Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Učitel a jeho žák – 3. část – žák Ondřej Pokorný
Odborný článek

Učitel a jeho žák – 3. část – žák Ondřej Pokorný

26. 6. 2008 Speciální vzdělávání
Autor
RNDr. Eva Zelendová

Anotace

Rozhovor s Ondřejem Pokorným, studentem třetího ročníku medicíny.

Rozhovor s Ondřejem Pokorným, studentem třetího ročníku medicíny. Ing. Jakub Fischer, Ph.D. jej označil za svého nadaného žáka.

foto
Když vám zavolal váš bývalý učitel Jakub Fischer a řekl vám, že vás označil jako svého mimořádně nadaného žáka a že z toho asi kouká nějaké povídání na mikrofon, jak jste se cítil?
Zaskočila mě ta oficialita. Navíc ve chvíli, když už s tím zpětně nemůžu nic dělat. Byl jsi prostě talentovaný, už s tím nic nenaděláš. To byl takový první úlek. Ještě k tomu talentovaný a extrémně talentovaný. Do mých představ o tom, kdo je talentovaný, se myslím vejdu. Extrémně talentovaný, to nevím. Mám o tom asi trochu stereotypní představy a ty nenaplňuji.

A kdo je podle vás extrémně talentovaný?
Ten výraz má takový posměšný přídech. Jsou děti, které už v šesti letech mají doma chemickou laboratoř, několikrát jim to vybouchne a potom něco objeví. Jezdí na matematické tábory, protože tam potřebují mít stejné lidi, se kterými se baví. Jsou svým způsobem vyčlenění. Sami se vyčlení. Já si to nepřipouštím. Nemyslím, že bych byl úplně vyčleněn v dětství. Takový ten „outsideřík". Aspoň doufám.

Říkal jste „takové ty stereotypy". Můžeme u těch stereotypů ještě chvilku zůstat?
Do určité doby je slovo šprt nadávkou a láme se to až v době, když člověk dostává rozum a šprt přestává být něco ošklivého. V základní škole ještě nikdo ten rozum nemá.

Ani v prostředí výběrové třídy?
Rozhodně ne. Tam je to ještě zdůrazněno tím, že ti „šprti" jsou úzce profiloví. Oni se zajímají jen o školu, a to se tam necení. Na základce se cení ještě jiné věci.

Proč si myslíte, že vás pan Fischer označil jako nadaného? Čím to bylo, že si vybral zrovna vás?
Já doufám, že jsem k tomu základnímu - úspěšně projít školu - ještě přidal to, že jsem se věnoval i jiným věcem. Chápal jsem, že jsou důležitý, možná důležitější než to, jestli zítra z testu z občanské výchovy nebo dějepisu budu mít jedničku nebo dvojku.

Co byly ty ostatní věci?
Já jsem se hodně věnoval hudbě. V tom byla základní škola úžasná, tam jsem se nemusel vůbec učit. Mohl jsem se věnovat, čemu jsem chtěl, což v mém případě byla hudba a sport. Věděl jsem, že i když přijdu večer zničený, unavený, tak škola není něco, co by mě omezovalo. Přijdu domů, nemusím se učit. Do školy nějak dojdu, tam se po mě nebude nic moc chtít, takže...

Jak jsou ty věci relativní. Co je pro jednoho nepřekonatelná bariéra, klepe se strachy, co bude druhý den, tak vy označíte, že „nebudou nic moc chtít"... Vraťme se k tomu, to je hodně zajímavý výrok. Vy jste z hlediska školy necítil nějaký tlak na to, že by se škola snažila rozvíjet váš talent?
Rozvíjet talent, to bych nenazval tlakem, talent se rozvíjí přirozenými cestami, na to není třeba nějak direktivně člověka úkolovat.

Tah by asi bylo lepší slovo.
Určitý pozitivní tah tam byl. To bylo fajn. Nesmyslný tlak ne. Takže tam byl prostor pro talent. Člověk si to hodně dělá sám. Sám si nastavuje hranice, které se mu chce přeskakovat.

Co byly vaše hlavní oblasti zájmu, kromě hudby? Kde byly vaše hranice? Co jste chtěl přeskakovat?
Ve škole mě bavila čeština, hlavně sloh, kromě toho jsem měl spousty aktivit ve všemožných školních časopisech a protiškolních časopisech, psal jsem povídky. Školní časopis, to byl fenomén. Střídavě jsem byl jeho šéfredaktorem a střídavě jsem dělal parodie na ten časopis, a to se během let několikrát vystřídalo. Skoro to bylo tak, že jsem někdy málem parodoval, co jsem sám dělal, takže to bylo obtížné. Člověk si hledal mantinely, co ještě může udělat a co se pak stane. Já se snažil volit takové metody, abych se sám před sebou nemusel stydět. Pamatuji, že jsem napsal polemický článek, že Uhelný trh se pyšní tím, že je matematická a informatická škola, a přitom vzdělávání v informatice je tam nedostatečné. Potom jsem čekal, co se stane. Jestli mi řeknou, to ne chlapče, jdi pryč, když se ti to tady nelíbí. Ono se potom kupodivu nic nestalo. Tak jsem zkusil ještě něco ostřejšího. (smích)

Vy jste byl v matematické třídě, přesto vás nejvíc bavila čeština.
Matematika mě bavila dost, ale čeština mě bavila ještě víc. V sedmé třídě jsem si myslel, že skončím jako ten „tepající" novinář. Čeština je k tomu potřeba. Až později jsem si uvědomil, že novinář nebudu.

Jaké jste byl dítě, když jste šel do školy?
Nevím, já si myslím, že jsem na tom byl stejně jako ostatní. Pak, jak se to člověk rychle naučil, tak to byla ohromná nuda. Já si třeba pamatuji, že jsem dost trpěl, když jsme četli nějaké knihy na pokračování. Věčně jsem si četl napřed, protože mě to nebavilo, jak tam někdo slabikuje. Když jsem byl vyvolaný, tak jsem musel rychle listovat zpátky a dělat překvapeného, že jako nevím, že ten hrdina zemře nebo najde tu svoji princeznu. Rozuměl jsem už tenkrát tomu, že to jinak nejde. Že číst se musíme naučit všichni a to, že já to umím dřív, neznamená, že se na ty ostatní můžeme vykašlat a říct promiňte.

Myslíte si, že to nejde jinak, že to nemohlo být jinak? Jak byste si to býval přál, kdybyste do toho mohl víc mluvit?
Otázka je, kam by se to potom dostalo. Kdyby mě sebrali z první třídy a řekli: „nepotřebuješ se tady učit číst, tak tě dáme třeba do třetí". Asi bych se cítil divně, že by tam byly starší děti... nevím, jak by to vypadalo, jestli bych byl na jejich úrovni, nevím. Člověk asi chce být mezi vrstevníky a rozumí tomu, že někomu to jde lépe a někomu hůř. Mezi těmi staršími bych se asi necítil tak dobře.

Měl byste tenkrát radost, kdyby učitel řekl: „Já vím, že tohle máš už přečtené. Nechceš si číst něco jiného? Nezajímalo by tě něco jiného?"
To určitě ano, ale bylo by správné, aby učitel tohle udělal u všech, takhle individuálně. Nejen u těch rychlejších. Aby těm pomalejším řekl: „Vidím, že pořád nerozumíš, tak pojď, ještě to procvičíme." U těch prostředních zas něco jiného, jenže pak by neučil jednu třídu, ale učil by dvacet dětí. Kladlo by to na něj dost vysoké nároky.

Když jste potom přešel na střední školu, byla to proti Uhelnému trhu velká změna?
Já jsem měl na střední školu velké štěstí. Tu školu mi doporučili v pedagogicko-psychologické poradně. Měl jsem nějaké testy a pak se mě ptali, kam chci jít. Já jsem plácnul jedinou střední školu, kterou jsem znal, a oni řekli „to ne, běž na Keplera". Šel jsem se tam podívat. Ta škola se mi moc líbila a to nadšení mi vydrželo celé čtyři roky, co jsem tam byl. Je to škola, která... ono se říká, že je náročná, asi je to pravda.

Tam už to nebylo tak, že jste se nemusel učit.
Ano, to byla samozřejmě chyba z dřívějška, protože v prváku se člověk najednou potřebuje učit a zjistí, že to neumí. To jsem základní škole potom zpětně dost vytýkal. Ale srovná se to. Člověk se to naučí. Ale prvák tam byl docela těžký. Zároveň proto jsem rád, že jsem šel na čtyřleté a ne na osmileté gymnázium. Je to šance začít znova, jinak. Jsem rád, že jsem šel až po devítce, a ne na osm let. Ty lidi mi přišli takoví... prostě neměli ten předěl. Tolik nevyzráli.

Co vás na střední škole hlavně zaujalo? Mluvil jste o češtině.... matematika taky, čeština víc... Změnilo se tohle nějak na střední škole?
Tam se to prohloubilo. V češtině jsme mnohem víc psali. Najednou jsem psali pod časovým tlakem, což na základní škole v podstatě nebylo. Najednou jsme museli druhý den něco odevzdat. Člověk sám sebe víc otestoval. V matematice jsme byli potom rozčlenění na úrovně. Najednou se člověk musel začít učit matematiku, to bylo taky překvapení. No učit, aspoň třeba nosit kružítko na geometrii. Pak už nestíhal. (smích)

A pak mě tam začaly bavit další předměty. Chemie, což byl pak jeden z oborů, kvůli kterému jsem šel na medicínu. Vlastně mě chemie nejdřív moc nebavila, ale měli jsme úžasnou paní profesorku. Té člověk nemohl říct „mě to prostě nebaví, já se vám to učit nebudu". Takže se to člověk naučil a pak to začal mít rád. Od prváku byla vynikající.

Takže k volbě medicíny vás ovlivnili učitelé na střední škole?
Hodně. Je to až trošku děsivé, protože učitelé jsou ti, kdo vás nasměrují k tomu, kam se potom přihlásíte. Hodně vás nasměrují k tomu, kam se dostanete. Já jsem se přihlásil jenom na medicínu, ale kdybych si dal ještě přírodovědu, tak bych váhal, kam půjdu. Jestli na medicínu, nebo na přírodovědu. Je to až strašidelný, protože to je velký rozdíl a je to na celý život. Pak už se to člověku nebude chtít měnit. Asi by měl směřovat k tomu výběru nějak déle.

Vy jste se pro medicínu rozhodnul ve čtvrťáku?
Až ve čtvrťáku. Věděl jsem, že chci studovat nějaký přírodovědný obor. Obešel jsem Dny otevřených dveří. Ani mi nepřijde, že se tam, kde dneska jsem, nějak snažili. Prostě věděli, že kdo chce, tak tam půjde. To na mě dokonce zapůsobilo víc, než když se někde snažili a vysvětlovali mi „tady je to super, sem pojď". Když tolik aktivity věnovali tomu, aby mě přesvědčili, že to je tak super, tak člověk automaticky zaujímá podezíravý postoj.

Když jste se zmínil o biologii, chemii, vašich oblíbených předmětech, nabízela vám škola víc aktivit nebo něco navíc?
Paní profesorka na chemii to v nás rozjela tak, že už člověk neměl potřebu si něco sám vyhledávat. Chemie byla fantastická. V prváku, ve druháku. Rozumím tomu, že ten, kdo nechtěl dělat chemii a měl ji povinnou, tak trpěl. To byl trochu problém. My jsme až do třeťáku měli chemii povinnou. Když někdo věděl od prváku, že chce studovat indiány, tak samozřejmě nějaké etany pro něj byly naprosto k ničemu, to je pravda.

To bylo trošku obráceně než na základní škole. Tam jste byl vy ten, komu to vyhovovalo. Kolik jich tak trpělo?
No tak v podstatě všichni humanitní. Řekněme tak polovina, která potom nešla na nic přírodovědného. Pokud si k tomu nevytvořili nějaký metavztah, tak je to nebavilo... Měli jsem tam třeba jednoho kluka, který je dneska na DAMU. Toho ta chemie posedla. Fascinovalo ho, jak je to pro něj pitomý, věci, kterým vůbec nerozuměl. Nevěděl, co kreslí, proč se to tak jmenuje. Na just se to prostě naučil. Ale to byla výjimka. Ostatní se to na just nenaučili.

Byla to logičnost přírodovědných oborů, co vás nejvíc bavilo? Nebo to bylo inspirativní?
U chemie to zní legračně, ale mě se líbilo to, že je prakticky využitelná. Tehdy jsem měl pocit, že přírodní vědy přinesly lidem hodně dobrého. Líbilo se mi, že to není mlácení prázdné slámy, ale, že jsou tam opravdu nějaké konkrétní výstupy. U chemie si tím dneska nejsem tolik jistý, u biologie samozřejmě není pochyb.

Když jste dneska na medicíně, jste si už jist, že to byla dobrá volba?
To určitě, to jsem si jist.

Vy jste říkal, že mimořádně nadaný je ten, co jezdil o prázdninách někam na tábor... Dělal jste třeba olympiádu, když se budeme bavit o biologii?
Já jsem se angažoval v matematických olympiádách. Trochu ze setrvačnosti, protože mi to šlo. Nijak jsem tím nežil, ale samozřejmě jako soutěživý typ mě bavilo tam jít. Kdybych se tomu víc věnoval, tak bych snad dopadal lépe. Neměl jsem špatné výsledky, ale nikdy to nebylo tak dotažené, jak by prostě můj vítězný duch chtěl... A samozřejmě literární soutěže, kde jsem se snažil a občas se i něco urodilo, to všechno bylo motivované tím vítězným duchem...

Takže jste soutěživý typ?
Jsem. Určitě. Proto jsem možná i na medicíně. Je to taková výzva. Ale nepouštím se do výzev, kde není nic jiného, jen „schválně, jestli to dokážu". Když jsem se rozhodoval, jestli poklidná přírodovědecká fakulta, nebo medicína, kde je ta anatomie... to jsem ještě netušil, jaké to je, to jsem si nedokázal představit. Ale právě i kvůli těm nedostatečným představám jsem tam šel. A nezklamalo to. (smích)

Na střední škole jste také sportoval?
To už tolik ne. Tam už jsem hlavně hodně hrál na klavír, začal jsem hrát na varhany a přibral jsem si různé práce. Učil jsem hru na klavír, což dělám dodnes. Varhany, ty mě braly, vlastně pořád berou hodně času. Začal jsem hrát komořinu s klavírem. S časem to bylo dost složité. Takhle zpětně si uvědomuji, což mi dřív nedocházelo, že jsem na základní škole trávil nepoměrně víc času, než odpovídalo výstupu. My jsme tam měli přes třicet hodin týdně. To je prostě hrozně moc. Kdybych tam mohl být o deset hodin míň, tak by byl výsledek stejný a mohl jsem si dělat vedle toho něco navíc.

Takže myslíte, že tam byl nějaký hluchý čas?
Ano, teď jsme mluvili o základce. Na gymplu ještě navíc díky rozvrhu byly dvě tři volné hodiny. Za to nikoho neviním. Ono to asi nejde udělat jinak.

Co jste třeba dělal v té době?
Já jsem chodíval cvičit na varhany. Tam byl poblíž kostel. Přiznám se, že jsem měl takový pocit „nadřazenosti", když jsem odcházel ze školy cvičit a viděl jsem spolužáky, jak stojí v parku a pokuřují. Když jsem se za ty dvě nebo tři hodiny vracel, pořád tam stáli a pokuřovali. Já jsem šel a říkal si, vidíte, vidíte... teda oni mě neviděli... já jsem si zatím byl zahrát na varhany, já jsem něco dělal, zatímco vy tady kouříte.

A nekoukali na vás spolužáci divně? Neříkali: „to je ten, co o přestávce chodí hrát na varhany, pojďme, dáme si čvaňho..."
Na střední škole, to už je ono. To už chcete, aby na vás koukali trochu divně. To je příjemný.

Prostě se člověk něčím chce odlišit. Může se odlišit nějakou hloupostí, nebo něčím hodnotným.
Takže já jsem se snažil o to druhé. (smích)

Vy jste se toho na začátku dotkl, když jste říkal „nadaní a takový ti mimořádně nadaní". Nás zajímá hledání hranice mezi nadanými žáky a mimořádně nadanými žáky. Chceme se zeptat na váš názor na to, jestli byste souhlasil s takovýmto vyjádřením: Nadaný žák se učí snadno, učí se rád, ale když se nemusí učit, je mu to celkem jedno a najde si jinou zábavu. Mimořádně nadaný žák by už od útlého věku trpěl, kdyby se nemohl učit, nebo se věnovat svému předmětu zájmu. Byl by nešťastný a možná by se u něj projevily nějaké poruchy chování nebo něco podobného. Zdálo by se vám toto jako přijatelné vyjádření?
Určitě. Je vidět, že to neříkáte spatra. Ještě bych to doplnil o to, že možná mimořádně nadanému nejde o to, jak ho okolí vnímá i co do jeho výstupů. On ví, že je dobrý nebo ne. Už si to nepotřebuje potvrzovat. Uvědomuji si, že jsem takový i já, i když si myslím, že mimořádně nadaný nejsem.

Teď jste se sám tak trochu zahnal do kouta...
Protože jsem se naučil, že to, jestli něco umím nebo ne, jestli jsem dobrý nebo ne, musím vědět sám. Není důležité, jestli okolí řekne ano nebo ne. I na střední škole jsem si vždycky říkal: „Já vím, jestli to umím nebo ne." Hodnocení kolem mi už náladu pak ani nekazilo.
Já nemám rád podvádění ani ve škole. Mě to přijde hloupý od žáka a taky od učitele, když nad tím přimhuřují oči. Prostě taková trapná situace. Vždycky jsem se tomu vyhýbal. Na základní škole mě to přišlo, že někteří žáci prostě podvádět potřebují, protože jinak si s tím prostě neporadí. Tak jsem si říkal, když jim to pomůže ke štěstí, tak budiž. Na střední škole se některým spolužákům tím, jak podváděli, dařilo lépe než mě ve známkách. Říkal jsem si, co se to budu učit nazpaměť do zítřka. To zapomenu, raději se to naučím pořádně a pak jsem samozřejmě měl tu dvojku. V té době právě přišel vzdor, že jsem si říkal, tak ať. Na vysoké škole je vše ještě navíc poznamenané medickým étosem. Jak bych se pak mohl pacientovi podívat do očí s tím, že jsem učení tak nějak ošidil a prošel?! Ale když tohle řeknu mezi spolužáky, tak samozřejmě ze mě mají legraci... To je právě jeden z pádů ideálů.

Máte už vyhlédnutou nějakou specializaci?
Samozřejmě prestižní obory.

Plastická chirurgie?
To ne. Plastická chirurgie je sice přesně ten obor, kde bych si mohl něco dokazovat, ale nemám to vnitřní puzení. Líbí se mi interna. Takoví ti zachmuření páni doktoři. Co jdou, pustí si doma Dvořáka a přemýšlí, co člověku vlastně je.

Jakou roli v medicíně hraje matematika a zvládnutí jazyka? Pomáhá vám to, i když to zdánlivě s medicínou nesouvisí?
No, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, ale určitě. Samozřejmě jednak vidím ve skriptech graf a neleknu se a naopak si promyslím, co znamená. Nemám ostych se do těch věcí ponořit. Vzorce, grafy, já se toho nebojím. Za druhé cit pro jazyk, to jsem si musel trochu otupit, do určité míry. Nevím, jestli jste někdy četli nějaká skripta, to žádné velké počtení není, ani stylisticky. Někdy mám problémy i v písemných testech, když jdu příliš po smyslu toho, co tam chtějí. Myslím, že to mám správně, protože to tak může být, a oni mi potom vysvětlí, že sice ano, ale, že to není příznačné. Někdy mi pečlivost spíš ubližuje. Někdy se to zvrhne tak, že nepřemýšlím nad tím, jak to je, ale přemýšlím nad tím, jak to ten člověk myslel. Takže se cvičím v spíš v empatii než v obsahu.

Mimo soutěžení mi tam pořád jako společný jmenovatel zaznívá logika. Asi to souvisí s vaším nadáním.
Logika ve smyslu toho, že se člověk nespokojí s tím, co je zjevné na první pohled, nebo že nechce odejít od něčeho rozdělaného, nepromyšleného. Možná... Hledáte různé možnosti, odvrhujete je, asi máte pravdu.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Eva Zelendová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.