Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Czech bumbácbal – sportování, které baví

Ikona informativni

Czech bumbácbal – sportování, které baví

Autor: Zita Květová
Anotace: V současné době klademe stále větší důraz na zdravý způsob života a s ním spojenou pohybovou aktivitu, kterou považujeme za důležitou součást prevence nadváhy a obezity, ale i jiných zdravotních problémů. V posledních více než deseti letech zaznamenáváme nepříznivý trend vztahu dětí a dospívajících k pohybovým aktivitám. Je neradostnou realitou, že se do sportu aktivně zapojuje stále menší počet jedinců, s mnohdy menší pohybovou zkušeností a nízkou mírou adaptace na pohybovou zátěž. Pokud chceme úspěšně bojovat s dětskou obezitou a dalšími civilizačními nemocemi, je nutné naučit žáky nejenom správným stravovacím návykům, ale i zároveň je „rozpohybovat“. Kolektivní míčová hra Czech bumbácbal je trefou do černého! Jedná se o jednoduchou, zábavnou a motivující hru, která probouzí v žácích zdravou soutěživost, a zapojeni jsou všichni bez rozdílu tělesného typu a výkonnosti. Nikdo žáky nenutí zhubnout nebo se vejít do limitu! A to se cení! To žáci chtějí! CBB berou jako zábavu a těší se na ni! A tak tato sportovní „oddechovka“ je i pro žáky obdařené minimální dávkou sportovního talentu, ale ochotné na chvíli odložit mobily a hrát si s něčím jiným. Jsem učitelkou tělesné výchovy a ráda bych s touto hrou seznámila jak učitele, tak jejich prostřednictvím žáky, rodiče i širokou veřejnost.
Klíčová slova: Czech bumbácbal

V posledních více než deseti letech zaznamenáváme nepříznivý trend vztahu dětí a dospívajících k pohybovým aktivitám. Je neradostnou skutečností, že se do sportu aktivně zapojuje stále menší počet jedinců, s mnohdy menší pohybovou zkušeností a nízkou mírou adaptace na pohybovou zátěž. Dětství se stalo příliš strukturovaným a organizovaným. Děti si nejdou zahrát na dvůr s kamarády fotbálek, nýbrž jdou na fotbalový trénink. Nezaklepete u sousedů na dveře, abyste se zeptali, jestli si půjde Honza zahrát. Zavoláte nejprve telefonem a domluvíte si setkání. Celá kultura dětství se změnila.

Aktivity se točí kolem zdokonalování a obohacování dovedností a osnov. Zábava je něco navíc, něco nepovinného. Z dětství mizí závratnou rychlostí spontánní, dospělými neřízená hravá aktivita – dětská hra. Děti si potřebují hrát, aby se zdravě vyvíjely, protože právě v této spontánní, hravé aktivitě se učí poznávat své okolí, domlouvat se, sdílet své prožitky a využívat svou představivost. Není na místě rezignace a vyjádření „oni nic neumí“ nebo „dříve byli zdatnější“. Při zhlédnutí výkonů současné mladé generace na skateboardu, in-line bruslích, street jumpu atd. vidíme, že při dostatečné motivaci a odpovídajících podmínkách lze dosahovat obdivuhodných výkonů. Je třeba dostatečně konkurovat pasivním aktivitám ve volném čase např. hrou Czech bumbácbal (CBB) – viz níže.

Bohužel, situace ve školství je taková, že systém vyučování tělesné výchovy je v krizi. Upadající ekonomika státu si vynutila omezení výdajů na školství a škrty v rozpočtu se dotýkají i tělesné výchovy, která je jedním z prvních předmětů, na kterém se šetří.

Když jsem chodila do ZŠ, tělesná výchova byla pro všechny žáky oblíbeným předmětem. Na hodinách jsme běhali, hráli různé hry, trénovali na hřišti a nejlepší bylo, že jsme nemuseli být zavření v nudné třídě.

Dnes rodiče viní učitele, že děti se toulají po ulicích a jejich zdraví i fyzická kondice strádají. To ostatně dokládají i lékařské studie, které uvádějí, že srdce a plíce dnešních dětí nepracují tak dobře, jak tomu bylo dříve. Výuka tělesné výchovy se za posledních 10 let nezměnila, avšak zdraví a kondice žáků se značně zhoršily. V průměru se žáci dívají na televizi 20–22 hodin týdně. Místo sportování raději sedí u počítačů nebo házejí drobné do hracích automatů.

Šokující jsou studie, kdy vrcholoví sportovci propadají v testech zaměřených na zdraví. Stále větší procento mladých lidí trpí zdravotními potížemi, jako je např. Epstein-Barrova nemoc (známá jako syndrom chronické únavy), astma, bronchitida nebo chronická pneumonie. Fakta jsou smutná, ale pravdivá. Žáci ZŠ jsou otylejší a mají menší zájem o cvičení. Pro některé žáky je tělesná výchova nejhorším předmětem ve škole. Jsou tací žáci, kteří chodí první hodinu na matematiku, ale druhou hodinu na tělocvik pravidelně chybí. Je mi jich líto. „Asi jim rodiče domluvili návštěvu lékaře,“ uvažuji. „Ale proč tam nejdou místo matematiky nebo chemie? Kdykoli kromě tělocviku?“ Takové absentérství mi není lhostejné, neboť ovlivňuje negativně žáky více, než si dokážeme představit.

Jsem přesvědčena o tom, že mnozí z těchto žáků nejeví zájem o cvičení ne proto, že jsou apatičtí, líní, ale kvůli zklamání ze špatných výkonů v testech, vyřazení z družstva, neshodám v týmu apod. Když se tak zamýšlím, říkám si: Možná jste byli dobří ve sportu jako já, ale co ostatní? Jakou mají šanci? I když gymnastiku miluji odmala, dodnes si pamatuji nervozitu, která mne provázela při výběru do gymnastického oddílu v první třídě.

Nadešel den, kdy se mělo rozhodnout. Čekalo mě několik zkoušek – „placka“, přemet stranou, shyby, přechod přes kladinu, roznožka přes kozu. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky: Dokáži čelit nervozitě, nebo zůstanu další rok v přípravce, kde jsou většinou pouze mladší děti? Bylo mi 7 let a měla jsem podstoupit zkoušku, která ovlivní další běh mého života. Riziko bylo velké a selhání se vznášelo ve vzduchu jako přízrak. Rodiče se strachovali o můj úspěch a pro nás děvčata se toho dne kamarádky staly soupeřkami. Třebaže jsem to nedokázala tehdy vyjádřit slovy, uvědomovala jsem si, že má pověst a sebedůvěra jsou v sázce. Když jsem vyšla na koberec a měla udělat „placku“, byla jsem velmi nervózní. První cvik jsem jako zázrakem zvládla. I všechny další testy, ale přesto jsem se obávala, že mne do žákovského družstva gymnastek nepřijmou. O víkendu jsem čekala netrpělivě u telefonu na výsledek.

Nakonec telefon zazvonil. Byla jsem vybrána. Když jsem telefon zavěsila, stále jsem tomu nemohla uvěřit. Dokázala jsem to, ale prožila jsem při tom pěkný stres. Jasně si pamatuji zážitky z psychicky náročných testů a již tehdy jsem přišla o několik let života. Byla jsem jedna z těch šťastných, ale co ta neúspěšná děvčata? Bylo mi jich velmi líto a již tehdy jsem výběr nepovažovala za správný a spravedlivý.

Bohužel, tento zcela neprofesionální výběr se provádí i dnes. Navíc někteří učitelé se řídí kritérii tělesné zdatnosti a používají je při hodnocení výkonnosti. Testy jsou zcela nevhodné, neboť vyhovují jednomu tělesnému typu žáků. Tito učitelé se řídí heslem „cesta k úspěchu je bolestivá“ a stále prohánějí své žáky po běžeckých oválech a nutí šplhat bez ohledu na jejich individuální předpoklad. Podle nich je třeba i v tělesné výchově postupovat tvrdě, i když se to žákům nelíbí. A tak standart založený na jediném modelu, jemuž většina žáků nevyhovuje, zbavil cvičení kouzla a žáci nemají o tělesnou výchovu zájem. Pro některé z nich je hodina tělesné výchovy hrozbou. Navíc týden po týdnu celá léta zůstanou při rozdělování týmů poslední. Jakou sebeúctu v nich vychováváme? Vzpomínám si na paniku, která moji kamarádku při dělení na družstva vždycky zachvátila. Snažila se tvářit, že jí to nevadí, když si kapitáni rozdělili všechny ostatní kromě ní. Nakonec skončila v jednom z týmů a všichni se ušklíbali, aby jí dali najevo, že o ni nestojí.

Jsem šťastná, že učím i na I. stupni a mohu se učit od těch nejmenších. Ti se i bez pokynů učitelky dokáží v MŠ zabavit a hrát třeba na schovávanou. Neznají žádná omezení a hrají všichni. Avšak jak rostou a „přijde“ organizovaná tělesná výchova, zábava a potěšení se mísí se seriozními ambicemi učitelů, trenérů i rodičů. Přirozené nadšení se vytrácí a zábava se objevuje jen ve vzpomínkách. Žáci musí přistoupit na „hru“ učitelů. Jsem smutná, že v tělocvičnách stále častěji zaznívá: „Musíš podat dobrý výkon, jinak tě někdo nahradí!“ Když zmizí radost, zmizí i nadšení. Dětská zábava, radost se mění v odpuzující tělesnou výchovu. Nejsou tyto poznatky ve 21. století šokující?

Jednu z dalších příčin nezájmu o cvičení vidím i v tomto: když vás na vysoké škole vyhodí od zkoušky, je to mezi vámi a učitelem. Nikdo jiný o tom neví. Ale když nedokážete na hodině tělesné výchovy udělat výmyk, vyšplhat, dát koš či uběhnout kolečko, je to veřejná ostuda. Ostatní žáci to vidí a hodnotí. Jsem přesvědčena o tom, že je nesprávné a neprofesionální nutit žáky plnit normativy a podrobovat stejným zkouškám. Navíc limity pro tělesnou kondici a sport jsou neadekvátní. Je třeba přihlížet k tělesnému typu, zkoumat spíše zdravotní stav žáků než zkoušet dovednosti. Každý nemůže vypadat jako skřítek. Stejně tak se všichni nemůžeme stát svalovci. „Skřítek bez problémů vyšplhá, ale silnější dítě hodí daleko míčkem a skřítek nikoli.“ I žáky lákají sporty, v nichž vynikají – taková je lidská povaha!

Všichni víme, že bychom měli cvičit, a proto si dovolím nabídnout pro zpestření SUPER motivační hru „CZECH BUMBÁC BALL“ (CBB) – viz www.rehatom.eu. Jedná se o jednoduchou, zábavnou a motivující hru, která v žácích probouzí zdravou soutěživost. Hraje se na hřišti o velikosti 8x12 m, přes volejbalovou síť o výšce jeden metr. Ke hře se používá gymnastický míč o průměru 65 cm. Servis se provádí z kteréhokoli místa úderem míče o zem tak, aby míč netečoval síť. Na straně soupeře je povinný první dotek míče o zem a potom se pokračuje ve hře a k dispozici je 5 přihrávek volejbalovým způsobem a 2 dopady míčem o zem. Hraje se tělem od pasu nahoru. Míč se nesmí chytat. Každý dotek sítě (míčem i hráčem) je považován za chybu. Při přihrávce nesmí míč spadnout dvakrát po sobě. Dopad míče je platný, dotýká-li se obvod míče alespoň čáry vyznačeného hřiště. Pokud tomu tak není, míč dopadl mimo hřiště, je to chyba a ztrácí se bod. Servis provádí vždy to družstvo, které ztratilo bod.

VIDEO

Věřte, že žáci přicházejí na hodiny CBB s nadšením, pobavit se, často i s očekáváním, jak to dnes asi dopadne. Hodina probíhá hravě, jakoby automaticky. Motivací je nadšení, radost ze hry, dokonce i výkonnost stoupá. Žáci předvádějí stále náročnější kombinace, skvělé údery i smeče. Hra staví na lehkosti a prožitku. Posedlost zvítězit je spíše vedlejší produkt, důležité je hrát, být na hřišti a „bouchnout“ si do míče. Jsou do ní zapojeni všichni, bez rozdílu výkonnosti a tělesného typu. Je to sportovní „oddechovka“ i pro žáky s minimální dávkou sportovního talentu. Nikdo žáky nenutí zhubnout nebo vejít se do limitu. A to se cení, to žáci přesně chtějí! Berou CBB jako zábavu a těší se na ni! A to je cíl mého snažení!

ZŠ Jana Wericha pořádá již 5 let v červnu pravidelné turnaje řepských škol a japonské školy. Kromě toho se ve škole uskutečňují také velikonoční a vánoční turnaje v CBB pro učitele a žáky. Vlastním příkladem učitelé vybízejí k pohybu žáky, motivují je, reflektují na společenské proměny pro systém vzdělávání. Kvalita vzdělanosti a zdraví žáků jsou i v našem procesu vzdělávání a výchovy považovány za hlavní faktory rozvoje školy. V současné době klademe stále větší důraz na zdravý způsob života a s ním spojenou pohybovou aktivitu. Uvedený příklad turnajů je jednou z možností, jak úspěšně bojovat s pohybovou nedostatečností u žáků bez nežádoucí selekce tzv. talentované mládeže, a příležitostí, jak podpořit sportování co největšího počtu dětí a dospívajících, a tak podpořit jejich zdravý vývoj.

Lidé, kteří byli v dětství nuceni do nějakého sportu (vliv rodičů), tráví velkou část v dospělosti přemýšlením, proč se jim nechce do cvičení. Když je na hodinách tělesné výchovy příliš mnoho drilu, stres v důsledku vyžadovaných výkonů či neustálé pocity selhání kvůli známkám, pak se cvičení stává utrpením. Není divu, že po doběhnutí běhu na 1 500 m je za cílem slyšet kletby, křik, dávení i pláč, scény velmi nedůstojné, které lze popsat jako šílené. Taková je prostě přirozená škála reakcí žáků na naprosté vyčerpání.

Věřte, že s těmito nešvary u kolegů já bojuji dnes a denně, někdy i s vedením, neboť i pro ně jsou důležité známky v ŽK a zdraví žáků zůstává tak trochu stranou. Někdy se ptám sama sebe: „Jak toto ještě dlouho potrvá???“

Zkusme definitivně alespoň vymýtit z hodin tělesné výchovy „vyřazovací“ systémy či hrozbu špatných známek po neuspokojivém výkonu žáka. Význam talentu a dovednosti by měly ustoupit důležitosti zábavy, potom se tělocvičny zaplní a turnaje budou přecpané.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 02. 11. 2011
Zobrazeno: 9737krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
KVĚTOVÁ, Zita . Czech bumbácbal – sportování, které baví. Metodický portál: Články [online]. 02. 11. 2011, [cit. 2020-02-22]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/14047/CZECH-BUMBACBAL---SPORTOVANI-KTERE-BAVI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Dana RážováVloženo: 03. 01. 2012 22:25

Hra CCB se stala nedílnou součástí tělesné výchovy na naší škole Jana Wericha. Žáci velmi rychle pronikli do tajů pravidel a velký gymnastický míč dostávají přes síť spolu se spoluhráči ze svého několikačlenného družstva. Tato hra nemá věkové omezení, již si jí vyzkoušeli žáci 2. i 1. stupně, učitelské družstvo i družstva rodičů. Díky možnosti zapojit různé věkové kategorie se stává oblíbenou kolektivní hrou, přinášející radost z pohybu, spolupráce i velkého nadšení, které se zúročí tím správným směrem. I pro mě je to zkušenost na kterou se budu vždy těšit.       

                                                                                             Mgr. D. Rážová

2.Autor: Hedvika OrtinskáVloženo: 05. 01. 2012 20:20

Hra Czech bumbácbal je snadná a zábavná. Moc mě bavila, i když jsem nebyla z těch nejrychlejších a nejšikovnějších. Může ji hrát opravdu každý a vždy si užije spoustu legrace. Kéž bychom ji hráli i na střední škole!

Hedvika Ortinská

3.Autor: Lenka SedlákováVloženo: 09. 01. 2012 20:46

Tělesná výchova nemusí být pro děti postrachem a stresorem. Existuje velký kulatý míč, s kterým je zábava. Dostat ho za síť dokáže každý, stačí trochu poposkočit. To je CCB.

Proč ne? A proč ne každý den? Proč například nezařadit kolektivní přehazování velké koule na stranu soupeře  jako relaxační hodinu či přestávku, kdykoli je to možné? Děti potřebují odreagovat napětí a sezení, neklid a temperament. Neříkejme: nejde to. Zkusme jim vytvořit podmínky.

Všechny malé děti přirozeně poskakují, běhají, hýbou se. Nepřemýšlejí o tom, a my jen vzdycháme slovy: chvilku neposedí. Škoda, že jejich aktivitu nepodporujeme. Ano, ti talentovaní začnou navštěvovat sportovní oddíly, kde se od nich očekává zdolávání rekordů. Ale co ostatní? Proč by si nemohli hrát? Mít radost z pohybu, o to jde. S CCB ji můžou mít všichni, to je na něm sympatické.

Školní inspekce, pokud vím, kritizuje nedostatečnou spolupráci školy a dítětě. Učitel se jaksi samozřejmě nezajímá o názor a hodnocení dítěte. Z pozice autority bohužel obvykle jen nařizuje a trestá, pozitivní motivace zůstává neznámým pojmem, jedna paní učitelka dokonce reagovala slovy: to mám dítě vodit za ručičku? Samozřejmě ne, ale povzbuzovat i v případě neúspěchu ano! A to v každém předmětu!

Každý člověk rozkvete, je-li chválen, dítě dvojnásob. V CCB nehrozí, že něco pokazíte. Jste parta, tým, jedno tělo. Vypadá  to, že se zcela přirozeně stáváte součástí kolektivu, pro dítě i zakřiknutého dospělého neocenitelná zkušenost!

Nechme děti hrát a potom s nimi mluvme o jejich pocitech!

To je pro CCB i pro  nás nejdůležitější.

Mgr. Lenka Sedláková, pedagožka

 

Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.