Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > K pedagogickým otázkám tradiční lidové zpěvnosti – 2. část
Odborný článek

K pedagogickým otázkám tradiční lidové zpěvnosti – 2. část

3. 5. 2011 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Anotace

Téma vymezené titulem příspěvku je zde úžeji zaměřeno na mapování dosavadního teoretického poznání této oblasti a na jeho další možné směřování a uplatnění. První část textu se zaměřuje na otázku hudebněpedagogických základů spočívajících v primitivním hudebním výrazu a jeho dominujícím zpěvním charakteru. Klíčovým tématem je zde také role školního působení, kterou sehrává v úpadku i rozvoji tradiční zpěvnosti. Druhá část příspěvku pak úžeji rozebírá možnosti navazování na přerušenou kontinuitu lidového zpěvního projevu, které jsou rovněž předmětem oborové diskuze, a to spíše té dřívější než dnešní.

Hledáme-li aktuální koncepční linii směřující k opětovnému navazování na život písňových výtvorů „zlatého období zpěvního rozkvětu“, zjišťujeme, že na takto formulované otázky již v minulosti hledá s prozřetelným zaujetím odpovědi také hudební teoretik Otakar Hostinský, a to ve své studii O naší světské písni lidové: „Otázka, možno-li pomýšleti na nápravu, je blízká. Rozumějme však dobře: dokonalá restitutio in integrum, návrat k bývalé svěží tvůrčí síle zpěvného lidu je věcí nemožnou. Odvěký, na rozkošné plody přebohatý život naší písně lidové dokonává, a žádný lékař osud ten od něho neodvrátí. Ale plody ony jsou zde, tvoří básnický a hudební poklad, jejž sluší nám nejenom v úctě a lásce míti, nýbrž i prakticky využitkovati, a to především tím, postaráme-li se o to, aby opět koloval mezi lidem, aby zůstal jeho majetkem.[1]

Přestože Hostinský nahlíží na celou problematiku střízlivýma očima vědního realisty, zbavenýma romantických clon, nevzdává se tu naděje na možnou budoucí podobu fungování těchto uměleckých pozůstatků zaniklého tradičního společenství. Podobná perspektiva však již nevyhnutelně závisí na záměrné a uvědomělé vnější podpoře, která je do značné míry odlišná od nenuceného rozptylu a transferu někdejšího výhradně ústního podání. Tato intencionální snaha již také nemůže pramenit pouze z řad obecného lidu, ale musí se opírat o aktivní a shodně směřované postoje inteligence a s ní spjatou vzdělávací sféru.

Jakkoli se může podobná tendence na první pohled jevit jako bezvýchodná, spatřujeme její obměnu téměř v každém vyhraněném a vyspělém odvětví činnosti člověka. Také podle Hostinského nám takovéto počínání není v jiných oblastech nikterak cizí a naše nečinnost právě v této hluboce pronikavé dimenzi lidského tvůrčího konání není nijak pádněji obhajitelná: „Jako pečujeme o to, aby nenáhle všechny pokroky našeho umění, literatury, vědy, vnikaly co možná hluboko do veškerých vrstev národa, tak můžeme v nejširším obecenstvu propagovati i to, co nám cenného poskytuje píseň lidová, jejíž básnický a hudební kapitál nikdy neměl by ležeti ladem. Lid ho již asi množiti nebude – alespoň ne v tom smyslu, ve kterém dnes mluvíme o písni lidové čili prostonárodní ale bude snad rád užívati úroků z toho, co mu nastřádali dávní předkové. Nalézá-li cestu k srdcím lidu občas i umělá píseň, nalezne ji tím spíše ta, která kdysi z jeho středu vyšla a slovem i zvukem, myšlénkou i náladou jemu nepoměrně je bližší a přístupnější, třeba mu byla na nějakou dobu zmizela z obzoru a z paměti, ať nedím ze srdce.[2]

Onen protiklad užší příchylnosti nepůvodního písňového repertoáru na úkor repertoáru autentického tak postupem času pouze nabývá na své konkretizaci a jednostranné převaze. Přestože daná situace v současnosti setrvává v nepříliš změněném stadiu, než jakou ji před více než stoletím vykresluje Hostinský, přijměme jím naznačenou příznivou domněnku, která poukazuje pouze na dočasné odcizení se tomuto zvykoslovnému bohatství a která v sobě zahrnuje také vizi opětovného navázání na jeho uhasínající trvání.

Právě zde vidíme patrný prostor pro novodobé možnosti pedagogického působení, na které rovněž Hostinský poukazuje. Ovšem také on již ve své době prorokuje náročnost a zdlouhavost podobně vytyčeného úkolu, který má však svá logická východiska a schůdná řešení: „Cesty k cíli tomu vedoucí se najdou; Neruda zcela dobře poukázal ku škole a k rodině jakožto oběma hlavním instancím, které zde prospěti mohou. Arci nikdo se nesmí domýšleti, že náprava provedena bude obratem ruky, na pouhý povel.[3]

Ona první, snáze regulovatelná instance, na níž podle Hostinského slov Jan Neruda upozorňuje, dodnes plní vymezené poslání úspěšněji ve srovnání s druhou jmenovanou. V menším rozsahu pak již vyhovuje stanoveným Hostinského kritériím vztahujícím se ke stylové stránce a autenticitě takovéhoto snažení.[4] Ta – v rozporu s běžným očekáváním – spočívá nikoli v touze o tříbení, zušlechťování a stylizaci zpracovávaných folklórních látek, jako spíše v hledání jejich nejjadrnějšího a nejpravdivějšího pojetí a vyjádření. Avšak právě tento zdánlivě snadno dosažitelný požadavek přináší četná úskalí a je častým zdrojem principiálního nedorozumění. Konvenční artificiální přístup, který je vlastní většině současných i dřívějších žánrů umělecké produkce, zde hledá příhodné možnosti svého uplatnění na úkor odlišného pátrání po tvůrčí pravosti a hodnověrnosti.

Také Leoš Janáček završuje svůj text Národní písně moravské, který je vlastně recenzí druhé Bartošovy stejnojmenné písňové sbírky, shodně zaměřenými úvahami. Podobně jako Hostinský hledá i on jakýkoli způsob návratu a obnovy zanikajících zpěvních hodnot národa a jejich přirozené kontinuity. Podnětem k tomu mu není pouze úbytek tohoto písňového bohatství, ale především jeho postupná degenerace. Jako doklad takovéhoto estetického úpadku předkládá „Formy nejnovějších písní“, které jsou podle jeho mínění „triviální, prázdné, průsvitné jako pavučina, neobsažné, nápadně snadné a jednotvárné.[5]

Janáčkova slova jsou tak přímým protikladem Václavkova, ale také Helfertova nazírání na uměleckou hodnotu těchto pozdních zpěvních plodů. Jestliže za tuto rozmáhající se tvůrčí banalitu je zodpovědný opět běžný člověk coby držitel obecného autorství, jeho vnitřní umělecké cítění je zde oním rozhodujícím činitelem a zároveň možnou budoucí nadějí opětovného prospívání. Proto se Janáček domnívá, že právě s tímto vědomím „mělo by se se vší výhodností pomýšleti na obrod našeho vkusu. Školami možno takovou očistu provésti.[6]

Tedy také on klade tento nesnadný úkol na bedra školní výchově, která podle něj v jeho plnění značně pokulhává, bezvládně unášena na vlně všeobecných celospolečenských proměn, kterým nekriticky přitakává: „Tvůrčí síly umělecké neubylo, ubývá však vkusu v našem národě. Jako ve vzduchu přeplněném dusivým kouřem továrním zakrní i bodláčí a nekvetou růže, právě tak dusí jednak sociální poměry moderní a jednak školské vyučování zpěvu veškerý náš sloh, vkus a vzlet ve tvoření nových písní.[7] Touto botanickou metaforou nás přenáší zpět k výše uvedeným Úlehlovým hypotézám, jejichž pedagogická vyústění se ještě dostanou ke slovu. Nacházíme tu však také přímý podnět k revizi výchovného rámce zpěvnosti a především k jeho tvůrčímu založení.

Jak je také možné vyhovět těmto poměrně komplikovaným nárokům a nalézt orientaci i v tomto nepříliš přehledném a poněkud kaleidoskopickém panoramatu naznačuje opět B. Václavek ve své stati Co jsme dlužni lidové písni. Ten se i přes svůj výše zdůvodněný vlažný a odevzdaný postoj k sublimaci nemateriálního písňového majetku zasazuje o jeho soustavnou regeneraci (viz také pozn. č. 14). Za tímto účelem dělí s tím související úkoly do dvou úrovní, a to podle oblastního charakteru zvažovaného území činnosti a jeho etnografického významu.

Podle něj „i ve folklórních oblastech může … a měla by mnoho konat škola. Hlavně tím, že by zásobu písní rozmnožovala, že by již v mládí budila zájem o zpěv a zakotvovala v mladých duších základní zásobu písní krajových. K tomu by ovšem bylo třeba, aby v důležitých folkloristických oblastech byli na školách učitelé z kraje, kteří s životem kraje důvěrně souvisí, písně znají ne z papíru a školy, nýbrž přímo z jejich života. Kteří jsou hudebně založení, umějí zpívat a mají vůbec důvěrný vztah ke kraji, jaký si učitel z jiného kraje, zvláště z města nebo končiny folkloristicky již mrtvé, zřídka dovede osvojit. Jen to by zase organicky podporovalo život písně lidové.[8]

Potřebu tohoto nadstandardního přístupu[9] však Václavek klade jen tam, kde v minulých dobách dosahovala zpěvní tradice nevšední úrovně a rozměru. Ale i mimo tato střediska, jak tvrdí, „může velmi mnoho udělat škola, ale v tomto případě již kterýkoli učitel zpěvu, který bere svůj úkol vážně.[10] Právě zde by již badatel považoval požadavek striktního omezení se pouze na ryze oblastní repertoár za příliš přísný a umožnil by volný průchod nadregionálním a celonárodním pramenům písňového bohatství. Tato podoba se blízce shoduje se stávající hudebněvýchovnou praxí, která se spokojuje s formováním povědomí o tradiční zpěvnosti jen v takovémto všeobecném měřítku a dosahu.

První Václavkova eventualita, a sice možnost vydávat se za ony hranice běžného výchovného povědomí o tradiční lidové zpěvnosti a koncentrovaněji pronikat k její hlubší duševní podstatě, kulturnímu zázemí a zakořenění tak zůstává dodnes otevřená a připravena pro své případné uskutečnění.[11] Možná by právě ona přispěla k uspokojivějšímu naplnění souvisejících vizí Hostinského a Janáčka, které zde byly rámcově nastíněny.

Tak či onak, podle Václavka by měla mít právě školní výchova vůdčí slovo v cílevědomém a důmyslně koordinovaném šíření dochovaných pozůstatků dřívějších zpěvních zvyklostí, které byly premodernímu člověku nehledaně vlastní. Teprve tento základ by patrně mohl vést k dalším vývojovým inovacím směřujícím k tvůrčímu základu těchto našich vrozených uměleckých pohnutek. Všimněme si však především toho, že Václavek v obou uvedených a kvalitativně odlišných metodických variantách poukazuje na zcela zásadní význam samotné osoby učitele, na jehož dispozice a erudici jsou v daném okruhu kladeny zvýšené nároky.

Za veškeré tyto odpovědné závazky však nemusí ručit pouze školská zařízení a tito jejich svědomití představitelé, jedná-li se o otázku zintenzivnění a rozšíření zmiňovaných snah v národopisně hodnotnějších lokalitách, souvisejících podle Václavka převážně s venkovským prostředím. On sám v návaznosti na uvedené navrhuje také „vytvořit na vesnici společenská centra, která by skutečně lidi sdružovala. V těch by se především samo sebou zpívalo, lidová píseň by měla k svému životu prostředí a půdu a pak by se mohlo o její život a rozmnožování pečovat docela nenápadně a organicky. Musila by to ovšem být střediska skutečná, ne formální nebo zdánlivá. Jejich povaha by se musila měnit podle povahy a sociálního složení kraje a místa, tak aby skutečně zahrnula jádro obyvatelstva.[12]

Tuto představu Václavek sdílí společně s Úlehlou, který však na základě svých osobních zkušeností do tohoto plánu zahrnuje také zpěvně význačné městské celky. V souvislosti s tím se Úlehla ptá, proč by i v takovémto městě „nemohlo existovat nějaké sdružení, které by pěstilo domácí píseň, proč by to sdružení nemohlo mít hudební archiv a psané zpěvníky, proč by se tou cestou nebo jinou obvyklou cestou lidovýchovnou nemohly šířit jeho vlastní písně čas od času zpět do lidu, proč by zkrátka nemohla být píseň předmětem organisované pozornosti společenské? (…) Vždyť jinde, zvláště v cizině, tak bývá. A jakých drobtů si tam lidé považují![13]

Takovouto úlohu dnes do určité míry plní folklórní souborová činnost, i když právě ta podle Úlehly znamenala od prvopočátku konec někdejšího charakteru a dosavadní autenticity původní tradice podobně jako i školní působení, jak bylo popsáno výše. Z Václavkova pohledu však tato iniciativa nedosahuje ani požadované variability a rovnoměrného sociologického záběru zahrnujícího rozličné vrstvy společenství jakožto celku. Na její obhajobu však můžeme přijmout určitou analogii učiněnou na základě Úlehlova vlastního dobového postřehu, a sice že „na dědinách se…dá snáze prokázat, že zpěváky nejsou všichni, nýbrž jen některé rody, které si svůj odkaz uchovávaly po staletí.[14]

Podobné poznání tak zachovává oblast zvykoslovné zpěvnosti v přívětivější rovině přirozených inklinací a subjektivního zaujetí a naši pozornost bude orientovat spíše ke studiu způsobů, jak byl tento po staletí uchovávaný odkaz v praxi předáván. My se však pohybujeme ve sféře školního vzdělávání, které v rámci svého výchovného poslání a jeho cílové skupiny působí v celoplošném významu. Náš zájem se tedy bude soustředit také na klíčové osobnostní atributy pedagogických individualit, jaké požaduje právě Václavek.

V. Úlehla se podobným heuristickým směrem rovněž vydává a ve svém terénním bádání vypozorovává v řadách význačných jednotlivců spjatých se zpěvní tradicí jakousi „pedagogickou, tvůrčí laskavost, ochotnou dát ze sebe to nejlepší mladým. Nejen píseň, každou dovednost…, to všechno dovedl takový laskavě tvůrčí člověk dík své »veselé povaze« odkazovat bez pedagogických úvah svým nástupcům. Především otec býval synovi kamarádem a nenáročně mu pro budoucnost odevzdával, co měl nejlepšího.[15]

A snad právě z této rutinou nezkalené studnice by měla čerpat ona snaha o opětovné navázání na přerušené vazby s tradiční lidovou zpěvností, ale i veškerá výchovná činnost, která možná až příliš často vystupuje z bezpečných svodidel přirozené intuitivnosti, pedagogického lidství a nepředstíravosti.

Pokud se dnes hudební výchova dostává do situací, kdy je leckdy nucena čelit kritickým výtkám dotýkajícím se nejen její podstaty, ale i jejího významu a potřeby, není to signál pouze k její bezvýhradné a neúnavné obraně. Je to také výzva k bilancování a přehodnocování její náplně, postavení a funkce v souladu s globálními proměnami veškerého okolního světa, jehož je součástí. Její vazba na hlubší kulturně historický kontext tak může nejen upevnit její pozici v utilitarizmem pokoušeném kurikulu, ale také rozšířit její spojitost s řadou důležitých společenskovědních okruhů. Lokální územní specifika a jejich autochtonní umělecké formy a projevy, které dnes stále více nabývají na ceně, jsou v neposlední řadě právě tou zbraní, kterou se může hudebně pedagogická sféra úspěšně probíjet napříč jednadvacátým stoletím.


[1] HOSTINSKÝ, O. O naší světské písni lidové. Český lid, 1892, č. 1, s. 29–30.
[2]
HOSTINSKÝ, O. O naší světské písni lidové. Český lid, 1892, č. 1, s. 30.
[3]
HOSTINSKÝ, O. O naší světské písni lidové. Český lid, 1892, č. 1, s. 30.
[4]
Podle těchto jeho kritérií bychom neměli nikdy zapomínat, „že česká píseň lidová, má-li opět zaznívati tak, jako zaznívala po věky, musí býti prostým zpěvem jednohlasým, ne však umělou nějakou úpravou jeho; úprava taková náleží již hudbě umělé. Smlčeti ovšem nelze, že ta charakteristická stránka našeho umění lidového, která zakládá se na součinnosti zpěvu, hry nástrojové a tance, k novému životu vzkřísiti se nedá; staré zpěvy po stoletích mohou se mezi lidem šířiti a ujímati, ne však staré tance a stará hudba instrumentální.“ HOSTINSKÝ, O. O naší světské písni lidové. Český lid, 1892, č. 1, s. 30.
[5]
JANÁČEK, L. Národní písně moravské. In Leoš Janáček: Folkloristické dílo (1886–1927). Řada 1/Svazek 31. Brno : Editio Janáček, 2009, s. 22.
[6]
JANÁČEK, L. Národní písně moravské. In Leoš Janáček: Folkloristické dílo (1886–1927). Řada 1/Svazek 3–1. Brno : Editio Janáček, 2009, s. 22.
[7] JANÁČEK, L. Národní písně moravské. In Leoš Janáček: Folkloristické dílo (1886–1927). Řada 1/Svazek 3–1. Brno : Editio Janáček, 2009, s. 22.
[8] VÁCLAVEK, B. Co jsme dlužni lidové písni. In O lidové písni a slovesnosti. Praha : Československý spisovatel, 1963, s. 262.
[9]
Je to právě Václavek, který se domnívá, že „péči o píseň lidovou mohou vskutku dobře provádět nebo aspoň řídit jen lidé, kteří ji odborně studovali.“ VÁCLAVEK, B. Co jsme dlužni lidové písni. In O lidové písni a slovesnosti. Praha : Československý spisovatel, 1963, s. 261.
[10] VÁCLAVEK, B. Co jsme dlužni lidové písni. In O lidové písni a slovesnosti. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 262–263.
[11]
Dnes se podobné orientace stávají předmětem užších interdisciplinárních vztahů pedagogiky a etnomuzikologie, o čemž svědčí např. požadavky, které na systém novodobé hudební výchovy klade právě B. Nettl. Podle jeho slov pronesených na 29. mezinárodní konferenci ISME v Pekingu má být kromě jejího jádra spočívajícího v západní klasické hudbě věnován vzdělávací prostor především také lokálním hudebním tradicím. Srov. NETTL, B. Music Education and Ethnomusicology: A (Usually) Harmonious Relationship [online]. 2010 [cit 2010-12-15]. Dostupné na WWW: http://official-isme.blogspot.com/2010/12/keynote-address-by-bruno-nettl-beijing.html.
[12]
VÁCLAVEK, B. Co jsme dlužni lidové písni. In O lidové písni a slovesnosti. Praha : Československý spisovatel, 1963, s. 262.
[13] ÚLEHLA, V. Živá píseň. Praha : Fr. Borový, 1949, s. 213–214.
[14]
ÚLEHLA, V. Živá píseň. Praha : Fr. Borový, 1949, s. 85.
[15]
ÚLEHLA, V. Živá píseň. Praha : Fr. Borový, 1949, s. 80. Podobnou zkušenost ve svých výpovědích prozrazuje také významný sběratel lidových písní Hynek Bím, když vzpomíná na osobnost vynikajícího zpěváka Tomáše Kůsalíka. Ten Bíma informoval mimo jiné i o tom, „že si ho chlapci brávali večer na rozlehlé louky…, kde se od něho přiučovali neznámým písním. Tam na lukách bývala škola zpěvu. Chlapci mohli se do libosti vyzpívat, tam měli nejlepší příležitost k dechovým cvičením. Tady se píseň neztrácela, když sotva z úst vyšla. Zde bezděčně povstávala při zpěvu písní crescenda, decrescenda, ritardanda, acceleranda, a různé sforzanda vyvolaná náladou zpěvákovou, okolím a slovným obsahem písní. Teprve zde, ve volné přírodě, kde velký prostor stírá drsnost hlasu, vznáší se táhlé písně v plné kráse za čarovného svitu měsíčního v jemných závanech větru a za doprovodu velkého přírodního orchestru, který tvoří šumot listí stromů, hudba cvrčků, cikád a žabího sboru.“ Zvukový záznam vzpomínek Hynka Bíma v archivu Českého rozhlasu Brno z roku 1955, pás č. 1135.

Literatura a použité zdroje

[1] – HOSTINSKÝ, Otakar. O naší světské písni lidové. Český lid. Praha : F. Šimáček, 1892.
[2] – JANÁČEK, Leoš. Národní písně moravské. In Leoš Janáček: Folkloristické dílo (1886-1927). Řada 1/Svazek 3-1. Brno : Editio Janáček, 2009. ISBN 978-80-904052-2-6.
[3] – NETTL, Bruno. Music Education and Ethnomusicology: A (Usually) Harmonious Relationship. 2010. [cit. 2011-05-03]. Dostupný z WWW: [http://official-isme.blogspot.com/2010/12/keynote-address-by-bruno-nettl-beijing.html].
[4] – ÚLEHLA, Vladimír. Živá píseň. Praha : Fr. Borový, 1949.
[5] – VÁCLAVEK, Bedřich. Co jsme dlužni lidové písni. In: O lidové písni a slovesnosti. Praha : Československý spisovatel, 1963.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
3. 5. 2011
Článek vybízí mimo jiné k zamyšlení nad postavením a možnostmi současné hudební výchovy v souladu s globálními proměnami okolního světa. Vyzývá k nutnosti uvědomit si a posílit vazbu hudební výchovy na hlubší kulturně historický kontext, konkrétně podpořit folklórní tradice, zvláště zpěv lidových písní a lidovou tvořivost.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Hudební výchova 2. stupeň