Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > František Drtina (1861 - 1925)
Odborný článek

František Drtina (1861 - 1925)

8. 1. 2007 Základní vzdělávání
Autor
František Morkes

Anotace

Článek přibližuje osobnost F. Drtiny, významného českého pedagoga, který se ve 20. letech 20. století jako politik angažoval ve školské reformě.

František Drtina patřil na přelomu 19. a 20. století k nejvýraznějším a nejznámějším osobnostem českého školství a pedagogiky. Bylo tomu tak především proto, že ve své činnosti těsně provázal bohaté zkušenosti z pedagogického působení na gymnáziích a pražské filozofické fakultě s aktivitami v učitelských spolcích a také s publikační i redaktorskou a vydavatelskou činností. Byl považován za vynikajícího znalce zahraničních školských systémů, iniciativního autora širších školských reforem a po vzniku samostatného československého státu, kdy byl ve funkci vysokého státního úředníka, i za jednoho z jejich hlavních realizátorů. Mimořádně bohatou publikační a přednáškovou činností pozitivně ovlivnil několik generací českých učitelů a pedagogů.

František Drtina se narodil 3. října 1861 v Hněvšíně nedaleko Nového Knína. Po absolvování pražské filozofické fakulty pokračoval ještě ve studiích na univerzitě v Berlíně. Po tříletém působení na pražských gymnáziích odjel na základě stipendia České akademie pro vědu, slovesnost a umění na dvouletý studijní pobyt do Paříže. Po návratu z Paříže se na filozofické fakultě české univerzity v Praze habilitoval pro obor filozofie a rozšířil si svoji aprobaci z klasické filologie státní zkouškou z těsnopisu. V letech svého pedagogického působení na smíchovském gymnáziu se začal intenzívně věnovat otázkám pedagogiky a v roce 1899 byl jmenován vysokoškolským profesorem filozofie a pedagogiky.

Jako vysokoškolský profesor působil ve výboru tzv. univerzitních extenzí, v jejichž rámci se konaly přednášky vysokoškolských pedagogů určené učitelům z praxe. Současně byl aktivně činný v učitelských spolcích (byl i starostou Jednoty Komenského, spolku pro reformu školství), byl hlavním redaktorem významného a ve své době prestižního periodika Pedagogické rozhledy a podílel se na činnosti a vydávání Knihovny pedagogických klasiků v rámci Dědictví Komenského.

Politicky byl spřízněn s T. G. Masarykem a jeho realistickou stranou. V letech 1907-1911 prosazoval zájmy českého školství i ze své funkce poslance říšské rady. Bezprostředně po vzniku samostatného československého státu byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu školství a národní osvěty. V této funkci - kdy se v osobní korespondenci označoval za "faktického ministra školství" - se zasloužil o povolání významných a zasloužilých učitelů z praxe do ministerských funkcí. Když původně zamýšlené funkce státních tajemníků nenabyly zákonné platnosti, pokračoval v prosazování svých koncepcí širších reforem českého školství a dalšího rozvoje dívčího vzdělávání z pozice vrchnostenského rady. Současně věnoval pozornost budování českého školství v pohraničních oblastech s převahou německého obyvatelstva a v důsledném vybudování slovenského národního školství a jeho sjednocení se školstvím českým.

V roce 1920 - vyčerpán a jistě i zklamán dosavadním tempem zamýšlené školské reformy - z ministerské funkce odešel. Po odpočinku, který mu umožnila zdravotní dovolená, se vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na níž pedagogicky působil 2 roky. Poté opět čerpal zdravotní dovolenou a počátkem roku 1925 (11. ledna 1925) zemřel.

Z rozsáhlé publikační činnosti Františka Drtiny zůstává mimořádně významná především jeho klíčová práce Ideály výchovy (Praha 1900). V ní se zabývá (ve volných kapitolách, jejichž myšlenky se pak znovu objevují v řadě jeho dalších publikovaných prací) historickým vývojem výchovy. Zdůrazňuje, že základem vědění nemůže být pouhá suma vědomostí, ale především vzdělání rozumové. Úlohu učitelů přitom viděl v tom, aby k poznání ukazovali cestu a nabízeli správnou metodu. Velký význam přisuzoval praktičnosti získaných poznatků a nepochybně byl jedním z prvních, kteří zdůrazňovali ideu sepětí humanitního a přírodovědného vzdělání se vzděláním technickým. Významným přínosem byl i jeho návrh organizačního propojení univerzit a technik, tedy formu jakýchsi "technických univerzit", za totu koncepci byl svými odpůrci kritizován. Tato myšlenka, v době Drtinova života nepochopená a odmítaná, se v organizaci vysokých škol uplatnila až mnohem později.

Poměrně zajímavé byly i Drtinovy představy o systému řízení školství. Zdůrazňoval, že školu je zapotřebí nejen odcírkevnit, ale i odstátnit. V době, kdy ještě nebyl ministerským úředníkem, zastával názor, že státu by v řízení školství měla připadat pouze administrativní složka, odborný dohled nad výchovou by však měla převzít "nejvyšší rada školská", která by byla zvolena ze zástupců všech stupňů škol.

Na dílo Ideály výchovy navázal Drtina v roce 1905 statěmi o učitelském vzdělání. V nich podával základní informativní přehled o učitelském vzdělání v některých zahraničních zemích a navrhoval, s využitím zahraničních poznatků a zkušeností, komplexní reformu učitelského vzdělání v českých zemích. Základem Drtinovy koncepce bylo, že na čtyřleté ústavy pro přípravu učitelů ukončené maturitou by mělo navazovat ještě dvouleté studium na univerzitě. Drtinovy statě podnítily Jednotu Komenského, aby k otázce učitelského vzdělání uspořádala veřejnou anketu učitelů.

Počátkem 20. století byly ankety odborníků běžnou a i značně oblíbenou formou při získávání určitých poznatků pro konkrétní rozhodování. Někdy v nich byla účast zcela volná a svůj názor mohl vyslovit prakticky každý, jindy byl určen okruh vybraných a dotazovaných odborníků.

Na podkladě výsledků ankety pak Drtina celou koncepci ještě dopracoval a konkretizoval v návrzích na organizační reformu univerzity. V jasně stanoveném požadavku na to, aby i učitelé obecných a měšťanských škol byli po určitou dobu vzděláváni na univerzitě, nebyl nijak srozuměn s tím, že by úkol takového vzdělávání měl připadnout filozofickým fakultám. Byl přesvědčen, že filozofické fakulty mají u studentů rozvíjet především vědeckou a teoretickou práci v jednotlivých oborech a tu spojovat s rozvojem filozofického myšlení. Úkoly filozofických fakult z hlediska přípravy učitelů spatřoval pouze v tom, aby se i nadále věnovaly přípravě gymnazijních profesorů (při tehdejší neexistenci přírodovědeckých fakult se studovaly na filozofických fakultách i přírodní a matematické vědy). Povinnost věnovat se také další přípravě učitelů obecných a měšťanských škol po jejich maturitě na učitelských ústavech považoval za nadbytečnou a přílišnou zátěž, od které chtěl filozofické fakulty uchránit. Učitelskou přípravu - byť na univerzitním učilišti - považoval spíše za záležitost "odborně technologickou" než vědeckou a doporučoval proto, aby pro specializovanou přípravu učitelů byly založeny samostatné "školské fakulty".

Z hlediska reformních záměrů v oblasti školství byly mimořádně významné Drtinovy myšlenky (a s nimi nerozlučně spojené aktivity a praktické kroky) směřující k rozvoji vzdělávání dívek. Drtina navrhoval, aby šestiletá dívčí lycea, která byla specifickým a nepříliš rozšířeným typem dívčí střední školy, byla prodloužena o dva roky, přičemž poslední dva ročníky by již měly výraznou specializaci. Prodloužením studia by se dosáhlo toho, že délka studia na lyceích by byla stejná jako na gymnáziích.

K praktické realizaci této myšlenky došlo v roce 1907 ve Valašském Meziříčí a o rok později v Brně, kdy touto úpravou v podstatě došlo ke vzniku druhého a třetího dívčího gymnázia v našich zemích (po prvním gymnáziu Minerva založeném v roce 1890 v Praze). K definitivnímu zániku dívčích lyceí došlo ale až v roce 1922, kdy byla činnost těchto škol rozhodnutím ministerstva školství a národní osvěty buď ukončena, nebo byly tyto školy transformovány na gymnázia.

I když v počátku své vědecké činnosti byl František Drtina orientován především na otázky filozofie (jako erudovaný klasický filolog pak především na problematiku antické filozofie a dějin filozofie), obecný věhlas a ocenění získal především v oblasti pedagogiky a školství. Jako vysokoškolský profesor patřil k průkopníkům těsného sepětí vysokých škol a učitelů z praxe. Nejenže se nestranil spolkového života učitelů obecných a měšťanských škol, ale svými osobními aktivitami, bohatou publikační činností a množstvím vzdělávacích přednášek usiloval o zkvalitnění odborné i pedagogické přípravy všech učitelů. Současně patřil k propagátorům rozvoje národní a vlastenecké myšlenky v celém českém školství. Byl známý jako výborný řečník a organizátor spolkového života učitelů a jeho všestranný přínos byl pociťován v celém kontextu českého kulturního života. Pro mimořádnou šíři své činnosti v oblasti školství byl nadán velkou a nepřehlédnutelnou předností: dovedl přednášet, diskutovat i psát nejen jasně a pro každého srozumitelně, ale dokázal formu a jazyk svého vyjadřování vždy přiblížit svým posluchačům nebo předpokládaným čtenářům. V historii našeho školství se proto začlenil do řady několika málo osobností, které i přes své působení na vzdálené vysoké škole a později na ministerstvu byly učitelům obecně známy a kterých si učitelé opravdu vážili.

Jistě nebylo nijak náhodné, že již v roce 1937 byla z iniciativy příbramských učitelů odhalena na jeho rodném domě v Hněvíně pamětní deska s nápisem "Tvůrci čsl. školství věnuje vděčné učitelstvo" a že po řadu let neslo jeho jméno i smíchovské gymnázium, na němž v devadesátých letech 19. století jako profesor působil.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
František Morkes

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.