„Těžký nadstandard s nejistým výsledkem”, kroutí hlavou nad metodou Biofeedback jeden z pilířů naší speciální pedagogiky. „Metody typu biofeedback jsou v terapii ADHD neúčinné”, zmiňuje lakonicky příručka o ADHD pro rodiče a veřejnost.
V literatuře o ADHD a poruchách učení je metoda zmiňována ze skeptickým nadhledem, nezřídka řazena mezi alternativní metody na pomezí šarlatánství. Mezi odbornou veřejností často převládá skepse. Zaslouží si tato metoda takto přezíravý přístup? U některých odborníků může vyvolat nedůvěru široké spektrum potíží, u kterých je biofeedback aplikován – od epilepsie přes deprese až po závislosti.
U řady těchto indikací má jistě biofeedback svůj význam potvrzený i nejrůznějšími, zejména zahraničními studiemi. Domnívám se však, že pacienti s těmito diagnózami budou z metody nejlépe profitovat na příslušných odborných pracovištích, kam běžně spadá řešení těchto problémů.
V poradenských zařízeních může být biologická zpětná vazba užitečná při řešení potíží, které spadají do jejich kompetence a u nichž byl zároveň realizován v souvislosti s biofeedbackem největší počet studíí a výzkumů. Jedná se zejména o problematiku ADHD a SPU.
V České republice neurolog prof. Faber úspěšně oponoval grantový výzkum ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy „Efektivita EEG biofeedbacku u LMD”, u 30 subjektů prokázal signifikantní zlepšení Wechslerova testu inteligence a testů čtení, pozornosti a paměti (1999). PhDr. Tyl v roce 1998 úspěšně oponoval grantový výzkum ministerstva zdravotnictví.
V kontrolované studii vlivu na IQ u 35 subjektů s poruchou pozornosti a hyperaktivitou prokázal významné zlepšení v testech inteligence a čtení.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zadalo grantový výzkum „EEG biofeedback jako prevence u předškolních LMD”, který prokázal významný vliv na dosažení školní zralosti, vzestup IQ a zlepšenou kontrolu chování (2001).
Na samotné metodě není nic nevědeckého, šarlatánského ani nelogického. Funguje na principu operantního podmiňování, odměny za výkon, pozitivního posilování, které se běžně využívají například při poradenských nápravných postupech. Rozdíl je v tom, že zde zpětnou vazbu nedává jen pedagog nebo terapeut, ale v reálném čase je výkon vyhodnocován počítačem a klient dostává okamžitou informaci o úspěšnosti svého výkonu. Samotný technický princip metody spočívá v tom, že z elektrody připevněné na hlavě se snímá zjednodušený EEG signál. Pokud klient například žádoucím způsobem zaměří pozornost, projeví se to na zvýšení EEG signálu o určité frekvenci.
To vyhodnotí jednak terapeut na svém monitoru, jednak počítač, který zareaguje „odměnou” v podobě úspěšně splněného úkolu na klientově obrazovce a přidělením bodů. Klient ve snaze získat odměnu v podobě herního úspěchu, zaměřuje mozkovou aktivitu žádoucím směrem. Samotný úkol hry je jednoduchý – nafouknout balonek, rozpohybovat robota, nebo udržet autíčko na správné straně silnice.
Úloha pedagoga zde zůstává zachována, klient není dán napospas technologiím, technické zařízení je jen „vsunuto” mezi něj a terapeuta. Ten nezůstává v pozadí, komunikuje s klientem, motivuje ho a modifikuje trénink podle aktuálních výstupů. Osobní vztah a individuální přístup je zde nezbytností.
Biologickou zpětnou vazbu můžeme chápat jako „technické vylepšení” dosavadních klasických nápravných postupů.
Cvičí–li dítě podle klasických postupů kupříkladu pozornost, plní úkoly, které požadují zapojení určitých oblastí mozku, zpětnou vazbou je potom vyhodnocení počtu správných odpovědí, sebehodnocení klienta nebo pochvala.
U biofeedback tréninku probíhá obdobná činnost s tím, že dosažení požadované úrovně pozornosti vidí jednak terapeut exaktně na svém monitoru, jednak dítě ji vnímá jako úspěch ve hře a dosažení určitého počtu bodů. Jedná se tedy v podstatě o stejný princip nápravy, jako například u metod typu KUPOS nebo klasických počítačových programů pro nápravu pozornosti, s tím rozdílem, že zpětná vazba je zde okamžitá a výkon exaktně zachytitelný. Za zmínku také stojí dobrá motivovanost dítěte, které vnímá okamžitý úspěch nebo neúspěch a má možnost na něj reagovat. Stejně tak terapeut má možnost reagovat na okamžitou situaci a zvyšovat nebo snižovat aktuálně požadavek na výkon.
Ze své praxe vidím problém v možnosti, že se dosažená úroveň pozornosti zafixuje pouze na konkrétní situaci při tréninku. Podle mého názoru je třeba hledat možnosti, jak propojit Bfb trénink s praktickým životem a naučit klienta uplatňovat získané a nacvičené tréninkem při běžných činnostech. Jednou z možností je propojení biofeedbacku s klasickými speciálně pedagogickými a poradenskými postupy.
Další oblastí, ve které by mohla biologická zpětná vazba nalézt širší uplatnění než doposud, jsou specifické poruchy učení, zejména dyslexie.
Inspirací může být například neuropsychologická terapie Dirk Bakkera, spočívající ve stimulaci jednotlivých hemisfér zrakovými sluchovým nebo hmatovýmii podněty podle pravostranného nebo levostranného typu dyslexie. Cílem je zvýšení aktivity levé hemisféry u pravostranného typu dyslexie a pravé hemisféry u levostranného typu dyslexie. Užívá se stimulace taktilní – čtení na základě hmatu, vizuální – promítání slov do příslušné části zorného pole a auditivní – vnímání slov jedním nebo druhým uchem.
Zde se využití biofeedbacku přímo nabízí, ať už formou prosté stimulace levé nebo pravé hemisféry nebo propojení stimulace se zmiňovanými akustickými, zrakovými nebo hmatovými podněty. U hyperaktivních dětí vedle medikace a úpravy režimu není mnoho možností, jak zlepšit jejich situaci.
Bfb by v této oblast mohl být značným přínosem. Neklidné dítě dostává „odměnu” za každý okamžik, kdy dokáže setrvat v klidu a uvolněné. Není mým záměrem dělat skrytou reklamu, když popíšu, že dítě, které při první návštěvě není schopno ani setrvat na křesle, po měsíci tréninku zvládne i půlhodinovou soustředěnou činnost v klidné poloze.
Co by mohlo přispět k tomu, aby tato metoda přinášela větší užitek?
Domnívám se, že metoda biologické zpětné vazby si zaslouží, aby se dostala z pomezí vědecky uznávaných metod na místo, kde za přesně vymezených podmínek, týkajících se odborné kvalifikace, postupů a indikací k terapii může přinést mnoho prospěšného a stát se běžným a dostupným standardem ve speciálně pedagogické péči.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
