Domů > Odborné články > Předškolní vzdělávání > Pohybová hra a možnosti jejího využití v mateřské škole
Odborný článek

Pohybová hra a možnosti jejího využití v mateřské škole

14. 9. 2007 Předškolní vzdělávání
Autor
Renata Ležalová

Anotace

Autorka s dlouholetou praxí zde prezentuje své cenné zkušenosti v reflexi s RVP PV - vzdělávacími podmínkami, cíli i klíčovými kompetencemi a nastiňuje i některá úskalí realizace pohybových her.
Text obsahuje řadu cenných informací a rad, vhodných zejména pro méně zkušené učitelky MŠ k tomu, aby pohybové hry v souladu s cíli RVP PV správně volily - citlivě podle náročnosti, potřeb a zájmu dětí uplatňovaly a tematicky i časově vhodně zařazovaly. Autorka na konkrétních příkladech pohybových i hudebně pohybových her upozorňuje na velmi důležité aspekty, na které by se nemělo při jejich realizaci, zejména her soutěživých, zapomínat.

Hra jako činnost je základní aktivitou předškolního věku. Všechny činnosti, které v tomto období probíhají, by měly mít herní charakter, pokud mají být pro děti přitažlivé, a tím i přínosné. Je to tedy každá činnost, která je zábavná, radostná, dobrovolná, spontánní a svobodná. Ve hře dítě projevuje svou individualitu i autonomii. Může zde uplatňovat tvořivost i fantazii, hra dítěti umožňuje projevit svou způsobilost a kompetentnost. Zejména volná hra je něco, co se dítě nemusí příliš učit, ale co už umí (v ostatních hrách tomu tak nemusí být vždy, např. u pohybových her je kompetentnost dítěte vázána na pochopení pravidel).

Každá hra má určitá pravidla, která jsou daná a která jsou dostatečně pružná pro další zásahy. Hra připravuje děti na vítězství i neúspěchy, uspokojuje jejich potřebu spolupracovat, ale i soupeřit a poměřovat své schopnosti. Učí je respektovat a dodržovat stanovená pravidla z vlastní vůle.

Hry mohou mít různý charakter. Mohou být pro dítě:

  • motivací – motivují, uvádějí, navozují další činnost;
  • relaxací – slouží uvolnění dětí;
  • stimulací – stimulují pozornost dětí;
  • aktivizací – aktivizují děti, jedná se zejména o pohybové hry.

Pohybové hry tvoří specifickou skupinu. Kromě toho, že je pro děti přínosné už to, že se pohybují, dobře zvolená hra může být prožitkem i pro děti, které nejsou pohybově příliš vybaveny.

V souladu s RVP PV by dobře a vhodně vedená pohybová hra měla dítěti zprostředkovat vlastní prožitek, případně spoluprožívání, sdílení a pocit sounáležitosti s ostatními ve skupině. Pohybové hry umožňují většinou spontánní sociální učení, někdy obsahují prvky kooperace, ale neméně důležitá je možnost prosadit se ve vůdčí roli. Objevuje se v nich podíl spontánní aktivity dítěte (např. běh) a také podíl řízené aktivity (seznámení se s pravidly hry a jejich přijetí). Aby pohybová hra byla pro děti opravdu přínosem, měla by být motivovaná a vhodně vybraná, zasazená do kontextu jiných činností.

Prvotní seznámení se s pravidly předpokládá nejen porozumění sdělovanému, ale zejména pochopení skrze vlastní zkušenost – činností a koordinací kognitivní a motorické oblasti. V průběhu hry mohou nastat různé situace, se kterými není možné předem počítat a na které je třeba reagovat. V této fázi nastává situační učení, zpravidla spojené i s určitým řešením problému.

U pohybových her, jež jsou dětem předkládány, může být uplatňována individuální volba, např. při volbě rolí. Je zde vždy počítáno s aktivní účastí dítěte.

Individuální přístup

Pohybové hry přinášejí většině dětí uspokojení, prožitek, děti je hrají rády, zejména když je dobře znají. Podmínkou je, aby si děti hru užily. Pohybové hry mají většinou předem daná a přesná pravidla, která musí být dodržována, aby byla hra bezpečná a smysluplná. Děti se většinou ochotně přizpůsobují, a to i takové, které mají jinak s dodržováním pravidel jisté problémy. Je dobré vždy začít s úplně jednoduchou variantou hry a po jejím zvládnutí přidávat další pravidla. Vzpomeňme si na sebe, když chceme děti seznámit se hrou, kterou neznáme, a pouze čteme její pravidla. Po prvním přečtení si je obvykle musíme přečíst znovu po částech, případně si hru představovat. Děti to mají ještě složitější, protože v pohybu figuruje i emocionální složka, ke zvládnutí pravidel je třeba zapojit kognitivní procesy, dále tady probíhají určité vztahy – prostorové, sociální a další.

Hry by neměly být využívány jen samoúčelně, ale je vhodné, aby děti pochopily jejich smysl (vysvětlíme jim pravidla bezpečnosti, co je ve hře podstatné a o co ve hře jde). Je dobré, když je hra zasazena do určitého kontextu, tzn. že je součástí integrovaného bloku nebo když si ji děti samy vyberou. Měla by být zvolena s ohledem na charakteristiku dětské skupiny (např. nevybereme hru s prvky soupeření ve skupině, která ještě není příliš sehraná a o níž víme, že v ní jsou děti, které mají sklony k agresivitě, ale pro tuto skupinu zvolíme raději nějakou přitažlivou hru s prvky psychomotoriky). Ve hře by měla být respektována vývojová úroveň dětí, proto nebudeme mladší děti trápit se zbytečně složitými pravidly. Pro věkově smíšenou skupinu je dobré, když mají děti možnost volby, zda se zapojí do hry mladších nebo starších dětí. Hra, stejně jako každá činnost v mateřské škole, by neměla zůstat bez odezvy, neměla by jen tak „vyšumět“, ale měla by mít nějaký závěr, vyústění, pokračování, hodnocení. Je dobré vypozorovat zpětnou vazbu i od dětí.

Volíme hry tak, aby se každé dítě mohlo cítit úspěšné, nikoli pravidly diskriminované. Byla jsem svědkem hry, kdy věkově smíšená skupina dětí hrála hru Na židličky. Tříleté děti neměly v převaze šestiletých šanci. Od doby, kdy ze hry vypadly, tedy seděly a jen se dívaly. Přitom šlo hrát tak, aby se všechny děti cítily úspěšné - varianta, kdy děti ze hry nevypadávají, ale postupně se snaží vejít všechny na zmenšující se počet židliček. Výborně se tak posilují vzájemné vztahy a ještě se užije spousta legrace. Případný neúspěch by neměl být zdůrazňován jako selhání dítěte. U her ve skupinách dbáme na vyrovnané složení skupiny, vždy respektujeme pravidla bezpečnosti, hru volíme s ohledem na prostorovou náročnost hry a velikost dětské skupiny.

Učitelka je v pohybové hře mnohdy výrazným činitelem, zvlášť v počátcích jejího osvojování (např. pokud je některé dítě nejisté nebo nesmělé a připadne na něj vedoucí role – při hře Na peška může dítěti pomoci tak, že ho vezme za ruku, ukáže směr, napoví, co má dítě dělat…), jindy se hry účastní sama.

Variabilita pohybových her

Dělení není jednoznačné, protože některé hry by bylo možné zařadit i do více kategorií (např. Obrana hradu je hra s předmětem i ve skupinách). V každé kategorii bude jedna hra uvedena jako příklad ve svých variantách a možnostech využití ve všech věkových kategoriích.

Honičky

Jsou to hry mezi dětmi většinou oblíbené, avšak náročné na prostor a zajištění jejich bezpečnosti. Vždy je třeba přihlédnout k prostorovým podmínkám a počtu dětí, proto je dobré hrát je venku nebo v tělocvičně. Jedná se o hry s vysokým podílem intenzivního spontánního pohybu a s různými variantami. Může se jednat například o jednoduché honičky, vhodné zejména pro velmi malé děti a menší skupinu, aby měla hra spád a děti si stačily osvojit pravidlo. Tím, kdo honí, může být zpočátku učitelka nebo starší dítě. Kdo dostane babu, zůstává stát a již neběhá. Klasické honičky jsou se střídáním rolí - chycený se stává honičem a honič tím, kdo utíká (např. Na babu). Pro zvládnutí této varianty by již děti měly pochopit, co je principem (jeden honí, ostatní utíkají a vyhýbají se tomu, aby byli chyceni). V praxi často vidíme, že se děti honiči „nabízejí“, protože chtějí mít hlavní roli. Je to přirozené, trochu to můžeme zmírnit třeba tím, že určíme dva honiče.

Hromadné honičky jsou takové, kdy se chycení stávají rovněž honiči a těch přibývá (např. Na rybáře, kdy se z rybáře a chycených stává síť na další rybičky – nejedná se však o zcela klasickou honičku). Tyto varianty jsou velmi náročné na prostor a na bezpečnost dětí. Je možné vytvořit varianty klasických honiček třeba tím, že se baba předává určitým předmětem (míčem, šátkem apod.). V tomto případě je pro děti někdy dost obtížné v zápalu hry předmět přijmout a dodržovat tak pravidla. Určitým způsobem tyto hry v dětech pěstují počátky volních vlastností (i když se mi nechce, musím předmět přijmout a zároveň se stát honičem). Honičky se záchranou rozvíjejí ještě další složky osobnosti dítěte. Děti se mohou ve hře před chycením zachránit tím, že na něco sáhnou nebo udělají určitý pohyb (kognitivní oblast – např. Dřevěná honička, Zachraň se dřepem). Jindy, pokud jsou děti již chycené, mohou být zachráněny tím, že jim kamarád nakreslí na záda kolečko, pohladí jej, podleze apod. (sociální oblast - např. Na Mrazíka). Tento typ her mnohdy prověří vzájemné vztahy dětí a také může významně přispět k jejich rozvoji.

"Vysokou školou" honiček jsou hry typu "všichni proti všem", kdy každý honí každého a snaží se mu vzít určitý předmět a sám je přitom tím, kdo uniká, aby o svůj předmět nepřišel (např. Na ocásky). Zvláštní skupinu by mohly tvořit honičky dvojic, které se ve hře střídají (např. hra Na kočku a na myš, Na třetího, Na krále).

Honičky podporují:

  • pohybový rozvoj (běh)
  • orientaci v prostoru (běh jedním nebo více směry, vyhýbání)
  • sociální vztahy a komunikaci, včetně slovního vyjadřování (rychlá výměna rolí, preference toho, koho dítě honí)
  • samostatnost (ve hře je každý sám za sebe)
  • rozhodování (koho bude dítě honit)
  • rozumové schopnosti (pochopit pravidla a dodržovat je), včetně logického myšlení
  • a mnoho dalších aspektů dětské osobnosti
Pohybová hra a její metodický postup

Na ocásky

Tato hra je v uvedené podobě určena výhradně dětem před vstupem do školy, její jednodušší variantu zvládají i děti mladší. Hraje celá skupina dětí, ale podmínkou je větší prostor. Každé dítě si za kalhoty za zády zastrčí stuhu jako ocásek. Děti se honí a vzájemně se snaží vzít druhému ocásek. Svůj ocásek si přitom nesmí přidržovat rukou a zároveň si musí hlídat, aby o svůj ocásek nepřišly. Dále je několik možností:

  • Hra trvá pouze po určitou dobu, potom se spočítá, kolik má kdo cizích ocásků a kdo o svůj nepřišel, všechny děti jsou stále ve hře a mohou sbírat ocásky, i když už o svůj přišly. Vyhrává ten, kdo o svůj ocásek nepřišel a ještě se mu podařilo nějaký získat.
  • Hra trvá až do konce, např. hrajeme na 3 - 5 vítězů, kteří zůstávají ve hře. Ti, kteří přijdou o svůj ocásek (musí si na něj dávat pozor a hlídat si ho), si jdou sednout a fandí ostatním, případně dohlíží na dodržování pravidel. Tady cítíme, že je hra trochu diskriminující pro děti, které často vypadávají ze hry jako první, a je proto méně vhodná.
  • Hra se záchranou - dítě, které přijde o ocásek, si může vzít jeden z "ukořistěných" nebo si jej vezme od učitelky. V tom případě není možné hru objektivně vyhodnotit, je možné pouze zhodnotit, kdo získal nejvíc ocásků. Hraje se v určitém časovém intervalu.
  • Ocásky mají určitou barvu, z nichž pouze některou je možné měnit; barvy mají určitou hodnotu, podobně jako u hry mikádo (paní učitelky jsou natolik tvořivé, aby samy vymyslely mnoho různých variant).

Variantou pro nejmenší děti by mohla být jednoduchá honička se sebráním ocásku, ale děti se někdy potřebují podívat třeba jen na to, jak jim ocásek vlaje. Z praxe vím, že děti mají tuto hru velmi rády, pokud znají dobře její pravidla a po určitém čase jsou schopné vymýšlet i různé strategie (sedají si, točí se zády k soupeřům nebo ke zdi, aby se k nim nikdo nedostal apod.).

Hry ve skupinách

V těchto pohybových hrách jde oproti honičkám ještě i o vzájemnou sounáležitost se skupinou a mnohdy o verbální nebo neverbální komunikaci. U nejmladších dětí můžeme začít např. se hrou Červení a bílí a jejími různými modifikacemi. Princip spočívá v reakci celé skupiny na určitý pokyn (slovem nebo jiným signálem - barevným praporkem) - buď se začnou pohybovat, nebo se naopak vrátí na původní místo. Malé děti si postupně uvědomují, že patří do určité skupiny, které se musí držet, někdy se ohlíží jeden po druhém a teprve potom začnou hrát. V oblasti pedagogické diagnostiky můžeme vypozorovat, kdo je ve skupině ten nejprůbojnější a kdo má potíže s orientací, reakcí na pokyny apod. Postupně je možné vytvářet více skupin, případně přidávat další pravidla nebo předměty k realizaci.

Do této skupiny by bylo možné zahrnout i hru Na ovečky, u níž se projevuje další aspekt. Chycené ovečky jsou mimo hru, pokud nepomáhají vlkovi chytat (což ale není úplně vhodné z důvodu bezpečnosti) nebo ovčákovi volat ovečky. V obou případech je potřeba, aby se děti ztotožnily se svou novou skupinou a se svou novou rolí. Ke hrám ve skupinách můžeme řadit i fotbal nebo vybíjenou.

Hry ve skupinách podporují:

  • kladné vzájemné vztahy mezi dětmi
  • komunikaci
  • sounáležitost
  • smysl pro fair play
  • mnohdy jednoduché strategie
  • spolupráci

Obrana hradu

Jde o typický příklad hry pro starší děti. V prostoru vymezíme čárou polovinu, děti se rozdělí na dvě stejně velké skupiny. Každá polovina je prostorem hradu, kterou má skupina ochránit. Každé dítě má v ruce míček (houbu, papírovou kouli - podle podmínek), kterou se snaží hodit na polovinu soupeře. Soupeři se snaží házet míčky zpět, a to jakékoli míčky, které se na jejich polovině objeví. V praxi to vypadá tak, že děti na obou polovinách sbírají a házejí a mnohdy i po několika míčkách a vypadá to jako jeden velký zmatek. Důležité je, aby děti zůstávaly na své polovině se svou skupinou, kde se mohou volně pohybovat. Po určitém časovém intervalu hra končí a spočítá se, na čí polovině je více míčků. Vyhrává skupina, která má méně míčků - ta ubránila svůj hrad lépe.

Varianta - míčky mohou mít pro každou skupinu jinou barvu a v závěru se počítá pouze počet míčků soupeře. Děti to motivuje k tomu, aby se v první řadě zbavovaly míčků soupeře. Ve hře mají šanci všechny děti, tedy i ty, které jinak nejsou příliš pohybově zdatné a jiné hry (např. honičky) jimi nejsou příliš oblíbené. Jsou ovšem také děti, kterým nemusí být příjemný určitý chaos a nepřehlednost. To vše je vždycky dobré si uvědomit.

Hry psychomotorické

Pohybové hry nemusí být vždy zaměřené pouze na pohyb, může jít o hry s určitým emocionálním zaměřením, např. uvědomit si své prožívání, svou vůli, sebe sama nebo kamarády. U takových her nejde o příliš intenzivní pohyb, bývají klidnější, často jsou využívány vzájemné vztahy dětí, a proto může být hra tohoto typu velmi vhodným nástrojem pedagogické diagnostiky. Umožňují například vypozorovat schopnost tolerance, přizpůsobivost apod. (např. hra Na potopu). Jindy je možné odhalit osobnostní vlastnosti dětí - rozhodnost, samostatnost, autonomie (např. hra Ledová královna). Pro svůj přínos, variabilitu a mnohdy i nenáročnost na prostor a bezpečnost jsou oblíbené i učitelkami. Pokud jsou doprovázené příběhem, mohou být motivací pro další práci (např. Ledová královna) nebo pomáhají řešit nějaký problémv dětské skupině (např. Na sochy). Jindy jde o dobrou orientaci v tělním schématu (např. Na zrcadlo, Hlava, ramena, kolena, palce) nebo o schopnost projevit emoce (např. Hastrman).

Ledová královna

Na první pohled tato hra nemá žádná pevná pravidla, ale dá se s ní pro její variabilitu výborně pracovat. Učitelka si vymyslí příběh o ledové královně, která se chtěla přátelit s lidmi a nemohla za to, že koho se dotkla, ten pod jejím ledovým paprskem zmrzl (příběh volíme i podle účelu, ke kterému chceme hru využít). Děti se snaží do příběhu vcítit a je na jejich vůli, kdy pod paprskem ledové víly "zmrznou". Pokud děti mají pocit, že rozmrzly, zase se začnou pohybovat volně po třídě, neběhají. V praxi to vše vypadá jako chaotický pohyb a zastavování. Malým dětem můžeme dát k zamrznutí ze začátku pokyn, později necháme na nich, jestli se na pokyn chtějí zastavit nebo ne. Starší děti se mohou dotknout kamaráda a tím zmrazit i jeho, poslední varianta je hromadné zmrznutí - když někdo vidí, že se druhý zastavil, musí stát i on a nakonec se zastaví celá skupina. Stejný postup je i u rozmrznutí.

Hrou je možné motivovat téma zimy nebo je možné jí využít k naplňování průběžných cílů z oblasti vzájemných vztahů a posilování identity jednotlivých dětí. Vzhledem k povaze hry není možné ji nijak jednorázově vyhodnocovat, můžeme však děti vyzvat k tomu, aby samy vymyslely konec příběhu, a jednotlivé varianty si zahrát. V této hře mají šanci všechny děti, nezáleží na jejich pohybových schopnostech, spíše na schopnosti ovládat se, a proto někdy plně neuspokojuje děti pohyblivé až hyperaktivní. Ty mají raději akčnější varianty - např. se "zamrzáním" kamarádů.

Hry s předmětem

Tyto hry známe všichni ze svého dětství, jejich skladba se příliš nemění, jsou prověřené roky. K pohybové složce se přidává manipulace s předmětem - přehazování, předávání apod. Většinou jsou zde předem daná pravidla (např. Na peška, Paleček a obr, Na krále, Na jelena), která je nutné dodržovat, aby mohla hra probíhat. Přesto jsou možné varianty pro děti nejmladší nebo když se hrou začínáme.

Vyvolávaná

Hra je založena na házení a chytání míče v kruhu, což je pro malé děti ještě velmi obtížné. Hází proto učitelka, která je uprostřed kruhu, nebo starší dítě. Postupně přidáváme k hodu i jméno dítěte, kterému je míč určen. Později volí učitelka různé směry hodu (např. hodí dítěti, to míč vrátí, učitelka se otočí a hodí jinému naproti). Další variantou je uhodit míčem do země, vyvolat jméno dítěte, poodstoupit a nechat dítě, aby samo míč chytilo. Pro různě staré děti je možné varianty kombinovat. Nejstarší děti vyhazují již míč do výšky a samy vyvolávají jméno kamaráda. Po zvládnutí můžeme přidat i určitý pohyb, který je třeba vykonat po chycení míče (dřep, leh, výskok apod.). V tomto případě děti uplatňují sérii pohybů, kterou je třeba vykonat. Mimo hry samotné to rozvíjí reakci na pokyn, pohybovou zdatnost i paměť. Děti mohou uplatnit i svou tvořivost - to když jim umožníme vymyslet jakýkoli pohyb, který tady ještě nebyl.

Hry s reakcí na signál

Hry tohoto typu se často prolínají s jiným typem. Principem je reakce na pokyn buď ve skupině nebo jednotlivě, v pohybu nebo v klidu. Tyto hry rozvíjejí pozornost, paměť, pohotovost, vůli, orientaci. Mohou být zařazeny i jaksi mimoděk v průběhu celého dne. V kterýkoli moment, kdy se řekne domluvené slovo, je třeba vykonat určitý pohyb, mohou být součástí vyprávění (Všichni domů - učitelka vypráví příběh, který se stal v průběhu jednotlivých denních období, děti se zapojují předváděním jednotlivých činností - jedli jsme, čistili si zuby, běhali jsme… a na pokyn "všichni domů" se děti rozběhnou na předem určené místo) i samostatně (např. Na auta, Na barvy, Stromeček, domeček, hříbeček).

Na auta

Může se hrát se všemi skupinami dětí a je ji možné variovat různými způsoby. Úplně nejmenší děti mohou pouze jezdit a zastavovat se na pokyn s kroužkem jako volantem. Je možné rozdělit auta podle barev a hrát jako hru Červení a bílí. Další formou je akcelerace pohybu - jedeme rychleji, zpomalujeme. Nejstarší děti, které již znají něco z techniky řízení auta (nutno ověřit nebo vysvětlit, že čím vyšší číslo, tím větší rychlost), mohou reagovat na uvedení rychlosti v číslech. Nesmíme ale opomenout akceleraci, musíme tedy uvádět čísla tak, jak postupně zařazujeme rychlosti a není možné čísla přehazovat. Můžeme zrychlovat, zpomalovat, zastavovat, couvat, zajíždět do garáže. Mnohdy pozorujeme i gesto zařazování rychlosti. Nejstarší děti reagují i na pouhé ukázání rychlosti na prstech. Baví se všechny děti, protože tempo je individuální. Děti se učí reagovat, vyhýbat, být pozorné, vůlí ovládat své tělo. Můžeme přidávat různé situace (na cestě se něco objevilo a musíme rychle zastavit, máme najít místo k parkování tak, abychom nikomu nepřekáželi, máme najít cestu odněkud někam (dlouhou, krátkou). Hra může být motivací k tématu o dopravních prostředcích (a nebojíme se nechat na dětech, aby na to samy přišly).

Pohybové hry se zpěvem

Jsou specifickou skupinou pohybových her, v níž se výrazně projevuje rytmus a hudební složka. Pro svůj rytmus a jednoduchou choreografii bývají prvními hrami, které dítě poznává (Na zajíčka, Kolo mlýnský, Na konopky, Na šáteček, Na Elišku apod.). Principem hry je její časté opakování, případně střídání rolí. V praxi mateřských škol se učitelky často snaží vystřídat co nejvíce dětí, a proto zařazují více hlavních rolí. V původních verzích se s tím nepočítá, někdy se tak stírá prvotní význam her (vybrat si nejmilejší družku apod.), zároveň je ale takto vedená hra mnohem spravedlivější k dětem, které např. nejsou příliš oblíbené a umožňují jim zažít si hlavní roli a úspěch. Pohybové hry se zpěvem rozvíjejí smysl pro rytmus, schopnost pohybovat se v určitém útvaru (kruh, zástup), schopnost koordinace pohybu se zpěvem a mnoho dalších schopností a dovedností.

Pohybová hra jako motivace

Pohybová hra může být motivací k dalším činnostem, případně úvodem k celému integrovanému bloku. Pro příklad využiji hru Na sochy, právě pro její variabilitu.

Popis hry

Děti běhají volně v prostoru v rytmu hudby, klavíru nebo jiného nástroje. Prudší úder znamená, že se děti zastaví a vytvoří nějaký postoj - sochu. Snaží se nepohnout. Na pokyn klavíru se začnou znovu pohybovat. Je možné běh prostřídat s jiným druhem pohybu nebo akcelerovaným během.

Varianty:

  • sochy si vymýšlejí nějaký pohyb, který na povel předvedou
  • děti, které se pohnou, si mohou jít sednout a dívat se, ale lepší je, když se snaží ostatní sochy rozesmát nebo hledají, která socha se jim nejvíc líbí
  • sochy jsou tvořeny podle pokynů - ve dvojicích, trojicích, ve dvou skupinách, všemi dětmi

Při menším počtu dětí je možné si vybrat prodavače a kupce, který si potom sochy vybírá, zkouší, jak se umí pohybovat a kupuje je.

Hra rozvíjí:

  • smysl pro rytmus - pohyb podle hudby
  • pozornost - reakce na pokyn
  • orientaci v tělním schématu - vytvoření nějakého postoje
  • vůli - zastavení se v určitém momentu (i když se mi nechce)
  • ovládání vlastního těla - nepohnout se
  • sluchové vnímání - rozlišení, jaký pohyb klavír určuje
  • schopnost se rozhodnout - jakou sochu vytvořím, jaký pohyb budu vykonávat (v tomto případě uplatňují děti i fantazii)
  • orientaci v prostoru - zabránit srážce s kamarády
  • schopnost přijmout prohru (když se pohnu, nejsem už socha, ale musím přijmout jinou roli)
  • schopnost rychle se domluvit, vybrat si kamaráda
  • ztvárnit role (pokud hrajeme variantu s kupováním a prodáváním)

Děti nám mohou pomoci při rozhodování, jaké téma si pro příští období vybereme. Může to být například povídání o lidském těle (o pohybu, o částech a schopnostech lidského těla), o soše (jak se socha vytváří - skulptura, plastika, z čeho je ji možné vytvořit, co může vyjadřovat), o výtvarných dílech a výsledcích lidské činnosti (sochy, loutky, obrazy, oživlé pohádkové postavy), o pohybu a klidu (jak se co pohybuje, co je rychlé, co pomalé, schopnost být v pohybu, v klidu).

Příklady možných činností:

  • vycházka k soše (do muzea - podle podmínek)
  • vytváření sochy podle vzoru (jedno dítě předvádí určitý postoj, jiné je svými kamarády formováno do stejné pozice)
  • Oživte loutku - krátké dramatické scénky
  • obkreslování postavy v nějaké pozici - skupinová práce
  • modelování - socha, lidská figura
  • hádanky - předvádění situací (pohádkových postav) pohybem
  • poslech - B. Martinů - Loutky
  • hudební koktejl - libovolné hraní na nástroje, reakce na pokyn k přerušení hry
  • písnička Já jsem muzikant s pohybovými variantami
  • hra s barvou - vytváření dojmu pohybu nebo klidu pomocí barevných skvrn a různých nástrojů - kartáčků, špachtlí, hřebínků, houbiček
  • Příběh sochy - povídání o tom, proč asi socha vznikla
  • samostatná práce dětí s encyklopedií i vlastní zkušeností - Co se pohybuje, co je v klidu
  • Martínkova čítanka - Kamenný pes

Podobné činnosti bychom měly mít předem promyšlené, dětem však dáváme prostor pro to, aby se mohly k tématu samy vyjádřit (týká se většinou dětí před vstupem do školy, které již k podobnému způsobu plánování dozrály). Každý integrovaný blok je vyhodnocován s důrazem na to, jak se děti na jeho podobě podílely.

Závěr

Pohybové hry jsou dobrou variantou jak rozvíjet pohybovou zdatnost dětí i naplňovat zvolené cíle. Jsou u dětí oblíbené a při respektování určitých podmínek jim zprostředkují smysluplné prožitky. Podporují přirozenou dětskou aktivitu, mohou pro ně být relaxací, stimulací i motivací. Při vhodném vedení dětem poskytují zpětnou vazbu, posilují jejich kompetentnost a pocit vlastní úspěšnosti. Pro učitelku mohou být prostředkem pedagogické diagnostiky, pro děti prostředkem sebevyjádření i spoluprožívání. Nesporným přínosem pohybových her je rozvoj základů všech klíčových kompetencí (zejména sociálních, činnostních a komunikativních, ale i dalších) skrze pohyb a vlastní zkušenost.

Použitá literatura:
Koťátková, S.: Hry v mateřské škole v teorii a praxi. Grada Publishing, Praha, 2005, ISBN 80-247-0852-3.
Szabová, M.: Cvičení pro rozvoj psychomotoriky. Portál, Praha, 1999, ISBN 80-7178-276-9.
Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Výzkumný ústav pedagogický, Praha, 2004.
http://www.ftvs.cuni.cz/knspolecnost/pedagogicka/pohybhra.php

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Renata Ležalová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Didaktika