Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Debata o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích
Odborný článek

Debata o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích

14. 2. 2011 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Výtah ze zajímavé diskuze na webu Educational Technology Debate rozebírající možnosti uplatnění technologií formou 1:1 ve školách nejen v rozvojových zemích.

Educational Technology Debate je zajímavá iniciativa snažící se vyvolat výměnu názorů na možnosti využití vzdělávacích technologií v rozvojovém světě. Podporuje ji UNESCO a infoDev (program Světové banky pro technologické inovace). Zúčastní se jí celá řada špičkových odborníků z celého světa. Funguje to tak, že se vždy na určité období určí téma, a všichni se k němu vyjadřují a reagují na sebe navzájem. V minulosti již bylo probíráno mnoho záležitostí – třeba Konfigurace počítače pro vzdělávání, Výukové hry, Mobilní vzdělávání, Stará a nová gramotnost, Vzdělávací technologie doma ad. Předposledním ukončeným tématem bylo v lednu diskutované ICT ve vzdělávání, teď právě běží Vzdělávání učitelů.

Většina příspěvků by byla hodna podrobnějšího zkoumání. Pro tentokrát se ale podíváme na problematiku vyvolanou říjnovou diskuzí na téma OLPC v Jižní Americe. Ukázalo, s jakými potížemi se potýkají země vybavující v režii nadace OLPC své žáky plošně počítači XO. Děje se tak již nejméně 3 roky. Učitelský spomocník se tomuto projektu věnuje dlouhodobě – např. Projekt OLPC na začátku roku 2008, Bitva o koncepci 1:1 pokračuje bez nás!, Program OLPC stále pokračuje, Stane se Uruguay díky počítačům dalším Finskem?

Není pochyb o tom, že tato iniciativa je opravdu hodna našeho zájmu. Jedná se o obrovský experiment, který by měl ukázat, jaký přínos pro zlepšení životních podmínek chudých lidí v rozvojových zemích může mít sebevzdělávání prostřednictvím počítače. OLPC sice vybavuje zároveň s žáky i učitele, ale jaksi předem předpokládá, že jejich schopnost počítače používat může být v mnoha případech značně omezená a děti tudíž budou často nuceny možnosti, které jim technologie a internet poskytují, objevovat samy. Že je něco takového za jistých specifických podmínek možné, již dříve dokázal například profesor Mitra (viz Co vidíme v díře ve zdi?).

Web OLPC sice přináší celou řadu příkladů dobré praxe v podobě foto-reportáží (Stories), ale nezávislých a věrohodných informací o tom, jaký má projekt OLPC ve skutečnosti dopad, je i po 3 letech stále dost málo. Jednu poměrně kritickou zprávu přinesl již v roce 2009 David Hollow z Etiopie (viz Současné problémy s implementací vzdělávacích technologií). Mnohem zajímavější vývoj však má OLPC v Jižní Americe, kam jsou počítače dodávány ve 100 tisícových sériích. Možná proto se student Vídeňské technologické univerzity Christoph Derndorfer v létě 2010 rozhodl, že se s výsledky masivního vybavování žáků základních škol počítači XO ve třech jihoamerických zemích (Uruguay, Paraguay, Peru) seznámí osobně. Svá zjištění publikoval právě prostřednictvím Educational Technology Debate.

Ze zpráv vyplývá, že výsledky se v různých zemích velmi liší. Nejlepších výsledků doposud dosáhla nejspíše Uruguay. Plan Ceibal, který je zde realizován státem, již dosáhl nejen plošného vybavení všech žáků ZŠ, ale počítá i s připojením škol do internetu, údržbou počítačů a hlavně se školením učitelů. Že to není jednoduché, je zcela jisté. Uruguay se ale tak jako tak stává pro podobné státy příkladem hodným zkoumání a následování. A, jak píše Christoph Derndorfer v jiném svém článku, Montevideo se stává celosvětovým hlavním městem OLPC.

Peru: Una Laptop Por Niño Program

Peru: Una Laptop Por Niño Program

Na opačném konci v hodnocení úspěšnosti programu OLPC se nachází Peru. Zdejší Una Laptop Por Niño Program se sice na počátku pokoušel kopírovat Plan Ceibal, ale to se, zdá se, moc nepovedlo. Peru sice zatím nakoupilo jen o 100 tisíc méně počítačů XO než Uruguay (300 tisíc), ale je mnohonásobně větší a má mnohem víc žáků. Vláda navíc fatálně zanedbala přípravu učitelů a internetovou konektivitu škol, bez níž jsou tyto moderní nástroje jen velmi omezeně použitelné. Současný stav je velmi tristní. Přes 90% počítačů je využíváno jen lokálně. Veškerý software i data se do nich přenášejí pomocí flashek, to znamená, že se několik stovek lidí zabývá jen jejich obíháním. Učitelé často vůbec netuší, k čemu by mohli tuto techniku použít. Přesto je naprostá většina lidí přesvědčena, že zvládnout práci na počítači je pro jejich děti velmi důležité.

V lednu otevřené téma ICT ve vzdělávání se k plošnému dodávání přenosných počítačů formou 1:1 vrací a pokouší se z dosavadních výsledků projektu OLPC udělat všeobecný závěr. 6. ledna ho uvozuje vědecký pracovník University of California, Berkeley Kentaro Toyama textem s výstižným názvem Žádné technologické zkratky ke kvalitní výuce nevedou. Svým konceptem se řadí do tábora techno-pesimistů, jehož hlavním představitelem je pravděpodobně Larry Cuban (viz Nahá pravda o technologiích ve školách). Jedná se o skupinu odborníků opakovaně upozorňující na to, že samotné vybavování škol technologiemi nemůže přinést nic dobrého. K základním tezím Kentaro Toyamy patří toto: 1. Historie zavádění technologií do škol je doprovázena mnoha chybami. 2. Je velmi obtížné s pomocí počítačů pozitivně ovlivnit výukové výsledky. Technologie v nejlepším případě pouze zesilují pedagogické schopnosti učitelů – z dobrých škol dělají lepší a ze špatných horší. (To je, mimochodem, nám dávno dobře známá pravda – viz citát Alana Lesgolda v mém starém výběru Kudy se ubírá vývoj vzdělávacích technologií?)

Toyama své myšlenky dále rozvádí takto: „Špatné školy nedokážou motivovat žáky k tomu, aby věnovali pozornost výuce. Vzhledem k tomu, že vzdělávání prostřednictvím technologií vyžaduje správnou motivaci nasměrovanou na poznávání, dá se očekávat, že ta škola, která to nedokáže bez technologií, nedokáže to ani s nimi (nebo ještě hůře – technologie pozornost od učení odvedou úplně).“

Poté se Toyama pokouší na vybavování žáků v rozvojových zemích podívat ekonomicky. Na základě odhadů OLPC počítá, že celkové náklady na provoz počítače XO (kromě pořizovací ceny) jsou minimálně 1$ týdně. Na příkladu Indie, která má rozpočet na žáka 200$ ročně (z čehož je většina určena na mzdu učitelů), pak ukazuje, že si takový přepych většina rozvojových zemí asi zatím nebude moci dovolit. I Toyama ovšem nakonec připouští, že existují výjimky – mimořádná motivace k učení (viz Mitra), oblasti bez učitelů, specifická výuka (informatika) apod.

Michael Trucano ze Světové banky reagoval článkem Jakou cenu má neinvestování do ICT ve vzdělávání? Připomíná v něm, že většina vysokých státních úředníků zodpovědných za školství řeší v současné době problém, zda investovat do ICT ve školách či ne. Tyto investice lze zdůvodnit jen skutečným přínosem, a ten není snadné prokázat. Proto lze v mnoha zemích pozorovat určité obavy z masivního investování do této oblasti. Určitým způsobem k tomu přispívají též obavy učitelů samotných, kteří nejsou ochotni transformovat své postupy a díky technologiím učit jinak. Na otázku, jakou cenu bychom zaplatili za nevyužívání technologií k výukovým účelům, nám asi nejlépe odpověděl Mark Prensky, když definoval člověka nové doby, tzv. Homo sapiens digital: „Technologie samotné nikdy nemohou nahradit intuici, dobrý úsudek, schopnost řešit problémy či morální směrování. V nepředstavitelně komplexní budoucnosti však nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“ (viz Technologie jako příčina vývojové nespojitosti)

Uvozující příspěvek Kentaro Toyamy na téma ICT ve vzdělávání na webu EdTech Debate měl nakonec víc jak 100 reakcí. Některé přišly od významných osobností. Larry Cuban reagoval vlastním článkem nazvaným 3 důvody proč lajdácké myšlení vede k nevhodnému nasazení vzdělávacích technologií. Zcela v souladu se svou „nahou pravdou“ se zde opětovně vymezuje vůči techno-optimistům. Hlavním cílem jeho kritiky je přeceňování významu dostupnosti technologií ve školách a podceňování vlivu učitelů na výsledky vzdělávacího procesu, který je třeba chápat mnohem komplexněji, než pouze jako učení.

Velkou radost mi udělal článek našeho starého známého Lowella Monkeho Děti v technologiemi přesycené společnosti potřebují vychovávat přímým kontaktem. Přečtete-li si jeho esej Web a pluh, kterou jsem přeložil před 14 lety, zjistíte, že i on si zachovává konzistentní pohled na svět. Z aktuálního článku vyberu alespoň jednu větu: „Počínaje 5-letým dítětem, které musí dostat prášek, protože nedokáže hodinu v klidu sedět, přes adolescenta, který je závislý na kontrole pravopisu, místo aby se ho naučil, až po vysokoškoláka, který dokáže najít hory informací, ale nemá jediný nápad, k čemu by je mohl použít, učíme každý den naše děti, že řešení problémů leží mimo ně.“

Mohl bych ještě dlouho pokračovat. Za zmínku by nepochybně stál článek Crisobala Cobo Jak používáme technologie ve vzdělávání je mnohem důležitější než jaké. Zabývá se vícenásobnou digitální propastí, což je téma, k němuž se určitě brzy vrátíme. Za zajímavost stojí fakt, že právě vydává knihu Invisible Learning: Toward a new ecology of education, jejímž spoluautorem je další náš známý John W. Moravec z University of Minnesota.

Vsadím se, že jsem vás opět zahltil přemírou informací. Snad jsem vybral opravdu ty nejdůležitější. Končím tedy odkazem na poslední článek kategorie ICT ve vzdělávání s všeshrnujícím názvem Otázkou není zda, ale jak mohou technologie zdokonalit vzdělávání.

Literatura a použité zdroje

[1] – DERNDORFER, Christoph. OLPC in Uruguay: Impressions of Plan Ceibal’s Primary School XO Laptop Saturation. 2010. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://edutechdebate.org/olpc-in-south-america/olpc-in-uruguay-impressions-of-plan-ceibal/].
[2] – DERNDORFER, Christoph. OLPC in Peru: A Problematic Una Laptop Por Niño Program. 2010. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://edutechdebate.org/olpc-in-south-america/olpc-in-peru-one-laptop-per-child-problems/].
[3] – TOYAMA, Kentaro. There Are No Technology Shortcuts to Good Education. 2011. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://edutechdebate.org/ict-in-schools/there-are-no-technology-shortcuts-to-good-education/].
[4] – TRUCANO, Michael. What Are the Costs of Not Investing in ICTs in Education?. 2011. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://blogs.worldbank.org/edutech/costs-of-not-investing].
[5] – CUBAN, Larry. 3 Reasons Why Sloppy Thinking Leads to Careless Educational ICT. 2011. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://edutechdebate.org/ict-in-schools/3-reasons-why-sloppy-thinking-leads-to-careless-educational-ict/].
[6] – MONKE, Lowell. High Tech Society Requires a High Touch Childhood. 2011. [cit. 2011-02-14]. Dostupný z WWW: [http://edutechdebate.org/ict-in-schools/high-tech-society-requires-a-high-touch-childhood/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Ondřej Neumajer
14. 2. 2011, 21:12
Ano souhlasím s posledním odstavcem. Článek mne zcela zahltil přemírou informací. Jenom otevřít všechny odkazy by zabralo spoustu času. Na tuto stránku se budu vracet...

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.