Tato metoda je také nazývaná metodou výuky čtení na základě jména (odimienna metoda nauki czytania). Cílem metody je raná výuka čtenářských dovedností, při které dítě plně rozumí čteným výrazům. Hlavním úkolem pedagoga vyučujícího touto metodou je tvoření takových pedagogických situací, díky kterým si dítě v předškolním věku bez úsilí a zábavnou formou osvojí základní čtenářské kompetence. Tato metoda vede k rozvoji čtenářských kompetencí v raném věku, rozvíjí jak schopnost čtení písmen, tak také porozumění významu čteného.
Jedná se o výuku čtení, která byla vypracovaná polskou pedagožkou a socioložkou Irenou Majchrzak na počátku 80. let 20. století. Metoda je inspirovaná pedagogickou koncepcí Marie Montessori. Irena Majchrzak tuto metodu stvořila v průběhu své práce s indiány kmene Czontoli, kterým se věnovala v Mexiku v Tabascu. V této době měla na starost 700 dětí indiánského původu, které byly ubytovány ve 14 internátech.
Metodu poprvé použila, když pomáhala dívce jménem Simona s domácí přípravou do školy. Dívka, která byla v druhé třídě základní školy, vůbec nedokázala číst, přestože znala písmena v abecedě.
Irena Majchrzak přemýšlela, jak by jí pomohla. Myslela si, že když dívka zná všechna písmena v abecedě, tak přece by měla umět číst, nic jiného přece ke čtení nepotřebuje, a pak si uvědomila, že dívka si neuvědomuje, že napsaná písmena mají nějaký význam, neuvědomuje si význam psané podoby slov, nechápe, že slovo napsané znamená to stejné, co slovo vyslovené. Při výuce této dívky Majchrzak poprvé napsala jméno dívky na list papíru a využila tento zápis k výuce čtení. A dívka když uviděla slovo, které dobře znala, které pro ni mělo význam, mělo emocionálně pozitivní význam, tak teprve pochopila význam psaných slov, pochopila, že slovo v psané podobě označuje to stejné, co mluvené slovo. Majchrzak si také díky této zkušenosti uvědomila, že děti si lépe pamatují to, co vidí, než to, co slyší, a proto svou metodu výuky čtení opřela o využívání zraku k učení a zapamatování. Její koncepce měla být náhradou v té době používané metody hláskovací.
Metoda čtení na základě jména je již od 80. let s úspěchem používaná v Mexiku pro výuku čtení dětí i dospělých, a také je od 90. let užívaná v Polsku pro výuku čtení. Od roku 2010 byla metoda využívaná také pro výuku čtení u romských dětí v Polsku. Metoda je v současné době schválená Ministerstvem školství pro výuku čtení v polských mateřských školách.
Irena Majchrzak považuje za důležité při výuce čtení zastoupení sluchu zrakem. Podle ní dělení slov na hlásky není při výuce čtení dobré a efektivní, dítě tak nevnímá výuku čtení jako zábavu, uniká mu smysl slov. Čtení pomocí hláskovací metody pro dítě není zábavou, při které hledá smysl slov ukrytý v písmenkách. Při čtení hláskovací metodou dítě neustále transformuje písmena v hlásky. A dítě „P“, „E“, „S“ nevnímá jako „PES“. Proto je lepší a efektivnější, pokud využijeme toho, že dítě zná slovo „PES“, a když jej uvidí napsané, tak si v hlavě spojí napsaný výraz s významem slova. Písmo je grafickou podobou slova, proto při poznávání psané podoby slov bychom měli užívat zrak, nikoliv sluch (Kostrzyńska, online).
Dle Ireny Majchrzak nikdy není brzy začít s výukou čtení pomocí dané metody. Dle svých zkušenosti říká, že čím dříve začnete s užíváním této metody pro výuku čtení, tím dříve se děti budou o čtení zajímat. Dokonce i děti ve věku dvou let reagují pozitivně na napsanou formu svého jména, což znamená, že i ve věku dvou let je možné začít s užíváním této metody (Kostrzyńska, online).
Klíčový význam při užívání této metody má individuální přístup ke každému dítěti.
Metoda nevyužívá žádných fonetických cvičení. Vychází z toho, že dítě ve věku tří let zná všechny hlásky mateřského jazyka, jinak by přece nemohlo porozumět tomu, co se mu říká (Majchrzak, 2004).
Na samém počátku výuky čtení se dítě seznámí se slovem, které zná od svého narození, se svým jménem. Jméno je jako první slovo, se kterým se dítě seznámí při výuce čtení, užíváno proto, že v dítěti budí pozitivní emoce.
Jméno napsané učitelem otevírá dítěti svět psaného slova. Na samém počátku se dítě seznamuje se všemi písmeny, které se vyskytují v jeho jménu. Není to jedno písmeno, jak jsme zvyklí z tradiční výuky čtení, ale hned od samého počátku dítě poznává všechna písmena používaná ve svém jménu. Po nějaké době výuky čtení se dítě seznamuje s dalšími jmény, jmény svých kamarádů a kamarádek ze třídy. Celý tento proces je velmi přirozený (Kostrzyńska, online).
Využitím jména dítěte v napsané formě se analýza psaného jazyka ocitá na jiné úrovni, nejde již o písmena a hlásky, ale o vztah písmen–hlásek–významu. Díky tomu dítě pochopí, že čtení se nezakládá na vyslovování čtených hlásek, ale na odkrývání významu čtených slov (Kostrzyńska, online).
Po cvičeních se jmény nastupuje poznání psané podoby slov, se kterými jsme v denním kontaktu. Můžeme každý den zkusit s dětmi zrealizovat trénink čtenářských schopností v délce ne více než 15–20 minut. V rámci tréninku můžeme číst napsané výrazy všech předmětů, které jsou v místnosti. Děti uvedeme do této aktivity pomocí pohádkového příběhu. Řekneme dětem, že všechny věci jsou začarované, dokud se nepřečte daný výraz označující tento předmět na kartičce.
V rámci metody je kladen důraz na tiché čtení, jelikož zde učitel nehodnotí proces čtení (tedy čtení jednotlivých hlásek, slabik), ale až konečný výsledek – přečtené slovo (Kostrzyńska, online).
1. Fáze iniciace
Iniciace je symbolizace „v kouzelné formě“ Díky zkušenosti ve fázi iniciace dítě ví, že slovo může mít psanou a mluvenou podobu. Každé dítě v této fázi dostane své slovo, své jméno, které v něm vzbuzuje pozitivní emoce. Díky čtení vlastního jména dítě pomalu vchází do světa psaných výrazů, které pro něj představují významy slov, nikoliv jen shluky písmen.
Iniciace může probíhat například touto formou. Zde se jedná o individuální přístup, individuální kontakt s dítětem. Dítě sedí po levé straně učitele, aby mohlo pozorovat pohyby pravé ruky učitele. Učitel na listu papíru zapisuje jméno dítěte, píše jednotlivá písmena a vyslovuje je. Dítě vše pozoruje, sleduje, která písmena jsou obsažena v jeho jméně. Pak učitel napíše své jméno a dítěti ukazuje papír, na kterém je napsané jméno učitele, a společně s dítětem pak v těchto dvou jménech hledají společná písmena. Poté může učitel také na jednotlivé kartičky napsat písmena, která jsou obsažená ve jménu dítěte, každé písmeno na jednu kartičku, míchá je, a potom dává dítěti úkol, aby složilo z kartiček vlastní jméno.
Proces iniciace probíhá beze spěchu. Neklade se důraz na to, aby dítě hned napoprvé zvládlo vykonat daný úkol. Učitel dítěti tak dlouho pomáhá, tak dlouho s ním vykonává daný úkol, až je dítě schopno vykonat jej samostatně.
Důležité je, aby děti měly kartičky se svými jmény stále na očích. Proto se tyto kartičky umisťují na skříňky dětí, na židle dětí, využívá se jich při řízené pedagogické činnosti. S pomocí kartiček můžeme zjišťovat, které z dětí je přítomno a které není. Kartičky připneme na magnetickou tabuli a postupně voláme přítomné děti, aby ke svému jménu připnuli fajfku. Následně děti ke jménu těch dětí, které tady nejsou, připínají křížek. Děti se tak učí číst i jména ostatních svých kamarádů.
Kartičky se jmény mohou být také využívány v průběhu her. Můžeme zde popsat následující hry, které se orientují na výuku čtení pomocí této metody (Kaczmarczyk, online).
Jedná se o následující hry (Kaczmarczyk, online):
Učitel rozhází kartičky se jmény tak, že padají na děti jako déšť. Následně děti mají za úkol najít kartičku se svým jménem. Kdo ji najde, připne ji na magnetickou tabuli.
Dítě od učitele obdrží obálku, která je nadepsaná jménem dítěte. V obálce jsou jednotlivá písmena obsažená ve jménu dítěte. Úkolem dítěte je složit své jméno dle nápisu na obálce.
2. Fáze – Stěna plná písmen
Na stěně je umístěna tabule s abecedou. Jsou zde obsažena všechna písmena ve všech svých podobách – velké, malé, psací, tiskací.
Učitel vždy ukazuje tři, čtyři písmena a vyslovuje je. Děti, které mají na kartách se svými jmény obsažená tato písmena, si je označují kolečky plastelíny.
Děti se také učí vytvářet jiné podoby svého jména, např. Petr, Petřík, Petříček. Od učitele tak dostávají další písmena, která přidávají ke svému jménu, a tvoří tak obměny vlastního jména (Kaczmarczyk, online).
Dítě si v této fázi uvědomuje, že (Majchrzak, 2004):
Při hrách, při kterých děti vyhledávají písmena obsažená ve svém jméně, je důležité, aby děti našly všechna písmena obsažená ve svém jméně a uvědomily si, že všechna písmena jsou stejně důležitá, že kdyby jedno z nich chybělo, již by nemohly složit své jméno (Majchrzak, 2004).
3. Fáze – Pojmenovávání světa
Fáze pojmenovávání světa spočívá v tom, že všem předmětům, které nás obklopují, dáváme jejich symbolické názvy v písemné podobě, přiřazujeme jim jejich jméno v psané formě. V této fázi se dítě učí dalším písmenům a novým kombinacím písmen, která označují, pojmenovávají jednotlivé předměty. Úkolem dětí v této fázi je vyhledávat slov napsaná na kartičkách (většinou jednoduchá slova, slova, které nás obklopují jako panenka, medvídek apod.) a přiřadit kartičky k předmětům. Tato hra se odbývá v tichosti, neboť hlasité čtení nepomáhá porozumění slov (Kaczmarczyk, online).
4. Fáze – Čtení
Dominantním elementem této fáze jsou hry s užitím čtení.
Jedná se o hry, které mohou mít následující podobu (Kaczmarczyk, online):
Dítě v této fázi již (Kaczmarczyk, online):
Dle zkušenosti z mateřské školy, ve které je užívána tato metoda, děti ve věku 7 let, kdy končí v Polsku předškolní vzdělávání, umí již plynule číst.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.