Vycházeli jsme z přesvědčení, že vše, co je ve školách dobré, je třeba zachovat, a co je potřeba změnit, to se musí trpělivě diskutovat se všemi zúčastněnými. „Reforma zespoda“ byla základní myšlenka, na které byl celý projekt postaven. Možná proto se takto významná proměna podoby vzdělávání v tomto typu škol obešla bez jakýchkoliv protestů učitelů, ředitelů či nepochopení veřejnosti.
 |
| Jiří Stárek hlavní manažer projektu Pilot ZUŠ, ředitel ZUŠ Hostivař v Praze 10 |
Ze zkušeností kolegů, kteří pracovali na reformě v jiných typech škol před námi, jsme věděli, že existují v zásadě tři nebezpečí, která mohou úspěšnost projektu zhatit. Bylo třeba nejprve přesvědčit učitele a odbornou veřejnost, že diskusi musíme zahájit nejprve nad vzdělávacími obsahy a až poté nad učebními plány a hodinovými dotacemi. Bylo celkem příznačné, že těch několik málo lidí, kteří reformu vnitřně nepodporovali nebo jí dostatečně nerozuměli, neustále stáčelo debatu právě k hodinovým dotacím.
Nám ale bylo jasné, o co jde ve skutečnosti. To bylo to druhé nebezpečí – tzv. „předstíraná změna“, snaha, aby se reforma udělala jenom „na oko“. Nejen, že by to znamenalo zakonzervování tohoto typu vzdělávání na mnoho dalších let, ale totálně by to demotivovalo učitele a ředitele, kteří se do reformy aktivně pustili v očekávání, že nyní, po 20 letech od sametové revoluce, přicházejí změny, na které ZUŠky dlouho čekají.
Třetím nebezpečím bylo, abychom přes veškeré vášnivé debaty o konceptu RVP ZUV, pilování jednotlivých vět, nastavování závazných parametrů a určování smysluplných obsahů nepřestali vidět to podstatné, proč vůbec reformu v ZUŠ děláme. Bylo to nebezpečí tzv. „projektové slepoty“. Zkrátka nezapomenout, že samotný dokument RVP ZUV je jenom pouhým prostředkem k něčemu většímu, něčemu, co nás všechny, kteří jsme se na reformě podíleli, časově i významem přesahuje.
Od začátku projektu jsme byli přesvědčeni, že má-li proběhnout reforma úspěšně v našich školách, musí nejprve proběhnout v našich hlavách. Provedli jsme podrobnou a hlubokou SWOT analýzu a přesně definovali, jaké oblasti v uměleckém vzdělávání je třeba zachovat, jaké postupně opustit (liberalizovat) a co je třeba podrobit okamžité změně.
V zásadě šlo o provázání základních uměleckých škol, jako pevné součásti vzdělávací soustavy ČR, s principy evropské dimenze ve vzdělávání a po čtyřiceti letech totalitního školství poskytnout dostatečný prostor ke spoluúčasti na vzdělávání i rodičům, místní komunitě, odborné veřejnosti, zaměstnavatelům apod. Nastavit podmínky tak, aby učitelé cítili, že nyní mohou ovlivnit obsahy vzdělávání a reagovat tak na aktuální potřeby žáků, které se významně proměňují.
Podle provedené analýzy se ukázalo, že hlavními přednostmi základního uměleckého vzdělávání je především komplexnost a systematičnost vzdělávání, jeho dostupnost, odborné zajištění výuky, možnost individuálního přístupu k žákům, naplňování principu celoživotního vzdělávání a vedle tradice uměleckého vzdělávání i kultivace a rozvíjení kulturního života daného regionu.
 |
| foto - archiv školy |
Mezi zásadní nedostatky se zařadily nereálně nastavené a obtížně splnitelné učební plány (tvořené ještě v sedmdesátých letech minulého století), příliš teoretické a abstraktní pojetí výuky hudební nauky, zkreslené a často až zdeformované hodnocení významu a smyslu uměleckého soutěžení, nedostatečná flexibilita ve vnímání nových uměleckých směrů a disciplín, nedostatečná počítačová gramotnost učitelů a poněkud nevyhovující legislativní i odborné znalosti jak o vzdělávání na ZUŠ, tak v pedagogice obecně.
Nebylo vůbec jednoduché zahájit proměnu „v našich hlavách“. Uvědomit si, že úloha učitele by se měla posunout od zásady „aby žák věděl“ k nastavení takových metod a forem pedagogické práce, „aby žák chtěl vědět“.
Pochopení trochu provokativní teze, že smyslem vzdělávání na základních uměleckých školách již není naučit hrát dítě na housle, ale prostřednictvím hraní na housle z něj udělat někoho, kdo zastává určité hodnoty, životní postoje, prostě se stane díky hraní na housle „krásným“ člověkem. Rámcový vzdělávací program ve svých kapitolách nyní poprvé přesně definuje požadavek státu, jaká má být z pohledu státu ZUŠ, jaké jsou cíle této instituce a především, jaký má být žák, který si zvolí vzdělávání na základní umělecké škole. Tato část základního kurikulárního dokumentu patřila do kategorie „potřebné zachovat“, protože učitelé na ZUŠ si mnohé z výše uvedeného dlouhodobě uvědomují. Bylo ale ozdravné si to přes veškeré nacvičování stupnic, etud a v honbě za soutěžními výsledky po letech znovu připomenout.
Současné nastavování srozumitelné a obecně přijímané vzdělávací strategie pro Českou republiku je pro všechny, kteří udrželi projekt Pilot ZUŠ při životě, značným zadostiučiněním. V tezích této strategie se totiž píše, že škola by měla být místem, kde se žáci pouze nevzdělávají, ale především vychovávají k sebedůvěře, důvěře v ostatní lidi a demokratické instituce. Přesně tak jsme reformu v ZUŠ nastavovali. Je ale třeba, aby tuto strategii uváděli v život ředitelé a učitelé sebevědomí, kteří své práci věří. Když bude mít nyní učitel možnost si sám napsat osnovy, podle kterých pak bude učit, začne své práci i více věřit. Ředitel, který nebude muset předstírat, že plní mnohdy nereálně nastavené učební normy, a bude mít možnost tyto normy upravovat podle potřeb dětí i místní reality, nebude muset lhát. A lidé, kteří nemusejí lhát a své práci věří, jsou pak teprve lidé samostatní, sebevědomí, kterých si žáci mohou vážit.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
