a) Metodická orientace výuky – (improvizace, komunikace)
Na rozdíl od klasických nástrojů je výuka elektrické kytary zaměřena hlavně na zvládnutí hudební improvizace a komunikace. Je to dáno specificitou problému, jenž preferuje v tomto případě přístup tvůrčí, před přístupem interpretačním. Neznamená to však automaticky, že metodika interpretační je zcela mimo hru. Interpretační stránka hudby je samozřejmou součástí i jakékoliv improvizace. Vzhledem k tomu, že se ale elektrofonická kytara uplatňuje převážně ve stylech hudby, ve kterých buď přímo dominuje tvůrčí způsob hry (rock, metal, pop, techno, folk), nebo alespoň participuje (klasický jazz standarty), metodika interpretační vstupuje do hry až s požadavkem na přesnou interpretaci daného hudebního materiálu, což však dosud není příliš obvyklé. Typickou výjimkou však mohou být soubory typu „revival“, zabývajících se pouze interpretací hudby již zavedených hudebních souborů, kde se tento požadavek může a pravděpodobně bude objevovat. Stejně tak jako v historii klasické hudby se totiž „klasikou“, či „evergreeny“ stává hudební dílo až po kritickém prověření časem a teprve poté může přijít legitimní požadavek přesné interpretace tohoto díla.
b) Elektrofonická kytara – odlišnosti od akustické kytary
Elektrofonická kytara je hudební nástroj, který se vyvinul z akustické kytary. První pokusy o elektrofonizaci kytary se datují koncem 40. let 20. století. Zdrojem zvuku zde není pouze korpus nástroje, ale komplexní řetězec nástrojů potřebných k vyrobení zvuku. Zvuk struny se snímá snímačem, což je elektromagnetická indukční cívka umístěná pod strunami. Kmity struny zachycené snímačem se přenášejí v podobě malého elektrického napětí do předzesilovače, který je korekčně a dynamicky upraví, pak do koncového zesilovače, který je celkově zesílí a pošle do boxu s reproduktorem (měničem). Ten je vyzáří v podobě zvukových vln do akustického prostředí.
Elektrofonická kytara tedy není závislá na korpusu nástroje, ale na celém výše uvedeném řetězci. Každá část tohoto řetězce významně ovlivňuje zvuk nástroje. Tak jako akustická kytara má elektrofonická kytara struny, které jsou ale na rozdíl od akustické klasické kytary ocelové, nebo také ze slitiny oceli a niklu. Počet strun se pohybuje od čtyř až do dvanácti, nejběžnější počet je však šest. Ladění existuje celá řada, ale nejpoužívanější je ladění stejně jako na akustické kytaře, E1, H2, G3, D4, A5, E6. Znějící rozsah elektrofonické kytary je od velkého E do malého d3 (e3), v notové osnově se však píše o oktávu výše (e až e 4). Obvykle mívají elektrofonické kytary 2–3 snímače, které jsou buď typu single coil (jednocívkové) nebo typu humbucker (dvoucívkové), vyskytují se však i snímače čtyřcívkové.
Snímače jsou navrhovány tak, aby umožňovaly splňovat konkrétní zvukové požadavky. Proto se při konstrukci používají různé počty vinutí závitů na cívkách i různá magnetová jádra, nejčastěji typu ALNICO nebo KERAMIKA. Na korpusu bývají umístěny potenciometry (otočné regulátory hlasitosti a barvy) a přepínače snímačů. Vše závisí na použitém modelu od daného výrobce. Krk nástroje mívá obvykle 22 až 24 pražců, ale jeho menzura (vzdálenost od nultého pražce ke kobylce) bývá definována výrobcem. Elektrické kytary však také potřebují dobré resonanční vlastnosti, které souvisí s materiálem, z něhož se nástroje vyrábějí. Přes veškeré experimenty s různými materiály (např. experimenty s uhlíkem či plasty) se však v drtivém případě používá k výrobě elektrofonických kytar kvalitního dřeva.
Elektrickou kytaru lze používat ve třech základních zvukových režimech:
K tomu lze používat dva způsoby hraní:
Kytarová technika je soubor prostředků vedoucí k dosažení různých technických dovedností potřebných k ovládnutí tohoto nástroje. Tyto dovednosti se týkají činnosti obou rukou. Každá jednotlivá dovednost je naprosto specifická disciplína – technika –, která vyžaduje odlišné znalosti a přístupy k výuce.
Každá kytarová technika se tedy liší od jiné svojí vlastní identitou.
a) Druhy technik a stručný popis
Přímé techniky:
Nepřímé techniky:
Pomocné techniky:
Pozn. Vertikálním pohybem se zde rozumí pohyb po hmatníku po struně vzhůru, horizontálním pak pohyb napříč o strunu výše.
činnosti levé ruky:
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Metodika výuky hry na elektrofonickou kytaru.
Ostatní články seriálu: