bude pravděpodobně reagovat většina spolužáků. 

Jsme si hluboce vědomi, že předchozími řádky jsme se ve společenské realitě dnešních dnů ocitli v říši snů. Ten posměch prostě existuje a existovat bude, tak co s ním?

Zbavme se představy, že pomohou nějaké domluvy či moralizovaná kázání. To nefunguje. Poučme se v cizině, kde na věc jdou pragmaticky. Tomu směru se učeně říká desenzibilizace, smyslem a cílem je zapojit aktivně samotného postiženého, vést ho tak, aby u vědomí reality světa sám snižoval práh své citlivosti vůči tíživému problému. V USA existují celé programy, kdy se balbutik učí – sportovně pojato – mít míč na své straně. Uveďme malý příklad. Na posměšné zvolání „Jé, ty koktáš!“ zareaguje asertivním „Dej pozor, je to nakažlivý!“ Trochu drsněji se již před lety ve třídě ozval jeden český osmák: „Ty vo-vo vole, jak mlu-mluvíš ty, to do-dokáže ka-každej, a-ale zkus to ja-jako já!“

Řečové potíže můžete při vhodné příležitosti probrat s žákem v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima. Zeptejte se ho, jak mu můžete pomoci. Chtějte znát jeho názor na ústní zkoušení, na vyvolávání, na hlasité čtení apod. Nezdaří-li se první pokus o podobný rozhovor, nenaléhejte, ponechejte si „pootevřená vrátka“ pro pozdější dobu.

Neomlouvejte žáka pro jeho vadu řeči, mohli byste tak posílit jeho pocit bezmoci. Co očekáváte od jiných žáků, vyžadujte i od toho, který koktá. Berte však na vědomí jeho potíže. Bude se například cítit velmi špatně ve třídě, kde všichni hned vykřikují odpovědi. On v takové soutěži prostě neobstojí. Závisí případ od případu, chce-li se řečově handicapovaný žák zúčastňovat třídních slovních aktivit. Odmítá-li, nenaléhejte. V soukromém rozhovoru s učitelem by žák mohl sám rozhodnout, kdy a jak má být zkoušen. Rozhodnuto nemusí být nastálo, podle okolností se může vše měnit.

Nevyvolávejte podle abecedy nebo podle zasedacího pořádku. Okamžiky vyčkávání zvyšují úzkost, tenzi, strach z řeči. Klaďte vždy jen jednu otázku, nezahrnujte žáka dotazy.

U žáků postižených koktavostí existuje problém čtení, hlasitého čtení a čtenářství vůbec. Samotná počáteční výuka techniky čtení v prvních ročnících základní školy je spojena s ústním projevem, je tedy pro žáka, který koktá, něčím nepříjemným, čemu se raději vyhýbá. Tím může být ovlivněna rychlost a stupeň osvojení čtenářských dovedností. Je to zárodek dalších problémů: žák si pak obtížněji přečte a porozumí zadání matematického úkolu, zápasí s učivem v zeměpise atd. atd. Valná část žáků postižených koktavostí nepatří k vášnivým čtenářům, spíš nečtou. Důsledek? Pomaleji se rozvíjí jejich slovní zásoba, jazykový cit, mluvní pohotovost…

Někteří postižení žáci hlasité čtení ve třídě zvládají, zvláště po domácí přípravě (je dobré ji co nejvíce umožnit). Můžeme „odstartovat“ hlasité čtení ve dvojicích, ale nedělejme z toho pravidlo. Doporučuje se, aby v takovém případě celá třída alespoň určitou dobu četla ve dvojicích. Žák s koktavostí se tak nebude cítit výjimečný v nedobrém slova smyslu.

Každý žák má své dobré a špatné dny. Zvýšeně to platí o koktavosti, která se po hříchu často objevuje v nepředvídatelných vlnách. V těch horších dnech nechávejte žáka více v klidu, omezujte situace, kdy musí mluvit, číst apod. Tím více mu umožněte aktivity, v nichž se řečově cítí dobře: zpěv, přednes básní, ale i asociační řady, jakými jsou např. vyjmenovaná slova, násobilka apod.

Žák, který koktá, je velmi citlivý na neverbální projevy nevole – vaše i spolužáků. Pozor na významné pohledy, povzdechy, projevy netrpělivosti.

Malou snůšku dobře míněných rad – ve prospěch žáků, kteří koktají, ale i jejich učitelů – ukončeme oslovením publikovaným již před řádkou let: „Milí učitelé, či spíše paní učitelky! Hodní a bezproblémoví žáci vás nepotřebují. Vždy najdou cestu a způsob, jak se domoci potřebného pensa znalostí, dovedností a návyků. Potřebují vás ti něčím výjimeční, výjimeční ať ve smyslu kladném, nebo záporném. Těm můžete pomoci a těm se můžete zapsat do srdcí i do života svou profesionalitou i lidskostí. Využijte té příležitosti i v případě žáků, kteří koktají.“ [1]

V Olomouci dne 6. října 2011

Literatura

[1] PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Čtení o koktavosti. Praha: Portál, 1994. ISBN 80-7178-003-0.

K dalšímu čtení

Nejprve ze Slovenska (v českých překladech)

  • LECHTA, V. Koktavost. Praha: Portál, 2004, 2010. ISBN 978-80-7367-643-8.

Skutečně zevrubné odborné poučení o koktavosti na úrovni nejnovějších poznatků z dílny renomovaného univerzitního profesora, nejen v českých zemích v logopedických a speciálních kruzích dobře známého a vítaného.

  • LECHTA, V., KRÁLIKOVÁ, B. Když naše dítě nemluví plynule. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-849-4.

Důkaz, že i univerzitní profesoři dokážou se svými spolupracovníky formou otázek a odpovědí pomoci tápajícím – co se týče řečového projevu – rodičům a vychovatelům dětí s narušením plynulosti řeči, především předškolního a mladšího školního věku.

Ze světa (české překlady publikací z produkce Stuttering Foundation of America, sdružení více než půlstoletí se zabývajícího problematikou koktavosti)

  • DELL, C. W. Koktavost u dětí školního věku. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-075-1.

Knížka překvapí svou konkrétností a také aktivitami v českých logopedických ambulancích zatím nepřítomnými. Učitelé získají mnohé z kapitol věnovaných přímo jim i spolupráci s rodiči.

  • FRASER, M. Svépomocný program při koktavosti. Praha: Portál, 2000, 2006, 2010. ISBN 80-7367-183-2.

Kniha, kterou netřeba zvláště doporučovat, vyšla v ČR již ve třetím vydání. Jejím autorem je M. Fraser, sám balbutik, zakladatel Stuttering Foundation of America. Je určena především dospělým, kteří koktají, ale obsahuje rozsáhlý oddíl plný cenných rad i pro další věkové kategorie postižených.

  • FRASER, J. ed. Koktáš? Nezoufej! Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2330-3.

Určeno mladým lidem pubertálního věku, adolescentům, tímto pojetím nemá v ČR obdobu.

  • GEUS, DE E. Někdy koktám. Brno: Paido, 2002. ISBN 0-933388-42-X.

Autorka oslovuje přímo děti ve věku 7–12 let. Rozsahem nevelká knížka, která k nám doputovala opět z USA, by byla vítanou pomůckou v čekárnách různých poradenských institucí.

Nádavkem něco z České republiky

  • PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedické poradenství. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.

Knížka z 90 % se týkající problému koktavosti vznikla na základě konkrétních poradenských kontaktů, z větší části realizovaných e-mailem.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
doc.PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
21. 10. 2011
Z obsahového hlediska výjimečně čtivý a zdařilý článek, který odbornou logopedickou tématiku přibližuje čtenářské veřejnosti s citem, taktem a nevšedním humorem. Důraz je kladen na praktické využití sděleného – příspěvek vychází z komplexní znalosti autorky co se týče situace na poli terapie koktavosti u nás i ve světě, nabízí stručné informace o pátrání po příčinách koktavosti, o řadě terapeutických přístupů, srovnání. Především je však vhodně zacílen na pedagogickou veřejnost, které nabízí množství cenných podnětů k zamyšlení pro práci s žáky s koktavostí, které mohou mít pedagogové ve své péči.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Téma článku:

Speciální vzdělávací potřeby