Domů > Odborné články > Základní umělecké vzdělávání > Lidová píseň – běžný předmět hudební výuky či niterný psychologický proces? – 1. část
Odborný článek

Lidová píseň – běžný předmět hudební výuky či niterný psychologický proces? – 1. část

26. 1. 2017 Základní umělecké vzdělávání
Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Anotace

Příspěvek přináší méně známé poznatky týkající se fenoménu lidové písně, které mohou obohatit jeho konvenční pojetí v rámci výuky hudebního oboru. Nabízí tak pohled na píseň jako na mnohovrstevnatou veličinu komplexnějšího psychologického konstituování místo jejího běžného a zjednodušeného vnímání.

Píseň a její interpretace jsou nejen jednou z vyučovaných disciplín hudebního oboru; jsou vlastně i určitou vstupní branou každého jedince do znějícího světa hudby. Dá se říci, že jde i o jakýsi základní výrazový element, jehož zárodek si neseme již při samotném vstupu na tento svět.[1] Přestože je až takřka biologicky spojen s přirozenými danostmi člověka, setkáváme se v moderní přetechnizované realitě s jakýmsi jeho úbytkem, až úplnou absencí. Dříve byl obvyklou složkou běžného života člověka a jeho znějící podoba byla samozřejmou součástí životního prostředí i celé nezkalené přírody, která člověka obklopovala.

Dnes je jeho působnost určována spíše jaksi institucionálně a formou organizované činnosti, čehož je dobrým příkladem třeba zrovna výchovně-vzdělávací sféra. Na tento zmizelý element měl ještě možnost upozornit například biolog a folklorista Vladimír Úlehla, když vylovuje vzpomínky na výpravy za přírodními půvaby v krajině svého dětství: V honbě za pozoruhodnostmi živočišné říše zůstal znenadání v ustrnutí, když jej zaujalo „svým kouzlem něco tklivějšího, zavolali lidé nejkrásněji, jak dovedou – ozvala se píseň![2]

A skutečně, také významný etnograf a dialektolog František Bartoš – se kterým se však Úlehla v některých ohledech názorově rozchází – ve své době vypovídá o tom, že existují „ještě pamětníci těch dob, kdy po našich vlastech nivy, luhy, háje i příbytky lidské zvučely písněmi. Zpěvem uspávala matka své dítě, zpěvem doprovázely děti své hry; píseňku notil si malý husáček, batole se za svými babulkami; písněmi rozveselovala si dívka pole, pasouc krávy nebo škubajíc trávu; písněmi oslazoval si člověk všecky své práce. Svou starodávnou píseň šepotala si stařenka, překládajíc své drahé památky v truhle uložené; zpěvem doprošovali se žebráci almužny.[3] Nešlo tedy jen o něco, s čím se nejčastěji setkáváme třeba již jen v rámci školní či koncertní činnosti, ale o zcela nehledanou a bezprostřední potřebu člověka.

Toto nejkrásnější volání se zemí srostlého člověka pochopitelně doznělo společně s jeho archaickým svérázným způsobem života a celým jeho tolik odlišným světem vůbec. My se však můžeme ptát, jaké niterné okolnosti a pohnutky jej vedly k tomuto pozoruhodnému konání, které má patrně i v naší civilizované éře vzdělanosti určité své náhražky, bez ohledu na to, že jejich hodnota může být značně kolísavá. Přestože naše realita je diametrálně jiná, možná právě v těchto aktivních projevech někdejší lidé nalézali to, co se dnes jejich potomci pokoušejí hledat v pasivním poslechu mainstreamové hudební produkce masových sdělovacích prostředků.

Možná však můžeme i my dnes na ně navazovat a hledat v nich motivaci současných a podobně orientovaných snah, jaké projevovali lidé i před staletími, a které mohou být také základem jejich hudebněvzdělávacího pojetí. V současnosti má píseň v životech většiny z nás i v životech dětí roli obecně čehosi okrajového, chvilkového či zcela bezvýznamného, ačkoli její novodobá a průmyslově „prefabrikovaná“ podoba nás obklopuje takřka na každém kroku, nejčastěji v podbízivých interpretacích popových hvězd.

V dnešní hudebněpedagogické praxi bývá píseň leckdy vnímána jako cosi propedeutického, co je jen marginálním zastavením na cestě k něčemu vyššímu, velkolepějšímu; co má punc něčeho, čím není potřeba se hlouběji zaobírat. A když ne, bývá naopak zpěv pojímán jako cosi výsostného, svrchovaně uměleckého, expertního a na hony vzdáleného světu „obyčejných smrtelníků“. Avšak v okruhu tradičního společenství zjišťujeme, že zde nebylo nic výjimečného, když jedinec takříkajíc „prozpíval“ většinu svého aktivního dne a v důsledku toho i velkou část celého svého života.

Co jej tedy vedlo k tomuto nutkání, které z našeho pohledu nemá racionální základ a neslučuje se s naší většinovou představou prozaické existence premoderního člověka a jeho boje o základní obživu? Můžeme z těchto reliktů dřívější hudebnosti zpětně získat i jakási vodítka pro dnešní hudebněpedagogické působení a zaměření? Existuje řada svědectví vypovídajících o velice úzkém vztahu zpěvního vyjádření a celkového psychologického či fyziologického rozpoložení individuality, která jej pronáší. Tento vztah proto funguje jednak jako aktivní stanovisko ke skutečnosti a zároveň i jako její přímý určovatel a stabilizátor, což na základě souhrnu příbuzných poznatků potvrzuje například i britský archeolog a antropolog Steven Mithen.[4]

Je však potřeba si uvědomit, že toto pojítko je zřetelně vzdáleno prvoplánovým prostředkům pouhého obveselování mysli, na něž by mohli mnozí usuzovat. Je také vzdáleno i nyní převažujícímu čistě přijímatelskému postoji k hudebním artefaktům, na jejichž existenci a chodu nemáme sebemenší osobní podíl.

Zřejmé upozornění na tento fakt objevujeme také u významného dokumentátora mizející lidové kultury Karla Plicky: „Dědinský člověk nezná zpěv pro zpěv jako my, nezpívá pro své chvilkové rozptýlení jako lidé ve městě, ale z vnitřní potřeby, pro nějaký vážný cíl. Nevolí libovolnou, zvlášť »pěknou« píseň, ale jen tu, kterou nejlépe vyjádří právě prožívaný duševní stav, který je nejbližší citovému vzrušení, z něhož píseň kdysi vytryskla.[5] Tedy jak takovýto člověk prožívá prostřednictvím písně svou radost, tak stejným způsobem prožívá i svůj žal, stesk, zoufalství a celou škálu dalších představitelných duševních poloh a jejich odstínů.

Nemohli bychom si ani jinak vysvětlit takové emocionální pohnutí, jaké popisuje hudební pedagog a sbormistr František Lýsek, když vzpomíná na své rané dětské hudební zkušenosti v kruhu své prosté zpěvné rodiny. Lýsek přímo popisuje, že když mu jeho „tatínek písně zpíval, většinou plakal, zejména u písní teskných.[6] A je to skladatel, zanícený sběratel lidového písňového bohatství a také rodák ze stejného regionu Leoš Janáček, který se domnívá, že právě tyto „smutné písně jsou nejsrozumitelnější[7], jelikož patrně ony mají tu schopnost dostávat se až k jádru citové a myšlenkové podstaty člověka a její obsahové pravdivosti.

Chatrnou kompenzaci těchto chybějících způsobů jednání nachází mnohý současník spíše v patosu telenovel a příbuzných výplodů davové kultury, a to především vžíváním se do nereálných osudů jejich filmových protagonistů. Zde tedy tušíme patrný rozdíl mezi přístupem ke zpěvnímu artefaktu „předvzdělanostního“ člověka a představitele dnešní inteligence, jakým je například adept hudebního školení se svým důrazem na technickou a estetickou stránku věci. Geneze jeho písňového repertoáru většinou k těmto aspektům nepřihlíží.

S podobnými poznatky již tedy můžeme jen stěží pohlížet na zpěvní útvar jako na pouhou uměleckou formu plnící výhradně jen své estetické poslání, ale měli bychom jej spatřovat jako element složitého psychologického konstituování. Na to naráží také folklorista a výtvarník Ludvík Kuba, jestliže se domnívá, „že píseň jest organismus, nesoucí všechny znaky živých bytostí: má své já, svůj vznik a zánik, dobu svého rozvoje, vyplněnou stálým vlněním a pohybem, přijímá potravu v podobě jiných útvarů kulturních a zase ji vydává… jako živočichové a byliny sama ze sebe se množí, má předky i potomstvo s různými stupni příbuzenstva… Píseň je tedy bytostí živoucí.[8]

Novodobé poznatky, které shrnuje například americký hudební historik Ted Gioia, zase ukazují, že tu máme co dočinění rovněž se skutečným a odvěkým terapeutickým nástrojem.[9] Patrně i všechna tato hlediska podstaty písně by mohla být zohledněna v současném hudební vzdělávání poučeném dávnou tradicí našich předků. Představují tak odlišný a jen málo povědomý pohled na podstatu zpěvního zvykosloví, který by mohl zásadní měrou modifikovat i jeho dnešní, již moderní didaktickou cestou předávané svědectví o něm.


[1] Srov. Drkula, P.: Tradiční pouto mateřského hlasu. Vesmír, 2011, č. 5, s. 296–297.
[2] Úlehla, V.: Žívá píseň. Praha: Fr. Borový, 1949, s. 16.
[3] Bartoš, F.: Sto lidových písní českoslovanských, s rozbory a výklady. Praha: J. Otto, 1903, s. 1.
[4] Mithen, S.: The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body. London: Weidenfeld & Nicolson, 2005.
[5] Plicka, K.: Jak zpívati lidovou píseň. In: Český zpěvník: 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Praha: Družstevní práce, 1949, s. 359–360. Srov. Též poznatek V. Úlehly, který podobně jako Plicka rozpoznává, že lidová píseň „není po pravdě čímsi osobně náladovým i libovolným, nýbrž že je projevem řádu a že sahá do hloubky fysiologického uzpůsobení svých nositelů“. Úlehla, V.: Žívá píseň. Praha: Fr. Borový, 1949, s. 154.
[6] Lýsek, F.: Písně z Lašska. K vydání připravila Marta Toncrová. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2004, s. 16.
[7] Janáček, L.: O hudební stránce národních písní. In: Bartoš, F.: Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 111.
[8] Kuba, L.: O písni slovanské I.: Píseň národní. Pokus vystihnout její podstatu, povahu a význam s hlediska uměleckého a všelidského. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1923, s. 9.
[9] Srov. Gioia, T.: Healing Songs. Durham: Duke University Press, 2006.

Literatura a použité zdroje

[1] – GIOIA, Ted. Healing Songs. Durham : Duke University Press, 2006. ISBN 978-0822337027.
[2] – JANÁČEK, Leoš. O hudební stránce národních písní. In: Bartoš, F., Janáček, L.: Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, s, 1901.
[3] – KUBA, Ludvík. O písni slovanské I.: Píseň národní. Pokus vystihnout její podstatu, povahu a význam s hlediska uměleckého a všelidského. Praha : Hudební matice Umělecké besedy, 1923.
[4] – LÝSEK, František. Písně z Lašska. Brno : Etnologický ústav AV ČR, 2004. ISBN 80-85010-75-5.
[5] – MITHEN, Steven. The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body. London : Weidenfeld & Nicolson, 2005. ISBN 13-9-780297-643173.
[6] – PLICKA, Karel. Jak zpívati lidovou píseň. In: Český zpěvník: 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Praha : Družstevní práce, 1949.
[7] – ÚLEHLA, Vladimír. Živá píseň. Praha : Fr. Borový, 1949.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
26. 1. 2017
Článek čtenáře seznámí s fenoménem lidové písně. Velice oceňuji, jak autor použil trefné a vtipné citace z literatury.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Sólový zpěv