Folklor žije a utěšeně se rozvíjí i v dnešním přetechnizovaném světě satelitní televize, Internetu, tabletů, mobilních telefonů a jiných technologických vymožeností současnosti. Folklorní projevy představují integrální součást naší industrializované, urbanizované a globalizované společnosti, přestože toto konstatování se může na první pohled zdát rozporné, ovšem aktuální společenský vývoj svědčí o opaku. Folklor – tedy kolektivně vytvářené i sdílené a neformálně tradované projevy lidské expresivní kultury včetně jejich materializací totiž náleží k základním antropologickým univerzáliím. [1]
Nejinak je tomu u folkloru v dětském prostředí, ve kterém je folklor přirozeně živý, vždyť právě děti patří k hlavním nositelům současného folkloru. [2] Děti obvykle žehrají na své dětství, neboť si zřetelně uvědomují, že jim dospělí brání zacházet se spoustou věcí, že jim zakazují zapojovat se do řady oblastí kultury a že je nepovažují za rovnocenné partnery, kterým by přiznali autoritu a respekt. Děti jsou tak vyloučeny ze společnosti dospělých do specifické skupiny vrstevníků spojených obdobím dětství.
Dětství přitom neurčuje pouze fyzická stránka člověka a jeho psychosociální vývoj, ale zejména kultura sama. Vzniká zde zvláštní segment kultury, který na tuto skutečnost reaguje – kultura dětí. Kultura dětí je určena věkem, přičemž „zlatý věk“ této kultury spadá do období plnění povinné školní docházky, tedy mezi šestý a patnáctý rok života. [3] Typické pro děti tohoto věku je, že se pohybují v relativně stálých skupinách (např. školních třídách, mimoškolních zájmových skupinách, neformálních partách), v nichž hledají a obhajují vlastní sociální pozice a role. Rovněž kontrola rodičů a vychovatelů slábne. V této době děti mají v repertoáru pestrou škálu sociokulturních prvků. Využívají je nejen v každodenní komunikaci zejména s vrstevníky, ale slouží jim i jako způsob, jak poznávat a osvojovat si sdílené významy a hodnoty.
V mnohém bychom kulturu dětí mohli přirovnat k jisté subkultuře, která na rozdíl od jiných subkultur není společností dospělých vnímána kontroverzně. Specifičnost a odlišnost kultury dětí společnost dospělých posuzuje z větší části nekonfliktně a její existenci akceptuje hned z několika důvodů:
Kultura dětí je determinována věkem svých adresátů a nositelů. Můžeme k ní do jisté míry přistupovat jako k autonomní kategorii. Nicméně ji nelze nikdy vydělit z kultury celé společnosti. Její pozice je pak dvojí – buď zůstává neviděna a nevnímána, anebo je vystavena zájmu a péči ze strany dospělých. Specifičnost kultury dětí se pak odráží nejvíce v dětském folkloru.
Pod pojem „dětský folklor“ zahrnujeme různé slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy žijící mezi dětmi a mládeží. Dětský folklor nelze jednoduše označit jako ústní tradici, neboť se rozvíjí, jak již bylo naznačeno v úvodu, v konfrontaci s dalšími předlohami ze světa dospělých. Výchozím materiálem mu byly a jsou např. společenské tance, lidové a populární písně, hudební šlágry a hity, pochody, operetní texty, reklamní slogany nebo televizní seriály a jiné televizní pořady. [5]
Dětský folklor se člení do dvou skupin, které se vzájemně prolínají a prostupují jedna druhou – v prvním případě jde o folklor pro děti, jehož tvůrcem a interpretem jsou dospělí a používají ho, aby ovlivnili vývoj dětí. Za všechny skladby folkloru pro děti jmenujme třebas všeobecně známou hru-říkanku Vařila myšička kašičku, kterou jen v malých obměnách baví rodiče své malé děti dodnes. [6] Do druhé skupiny řadíme folklor dětí, tedy folklorní skladby, které vznikají či zdomácňují, tradují se a kolují mezi dětmi. V tomto případě z nepřeberného množství skladeb současného folkloru uveďme jako příklad hru-škádlivku, jejíž úvodní sentence byla zvolena do titulu tohoto příspěvku, tj. Šel pan učitel… Podstatou této dětské hry je asi toto: Proti sobě se postaví dvě děti. Jedno udělá z ukazováčků obou rukou jakousi lávku. Druhé z dětí po ní prsty pravé ruky přechází a říká: „Šel pan učitel, za ním pan ředitel, lávka praskla, facka mlaskla,“ na slovo „praskla“ rozrazí hřbetem ruky lávku a vzápětí protihráče překvapí políčkem do tváře. [7]
Dětský folklor objevili folkloristé již v 19. století. V průběhu více než dvou staletí se představa toho, co je dětský folklor, zásadně měnila a přístupy k němu rovněž. Zatímco v 19. století badatelé chtěli pro budoucí generace zachránit mizející svět tehdejší lidové kultury a podle dobových teorií byl navíc dětský folklor posledním stadiem života dávných obřadů, tradic, zvyků a obyčejů, přestože v nemálo případech vznikl pouhý idealizovaný obraz dětského folkloru, tak v posledních desetiletích, v dnešním postmoderním světě jde o to identifikovat a otevřít tu správnou cestu k prezentaci novodobých sbírek různých druhů a žánrů autentického dětského folkloru. [8]
Folklorní projevy dětí a pro děti běžně používají různé typy výrazových prostředků. Spojují dohromady slovo, hudbu či rytmus, pohyb i výtvarnou složku (kresbu či rekvizitu). [9] Zařadit tedy skladby dětského folkloru do nějaké systematiky není ani jednoduché, ani jednoznačné. Již od 19. století se prosazuje dělení základních druhů dětského folkloru na říkadla, hádanky a hry. V jejich rámci existuje mnoho rozličných žánrů.
Pod souhrnné označení říkadla folkloristé často zařazovali celou paletu veršovaných a překvapivě i neveršovaných slovesných útvarů, z nichž ovšem důsledně vyjímali hádanky, mnohdy také veršované. Mezi říkadla rozhodně patřily říkanky, které se přednášely jako básničky [10], nebo škádlivky – veršované i neveršované posměšky, nadávky, formule [11]. K říkadlům někteří folkloristé připojovali i skladby, které se překrývaly s jinými žánry – dětské písně a popěvky [12], obřadní říkání, rozpočítadla [13] a říkadla ke hrám. Jindy je však naopak řadili samostatně, anebo pod hry. Pod říkadla dále zahrnovali mluvu zvířat a také slovní hříčky [14], jazykolamy a tajnou řeč.
Hádanky sběratelé dělili v klasifikacích na pravé a nepravé, přičemž nepravé hádanky někteří současní folkloristé již řadí ke vtipům. Za všechny příklady uveďme parodii na reklamní televizní šot z nedávné minulosti – „Je to modré, smrdí to a leží to v koši na prádlo. Co je to? Chcíplý králíček Azurit.“
Třetí základní druh, tedy hru, výzkumníci dále členili na rozpočítadla (viz poznámka 13), hry (obřadní hry) a přání. Dětské hry tvoří zřejmě nejvýraznější složku folkloru dětí. Pozornost, kterou jim badatelé věnovali, odpovídala zájmu o folklor jako takový. Zpočátku byly zaznamenány jen hry s výrazným slovesným podílem, postupně se však záběr, jaké hry zaznamenat, rozšířil prakticky na veškeré herní projevy dětí – např. honičky, chytačky, schovky, lovy, souboje aj. [15]
Žánry tradičního dětského folkloru se promítají v příběhu dětského folkloru. Byly formovány s důrazem na slovesnou složku a na ústní tradici oněch barvitých folklorních skladeb. Podobně odrážely kulturní kontext doby, vztah kultury dětí a dospělých. Ovšem pro charakteristiku současného dětského folkloru žánry tradičních folklorních skladeb nedostačují. Změnil se pohled badatelů a proměnil se i sám dětský folklor. Některé žánry zůstaly, jiné zmizely a naopak se objevily nové, do té doby neznámé či netradiční žánry.
K dlouho opomíjeným patřily prozaické žánry dětského folkloru. Folkloristé u dětí prozaické texty příliš nehledali, přestože i v dětském prostředí mohou být dobří vypravěči. V současnosti je však známo, že dětský folklor má své pověsti, vyprávění ze života (memoráty), strašidelné příběhy a horory, příběhy podle literárních a filmových předloh a samozřejmě vtipy. Právě vtipy řadíme mezi nejrozšířenější a nejživější žánry současného dětského folkloru. Dětské vtipy mají svou vlastní poetiku a obsahově souvisí s každodenními „radostmi“ i „starostmi“ dětí. Navíc repertoár vtipů je do značné míry stabilní a v dětském prostředí vtipy nezastarávají. [16]
Další žánry dětského folkloru, které byly pro předcházející generace výzkumníků spíše okrajové, patří do oblasti psaného folkloru. Malý zájem o ně do jisté míry vycházel z názoru badatelů, že folklor se předává výhradně ústně. Folkloristé tak dlouhou dobu opomíjeli např. zápisy do památníků [17], dívčí sešity (tzv. kecálky a zpovědníky) [18], dopisy Ježíškovi, agendu dětských part, agendu her, řetězové dopisy, nápisy na školních lavicích atd. Většina těchto žánrů je pak spojením slovesné a výtvarné složky. [19]
Psaný dětský folklor v současnosti nebývalou silou proniká i do nových médií a tím mění žánrové příznaky. Koluje na internetových stránkách, na diskusních fórech a na dalších sociálních sítích (Facebook, blogy), přeposílá se jako legrácka prostřednictvím SMS či MMS. Formát těchto nových médií však často odstraňuje a boří hranice tak, že dětský folklor zde již není jen dětí, ale nejednou se do jeho poetiky nechají zpět vtáhnout i dospělí.
V moderní industriální (postindustriální) společnosti se základním místem identifikace dětí s prostředím stala rodina, a co nemůže ve výchově a vzdělávání plně zvládnout rodina, to se přenáší na školu. Dnešní základní škola jako institucionalizovaná povinnost je místem, z něhož se odvíjí soubor časových, prostorových i sociálních konstruktů života dětí. Je pro dítě ústředním faktorem organizace denního života. A škola tedy jako jedna z institucí přímo i nepřímo ovlivňuje tradování folklorních jevů a her. Snad žádná jiná instituce nezasáhla tolik do rodinného života – a tím do života dětí – jako škola tak, že se výrazně podílí na socializaci dítěte a zároveň určuje časový běh rodiny v denním, týdenním a ročním cyklu. Chuť i nechuť ke škole a podceňování výuky dětmi (i rodiči) dokládají v minulosti i současnosti různé prameny a literatura odborná i memoárová. [20]
Zvláštním fenoménem školy je život dětí a komunikace o přestávkách mezi vyučovacími hodinami. Například existuje mnoho kontaktů mezi chlapci a děvčaty na chodbách. Mají mluvenou a gestikulovanou podobu a mívají zdánlivě či skutečně nepřátelský charakter. Některé projevy nepřátelství nebo agrese ve škole mohou vznikat také proto, že škola, školní chodba či dvůr má charakter ohraničeného prostoru, navíc pod dozorem dospělého, z něhož nelze uniknout. Ukryty před zraky dospělých se zejména na toaletách, příp. v šatnách rozvíjejí mnohé aktivity, konspirace a zábavy ne vždy nevinné povahy. [21]
Přestávky mezi hodinami jsou možností, jak tradici předávat od jedné skupiny ke druhé tak, jako to dělají malé herní skupiny, sourozenci, bratranci a sestřenice anebo krátkodobé skupinky dětí např. během letního tábora, event. se tak děje mezi městskými a vesnickými dětmi v chalupářské oblasti. Skladby, které tak kolují a předávají se v kultuře dětí, existují v řadě variant. Variační proces je dán schopností dětí improvizovat. Výsledkem jsou proměny v textu, ve výrazových prostředcích i v samotném žánru. Texty bývají kupříkladu různě komoleny, dochází k zaměňování částí textů (aktualizaci, parodii), rozšiřování o další části, či naopak k jejich redukci. Neobvyklé není ani spojování různých skladeb do jedné (kontaminace). V rámci variačních procesů se tak mohou v průběhu doby jednotlivé texty od sebe obsahově vzdalovat (v závislosti na aktuálním kontextu), aby se posléze zase přiblížily. [22]
Velmi často jsou tyto všeobecně rozšířené folklorní skladby variovány výrazovými prostředky a obsahy, které k dětem přicházejí z dalších segmentů kultury pro děti či pro dospělé. Většinou se jedná o všeobecně známé fenomény, které jsou dětem dobře srozumitelné, jako je např. filmová a televizní tvorba. Ve své době kulturu dětí ovládaly filmové postavy – kupříkladu Vinnetou a Ribanna, následované Sandokanem a Mariannou a posléze vystřídané Harrym Potterem, Hermionou a Malfoyem. [23]
K udržení dětského folkloru nejvíce přispívají samozřejmě zejména děti, neboť znalost jeho forem a skladeb je důležitá nejen pro komunikaci, ale také pro získávání pozice v dětském kolektivu. Mladší logicky následují starší vrstevníky, protože tím dokazují svůj osobní pokrok. Přejímají tak skladby, které jsou v jejich okolí známé, aby si rozuměli s kamarády a v kolektivu nebyli za outsidery. Děti přicházejí s aktualizacemi a inovacemi právě proto, aby zaujaly spolužáky a kamarády, aby si získaly autoritu a respekt v dané skupině. Vždy tedy záleží jak na pozici dítěte ve vrstevnické skupině, tak na obsahové úrovni nabízené skladby, zda se ujme.
Repertoár dětského folkloru ovlivňují i dospělí. Není to jen výše uvedené výchovně-vzdělávací působení školy, nýbrž děti se do určitého věku nechávají dospělými inspirovat a vést. Dospělí záměrně učí děti skladby, které znají, nejednou dokonce opravují dětmi chybně naučené varianty skladeb. Dospělí svým způsobem přispívají i k přejímkám a inovacím dětského folkloru, když dětem kupují např. hudební nosiče či komerčně distribuované hry. Tudíž jen díky nim a jejich podpoře se mohou v kultuře dětí rozvíjet sběratelství a tzv. sběratelské hry.
Typické pro kulturu dětí je masové napodobování. Děti velice dobře vnímají kontext, v němž žijí, a trendy, které se kolem nich prosazují. Jejich vědění a znalosti jsou často velmi podobné, což se projevuje i v jisté vnější a vnitřní uniformitě, což vede mimo jiné i k touze vlastnit tytéž „důležité předměty“ a zvýšit tak vlastní prestiž v kolektivu. Symbolem kultury dětí v 80. letech 20. století byla céčka. Tomuto původně dekoračnímu prvku děti vtiskly novou funkci. Céčka se tak stala nejen cennou komoditou (děti prahly po chybějících barvách a tvarech, chlubily se i délkou samotného řetězu z céček sestaveného), ale i herní pomůckou (pro hru čára, původně hranou s drobnými mincemi). V nedávné minulosti se objektem zájmu dětských sbírek staly např. elektronické zvířátko Tamagoči, herní a sběratelské karty Pokémoni či Magic, sběratelské fazole, nalepovací obrázky atd. [24]
Vliv na dětský folklor mají i média. Zejména skrze ně k dětem přicházejí vzory z populární kultury a zprávy o celospolečenském dění. Na podobu dětského folkloru působí dostupné informační a komunikační technologie. Ty se většinou promítají do formální stránky folkloru, zároveň však mohou podnítit i změnu skladby – její žánr.
Dětský folklor má svoji stabilní složku, kterou si předávají děti mezi sebou, anebo se o její tradování zasazují i dospělí. Na podobě dětského folkloru se podílejí i okamžité inovace, přejímky a aktualizace, které se mohou a nemusí stát jeho součástí. Udržování či naopak mizení jednotlivých skladeb dětského folkloru tak závisí nejen na obsahu děl a jejich poetice, která musí odpovídat kolektivně sdíleným normám, ale také na znacích a funkcích, které mají či mohou plnit.
Důležitým znakem dětského folkloru je jeho kontinuita a současně podléhání módním vlnám, jak jsme naznačili výše v textu. Školní děti, jakkoliv to není na první pohled patrné, zůstávají největšími přáteli tradic a zvyků. Čas od času se objeví hry či záliby, které na určitou dobu zcela zachvátí dětský svět, a jak rychle se objevily, tak rychle zase zmizí. Svět dětských her a zálib zřejmě vždy osciloval mezi setrváním a změnou. Děti jsou ve svých herních činnostech na jedné straně velmi vynalézavé a kreativní, stále vnímají a vyžadují vše nové, na straně druhé jsou také enormně konzervativní. [25]
Podobně jako folklor dospělých se i dětský folklor vyznačuje nejrůznějšími funkcemi – např. zábavnou, estetickou, výchovnou, kontaktovou, identifikační nebo integrační. Hlavně zábavná funkce bývá primárním důvodem, proč se folklorní skladby realizují. Týká se to zejména her a písní. Někdy se zdá, že jsou tady proto, aby vyplnily volný čas, dobu, kdy děti nevědí, co by společně dělaly. Přesto však nelze dětský folklor chápat jen jako východisko z nudy. Spíše naopak, nabízí platformu, v jejímž rámci se odehrávají důležité obsahy a vztahy. Folklorní skladba vytváří situaci, kdy si děti uvědomují, že mají z nějakého důvodu k sobě blízko. Vzniká tak pocit sounáležitosti nejen na základě společné aktivity, ale zejména na základě společné znalosti folklorní skladby (identifikační, resp. integrační funkce).
Kromě toho děti velmi často dokážou folklorní skladbu využít k tomu, aby se předvedly, aby si otestovaly druhého, či dokonce aby toho druhého nějakým způsobem zdiskreditovaly. Cílem některých folklorních textů je druhého „přechytračit“ a poškádlit. Příkladem může být výše citovaná hra Šel pan učitel. Hry, písničky a říkanky jsou i nástrojem adresného provokování, které může přerůst do verbální šikany. Mladší děti takto vykřikují škádlivky na jména[26], ty starší na prahu puberty zase jména přidávají k říkankám o milostném vztahu dívky a chlapce. [27]
Folklor děti používají i jako předem připravené formulace, kterými reagují na nevhodné chování kamarádů. Již po léta se mezi malými dětmi traduje slogan Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje nebo připravená odpověď na vtíravou otázku: Cože? Vidličky a nože… Zásadnější jsou formule a říkanky, které vyjadřují nějaký morální postoj. Pomocí nich si děti uvědomují a osvojují morální hodnoty. Mezi ta nejrozšířenější témata dětského věku patří problém žalování, zneuctění a držení slova. [28]
Dětský folklor je také formou, která umožňuje vyzkoušet si zakázané. Existují hry, škádlivky, říkanky, písničky, obrázky, které překračují hranice tabu dětského světa. [29] Forma, s níž je vulgarita, brutalita či sex vyslovena nebo předvedena, překrývá onu prvoplánovost a skandální nepřístojnost. Podobně jako třeba nahota uměleckého aktu jsou „sprostá slova“ použitá ve skladbách dětského folkloru akceptovatelná. Dětem se tak otevírá možnost zažít, jak na ně působí porušení zákazu, a tuto zkušenost využít v budoucnu. Podstatným faktem je skutečnost, že tyto folklorní skladby děti chápou jako nevážnost a rozpustilost, kterou často doprovází smích. Menší děti přitom nejvíce fascinuje verbální vulgarita. Naopak dětem na prahu puberty a adolescentům skladby dětského folkloru pootevírají dveře k významnému prožitku světa dospělých – milostným vztahům a sexu.
Folklor dětí není jen ornamentem, který má podtrhnout specifikum dětství. Naopak jeho hlavní podstata a smysl spočívá v jeho funkcích, které plní. Tím si také můžeme uvědomit onen zásadní rozdíl mezi autorským uměleckým dílem a folklorní produkcí, mezi uměním pro hodnotící publikum a společně realizovanou a sdílenou tvorbou.
Kultura dětí a dětský folklor jsou mnohovrstevnaté: přijímají podněty z různých kulturních sfér, z tzv. vysoké a masové kultury, z rozhlasu, televize a dnes i z Internetu, a současně se v nich některé tradiční jevy stále udržují a jiné se ve vlnách vracejí. Z aktivního repertoáru zmizely některé tradiční žánry, např. zvířecí pohádky a démonologické pověsti, a zájem se přenesl na jiné žánry, zejména na vtip. Živé je také vyprávění nejrůznějších příhod a veselých i strašidelných příběhů.
Vyučující napříč všemi úrovněmi vzdělávání v rámci regionálního školství, tj. od předškolního vzdělávání po vyšší odborné vzdělávání, tak při výuce se svými dětmi, žáky a studenty můžou zkusit praktickou realizaci folklorních skladeb na základě inspirace načerpané z odborných příruček uvedených v seznamu literatury [30], příp. na základě vlastních znalostí a zkušeností dětí, žáků a studentů.
BITTNEROVÁ, D. Kultura dětí a dětský folklor. In Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Ed. Petr Janeček. Praha: Národní muzeum a Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011, s. 13–38.
Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Ed. Petr Janeček. Praha: Národní muzeum a Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011.
JANEČEK, P. Folklor jako sociální produkt. Subkultury a malé sociální skupiny jako prostředí šíření současného folkloru. In Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Ed. Petr Janeček. Praha: Národní muzeum a Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011, s. 7–12.
Kultura – společnost – tradice I. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Eds. Lubomír Tyllner a Zdeněk Uherek. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005.
POSPÍŠILOVÁ, J. Kultura dětí. In Kultura – společnost – tradice I. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Eds. Lubomír Tyllner a Zdeněk Uherek. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005, s. 115-143.
POSPÍŠILOVÁ, J. Co si školáci vyprávějí. In Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Ed. Jana Pospíšilová. Brno: DOPLNĚK ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2003, s. 16–73.
Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Ed. Jana Pospíšilová. Brno: DOPLNĚK ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2003.
TONCROVÁ, M. Co si školáci zpívají. In Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Ed. Jana Pospíšilová. Brno: DOPLNĚK ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2003, s. 74–132.
VOTRUBA, A. a kol. Kecy v kleci. Současná folklorní poezie dětí. Praha: PLOT 2010.
VOTRUBA, A. Namažeme školu špekem. Současná folklorní poezie dětí. Praha: PLOT 2009.
[2] POSPÍŠILOVÁ, J. Kultura dětí. In Kultura – společnost – tradice I. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Eds. Lubomír Tyllner a Zdeněk Uherek. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005, s. 116.
[3] BITTNEROVÁ, D. Kultura dětí a dětský folklor. In Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Ed. Petr Janeček. Praha: Národní muzeum a Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011, s. 13.
[4] BITTNEROVÁ, op. c., s. 14.
[5] POSPÍŠILOVÁ, op. c., s. 116.
[6] BITTNEROVÁ, op. c., s. 15.
[7] BITTNEROVÁ, op. c., s. 15.
[8] Více o historickém vývoji v pohledech na dětský folklor a přehledu bádání o dětském folkloru viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 15–21 a POSPÍŠILOVÁ, op. c., s. 118–121.
[9] BITTNEROVÁ, op. c., s. 21.
[10] Bohaté příklady těchto slovesných útvarů nejaktuálněji obsaženy v publikacích – VOTRUBA, A. Namažeme školu špekem. Současná folklorní poezie dětí. Praha: PLOT 2009, s. 23–186; VOTRUBA, A. a kol. Kecy v kleci. Současná folklorní poezie dětí. Praha: PLOT 2010, s. 25–198.
[11] Viz VOTRUBA, op. c., s. 9–22; VOTRUBA a kol., op. c., s. 7–24.
[12] O zpěvním repertoáru dnešních dětí fundovaně píše (v příloze uvedeny i notové zápisy písní) Marta Toncrová – viz TONCROVÁ, M. Co si školáci zpívají. In Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Ed. Jana Pospíšilová. Brno: DOPLNĚK ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2003, s. 74–132.
[13] Viz VOTRUBA, op. c., s. 53–60; VOTRUBA a kol., op. c., s. 87–90.
[14] Četné příklady slovních hříček uvádí ve své stati Jana Pospíšilová – viz POSPÍŠILOVÁ, J. Co si školáci vyprávějí. In Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Ed. Jana Pospíšilová. Brno: DOPLNĚK ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2003, s. 64
[15]O třídění a klasifikaci dětských her více – viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 17 a 20.[16] Podrobnější výklad o dětských vtipech – viz POSPÍŠILOVÁ 2005, op. c., s. 135–136; POSPÍŠILOVÁ 2003, op. c., s. 24–27 (teoretický výklad) a s. 54–68 (ukázky vtipů).
[17] Více informací o dětských památnících a jejich výzdobě – viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 29 a 31.
[18] Viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 25.
[19] Příklady ukázek – viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 23, 24, 26, 27, 30.
[20] POSPÍŠILOVÁ 2005, op. c., s. 125.
[21] Více o těchto činnostech dětí a jejich ukázky – viz POSPÍŠILOVÁ 2005, op. c., s. 125–126.
[22] Dokladovat to lze např. na mnohačetných variantních obměnách tradiční lidové skladby Skákal pes přes oves – viz VOTRUBA, op. c., s. 96–98; VOTRUBA a kol., op. c., s. 47.
[23] Jako vhodný příklad v tomto případě může posloužit všeobecně známá a populární lidová píseň Prší, prší, jen se leje, u které jsme v období od 60. let 20. století do současnosti zaznamenali obměny po obsahové stránce v závislosti na tom, jaký film (filmový hrdina) byl ve své době zrovna populární – viz VOTRUBA, op. c., s. 84–92; VOTRUBA a kol., op. c., s. 38–42.
[24] Více o módních hračkách a sbírkách – viz BITTNEROVÁ, op. c., s. 32–33.
[25] Viz POSPÍŠILOVÁ 2005, op. c., s. 137–138
[26] Viz VOTRUBA a kol., op. c., s. 26–36.
[27] Viz VOTRUBA, op. c., s. 125; BITTNEROVÁ, op. c., s. 35.
[28] Četné příklady uvedeny – viz VOTRUBA, op. c., s. 11–13; VOTRUBA a kol., op. c., s. 9–13.
[29] Mnoho příkladů skladeb s nádechem vulgarity lze nalézt – viz VOTRUBA, op. c., s. 32–40 (sprosté), s. 122–125 (z období puberty); VOTRUBA a kol., op. c., s. 100–114 (sprosté), s. 116–118 (pubertální).
[30] Doporučuji zejména obě citované publikace od Adama Votruby, které obsahují desítky básniček, písniček, průpovídek, říkadel, rozpočitadel, posměšků a škádlivek, kterými se bavily a dosud baví celé generace českých dětí. Z praktického hlediska je vhodným inspiračním zdrojem taktéž kniha s poněkud neobvyklým názvem Rajče na útěku, což je odpověď na hádanku Co je to? Je to červené a je to za rohem. Uvedená kniha pojednává o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeže a obsahuje četné ukázky vyprávění, vtipů, písní, her a říkadel.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.