Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Speciální vzdělávání > Jen v lásce přežijeme: Základy u malých ...

Ikona teoreticky

Jen v lásce přežijeme: Základy u malých dětí

Ikona odbornost
Autor: J.Prekopová
Anotace: Dr. Jiřina Prekopová, významná psycholožka českého původu působící v Německu ve své knize ukazuje, že láska na celý život je možná. Předkládá srozumitelné úvahy, které vycházejí z přirozených zákonů a které jsou pro rodinu klíčové: zájem o druhého, schopnost odpuštění, každodenní projevy lásky.
Téma příspěvku:Psychologie
Klíčová slova: mezilidské vztahy, rodina, láska, soužití lidí – mezilidské vztahy, portálkniha

Předpokladem emoční konfrontace je vědomí vlastní identity a schopnost komunikace – obojí minimálně v základní podobě: Já jsem já a ty jsi ty. Už i malé dítě umí rozlišovat: Tato věc patří mně a tahle tobě. Tak se teď cítím já a ty se cítíš jinak. Této vývojové úrovně dosáhne dítě po odeznění fáze vzdoru, tzn. přibližně kolem třetího roku života. Tento věk je jistou hranicí ve vývoji – není náhoda, že mnohé kmeny a národy děti mladší tří let nosí a poté je „vypustí“, aby se na příkladu dospělých učily být velkými. V našich technicky vysoce rozvinutých společnostech lze zaznamenat trend nechat dítě v péči matky a v případě nutnosti je dát do jeslí, aby se posléze ve třech letech mohlo zapojit do systému školky. Naše dosavadní zkušenosti s emoční konfrontací potvrzují, že tato praxe „školkovým“ dětem vyhovuje – jejich rozum, jejich citové potřeby a jejich vůle po napodobování emoční konfrontaci dovolují.

Ovšem podpora základní emoční výbavy začíná mnohem dříve: Empatické zrcadlení pomocí hmatu a pohybů probíhá již v matčině těle, když matka cítí pohyby embrya a opětuje je hlazením břicha. Jak jsme již zmínili, tento kontakt pokračuje, když dítě přijde na svět: Matka a její novorozené dítě se setkávají tváří v tvář (zrak) a vnímají se všemi svými ostatními smysly (sluch, hmat, čich a chuť). Mohou-li se z tohoto setkání těšit, pak se jejich vazba díky empatii a lásce upevňuje. Budou se cítit dobře a v bezpečí. V tomto období je kojenci „zaseta“ schopnost jednat empaticky a láskyplně.

O tento dar se musí – jako o každou rostlinu – neustále a citlivě pečovat. Rostlinu je třeba zalévat, zbavovat plevele a chránit před chladem. Co to znamená v případě malého dítěte? Od prvního dne musí žít s pocitem náklonnosti, jinak nemůže prospívat. Na rozdíl od jiných savců přichází lidské mládě na svět jako nesamostatný tvor vyžadující úzkou symbiózu s matkou, jinak by se nemohlo dále rozvíjet. Matka musí být v jeho bezprostřední blízkosti. Nebo jej musí při jeho prvních krůčcích doprovázet jiná mateřsky pečující osoba, neboť všechny jeho projevy musejí dojít potvrzení skrze zrcadlení. Dítě nesmí být ponecháno samotné, jestliže se necítí dobře. Právě v tomto momentě mu musí být dopřána zkušenost pozornosti a náklonnosti.

V druhé polovině prvního roku života se u dítěte schopnost komunikace zásadně zlepšuje. Samozřejmě mu ještě nelze vysvětlit, co to je emoční konfrontace – něco takového není ještě s to rozumově chápat. Ale emočně ano. Malé dítě vše pozoruje a prožívá. Proto je důležité žádný z projevů dítěte neignorovat, nýbrž je komentovat, pojmenovávat, potvrzovat a zrcadlit – mezi námi a dítětem by to mělo neustále rezonovat. Má-li dítě radost, radujeme se také. Zlobí-li se, utěšíme je: „Ó, musíš tak dlouho čekat, než tě budu moct vzít na klín. Hned přijdu.“ Je-li dítě emocionálně rozrušené, rozčílené, potřebuje pevný tělesný kontakt – jako by bylo v šátku. Argumentování se zcela mine účinkem, smysluplná je nanejvýš potvrzující emoční rezonance, která má utěšit: „Ó jé, to bolí! Tak moc se musíš zlobit! Vyplač se! Jsem u tebe. Zase bude dobře.“ Dítěti potvrdíme, že může svůj vztek projevit: „Zlobíš se? Vykřič se. Ano.“ Pokud projeví vůči matce agresivitu a bije ji, měla by jeho ruku zadržet a jednoznačně dát najevo, že zašlo moc daleko: „Ne! To bolí. Bít mě nesmíš. Vykřič svoji zlost! To můžeš.“ Zatímco mluví, pořád dítě pevně drží. Pro udržení pozornosti dítěte a umožnění vnímání a radosti z obnovující se lásky matka laskavě nabídne hry, které je mají rozveselit. Jakmile se dítě opět uklidní natolik, že nabídku rádo přijme, je třeba se ještě dlouho těšit z obnovení láskyplného kontaktu.

Zásady emoční konfrontace:
  • Motivací nikdy není trest, nýbrž touha po obnovení lásky.
  • Nikdy se nesmí přestat uprostřed konfliktu a utéct; musí se vytrvat, dokud láska opět neproudí.
  • K usmíření musí dojít, „než slunce zapadne“.
  • Rodiče jsou pro děti příkladem, na němž se učí konfrontaci a usmíření.
  • Zásadně se používá ichforma (1. osoba – já).
  • Rozhodující silou v konfrontaci je empatie. Proto doporučujeme pozorovat řeč těla a zrcadlit ji.
  • Je třeba se stále znovu vciťovat do sebe sama a ptát se: „Proč reaguji tak citlivě? Znám tuto bolest z dřívějška? Komu patří moje zlost opravdu?“
  • Podíl fyzické blízkosti může být různý: Podle citového vypětí rozlišujeme tři stupně, ve kterých je agrese dovolená a člověk se může – ovšem v kultivované podobě – odreagovat.
1. stupeň: Stačí vizuální kontakt bez kontaktu fyzického s tím, že se přidá verbální projev. Příklad: „Bez nadávek, prosím. To mě uráží. Řekni v první osobě, čím ti ubližuju,“ říká muž své ženě (nebo obráceně). „Au, to mě bolí, když mě koušeš. Nejsme přece krokodýli. Můžeš vykřičet svůj vztek tak nahlas, jak jen dokážeš. Ale bez kousání!“ slyší dítě od mámy, když ji kouslo.
 
2. stupeň: Jako pomoc se v omezené míře používá fyzický kontakt. Například matka (otec) uchopí obličej dítěte, aby tak mohlo dojít k vizuálnímu kontaktu, který dítě odmítá. Pokud se dítě kontaktu z očí do očí nadále brání nebo kouše, vezme je matka (otec) do náručí, uchopí jeho obličej rukou a ústa nejlépe palcem a ukazováčkem, a jasně řekne: „Au, to mě bolí. Ne, tohle nechci!“
 
3. stupeň: V případě přílišné bolesti, kterou nelze vyjádřit slovy, je nutné objetí jako možnost vyplakat a vykřičet se. Překážkou zde ovšem většinou bývá instinktivní a adrenalinem zapříčiněná reakce – útěk. Chce-li jeden nebo druhý utéci, měl by si člověk sám sobě a svému protějšku neustále připomínat: Nejsme zvířata, jsme lidé. Zůstaneme spolu tak dlouho, dokud nenajdeme řešení a neusmíříme se.
 
Objetí, zmíněné ve třetím stupni, nelze chápat jako určitý druh terapie pevným objetím. To v žádném případě. Co jsou lidé lidmi, objímají se – je nám to vrozené, podobně jako instinkt útěku. Příběh ze Starého zákona, ve kterém Jákob zápasí s andělem, je nám všem známý. Je symbolem toho, co rozumíme objetím: „… a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka… Neznámý řekl: ‚Pusť mě, vzešla jitřenka.‘ Jákob však odvětil:‚Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.‘“ (Gn 32,25–27) Z toho si můžeme vzít následující ponaučení: Iniciátor objetí přebírá odpovědnost za proměnu zášti v lásku a dbá na „požehnané“ zakončení.

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Jen v lásce přežijeme.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 08. 07. 2014
Zobrazeno: 6953krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 3.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
1 uživatel Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
J.Prekopová. Jen v lásce přežijeme: Základy u malých dětí. Metodický portál: Články [online]. 08. 07. 2014, [cit. 2019-07-20]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/S/18897/JEN-V-LASCE-PREZIJEME-ZAKLADY-U-MALYCH-DETI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.