Učitel a jeho žák – 3. část – učitel i žák Jakub Fischer

Dnes hovoříme s Ing. Jakubem Fischerem, Ph.D., proděkanem pro vědu a výzkum Fakulty informatiky a statistiky VŠE v Praze.

Pan proděkane, začněme od začátku. Jak jste se dostal do matematické třídy? Jak se u vás projevovalo nadání?
U mě se asi nejvíc projevilo někdy mezi třetí a čtvrtou třídou na základní škole. První tři roky mě učila taková stará paní a s tou jsem měl problémy, moc mi nestačila. Ve čtvrté třídě jsme dostali hrozně milou paní učitelku Šestákovou a ta se mně individuálně věnovala. Snažila se pro mě vymyslet navíc příklady, dostat mě do nějakých soutěží, které už tehdy začínaly i pro takhle malé děti. Jednou mě přihlásila do soutěže Ukaž, co umíš, kterou do dneška základní škola na Uhelném trhu v Praze pořádá. Ta soutěž byla pro žáky čtvrtých tříd (dneska je pro žáky pátých tříd) a mně se podařilo ji vyhrát. Tu soutěž na Uhelném trhu používali k vyhledávání talentů. A tím jsem se dostal k přijímacím zkouškám do matematické třídy. Bylo to úplně úžasné pro můj další rozvoj, protože jsem se dostal mezi spolužáky, kde jsem už nebyl první, ale kde jsem byl třeba až ve druhé třetině. Musel jsem bojovat, nebyl jsem automaticky nejlepší, začalo to být obtížné, ale bylo to bezvadné. No a tam mě nejvíc ovlivnila paní doktorka Řebíčková, která deset let tu školu řídila a dneska už je v důchodu. Ale pro můj matematický rozvoj udělala asi úplně nejvíc.

Jakou roli pro vás hrál v matematické třídě fakt, že jste se potkával s rovnocennými spolužáky? Byla tam soutěživost? Bylo to významné?
Obrovská! Člověk se musel snažit. My jsme třeba měli nástěnku a na nástěnce jsme během hodiny měli matematické příklady. Kdo měl hotovo to, co bylo zadáno na tabuli, tak šel k nástěnce, vzal si příklad a šel si to řešit do lavice. Nešlo o žádné známky, body, ale byla obrovská prestiž mít těch vyřešených příkladů co nejvíce. Mezi námi navzájem, byť jsme byli dobrá parta, byla chuť ukázat, že je člověk dobrý, lepší, že toho stihne víc.

Přechod na gymnázium byl spíše vývoj, nebo to byl skok?
Z Uhelného trhu jsem sice bral jako jedinou možnost jít na tehdejší gymnázium W. Piecka v Korunní ulici, ale byl to skok. Člověk potkal ještě chytřejší lidi. Jestliže na Uhelném trhu jsem byl někde v polovině, tak tady jsem byl někde v poslední třetině. My jsme měli třídu, kde se sešly velmi výrazné osobnosti, o kterých je dnes slyšet v médiích, jsou to špičkoví fyzici, matematici, teoretici, chemici, ústavní právník. Tam se prosadit bylo hrozně těžké.

Na základní i střední škole jste matematiku preferoval před vším ostatním?
Na základní škole hodně a na střední škole výrazně. To už mě v podstatě nezajímalo nic jiného. Na základce si ještě tak člověk ty ostatní známky chtěl udržet, kvůli střední škole. Nevěděl, kdy ty známky bude potřebovat. To jsem se ještě snažil, ale na střední škole jsem měl poměrně jasno, některé předměty prostě nebrat. Tady musím dát k lepšímu výrok paní profesorky, která jednou na hodině chemie řekla: „Pane Fischer, jak tak na vás koukám, pro vás je ta hodina chemie takový celohodinový těšení se na konec, že." Já jsem řekl, že jo, ona mi poděkovala za upřímnost a naše vztahy jsou do dneška perfektní. Nevím, jak je to dnes, ale třeba za nás bylo látky strašně moc, aby člověk perfektně zvládal všechny předměty od literatury přes historii, biologii, přes chemii po matematiku. Nešlo dělat naplno všechno.

Co to znamená „naplno"? Něco dělám naplno a to ostatní nějak dopadne?
Můj postoj byl takový, že jsem nechtěl mít čtyřky. Cíl byl mít to za tři. Cítil jsem, že od čtyřky už není daleko k problémům. Tak jsem si dal dohromady, co je na tu trojku potřeba udělat.

Na gymnáziu jste měl také štěstí na učitele matematiky?
Určitě. Zdeněk Lauschmann, ten nás měl na matematiku čtyři roky. Ovlivnil mě nejen matematicky, ale i lidsky. Prostě veliký člověk. Typický středoškolský profesor do morku kostí.

A na střední škole jste pro sebe studoval nějaké obory matematiky navíc?
To ne, to mně stačilo. Já jsem si četl nějaké ekonomické knížky, protože ekonomii jsme tenkrát neměli. Tehdy začínaly základy společenských věd, za moc to nestálo. Pokud se týká matematiky, tak jsem spoléhal na to, že mě to na vysoké škole naučí.

A naučili?
Naučili. Měl jsem na co navazovat.

Když jsme dělali rozhovor s Kryštofem Ebenem, říkal, že sám se v té třídě necítil jako mimořádně nadaný, a označoval slovem „brilantní" některé své spolužáky. Jak byste vy popsal své nadanější spolužáky?
Těžko říct. Byli lepší, počítali rychleji, měli toho víc v hlavě, jestli četli víc, nevím. Nevím, kde je to vysvětlení. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Považoval jsem to za dané. Snažil jsem se, aby mi ten vlak úplně neujel, tihle lidé chodili na akademii, vysoké školy, dělali Turnaj mladých fyziků, kde měli příležitost hodně se zlepšit, těžká odpověď. Poprvé nevím.

Vy jste potom učil na Uhelném trhu informatiku. Hned po maturitě?
Ano, já jsem začal hned po maturitě učit. Bylo to hrozně příjemný. Byly tam nadané děti a já měl tehdy spoustu času. Odpoledne byl takový neformální kroužek, kde jsme si s těmi šikovnými ukazovali ještě něco navíc, co bylo nad výuku, a bylo to úžasné. Zvlášť žáci v prvních třech letech mého působení byli výborní.

Měl jste tedy zkušenost s žáky, o kterých říkáte, že byli hodně šikovní. Cítil jste rozdíl mezi tím, kdy je žák nadaný, pracovitý, má rád matematiku, a tím žákem, o kterém byste řekl, že je to mimořádný talent, že v tom oboru skutečně „září"? Je mezi tím nějaká hranice?
Já jsem neuměl rozeznat mimořádné nadání třeba v matematice, ale byli tam žáci - mimořádné osobnosti. Měli pronikavé myšlení, nebáli se zeptat, nebáli se něco říci, nebáli se vystoupit. Já jsem asi rok vedl polemiku s jedním žákem, který nám říkal, že se jmenujeme Škola se zaměřením na informatiku, pořád nám nosil nějaké tabulky, kde se té informatiky učí víc, přinesl ze tří jiných škol nějaké srovnání, co učí třetí hodinu v informatice a kde jsme my. To byl člověk, který mě zaujal na první pohled, že nějakým způsobem vynikal.

Ptáme se proto, že se snažíme najít hranici mezi nadaným a mimořádně nadaným žákem. Zatím máme takovou pracovní verzi: nadané dítě se učit chce, může, je pro učení disponováno, a pokud není podporováno, tak třeba přeorientuje svůj zájem jinam, ale nic zvláštního se neděje. Mimořádně nadané dítě se učit musí, je to téměř až posedlost, nutkání, výrazná potřeba, na kterou je zcela soustředěno. Ve chvíli, kdy ta potřeba není uspokojována, tak začne mít všechny projevy frustrace, začne se chovat konfliktně nebo jinak problematicky. Jak to vidíte vy?
V té třetí třídě jsem opravdu takovou potřebu měl, to je pravda. Mě to ve škole nebavilo, měl jsem problémy, což vedlo k nějakým návštěvám doktorů, protože z toho byly i kázeňské přestupky, protože mě štvalo, že se to nehýbe, „že jsou všichni blbí, že já jsem chytrej..."

Diskutuje se o tom, zda by takto mimořádně nadané dítě mělo být vzděláváno v normální třídě, nebo jestli se pro takové děti mají tvořit speciální třídy, školy pro mimořádně nadané.
To je strašně složitá otázka. Když to vidím třeba na sobě, bylo pro mě klíčové, že jsem se dostal mezi lidi, kteří jsou na stejné úrovni. To mě asi ovlivnilo víc, než si sám připouštím. Byl to tak zásadní zvrat, že jsem s tím měl opět psychické problémy z druhé strany, nastala frustrace, že najednou nejsem první, ale patnáctý, zase byli doktoři. Ta věc má ale i druhou stranu mince. My se bavíme o tom, že takto vzniknou třídy nadaných, a na druhé straně přirozeně třídy těch nenadaných, které už nikdo netáhne. Jakmile ve třídě není tahoun, to jsem později zažil jako učitel, tak už to nešlo. A mě to pak přestalo jako učitele bavit. Nadaným jistě pomůže, když jsou ve stejné skupině, ale co s těmi zbylými?
Určitě ale nejsem zastáncem toho, že se dají dohromady žáci různého věku, kteří jsou na tom v matematice stejně, ale jsou třeba ze třetí, páté třídy. To se mi jeví jako přílišný experiment. Člověk potřebuje lidi stejného věku, kolektiv.

Vraťme se ještě k vašemu učení na základní škole - máte nějakou konkrétní vzpomínku na někoho, koho byste označil jako svého mimořádně nadaného žáka?
Určitě, už jsem ho zmiňoval, to byl ten s tou debatou o výuce informatiky. Všestranně nadaný člověk, který třeba hraje i na varhany, já s ním dodneška hraju fotbal. Jmenuje se Ondřej Pokorný a teď studuje medicínu. To potvrzuje, že cesta [z matematické třídy - pozn. red.] nemusí vést jen k matematice. Ten člověk uměl nejen matematiku, ale byl šikovný na všechno.

Co může pomoci matematickým talentům? Matematická olympiáda, korespondenční semináře...
Pro ně je hrozně potřeba, aby se konfrontovali se stejně schopnými lidmi. My jsme měli úžasnou věc. V roce 1995, kdy jsem studoval gymnázium, bylo po republice 8 gymnázií zaměřených na matematiku. Nevím, kdo to tehdy financoval, ale udělali pro nás 14denní soustředění, kde vzali čtyři lidi z každého takového gymnázia. Nás se tam sešlo kolem 30 a 14 dní jsme byli na horách v Jeseníkách. Jezdili tam za námi přednášet lidi z vysokých škol. Pro nás to bylo takové rozcestí, pomáhalo nám to později si z těch vysokých škol vybrat. Z přírodovědy, z MatFyzu, z různých oborů. Přednášky ale nebyly to nejpodstatnější. Podstatné bylo, že jsme 14 dní byli v úplně jiné komunitě. V komunitě lidí, kteří byli stejného myšlení. Chodili jsem na výlety, pili pivo (bylo to ve čtvrťáku). Potkal jsem tam kamarády, se kterými jsem v kontaktu dodnes. To hodně pomohlo. Člověk má už nějakou pozici, a zase potká lidi, kteří jsou lepší.

Tam se tedy hodně soutěžilo?
Ano, soutěže matematické, nematematické, bylo to velmi dobře připravené. Tam se o nás starali úplně báječně. Myslím, že takové potkávání lidí je důležité.

Myslíte, že to do jisté míry může podporovat elektronická komunikace?
Rozhodně, ale nesmí se to přehnat. Nadaní lidé jsou někdy trochu zvláštní, hodně nadaní lidé jsou někdy trochu „posunutí", a tohle to může ještě prohloubit. Podle mě je potřeba se vidět fyzicky. To je nenahraditelné.

Co doporučit učitelům jako určité zablikání kontrolky při setkání se s mimořádně nadaným žákem?
Podotýkám, že nemám žádné pedagogické vzdělání. Myslím, že to byla v jistém smyslu výhoda, že člověk není postižen schematizmem. U těch žáků, u kterých jsem si myslel, že jsou nějak nadaní, jsem měl pocit, že jsem to poznal, intuitivně jsem to vycítil. Ale podle mě jde o jinou věc. Učitelé na základních školách musí být motivováni, aby si toho všímali a aby se těm lidem věnovali. Dneska se pořád mluví o tom, jak se věnovat hendikepovaným dětem. Platí se spousta projektů, jak se starat o ty, kteří jsou na dolním konci rozdělení nadání, ale stejně tak musí mít každý učitel chuť věnovat se nadaným - tak jako se mně věnovala paní učitelka ve čtvrté třídě. Potom už to učitel pozná. Těžko hledat nějaké přesné pravidlo. Učitel musí mít chuť s nadanými něco dělat.