Gustav Adolf Lindner (1828 - 1887)

Gustav Adolf Lindner, rodák z Rožďalovic nedaleko Jičína, je obecně považován za největšího českého pedagoga 19. století. Po studiích na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze nastoupil do bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Po dvou letech, pod hrozbou vyloučení pro své svobodomyslné názory, však ze semináře odešel. Později na něj vzpomínal jako na "káznici a štěpnici nejorganizovanějšího systému na potlačování ducha".

Po studiích na pražské filozofické fakultě (filozofie, matematika, fyzika, dějepis) vyučoval na řadě gymnázií. Krátce v Praze, pak v Rychnově nad Kněžnou a od roku 1853 v Jičíně, kde získal profesorskou definitivu. Jako přesvědčený vlastenec vyučoval, na základě zvláštního povolení, některé předměty česky. Z Jičína byl v roce 1855 nuceně přeložen (opět pro nepokryté hlásání svobodomyslných názorů a na podkladě udání gymnazijního katechety) do vzdálené slovinské Celje, kde strávil celých 16 roků.

Pro Lindnera samotného však pobyt v provinční Celji rozhodně nebyl promarněným časem, neboť tehdy započal s vlastní vědeckou prací a publikační činností. Jeho vědecké práce z tohoto období, publikované v němčině, byly překládány do řady evropských jazyků a Lindner se jimi záhy stal nejen obecně známým, ale významně pronikl i na evropské vědecké pole.

Na gymnáziu v Celji zastával Lindner i funkci okresního školního inspektora. Z této funkce se zasazoval o prosazování a respektování národních jazyků ve školní výuce, prosazoval povinnou výuku tělocviku i zákaz veškerých tělesných trestů. Pobyt v Celji významně poznamenal i Lindnerův osobní život - oženil se zde a narodilo se mu zde sedm z celkem osmi dětí.

Přes poměrně významné postavení a vážnost, kterou v Celji získal, usiloval Lindner po řadu let o své přeložení. Jeho žádosti však byly soustavně zamítány. Teprve v roce 1871 byl jmenován ředitelem německého gymnázia v Prachaticích. V této funkci se aktivně zapojil do diskusí o maturitní zkoušce, když požadoval, aby examinátory u zkoušky nebyli ti profesoři, kteří žáky přímo vyučovali.

Po ročním působení na prachatickém gymnáziu byl jmenován ředitelem českého učitelského ústavu v Kutné Hoře. Jeho kutnohorské působení patřilo z hlediska dějin české pedagogiky a českého školství k nejvýraznějším. V celostátní anketě k novému návrhu statutu učitelských ústavů byl jeho návrh prohlášen za vynikající a Lindner za jeho vypracování obdržel roční příplatek ke svému platu. V činnosti kutnohorského ústavu pak myšlenky oceněného materiálu důsledně uplatňoval.

V době svého kutnohorského působení samozřejmě pokračoval ve své úspěšné a oceňované vědecké práci. Své názory na budoucí přípravu učitelů zveřejnil v práci Die Pädagogische Hochschule (1874), pro české učitelské ústavy vydal učebnice Všeobecné vychovatelství (1877) a Všeobecné vyučovatelství (1978). V roce 1879 založil a po tři roky také vedl odborný a výrazně prestižní časopis Paedagogium, kolem kterého dokázal shromáždit řadu významných osobností a představitelů učitelských spolků. Mimořádně zajímavé přitom bylo, že ve své tvůrčí práci věnoval pozornost i počátečnímu vyučování na obecných školách. V roce 1875 zpracoval a vydal (v němčině i v češtině) názorné obrazy k početnímu vyučování pod názvem Počítání v obrazích a v roce 1876, v bezprostřední návaznosti na zavádění nových měrných jednotek (kilogram, metr, litr) sepsal i veršovanou skladbu o celkem 300 verších s názvem Píseň o metru, kterou chtěl žákům přispět "ke zlahodnění učiva početního". V posledním roce svého ředitelování na učitelském ústavu vydal slabikář s názvem Kniha maličkých, který doplnil i metodickým návodem Slovo o užívání Knihy maličkých. Tento slabikář vzbudil vášnivou polemiku proto, že hojně využíval cizích vzorů. V českém pedagogickém prostředí, které se teprve konstituovalo a vymezovalo i ve vztahu k cizině, Lindner důsledně prosazoval myšlenku, že každá dobrá věc (byť i přejatá ze zahraničí) je škole vždy ku prospěchu.

Lindner byl ve svých názorech především propagátorem širokého a vědeckého vzdělání učitelů. Učitelský ústav v Kutné Hoře se pod jeho vedením stal vyhlášeným a výrazně prestižním ústavem, na němž byla realizována řada tehdy pedagogických novinek. Při ústavu byla zřízena knihařská a lepenkářská dílna, na školní zahradě se chovanci ústavu věnovali štěpařství a pěstování bource morušového, pro seznámení s polním hospodářstvím bylo při učitelském ústavu zřízeno i cvičné pole. Značný důraz byl ve výuce kladen na názornost, nejrůznější reálie a na praktickou výuku. Při ústavu byla proto zřízena i cvičná škola, kde studenti učitelství konali praktické výstupy. Lindner pak zavedl pravidelné společné rozpravy (konference) o každém výstupu za účasti učitelů i chovanců ústavu.

Lindner také vždy důsledně zdůrazňoval, že škola může být pouze taková, jaký je učitel. Z toho dovozoval, že jaké jsou učitelské ústavy, takové je i učitelstvo jako celek. Od učitelů pak požadoval, aby každý z nich byl naplněn vlasteneckým duchem a vedle širokého všeobecného vzdělání byl na své povolání připraven také metodicky. Tedy aby měl i potřebné a nezbytné vědomosti z teorie vyučování.

Za mimořádně důležité považoval pevné zdraví učitelů - nemocný učitel toho mnoho nenaučí. Učitel má podle něj mít pevný charakter a lásku k dětem. Při výuce má být trpělivý, v hodnocení žáků spravedlivý a nestranný, ve vlastní práci i ve vyžadování povinností od žáků svědomitý a důsledný. Za neméně důležité považoval, aby každý učitel byl pokrokového smýšlení a miloval svoji vlast i rodný jazyk. Základním Lindnerovým požadavkem na učitele také bylo, aby se učitelé i po ukončení studia na učitelském ústavu dále soustavně vzdělávali. Měli proto navštěvovat nejrůznější pokračovací vzdělávací kursy, studovat novu literaturu a odebírat odborné časopisy. Poměrně zajímavé bylo, že i přes své nepříliš dobré osobní zkušenosti z pobytu v bohosloveckém semináři a s představiteli církve požadoval u každého učitele zbožnost.

Zajímavé byly i Lindnerovy názory na vzdělávání dívek. Byl pro to, aby ve vztahu k dívkám byly používány mírnější vychovatelské prostředky a zdůrazňoval potřebnost školního tělocviku pro dívky. Zavrhoval ale výchovu dívek v klášterních školách, v níž viděl nebezpečnou cestu probouzející u dívek přílišnou zádumčivost a vedoucí k jejich nemístné snivosti a odtrženosti od životní reality.

V roce 1882 opustil Lindner ředitelské místo v Kutné Hoře, protože byl jmenován prvním profesorem pedagogiky a psychologie na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (na její české části). V roce 1883 se pak stal i zástupcem učitelů v české Zemské školní radě.

Vlastní pedagogickou činností na gymnáziích, vedením kutnohorského učitelského ústavu i svými přednáškami na univerzitě a také sepsáním řady učebnic, publikováním četných vědeckých prací, účastí ve školských odděleních na světových výstavách a aktivním zapojením do spolkového života učitelů ovlivnil G. A. Lindner několik generací českých učitelů. Byl mezi učiteli oblíben a vážen nejen jako významný odborník, ale především jako osobnost s vysokým morálním kreditem. Nebylo proto nijak náhodné, že byl jmenován čestným členem řady učitelských jednot. Obecně byla oceňována jeho píle a aktivita, vědecká rigoroznost i skromnost a jistá noblesnost v chování a vyjadřování. Z dochovaných Lindnerových deníků můžeme usuzovat i na jeho výraznou citovost.

Významné a učiteli v tehdejší době mimořádně ceněné bylo i to, že Lindner na podkladě řady osobních zkušeností považoval za výrazně pedagogický problém i sociální otázku. Soustavně a přesvědčivě totiž poukazoval na těsnou spojitost bídy s nedostatkem vzdělání.

Gustava Adolfa Lindnera bychom však mohli charakterizovat i jako největšího pokračovatele myšlenek J. A. Komenského mezi českými učiteli. K myšlenkám Komenského se aktivně hlásil například i tím, že přeložil a v rámci edice Paedagogische Klassiker vydal Komenského Velkou didaktiku s obšírnějším vylíčením života a působení Komenského.

Na školní rok 1887/1888 ohlásil G. A .Lindner na pražské filozofické fakultě přednášky pod výrazně nadčasovým (!) názvem "O základech mravovědy a nesnázích charakteru za nynější doby prospěchářské". Ty však pro špatný zdravotní stav a následné úmrtí již nemohl přednést.

I pro současné učitele mohou být výrazně inspirativní Lindnerova slova zaznívající k nám z hloubi 19. století: "Pravá škola musí vychovávati v duchu doby a pro zájmy svého národa."