Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Genderové aspekty inkluzivního vzdělávání
Odborný článek

Genderové aspekty inkluzivního vzdělávání

18. 11. 2013 Speciální vzdělávání
Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Anotace

V článku se věnuji problematice genderu, kterou zasazuji do kontextu inkluzivního vzdělávání. Zaměřuji se na rodinu a školu jako instituce, které se primárně podílejí na procesu genderové socializace. Je zde rovněž vymezen rozdíl mezi pohlavím a genderem. Také jsou zmíněny přínosy i úskalí, se kterými se lze setkat při reprodukci genderových stereotypů a je uvedeno několik konkrétních příkladů, jak k této reprodukci často dochází.

Různorodá společnost, která nás obklopuje, je nepřehlédnutelným sociálním fenoménem. Heterogenita žáků je tak přirozeným důsledkem této skutečnosti a týká se jejich etnické příslušnosti, náboženského vyznání, mateřského jazyka, pohlaví, temperamentu, výkonů a mnoha dalších proměnných. Z inkluzivního hlediska s touto různorodostí pracujeme jako s přínosem a obohacením pro společnost, školu i samotného jedince. I přes tento náš přístup je ovšem vhodné brát v potaz riziko problematických aspektů pramenících ze soužití určitých etnických či náboženských skupin, které může vyústit ve společenský konflikt – toto riziko ovšem nesmíme brát jako postulát (vhodné je spíše disponovat určitým penzem znalostí ohledně této problematiky, mít o něm povědomí a být schopen případně preventivně zasáhnout v oblasti sociálně-patologických jevů právě aplikací principů inkluzivního vzdělávání).

Genderová rovnoprávnost v prostředí českých škol

Problematika genderu má na poli inkluzivního vzdělávání své místo. Ačkoli je v nás živena představa o tom, že rovnost na českých školách je zajištěna už samotnou koedukací žáků odlišného pohlaví, i nadále v tomto prostředí dochází k reprodukci genderových stereotypů. Tato reprodukce jen přispívá k situaci na pracovním trhu, která se dlouhodobě nachází ve stádiu začarovaného kruhu (muži i ženy se pak setkávají s tzv. skleněnými fenomény). Tuto skutečnost ilustruje fakt, že ačkoli v soudobé společnosti dosahují vyšší vzdělanostní úrovně ženy, neodráží se tento poměr v genderové struktuře společnosti. (Hájková, Strnadová; 2010)

Učitelská profese v historickém kontextu (učitel-muž vs. učitel-žena)

V současnosti je učitelství ženskou doménou, ale nebylo tomu tak vždy. Tento příklon lze pozorovat až během posledního století. Dříve byla učitelská profese vnímána jako natolik náročná a zodpovědná, že se hodila jen pro muže. Ženy ji mohly vykonávat tehdy, když neměly vlastní děti a rodiny (a péče o muže a děti jim tak nestála v cestě). V důsledku toho, že v této oblasti došlo k prosazení žen, změnilo se i vnímání prestiže této profese. Zatímco dříve byla považována za natolik důležitou a profesně náročnou, že byla prací na plný úvazek (myšleno tak, že rozptýlení v podobě vlastních ratolestí doma nebylo vítáno) a vhodna jen pro muže, v současnosti je v režii žen a často vnímána jako jejich dobrovolné prodloužení ženské reprodukční role, která obnáší výchovu i vzdělávání žáků (a zkušenosti nabyté vlastním mateřstvím jsou vítány). (Jarkovská, Lišková; 2007)

Gender a jeho variabilita

Gender a pohlaví nejsou totožné termíny. Zatímco pohlaví je biologické povahy, gender odráží určité kulturní a sociální stereotypy a očekávání, která se váží k jednotlivým pohlavím; je to sociální konstrukt, jehož podoba se liší v jednotlivých společnostech. Sama jeho podoba je totiž ve své podstatě variabilní, je však vždy vázána na určitou společnost v konkrétním čase, přičemž v této společnosti je na postavení daných genderových norem kladen důraz, který pocítíme, jakmile se normám vzepřeme. (Fafejta, 2004)

Genderová role je jednou ze sociálních rolí, kterou si osvojujeme v průběhu socializace. Tato role je specifická tím, že je jedinou sociální rolí, ze které nemůžeme vystoupit – můžete být úředníkem, ale když přijdete domů a odhodíte kravatu, tuto roli stavíte dočasně bokem a jste zkrátka „jen“ otcem a manželem. Stále však zůstáváte mužem. Mezi jednotlivými sociálními rolemi je tak dovoleno „přepínat“. Vždy je na nás však vyvíjen vnější tlak, abychom zůstávali ve své genderové roli. Genderové struktury (stejně jako etnické či náboženské) neoperují s individuálními vlastnostmi, ale pouze institucionalizují již dané hranice. Tyto struktury tak naše jednání omezují i umožňují zároveň, přičemž jej ale explicitně nedefinují. (Javorská, Lišková; 2007)

Nejvýznamnějšími institucemi, které se na genderové socializaci podílejí, jsou rodina a škola. Prostřednictvím rodičů je v nás formována naše genderová identita – učíme se, jak se s ohledem na svůj gender česat, oblékat, hrát si, k jakým činnostem mít odpor a v jakých naopak nacházet zalíbení apod. Rodiče nás v těchto každodenních situacích vychovávají s ohledem na gender (který je zde odvozován z pohlaví - a to nehledě na to, zda jsou tyto dva aspekty totožné), který je v nás tak formován a na poli mateřských a základních škol jen dochází k prohlubování těchto stereotypních vzorců.

Práce s různorodou skupinou

Pakliže pracujeme se skupinou, u které vnímáme rozdíly např. v etnickém původu, opomíjet zde generovou problematiku by bylo krátkozraké (už proto, že odlišné etnické skupiny mohou prioritně mít jiné představy o mužské a ženské roli a rovnocennosti těchto rolí, stejně tak jako mohou mít předsudky o jiných etnikách – není na nás, abychom rozhodovali, které předsudky si zasluhují překonání a které nikoli). Pro gender a etnicitu je společné, že často bývají chápány jako příčina a nikoliv jako důsledek sociálních vztahů (což opomíjí fakt, že se do značné míry jedná o kategorie vytvářené v průběhu interakcí).

Odlišnosti v genderu a v etnicitě se však v sociální skupině mohou projevovat na několika úrovních. Co se týče etnicity, tíhneme k tomu sdružovat se se sobě podobnými jedinci a vytvářet si určité referenční skupiny (příkladem může být i soutěžení na OH), zásadní rozdíl může být ovšem v respektu chovaném k oné referenční skupině. Gender se pojí spíše s oblastí rodiny a intimních vztahů. [6] Odlišnosti v etnicitě a genderu se však mohou setkat (resp. odlišný přístup k těmto odlišnostem) např. v momentě, kdy mají žáci mezi sebou soutěžit (pro některé soupeř-dívka není soupeř), má být volen zástupce třídy, rozdělují se služby apod.

V praxi je tak nutné některé "samozřejmé" věci říkat nahlas. To, že v prostředí českého školství došlo k jisté emancipaci, nám přímo klade za úkol v této emancipaci pokračovat i nadále na poli inkluzivního vzdělávání. A pakliže pracujeme s etnicky různorodou skupinou, je nutné klást důraz na aktivní prosazování genderové rovnoprávnosti (vychovávat a usměrňovat k osvojení s ní spojených principů i ty žáky, kteří mají např. z etnických příčin osvojeny zvyky jiné). I zde je ovšem třeba přistupovat k této rozmanitosti citlivě a ne jen prvoplánově označit jiný přístup k genderu (jenž rovnoprávnost neuznává) za špatný - vhodné je seznámit studenty s "novými pravidly hry" (odsuzování bychom se měli vyhnout už z toho principu, že ani v našem prostředí není genderová rovnoprávnost z historického hlediska samozřejmostí). Otázkou zůstává, jak tato pravidla budou daní studenti přijímat od učitelky-ženy (a ženy v tomto sektoru převládají).

Proč je těžké vyjet ze zajetých kolejí...

Podstatnou část genderových stereotypů máme natolik zdárně zvnitřněnou, že si mnohdy neuvědomujeme, jak automaticky jednáme v souladu s těmito nepsanými pravidly. Mnoho matek například tvrdí, že děti obou pohlaví vychovávají zcela stejně. Podle výzkumů tomu tak ovšem není a genderové stereotypy v jejich výchově se nejzřetelněji promítají v těchto oblastech: očekávání od dítěte (chlapec má být „dobyvatel“, děvče má být hodné), specifická interpretace chování dítěte (vyhodnocení stejného projevu dítěte odlišně s ohledem na jeho pohlaví) a představy o budoucím životě dítěte ve vztahu k opačnému pohlaví (u dívky se prioritně počítá s její touhou po založení rodiny). (Benard, Schaffer; 1997)

Genderová identita dětí v mladším školním věku

U dětí ve věku od 4 do 9 let lze u dívek a chlapců pozorovat odlišný přístup k opačnému genderu. Zatímco dívky se nestydí přihlásit se k zájmům, které jsou považovány za chlapecké (např. hraní si s autíčky), chlapci se vůči typicky dívčím činnostem jednoznačně vymezují – chtějí se vyhnout situaci, kdy by byli označeni za zženštilé. (Oates-Indruchová, 1998) Příčinu lze nalézt v tom, že ženy mají širší škálu sebeprezentace (jelikož v určitých ohledech dlouho usilovaly o maskulinitu, nebo lépe řečeno věci s ní spojené), kdežto mužská identita je definována mnohem striktněji (a zároveň muži o feminitu z dlouhodobého hlediska nikdy neusilovali). Oběma genderům je ovšem společné to, že něco je jim odpíráno a něco naopak vnucováno, např. dívky by se měly chtít líbit a kluci by měli mít rádi sport. V tomto věku mají také děti největší problém s tvořením smíšených skupin – nemusí se to nutně týkat všech, ale funguje zde určitý princip stáda („Hanička řekla, že s klukama v družstvu nebude, tak já taky ne.“)

Jak se projevují naše "genderové brýle"

S nástupem puberty ovšem tyto tendence stranit se opačného pohlaví mizí, školní instituce mnohdy v určitých (jakkoli nezamýšlených) segregačních snahách i nadále setrvávají. Nejde zde o přímou diskriminaci. Jedná se např. o segregaci v rámci určitých volitelných předmětů. Ve škole obecně často dochází k fixování genderových stereotypů. Jak jsem psala výše – jejich osvojování je součástí socializace a genderová role je jedinou rolí, u které není tolerováno, vystoupíme-li z ní.

Osvojíme-li si svou genderovou identitu „správně“ (tzn. žádoucím způsobem), pravděpodobně se nebudeme setkávat s tlakem okolí, který by souvisel s naším genderově podmíněným chováním. Je ovšem správné i to, že jsou chlapci mnohem více povzbuzováni k logickému myšlení? Kdežto dívkám je nezřídka podsouváno, že „to přece musí vědět“ (když už tomu nemohou rozumět)? Chlapci jsou chváleni za intelektuální výkony, zatímco děvčata jsou oceňována spíše za pečlivost, způsobilost a pěstěný zevnějšek. Je zajímavé, že zde nesehrává roli fakt, že děvčata statisticky dosahují lepších studijních výsledků (lepšími je zde myšleno v rámci klasifikační stupnice). Dobré studijní výsledky dívek jsou naopak často znehodnocovány jako mechanické "šprtání" a případná nepřipravenost chlapců je bagatelizována ("Mají na starosti jiné věci než se učit..."). V rámci hodin vyučující také častěji interagují s chlapci, kterým také pokládají náročnější otázky. Zároveň jsou ale ochotnější jim poskytnout kvalitní zpětnou vazbu. (Jarkovská, Lišková; 2007)

Odlišný přístup ke studentům opačného pohlaví v prostředí školství bývá někdy vysvětlován tím, že učitelé "berou v potaz" odlišné tempo psychosociálního vývoje u chlapců a děvčat. Dívky tak dosahují lepších výsledků, protože jsou v tomto vývoji napřed. Zároveň se však jedná o jejich určité maximum a v budoucnu se tak můžou jedině zhoršit. Chlapci se sice na psychosociální úrovni vyvíjejí mírně pomaleji, dívky ovšem v blízké době doženou či je (mnohem častěji) předstihnou. (Jarkovská, Lišková; 2007)

Společnost prosazující genderovou rovnoprávnost?

Snahy o genderovou rovnoprávnost jsou během na dlouhou trať - významnou roli zde totiž sehrávají již výše zmíněné genderové stereotypy, které máme internalizovány natolik dobře, že je sami (a ochotně) reprodukujeme. Zájmy v této oblasti jsou předmětem snah EU už od roku 1957, a i když zde nerovnosti nadále přetrvávají, došlo ke zlepšení v mnoha oblastech (zastoupení žen na trhu práce, lepší vzdělání pro ženy, upravení právních předpisů apod.). "Strategie pro rovnost mužů a žen" je pracovním programem Evropské komise v oblasti rovnosti žen a mužů pro období 2010-2015. Jedná se o komplexní rámec Komise pro prosazování rovnosti žen a mužů do všech jejích politik. [7]

Mezi muži ženami rozdíly jsou, ovšem netřeba je zbytečně stavět tam, kde nemusejí být, a považovat je za obecně platnou normu. Toto paušalizování má negativní dopad na příslušníky obou pohlaví – v dívkách je např. často potlačována průbojnost a u chlapců zase emocionalita – a to pouze na základě pravidel odvozených z premisy „to přece každý ví“. Snažme se proto v rámci edukačního procesu o odstraňování rozdílů v přístupech ke vzdělávání oboupohlavých skupin a usilujme o přístup genderově korektní a otevřený (tedy takový, který by si měli osvojit i naši žáci) - to je  z pozice pedagoga ten největší krok, který můžeme k genderově rovnoprávné společnosti udělat.

Literatura a použité zdroje

[1] – BENARD, Cheryl; SCHAFFER, Edit. Matky dělají muže. Jak dospívají synové. Praha : Pragma, 1997. 234 s.
[2] – OATES-INDRUCHOVÁ, L. Dívčí válka s ideologií. Praha : SLON, 1998. 304 s.
[3] – HÁJKOVÁ, Vanda; STRNADOVÁ, Iva. Inkluzivní vzdělávání. Praha : Grada publishing, 2010. 217 s. ISBN 8024730707.
[4] – FAFEJTA, Martin. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. 1. vydání. Věrovany : Nakladatelství Jana Piszkiewicze , 2004. 159 s.
[5] – JARKOVSKÁ, Lucie; LIŠKOVÁ, Kateřina. Genderové aspekty českého školství. [cit. 2013-10-29]. Dostupný z WWW: [http://sreview.soc.cas.cz/uploads/02c86f73cf4e2848979710541c3a7261a8b6847d_513_2008-4JarkovskaLiskova.pdf].
[6] – KOLÁŘOVÁ, Marta. Třída, gender, rasa/etnicita a přístup sociálních distancí. 2007. [cit. 2013-11-12]. Dostupný z WWW: [http://www.socdistance.wz.cz/publikace/kolarova2007intersections.pdf].
[7] – Spravedlnost. [cit. 2013-11-12]. Dostupný z WWW: [http://ec.europa.eu/justice/gender-equality/index_cs.htm].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
18. 11. 2013
Autorka objasňuje některé výchozí myšlenky genderově citlivého přístupu a obohacuje je o aspekt práce s různorodou skupinou. Cílem je pracovat s rozdíly tak, aby neměly negativní důsledky, resp. rozdíly nevytvářet tam, kde být nemusí.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Inkluzivní vzdělávání / menšiny