Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Speciální pedagogika: Integrace a inkluze
Odborný článek

Speciální pedagogika: Integrace a inkluze

26. 6. 2012 Speciální vzdělávání
Autor
PhDr. Josef Slowík Ph.D.

Anotace

Stále častěji se potkáváme s handicapovanými osobami v běžném životě i ve školách, a nejen speciálních. Proto by měla být alespoň rámcová znalost oboru speciální pedagogiky běžnou výbavou každého učitele. Tato publikace podává stručný přehled celého oboru a má sloužit k prvotnímu seznámení se s touto problematikou. Může probudit zájem o život a možnosti pomoci osobám jakkoli znevýhodněným a stát se východiskem pro další studium.

Integrace je v souvislosti s handicapovanými lidmi pojem dnes už obecně velmi známý, obsahově však možná stále obtížně srozumitelný. Fakticky je takto označován nejvyšší stupeň socializace člověka (prakticky jde o naprostý opak segregace – tedy společenského vyčleňování, sociální exkluze) – a protože integrace už je chápána jako dlouhodobě zvolený trend, stalo se toto slovo možná až nepřirozeně přirozeným vyjádřením tendencí ve vývoji vztahu mezi společností a jejími znevýhodněnými členy.

Sociální integrace je proces rovnoprávného začleňování člověka do společnosti – je tedy něčím naprosto přirozeným a týká se každého člena společnosti; komplikace však nastávají ve specifických případech některých osob nebo minoritních skupin (etnické menšiny, osoby s postižením apod.), které se od většinové populace výrazně odlišují a nejsou schopny dosahovat přirozeným způsobem vysoké míry socializace. Potom je nezbytné jejich integraci aktivně podporovat a vytvářet pro ni vhodné podmínky.

Slovo integrace má řadu významů – v oblasti speciální pedagogiky tento pojem chápeme jako „spolužití postižených a nepostižených při přijatelně nízké míře konfliktnosti vztahů těchto skupin“. (Jesenský, 1995)

Sociální integrace tedy znamená sjednocování, spojování v nový celek, kdy menšinové (minoritní) skupiny a společenská většina (majorita) rozvíjejí společenský systém, který obsahuje součásti hodnot a idejí obou stran. Každý přitom nachází své místo ve společnosti, mezi uvedenými skupinami neexistuje žádná podstatná hranice.

Handicapovaný člověk se do lidského společenství potřebuje integrovat v řadě oblastí, které odpovídají pestrosti života v naší populaci. Patří sem školská integrace (např. individuální zařazování dětí s handicapem do běžných tříd nebo zřizování speciálních tříd v běžných školách), pracovní integrace (zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností, projekty podporovaného zaměstnávání znevýhodněných osob apod.), společenská (komunitní) integrace (bezbariérové bydlení a společenské prostředí, sociální pomoc a podpora samostatného a nezávislého způsobu života osob s handicapem, jejich enkulturace atd.).

Integrační proces se může reálně ubírat různými směry závislými na zvoleném přístupu v sociální integraci, které uvádí např. Jesenský (1995):

Tab. 1 Přístupy v sociální integraci

ASIMILAČNÍ PŘÍSTUP

pro společnost zpočátku snazší, celkově

však méně výhodný

ADAPTAČNÍ (KOADAPTAČNÍ)

PŘÍSTUP

pro společnost zpočátku náročnější,

celkově však výhodnější

znevýhodnění je záležitostí konkrétního

jedince, jeho sociální integrace závisí na

schopnosti přizpůsobit se společenské

majoritě, která určuje pravidla soužití

 

znevýhodnění je společný problém

konkrétních osob a celé společnosti,

snahu jedince o sociální integraci

podporuje společnosti vstřícnými

opatřeními (např. odstraňování bariér),

přizpůsobování je vzájemné

 

Dnes je více než jisté, že ani výhodnější koadaptační směr nemůže být konečnou fází integračního procesu. Vývoj v přístupu k začleňování handicapovaných osob do společnosti přechází k modernímu trendu, který je charakteristický tzv. inkluzivními postupy.

Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení.

Inkluzivní postoj spočívá v přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech (Brandl, 2006). V inkluzivním přístupu jsou tedy osoby s postižením zapojovány do všech běžných činností jako lidé bez postižení. Pokud je to možné, nejsou přitom využívány žádné speciální prostředky a postupy. Pouze v situacích, kdy je to nezbytně nutné, nastupuje adekvátní pomoc a podpora. V tom můžeme spatřovat zásadní posun od integračních postupů, které spočívají právě v zajištění speciálních prostředků, podpory a péče pro osoby s postižením, aby mohli být tito jedinci následně zapojováni do většiny činností v běžném životě společnosti. Dobře je to zřejmé na příkladu školské integrace: zatímco integrační přístup spoléhá především na síť speciálních škol, které pro vzdělávání handicapovaných žáků a studentů využívají zejména specifi cké metody a pomůcky a vytvářejí víceméně zvláštní (až segregované) vzdělávací prostředí, inkluzivní vzdělávání upřednostňuje zařazování žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol – tedy jejich vzdělávání společně s nepostiženými vrstevníky a s využitím převážně běžných vzdělávacích metod a prostředků (speciální pomůcky a metody jsou samozřejmě využívány všude tam, kde je to pro efektivní vzdělávání znevýhodněných žáků a studentů nezbytně nutné). Takový přístup je mimořádně výhodný i pro děti bez postižení, které si tak mohou vytvářet relevantní, nezaujaté postoje k osobám s handicapem, a přijmout tedy za svou i centrální myšlenku inkluze – že totiž být odlišný je normální (Groof; Lauwers, 2003).

Slovo integrace zůstává stále jako nadřazený pojem i v mezinárodní terminologii, nebudeme se mu tedy vyhýbat. V následujícím přehledu je uvedena škála integračních stupňů podle WHO:

Tab. 2 Škály stupňů sociální integrace podle WHO (Jesenský, 1995)

Stupeň integrace Reálný obraz

1. sociálně integrovaný

 

 

postižení neomezuje plnou účast při všech

společenských činnostech

2. účast inhibovaná

 

 

postižení vyvolává určitou nevýhodu, která znamená

mírné omezení

3. omezená účast

 

osoby se neúčastní plně obvyklých společenských

činností, jejich postižení negativně ovlivňuje např.

manželství, sexuální život apod.

 

4. zmenšená účast

 

v důsledku postižení nejsou osoby schopné navázat

náhodné kontakty a jejich účast ve společenském životě

je omezena na přirozené komunitární vztahy – rodina,

domov, pracoviště apod.

 5. ochuzené vztahy

 

 

jde o omezení ve fyzickém, sociálním či psychickém

vývoji bez tendencí ke zlepšení

 6. redukované vztahy  

jedinci jsou schopni udržovat vztahy pouze k vybrané

a omezené skupině či k jednotlivci

 

7. narušené vztahy

 

jedinci nejsou schopni udržovat trvalejší vztahy

s ostatními lidmi, změny chování působí negativně

i v prostředí přirozené skupiny

 

8. společenská izolovanost

 

jde o specifi cké případy segregace, o osoby, jejichž

schopnost míry integrace je nezjistitelná právě pro

jejich izolovanost 

 

 

MOŽNOSTI A PŘEDPOKLADY INKLUZIVNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ MENTÁLNĚ HANDICAPOVANÝCH OSOB DO SPOLEČNOSTI

Ze všech možných druhů postižení je právě mentální handicap vnímán ve společnosti jako nejméně přijatelný (Vágnerová, 2001). Zvláště lidé s těžkým a hlubokým mentálním postižením pociťovali ještě donedávna různé podoby výrazně segregačního přístupu k jejich vlastní existenci a dodnes se ve společnosti převažující pohled na ně nezměnil natolik, aby bylo možné tvrdit, že v sociální integraci těchto osob nastal významný pokrok. Většina těžce a hluboce mentálně postižených lidí se v minulosti ocitala v ústavní péči a převážně tam je můžeme najít i dnes. Pokud péči o těžce nebo hluboce mentálně handicapovaného člověka nepřevezme jeho rodina (což je úkol mimořádně náročný a podpora pro takové rodiny byla doposud naprosto neadekvátní), existuje u nás zatím pouze velmi málo dalších alternativ (Krejčířová, 1993). Je tedy sice možné odborně i neodborně diskutovat o kladech a záporech ústavní péče, ovšem dokud nebude dostupná dostatečně široká nabídka jiných vhodných sociálních služeb pro tyto klienty, bude kapacita současných zaříze-ní ústavního typu stále naplněna až po okraj a tento stav se výrazně nemění ani jejich přejmenováním na domovy pro osoby se zdravotním postižením, jak to vyžaduje nový zákon o sociálních službách (zák. č. 108/2006 Sb.). Jakkoliv média občas představují tato zařízení jako zastaralé a neefektivní instituce, kvalita jimi poskytované péče se výrazně zvyšuje (především v souvislosti se zaváděním standardů kvality sociálních služeb) a z dřívějších „chovanců“ a „svěřenců“ (jak byli jejich obyvatelé v minulosti nazýváni) se stávají většinou víceméně spokojení klienti.

Největší skupinu v populaci mentálně handicapovaných osob tvoří jedinci s lehkým stupněm mentální retardace, u kterých je prognóza sociální integrace zpravidla velmi dobrá. Pokud k tomu dostanou příležitost, jsou tito lidé schopni zcela samostatně nebo jen s minimální podporou bydlet, pracovat a žít v běžné sociální komunitě. Pokud potřebují pomoc nebo podporu, jsou pro ně vhodné služby typu chráněného či podporovaného bydlení a podporovaného (příp. chráněného) zaměstnání. Podstatně jiná je situace osob s těžšími formami mentálního postižení, které mají mimo jiné velké obtíže i při běžném sociálním kontaktu; jejich spontánní projevy (dotýkání se druhých lidí, neobvyklé projevování emocí, omezená schopnost řečové komunikace atd.) jsou pro okolí zpravidla velice překvapivé a ne každému příjemné. I když tito jedinci žijí v domácí péči rodiny,  zůstává jejich sociální síť většinou řídká a patří mezi osoby mimořádně ohrožené rizikem sociální exkluze.

Skutečné schopnosti mentálně handicapovaných lidí nejsou z hlediska jejich sociální integrace vždy rozhodující; setkávají se totiž velmi často s předsudky, nepochopením a nepřijetím ze strany intaktní populace, která je apriori považuje za méně schopné, a někdy dokonce i za méněcenné (Šiška, 2005). Ve společnosti se zdůrazňují obavy z možných rizik při osamostatňování osob s mentálním postižením v práci i bydlení, při jejich partnerském soužití (především obavy z nežádoucího otěhotnění a nezvládnutí rodičovských rolí apod.), a snad i z otevřenosti, která je pro některé z nich tak typická. Není pravda, že mentálně handicapovaní lidé si svou situaci neuvědomují a nezáleží jim na jejich společenském statusu. Dokladem pravého opaku je hnutí sebeobhájců, které je výrazem společenského sebevědomí těchto osob a také pomocnou rukou pro ty, kteří se doposud neodvažovali začít se o svá práva sami hlásit a sami je prosazovat. Cílem sebeobhajoby je naučit osoby s mentálním postižením uvědomovat si svou hodnotu a společenskou roli, samostatně jednat na přiměřené úrovni, a stávat se tak pro ostatní členy společnosti partnery, nikoliv pouze bytostmi závislými na jejich pomoci. Zkušenosti dokazují, že toto hnutí není pouze nerozumným experimentem, ale naopak velmi rozumným a efektivním přístupem k lidem s mentálním handicapem.


 

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím GRADA z publikace Speciální pedagogika.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PhDr. Josef Slowík Ph.D.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Téma článku:

Pedagogika