Domů > Odborné články > Předškolní vzdělávání > Domlouváme se na pravidlech aneb Vytvoření souboru pravidel a dohod jako základního předpokladu úspěšné socializace dítěte
Odborný článek

Domlouváme se na pravidlech aneb Vytvoření souboru pravidel a dohod jako základního předpokladu úspěšné socializace dítěte

18. 4. 2006 Předškolní vzdělávání
Autor
Petra Křížková

Anotace

Článek se zabývá tvorbou pravidel v mateřských školách, jejich významem. Uvádí konkrétní příklady pojetí pravidel ve dvou mateřských školách.,

V rámci výuky předmětu Formy a obsah předškolního vzdělávání vyvstala potřeba ujasnit si některé metodické postupy a formy předškolního vzdělávání. Vzhledem k tomu, že studentky kombinovaného studia oboru Učitelství MŠ jsou většinou již zkušenými učitelkami, vznikají v rámci jejich ročníkových prací zajímavé metodické studie, které jsou mnohdy velmi podnětné.

Jednu z nich Vám nabízíme v tomto článku. Její autorkou je Petra Křížková, studentka 2.ročníku Učitelství MŠ na PF JČU, a spoluautorkou pedagožka Eva Svobodová. Jak teoretická část, tak praktické příklady mohou sloužit jako inspirace k tomu, jak spolu s dětmi v mateřské škole vytvářet funkční pravidla spolužití.

1. Úvod do problematiky

Pojetí tvorby pravidel v RVP PV se zásadně liší od pojetí, se kterým jsme se setkávali v Programu výchovné práce pro jesle a mateřské školy. Především z tohoto důvodu bude nutné upřesnit a poněkud rozvinout východiska, na kterých budujeme své výchovné působení.

Denní režim v MŠ má určitou strukturu, tzn. že činnosti během dne jsou určitým způsobem organizovány. Efektivní organizace činností předpokládá vytvoření souboru pravidel a dohod, díky nimž dochází k jasnému strukturování sociálních situací. Potřeba jednoznačně strukturovat každodenní situace nabývá na významu zvláště u předškolních dětí. Pro nedostatek sociálních zkušeností jsou pro ně některé situace složité a nepřehledné. Usnadnit dítěti orientaci v sociálních situacích a pomoci mu porozumět sociálním vztahům je významným úkolem učitelky. To ve svém důsledku může být i prevencí negativních projevů dítěte (vzdorovitosti, agresivity...).

Děti potřebují jasný řád, pravidelnost a předpověditelnost k tomu, aby získaly pocit jistoty. Vytvoření pravidel společného soužití a jejich dodržování je jednou ze základních podmínek budování bezpečného a důvěryhodného prostředí v MŠ.

Atmosféra, kterou učitelka ve třídě spoluvytváří, vyrůstá do značné míry ze způsobu jednání učitelky s dětmi a má zásadní vliv na úspěšnost socializace dítěte. Děti potřebují nejen lásku a bezpodmínečné přijímání, ale potřebují znát i hranice, ve kterých se budou bezpečně pohybovat. Znalost těchto hranic je základním předpokladem úspěšnosti socializace dítěte (obecně platí, že bez pomoci dospělého dítě všechny nároky socializace nezvládne).

Podstatné je, aby pravidla byla vyvozována a utvářena prostřednictvím osobní zkušenosti dítěte. Zkušenost dítě získává v situaci, kdy dochází ke střetu jeho chování se sociálním hodnocením dospělých. Tato zkušenost má zpravidla emocionální náboj a stává se základním stavebním kamenem v budování hodnotového systému jedince. Existuje velmi úzká vazba mezi hodnotami a motivy. Nestačí, aby hodnotový systém vznikl pouze na základě poznání, kognice, ale důležité je, aby hodnoty získaly onen energetický potenciál, který je činí smyslutvorným motivem vedoucím k růstu a zdokonalování osobnosti. Proto je třeba, aby pravidla společného soužití byla tvořena společně s dětmi, aby mohlo dojít u dítěte k jejich zvnitřnění (interiorizaci).

Motivace je síla, která určuje, jakým směrem se bude dále ubírat vývoj jedince. Bude-li mluvit pravdu proto, že cítí vnitřní potřebu žít v pravdě, nebo proto, že se bojí trestu za případně odhalenou lež. Bude-li pomáhat lidem proto, že má vyvinuté sociální cítění, nebo zda jim pomáhá proto, že očekává ocenění jiných, případně spoléhá na to, že se mu v nějaké podobě jeho pomoc vrátí. To, zda dítě nastoupí cestu pozitivního hodnotového zdokonalování nebo zda se vydá po cestě bezprostředního sociálního přizpůsobování, je velmi důležitým okamžikem ve vývoji a výchově osobnosti dítěte.

Vytvoření výchovného prostředí, které dítěti přiznává právo na chybu (odstraňuje strach z nesprávného rozhodnutí) a které akcentuje souhlasem rozhodnutí správné; prostředí, v němž dítě může získávat svoji zkušenost ze svobody rozhodnutím o výběru, ale i nést důsledky tohoto rozhodnutí, je základem pro pedagogický vliv na počáteční stadium tvorby hodnot. Napomáhá vytvoření stavu vnitřní svobody pro rozhodnutí o prioritách ve vlastním životě, který je současně i východiskem pro sebevýchovu.

Každá volba je ve stadiu, kdy není ještě vnitřní hodnotový systém jedince stabilizován, současně krokem při vnitřní výstavbě hodnotového systému. Teprve ve stadiu, kdy jedinec jedná na základě svého vlastního rozhodnutí, lze hovořit o hodnotě v pravém slova smyslu, tedy jako o něčem, co je určující pro daného člověka. Co cítí jako integrální součást své osobnosti, co jej vede k určitému jednání.

Nejvyšší hodnoty souvisejí s vytvořeným obrazem světa ve vědomí jedince, s jeho chápáním, s uvědoměním si své sounáležitosti s tímto světem, s nalezením vlastního místa v něm. To souvisí s pochopením světa v jeho vazbách a souvislostech. Člověk, který si vytvoří svůj systém chápání světa, může snáze reagovat na realitu života. V některých situacích může být i nad ní, protože si uvědomuje to, co je důležité a co podružné - toto stadium je někdy spojováno se stavem lidské zralosti, moudrosti.

2. Způsoby, jakými může pedagog (učitelka) napomoci při postupném budování hodnotových systémů
  • postupným seznamováním s obecně uznávanými hodnotami s akcentací nejen poznatkové, ale i emotivní stránky - působení na city, citová výchova včetně využití možností estetického působení
  • využitím a spoluvytvářením situací, v nichž dochází ke konfrontaci chování dítěte se sociálním hodnocením dospělých, ke střetu s jejich hodnotovými systémy
  • podporováním pozitivních hodnot, které u dítěte posilují žádoucí vzorce chování a stávají se oporou jeho jednání (posilují instituci "svědomí" u každého jedince tak, aby se stalo korektivem jeho jednání)
  • postupným vytvářením obrazu světa jako syntetického, celostního, integrovaného pojetí společnosti, přírody, komunity, v níž jedinec žije. Pomoc při nalezení místa v tomto složitém světě
  • vedením dětí k sebepoznání, k sebereflexi, k orientaci v sobě samém (rozhovory o pocitech a prožitcích, pojmenovávání emocí)
  • vedením dětí k samostatnému rozhodování, k volbě (výběru) z alternativ řešení a přijetím zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí
  • svým vzorem, tedy tím, jaké hodnoty prakticky uznává, jak se chová v určitých situacích, jak s dětmi komunikuje a jak sama dodržuje určená pravidla
3. Vzájemná vazba mezi svobodou a zodpovědností

Jedním z největších a nejobtížnějších úkolů výchovy je dovést děti ke zkušenosti a k pochopení, že některé věci je potřeba dělat proto, že jsou správné, smysluplné, a jiné se naopak dělat nemají, protože by to mohlo někomu ublížit nebo něco poškodit (jde o to, aby děti pochopily smysluplnost a řád věcí, protože toto pochopení je základním předpokladem k přijetí norem a hodnot, které se jim snažíme předávat).

Žádáme po dětech něco, co je jim prospěšné, co by měly ve svém vlastním zájmu, ale i v zájmu svého okolí dodržovat a plnit, a očekáváme, že děti v průběhu svého vývoje nutnost a potřebu těchto činností pochopí a přijmou. Psychologie to označuje jako zvnitřňování norem správného chování. Týká se to hygieny, udržování pořádku, ohleduplného chování k druhým lidem, věcem a k přírodě a dalších oblastí chování. Prostřednictvím těchto oprávněných požadavků, které můžeme formulovat jako pravidla společného soužití a bezpečnosti, si spolu s dítětem vytyčíme hranice, které vytvoří jasně vymezený prostor pro rozhodovací proces, který začíná volbou alternativ, mezi kterými si dítě vybírá, až po samotné vlastní rozhodování.

Od útlého dětství by měly být děti vedeny k pochopení úzké vazby mezi svobodou a zodpovědností. Větší míra svobody s sebou nese i větší míru zodpovědnosti (máme na mysli svobodu vnitřní, závisející na připravenosti jedince ji unést). Jako nejúčinnější se ukazují takové situace, kdy případná nezodpovědnost přináší své přirozené důsledky (např. když se venku umáčíme, musíme jít zpátky do mateřské školy a usušit se).

Jedním ze základních principů výchovy ke svobodě je výchova prostřednictvím uvolňování rozhodovacího procesu. Možnosti rozšíření rozhodovacího procesu dětí jsou závislé na míře osvojení základních požadavků nutných k socializaci dítěte (je třeba, aby požadavky byly přiměřené věku, schopnostem a předpokladům dítěte).

Zodpovědnosti u dětí můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím partnerského přístupu. To znamená, že se budeme k dítěti chovat respektujícím způsobem a vážit si ho proto, jaké je. Potom budeme mít největší šanci pozitivně ovlivnit průběh vývoje dítěte a poskytnout mu tak vzor současně s pocitem bezpečí (hovoříme o přirozené autoritě).

Partnerský model (vztahu vychovatele a dítěte) sděluje: "Tato věc má tento a tento smysl, takové a takové důsledky. Očekávám, že uděláš to, co je správné."
Protikladem zodpovědnosti je poslušnost.

Opakem partnerského modelu je mocenský model vztahů, který vede dítě k poslušnosti. Vyrůstá tak člověk podřídivý, závislý na autoritě, podléhající nátlaku kohokoliv, koho vidí v nadřazené pozici.

Mocenský model sděluje: "Přinutím tě dělat, co je správné."
Podstatným znakem mocenského přístupu je rozhodování za druhé.

Je třeba si uvědomit, že poslušnost vůči dobrému a špatnému je tatáž (představa, že dítě vychovávané autoritativně se s nabytím plnoletosti náhle začne chovat i bez kontroly zodpovědně a bude schopno plnohodnotných partnerských vztahů, je bláhová).

Shrnutí

Požadavky na chování dětí - pravidla společného soužití by měla být smysluplná, měla by vyplývat z logiky situací a opírat se o osobní zkušenosti dítěte, měla by být formulována s ohledem na věk dítěte a být vytvořena spolu s dětmi.

4. Vymezení základních hranic, které jsou podmínkou ohleduplných mezilidských vztahů (podle Vlasty Rezkové)
  1. Dítě nesmí ublížit sobě (máme za děti zodpovědnost).
  2. Děti si nesmějí ublížit navzájem (netolerujeme fyzickou ani slovní agresi).
  3. Děti nesmějí ublížit ani nám, dospělým (akceptujeme i negativní pocity dítěte - například hněv, protože má na ně právo, ale už ne jednání, které z nich plyne).
  4. Děti nesmějí ničit věci, hračky a zařízení v MŠ a nesmějí si je odnášet domů.
  5. Všichni se pohybujeme v určitém časovém rámci (každá činnost má vymezený časový prostor a děti se musí naučit ho dodržovat).
  6. Z našeho pohledu zde schází oblast živé i neživé přírody, které by dítě nemělo ubližovat a ničit ji

Partnerský přístup znamená více druhému naslouchat, méně se vyptávat, poučovat, radit, prověřovat, méně sám mluvit a zajistit druhému více prostoru k vlastnímu rozhodování, více autonomie a samostatnosti. To předpokládá menší direktivitu.

Nedirektivní přístup bývá často zaměňován s tzv. volnou výchovou, kdy je dítěti vše dovoleno a vyrůstá z něj tvor, který neumí respektovat druhé, nepřizpůsobí se vnějším omezením. Tento přístup ale právě naopak zdůrazňuje zodpovědnost za vlastní chování a dociluje jí velmi pečlivým trváním na určitých hranicích. Zákazy, pokyny, poučování, vysvětlování, moralizování, kritizování a další neefektivní způsoby komunikace nahrazuje efektivními komunikačními dovednostmi.

První, co bychom měli udělat, když vidíme, že se dítě v emočně vypjaté situaci chystá hranici překročit, je vcítit se do jeho situace, projevit mu empatii a teprve potom vyslovit oprávněný požadavek, popř. omezení, je-li nezbytné. Např.:

Kája se nemůže dohodnout se Štěpánem u stavby z velkých dřevěných kostek. Je velmi rozzlobený, popadne kostku a chystá se s ní Štěpána uhodit. Učitelka se postaví mezi chlapce a řekne: "To jsi, Kájo, asi hodně rozzlobený, když chceš Štěpána uhodit kostkou."

Po této větě by mu měla dát prostor na reakci. Možná, že právě pomocí této reakce se vše vyřeší bez další intervence učitelky (chlapec řekne, že je hodně naštvaný, ale že by ho stejně nepraštil. Že se spolu domluví.). Nebo bude muset učitelka vyjádřit svůj názor na tento způsob řešení problémů a upozornit Káju, že je v mateřské škole nepřijatelný.

Často pouhým vyjádřením pocitů dítěte docílíme změny naladění a obratu v jeho chování. Někdy je nutná trpělivost, ale jindy skutečně musíme na vymezení hranice trvat, aby dítě pochopilo, že sice vnímáme jeho nechuť, pocity, ale v tu chvíli je důležitější něco jiného. Tento postup dobře funguje především v situaci konfliktu, kdy je třeba zabránit dětem, aby si navzájem neublížily.

Pokud je na vcítění pozdě, musíme samozřejmě zasáhnout ihned. Konflikt však většinou nevzniká náhle. Pokud pečlivě sledujeme situaci ve třídě, všimneme si, že se k něčemu schyluje. Můžeme využít vzniklé situace jako příležitosti k tomu, aby se ostatní děti učily zvládat a řešit konflikty, např. dohodou. Např.:

Jestliže se chlapci začali skutečně prát, musí je učitelka nejdříve odtrhnout a pak se může rozhodnout, zda bude nejdříve hovořit o pocitech dětí a nebo svých vlastních. Myslíme si, že tady by bylo lépe použít vlastní pocit:

"Tak teď se, kluci, opravdu zlobím, protože jste udělali něco, co se nedělá. Jestlipak víte co a co s tím teď chcete udělat?"
5. Pravidla v praxi
Proč potřebujeme pravidla

Při vstupu do mateřské školy se dítě adaptuje na nové prostředí a zvyklosti, seznamuje se s novými lidmi, se svými vrstevníky. Děti přicházejí z rodin, ve kterých mohou být uplatňována jiná pravidla, nebo se dosud s požadavkem pevného pravidla nesetkaly.

Mnohdy není dítě přivyklé ani pravidelnému dennímu rytmu. Proto již v adaptačním období je třeba začít s vytvářením pravidel a snažit se, aby je dítě chápalo, přijímalo a respektovalo. Pravidla v mateřské škole jsou závazná pro děti i dospělé.

Je nutné zdůraznit, že pravidla a dohody tu nejsou proto, aby nám "kradly" osobní svobodu, ale aby vymezovaly, kam mohu jít, co ještě mohu dělat a co už naopak není přijatelné a druhému může ublížit (aby si děti uvědomily fakt, že "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.").

Děti do vytváření pravidel aktivně zapojujeme. Nejvhodnějším prostředkem k vytváření pravidel jsou konkrétní situace, ze kterých vyplývá potřeba řešení, které je možné dále zobecnit. Např.:

Paní kuchařka dala na stoleček hrnec s teplým mlékem a naběračku. Děti si mohou mléko samy nalít. Ája si nalila vrchovatý hrneček, donesla si ho na své místo a pak si ještě nalila hrneček čaje. Vypila čaj a hrneček s mlékem šla vrátit. Učitelka: "Ájo, tebe asi hodně bavilo si sama nalívat. Ale to mléko, co sis nalila, se teď už musí vyhodit, i když jsi se z něj jenom malinko napila. A to je škoda. Co myslíš, dá se s tím něco udělat, aby se příště mléko nemuselo vylívat. Můžeme se také zeptat dětí."
V následující diskusi děti dospěly k závěru, že by si měl každý nalévat jen to, co vypije. A raději méně a dojít si přidat. Pro jistotu.

Vhodným prostředkem k vyvozování pravidla může být komunitní kruh a v něm vhodně položená otázka. Např.:

"Co myslíte, děti, co potřebujeme k tomu, aby nám bylo všem ve školce hezky? Aby se nám tu líbilo, byli jsme tu spokojení a každé ráno se těšili až zase budeme ve školce? Přemýšlejte o tom a kdo bude držet kamínek, může nám říci, co vymyslel."

Pravidlo můžeme vyvodit pomocí příběhu, který dětem vyprávíme a pak společně diskutujeme nad tím, co by se dalo udělat, aby se obdobná věc nepřihodila nikomu z nás. Děti bychom neměli strašit!

Velmi vhodným prostředkem k vyvozování pravidel jsou dramatické hry, především improvizace, s jejichž pomocí si můžeme prožít některé situace "nanečisto" a vyzkoušet si tak, co by se mohlo stát, kdyby...

Učitelka by měla být opatrná při práci s negativními prožitky a rolemi, dítě by nikdy nemělo odcházet ze hry v negativní roli či s pocitem, že někomu ublížilo. Proto by se do těchto činností měly pouštět pouze poučené učitelky.

Dalšími prostředky mohou být loutkové scénky, práce s literárním příběhem, obrázkové příběhy atd.

Pravidla a dohody, porozumění a přátelství je vhodné sepsat. Tato pravidla by měla být přístupná i rodičům, čímž je můžeme inspirovat k vytvoření podobných pravidel a dohod i v rodinném prostředí.

Pro děti je vhodná forma ilustrovaná, kterou můžeme doplnit i písemným textem (můžeme připojit i dětské ilustrace, které jednotlivá pravidla objasňují).

V praxi se osvědčují kreslené piktogramy - na čtvrtku nakreslíme jednoduchý znak, který nese význam daného pravidla (např. ♥ - máme se rádi, jsme kamarádi). Jednotlivé piktogramy umístíme tam, kde je nutné myslet na danou dohodu, např. pravidlo týkající se hluku bude nejvíce zapotřebí ve třídě a herně, upozornění na mytí rukou je vhodné umístit do umývárny apod.

Je lépe začínat s méně pravidly a podle potřeby je doplňovat. Příliš mnoho pravidel může vytvářet zmatek, spolu s nadbytkem piktogramů mohou působit dojmem nadměrné přeorganizovanosti a vojenského řádu a děti se v nich neorientují.

Při činnostech a jednotlivých situacích během dne je vhodné pravidla připomínat.

Příklady konkrétních pravidel
  • pravidla 1. třídy Berušek z MŠ Nerudova v Českých Budějovicích (s uvedením vhodných příležitostí, metodických poznámek a očekávaných výstupů vymezených RVP PV - tedy kompetencí, které mají být u dítěte během předškolního období utvářeny) (viz příloha)
  • pravidla z MŠ Sluníčko v Třeboni, třída Vrabčáků (viz příloha)
Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
pdf
125.98 kB
PDF
pravidla 1. třídy Berušek z MŠ Nerudova v Českých Budějovicích (s uvedením vhodných příležitostí, metodických poznámek a očekávaných výstupů vymezených RVP PV - tedy kompetencí, které mají být u dítět
pdf
60.55 kB
PDF
pravidla z MŠ Sluníčko v Třeboni, třída Vrabčáků

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Petra Křížková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Ostatní