O rozšířené realitě (ang. Augmented Reality) psal Učitelský spomocník již několikrát. Jsou to typicky takové aplikace, které při splnění určitých podmínek vkládají přímo do obrazu sejmutého kamerou grafiku generovanou počítačem (viz Zapomeňte! vzkazuje Dede, Horizon Report 2010). Ta „pravá“ rozšířená realita bývá aktivována identifikací shody skutečného sejmutého obrazu s obrazem předpokládaným (uloženým jako vzor v paměti počítače), často doplněná kontrolou správné polohy prostřednictvím GPS. Existuje ale možnost, jak rozšířenou realitu v zjednodušené podobě celkem snadno vyzkoušet již v podmínkách současného vybavení škol.
Jde to pomocí tzv. 2D plošných čtvercových kódů vytvářejících obrazce, které lze v sejmutém obraze bez větších problémů identifikovat. Existují v několika různých verzích. Princip je u všech stejný. Jedná se o metodu umožňující do matice černých bodů na bílém pozadí zakódovat textovou informaci, která může být interpretována třeba jako odkaz na web nebo na objekt, který se má zobrazit na místě, kde je kód v obrazu umístěn. V zásadě je možno jako reakci na rozeznání kódu v sejmutém obraze spustit libovolnou předem definovanou akci.
2D kódy byly původně vyvinuty v polovině 90. let v Japonsku jako náhrada čárového kódu pro potřeby rychlé identifikace jednotlivých dílů ve výrobě aut. Dnes v této oblasti existuje celá řada patentů, ale některé verze jsou naštěstí volně dostupné. K nejpoužívanějším patří QR kódy (Quick Response Codes) a Semacode. Typicky v sobě skrývají odkaz na webovou adresu, ale ve spojení s mobilním telefonem umějí také zavolat na dané telefonní číslo, poslat SMS apod.
2D kódování se postupně rozšířilo po celém světě. Jeho obliba stoupá hlavně proto, že je možno čtečku kódů snadno zabudovat i do aplikací běžících na mobilních zařízeních disponujících kamerou. A těch rychle přibývá (viz Svět vzdělávacích technologií na začátku roku 2011). Umějí ho, mimochodem, číst i některé chytré objekty, jako např. králík Nabaztag z Horizon Reportu 2009.
Vyzkoušet si, jak kódování funguje, lze poměrně snadno. Nejprve je třeba kód vyrobit. Lze použít hned několik volně dostupných nástrojů – třeba Semacode Create (umí obě varianty – viz obrázek, na němž jsou kódy s adresou Učitelského spomocníka), Kaywa Free QR Code generator nebo Firefox plug in Mobile Barcoder. Velmi elegantní způsob výroby QR kódů je zabudován do Google zkracovače goo.gl. Stačí za libovolný jeho produkt do adresy přidat koncovku .qr (např. http://goo.gl/RMyKx.qr), a je hotovo. Vygenerovaný obrazec je pak třeba umístit tak, aby mohl být sejmut kamerou mobilního zařízení. Dejme tomu, že ho vytisknete na plakát zvoucí na nějakou akci. Zájemce na plakát namíří svůj „chytrý“ mobil a hned je přesměrován na web, jehož adresa se v kódu skrývá.
Něco velmi podobného může udělat učitel, chce-li žáky nasměrovat na určitou adresu. Vyrobí příslušný kód nebo kódy a vloží je do své prezentace, kterou promítá při výkladu ve třídě (hodí se i u přednášek na konferencích). Žáci si promítnutý obraz prostě vyfotí a doma si pak vše zpracují. Je celkem zřejmé, že v podmínkách práce na plnohodnotných osobních počítačích je asi vhodnější umístit inkriminovanou prezentaci s aktivními odkazy na web třídy nebo kamkoli, kde si ji mohou žáci kdykoli prohlédnout. U malých mobilních zařízení je situace trochu jiná. Vyfotit si kód a nechat si otevřít web, na který ukazuje, je daleko příjemnější.
Možností, jak využít funkcí, jež 2D kódy ve školách nabízejí, je mnoho. Představte si třeba výstavu diplomů, pohárů či jiných trofejí z různých akcí, kde jsou jednotlivé exponáty vybaveny kódy odkazujícími na videa se záznamem příslušného výkonu. Věřím, že vás jistě napadne i mnoho dalších aplikací. Následující video ukazuje, jak mohou QR kódy obohatit školní časopis.
Kromě běžných odkazů na webové aplikace se na ukázkách asi setkáte též s propojením kódů s 3D objekty. To je trochu složitější záležitost, která vyžaduje programování ve Flashi nebo v Javě. Výsledkem je pak skutečná integrace generovaného objektu přímo do sejmutého obrazu. Na pomoc je často využíván systém Adobe Air. Tuto problematiku však raději přenecháme odborníkům.
To poslední, co je třeba pro využití 2D kódů udělat, je instalovat do používaného mobilního zařízení vhodnou čtečku. Pro většinu z nich není problém najít volně použitelný software. U některých je již součástí systému. Vývoj jde v této oblasti tak rychle kupředu, že vám asi nezbude, než se s aktuálními možnostmi právě vašeho přístroje seznámit osobně. Totéž udělala i inspirátorka našeho dnešního tématu Vicki Davis, která 2D kódy ve své výuce již běžně používá. Vicki si totiž zakládá na tom, že bývá často první z učitelů, kdo ve svém Cool Cat Teacher Blogu zkoumá a komentuje technologické novinky. Učitelský spomocník již měl tu čest se s ní jednou setkat. Byla totiž hlavní organizátorkou projektu Flat Classroom, o němž informoval článek Plochá třída v placatém světě.
Její aktuální blogový příspěvek o využití QR kódů ve výuce je odkázán v připojených citacích. Na závěr vám doporučím ještě přehledovou stránku Augmented Reality in Schools webu Primary School Tools, který slouží pro sdílení vhodných výukových nástrojů mezinárodních škol. Najdete tam mnoho odkazů na další zajímavé zdroje.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.