„Božský zpěvu dar“ – 2. část

Jestliže u Platóna se deklasované hudební umění stává pouhým nástrojem a obhajobou politické teorie utopického polis, musí být nutně uvězněno v totalitě nejtěsnějších kategorických mantinelů. Estetická diktatura je pak v bližším pohledu uskutečňována třeba i na základě striktního ustanovení jediných „vhodných" tónin, nástrojových skupin apod.[1] Jako polehčující okolnost snad není možné přijmout ani Platónův důsledný odstup od dobově módní virtuozity a přemíry výrazových prostředků hudebního hédonizmu jeho éry. Přestože právě dnes by samotná tato distance znovu nabývala své tehdejší aktuálnosti, zde pozbývá lesku ve svých ujařmujících souvislostech.

Výchovné působení hudby, které je u Platóna skutečným základním prvkem paideia, je chápáno jako vnitřně utvářející. Souhlasíme tedy se Zouharovým konstatováním, že „Platónova nápodoba je prostředkem k uměleckému ztvárnění převážně pozitivních událostí, které vytvářejí harmonický, krásný a ladný (umělecký) celek."[2] Étos skrytě obsažený v umělecké formě je přenosný mimetickou cestou, a je tudíž schopen působit na mravní podstatu člověka a stát se určovatelem jeho ctností: „Není-li pak, Glaukóne, vychování hudbou proto nejúčinnější, že při něm nejvíce vnikají do nitra duše rytmus a harmonie a nejsilněji ji uchvacují, přinášejíce ladnost, a je-li kdo dobře vychován, činí jej ladným, pakli ne, naopak?"[3] Tento postoj, který předjímá tezi musica humana, však Platón zaujímá jako vědomý protest vůči jakýmkoli uměleckým inovacím a například v Zákonech jej ozřejmuje nostalgickou vzpomínkou na archaický fenomén - hudební nomos. Sám si pak pohrává s myšlenkou o podobně koncipovaném hudebním zákonodárství, jehož autokratickými prostředky by bylo možné zapovědět jakékoli nevítané a vybočující formy hudebního projevu. Avšak i dnes narážíme na podobné vzdělávací preference, které se důsledně přimykají k výhradní estetice „krásného umění", a mohou tak dokumentovat pozůstatky takového stupně vyhranění, jaké vyplývá z připomínaných Platónových slov.

Starověkému mysliteli jde tedy především o možnost pevně stanovit estetickou normu, která jakékoli inovační tendence jednoduše neumožňuje[4]. Toto přesvědčení stvrzuje oslavou egyptského umění, ve kterém „ani nyní se nedovoluje, ani malířům ani jiným, kdo vytvářejí jakékoli útvary, novotvařit ani vymýšlet nějaké jiné věci proti starodávným, a to ani v tomto oboru ani ve veškerém umění músickém."[5] Obrazné přenesení těchto konzervativních vizí do ohraničeného teritoria umělecké výchovy a vzdělávání již samo o sobě navozuje své nezadržitelné a jednoznačně směrované konsekvence.

Tyto okolnosti poněkud zbavují lesku líbivá Platónova slova o výchovné potřebě „státních" umělců, kteří by svým vzorem působili tak, „aby naši jinoši jako by ve zdravém kraji bydlíce ze všeho měli prospěch, odkudkoli by jim přišel buď ke zraku nebo ke sluchu nějaký dojem z krásných děl jako vánek přinášející z příznivých míst zdraví, aby tím hned od dětství byli nepozorovaně uváděni v podobnost, přátelství a souzvuk s myšlenkou krásy."[6] Oním všelékem má být právě hudba, která podle Platónovy realistické představy obydlující jeho Symposion „vznikla ze zvuků dříve odlišných, vysokých a hlubokých, které se však později uvedly do souladu působením hudebního umění."[7]

Pokud by ona stinná stránka a skryté úskalí Platónovy nápodoby nebyly z jeho uvedených formulací zcela patrné, vodítko k jejímu odhalení může být obsaženo například i v těchto slovech Ústavy: „Muž rozumný, zdá se mi, kdykoli přijde ve vypravování k nějaké řeči nebo k nějakému činu muže dobrého, rád to bude podávati v první osobě a nebude se stydět za takové napodobování..."[8] Logika, která za daných okolností opravňuje takovéto nehodnověrné počínání a neautentický postoj, v polaritě „učitel - žák" nakonec i svým klamným jádrem dokresluje skrytou tvář mimetického charakteru platónského pojetí estetické výchovy. Jde o výchovné působení, které příliš nepřipouští samostatný a svobodný rozvoj jednotlivce a snaží se jej vtěsnávat do rámce předurčených vzorů a vzorců kýčovitě přetvořené skutečnosti. K těmto účelům mají sloužit pevně stanovená kritéria krásy a dobra - „lží, jež se rovnají pravdě", jak o nich ústy múz píše Hésiodos ve svém textu.

[1] Srov. Platón: Ústava, 399b-d.
[2] Zouhar, V.: Hudební výchova bez bariér? K projektům Klangnetze a Slyšet jinak. In: Acta Paedagogicae. Prešov: AFPUP 2004, s. 72.
[3] Platón: Ústava, 401d-e.
[4] Platón není objevitelem těchto radikálních myšlenek; za jejich přímého inspirátora můžeme považovat Damóna, o čemž svědčí mnohé poukazy typu: „Chraňme se měnit způsob músického umění v nový, protože bychom tím vydávali v nebezpečí celek: neboť nikde se nehýbe zákony músickými, aby se zároveň nehýbalo největšími zákony politickými, jak praví Damón a já mu věřím.“ Platón: Ústava, 424e.
[5] Platón: Zákony, 656d-e.
[6] Platón: Ústava, 401c.
[7] Platón: Symposion, 187a-c.
[8] Platón: Ústava, 396c.