Jan Sokol: "Učitel působí víc svým příkladem než tím, co učí."

Lze stručně říci, jaká má být role učitele v životě dítěte?
Celé školství stojí a padá s učiteli. Ve všech třech základních úkolech školy jsou na prvním místě. Mají dětem pomáhat
1) stávat se dospělými lidmi, schopnými svobodně a odpovědně jednat (personalizace);
2) stávat se členy společnosti (socializace); učitel je pro děti vzorem, prototypem dospělého člověka mimo vlastní rodinu;
3) něco se naučit.
V průběhu školního vzdělávání nejdřív převládá ten první, pak druhý a řekněme od 12-14 let spíš ten třetí. Ale vždycky jsou přítomné všechny tři.

A role školy?
Škola je rámec pro činnost učitelů a nemůže být lepší než její učitelé; může ale být o mnoho horší. Je to lidský svět v malém a i poměry ve škole si děti odnášejí jako vzor toho, jak to mezi dospělými chodí. Škola - to jest především ředitel - si má učitele pečlivě vybírat a potom všestranně podporovat. Učitelství je těžké povolání a učitelé potřebují i lidskou podporu, povzbuzení. Jinak brzy "vyhoří" a buď jdou jinam, anebo si opatří hroší kůži, neprůstřelnou masku pedanta, a potom běda dětem.

Jaké hlavní důvody, mimo své osobní, by měl člověk mít pro to, aby se stal učitelem?
Učitelství je skutečné "povolání" a člověk pro ně musí mít určité vlohy. Učení by ho mělo těšit, měl by mít děti rád a mělo by mu mezi nimi být dobře. Není nic smutnějšího než otrávený učitel či učitelka. Ve vyšších ročnících záleží i na tom, zda vyučujícího jeho předmět zajímá a baví. Malé děti potřebují jasné a jednoznačné věci, postupem času se jim ale má dát najevo, že různá fakta a události jsou ve skutečnosti složitější, že ani učitel všechno neví a o něčem třeba pochybuje. Těm nejmladším tím ze začátku nesmíme plést hlavu.

Ovlivnila vás osobnost některého vašeho vyučujícího? Jak důležitý je pro formování osobnosti žáka osobní příklad?
Ovšem, a bylo jich víc, na které dodnes vděčně vzpomínám. Je zajímavé, že první paní učitelku měl skoro každý rád. Ale i později - dokonce i na vysoké škole - platí, že učitel působí víc svým příkladem než tím, co učí a naučí. Proto se na vysoké škole musí nejen učit, ale také zkoumat, přemýšlet, bádat, a to společně se studenty, aby se tohle naučili.

Co současná výchova a vzdělávání nejvíce postrádá?
Zdá se mi, že školství - a nejen u nás - chybí zájem, chuť, nadšení. Děti se jistě mají mnoho naučit, ale ještě důležitější je budit jejich zájem a zvědavost. Přicházejí do školy s přirozenou dětskou zvědavostí a je smutné, že ji z nich škola často "vytluče". Dává jim až příliš často najevo, že zájem a zvědavost do školy nepatří - ale co z toho potom zbude? Zájem je mnohem důležitější než "nalité" vědomosti, které se po zkoušce rychle zapomenou (trefně to vystihuje Cimrmanova "zabudka").

Je nyní v ČR vhodný čas pro reformu vzdělávání?
S reformami se musí opatrně. Reforma si předně nesmí představovat, že něčeho dosáhne bez učitelů. Je na místě tam, kde víme, čím (dobré) učitele dovedeme podpořit, posílit jejich chuť učit a probouzet zájem žáků. Může mít úspěch jen, když jí (dobří) učitelé rozumějí a vnímají ji jako podporu. To neznamená, že si ji všichni přejí: ti méně dobří se každé změně brání a někdy jim v tom bohužel pomáhají i odbory a "veřejné míněni". Jenže současné společnosti se hodně mění, a tak se musí měnit i školy a učení.

Jak vnímáte současnou kurikulární reformu předškolního, základního a gymnaziálního vzdělávání?
Uvolnění osnov je krok správným směrem, dává učitelům a ředitelům větší prostor, aby ukázali, co dovedou. Záleží ovšem na tom, zda toho budou umět využít. Každá škola je trochu jiná, má jiné děti a jiné prostředí. Když se ve třídě objeví dvě, tři děti, které něco zaujme, měl by to učitel registrovat a zajímavou otázku třeba ještě prohloubit. Zkrátka měl by mít oči a uši pro to, co se ve třídě děje, a ne jenom seznam toho, co má "probrat" hlava nehlava.

Co by měl pro úspěšnou reformu udělat učitel?
Měl by vědět, že o jejím úspěchu rozhoduje hlavně on sám. Učitel musí o svém učení přemýšlet, hledat, vzdělávat se. Kdykoli jde do třídy, měl by vědět nejen, co bude učit, ale hlavně proč to chce své žáky naučit, proč právě tohle a proč právě takhle. Nestačí argumentace, že je to v osnovách.

Co by měla pro úspěšnou reformu udělat škola?
Vytvořit živé a povzbudivé prostředí pro žáky i učitele a dát jim také pocítit, že si jejich výkonů někdo všímá, že není jedno, co a jak dělají. Pochvala je účinnější a důležitější než výčitky a tresty.

Co by měli pro úspěšnou reformu udělat rodiče?
Uvědomit si, že učitelé to nemají lehké a že bez nich to prostě nejde. Mohou být vůči učitelům kritičtí, ale nesmějí je podezírat a předem podceňovat. Autoritu učitelů vytvářejí zčásti učitelé sami, zčásti právě rodiče.

Jak by podle vašeho názoru vypadala ideální základní škola?
Ideální škola je ta, kam se učitelé i žáci těší, kam chodí rádi, kde se nenudí a nebojí. To nejde udělat vždycky, ale ideál to určitě je.

Měla by se společnost rozhodnout, zda dá přednost inkluzivním školám, anebo se bude orientovat na výběrové?
Na to není jednoznačná odpověď. Jak jsem naznačil, je to spíš otázka, kdy se má začít rozlišovat. Personalizace a socializace vyžaduje spíše školy inkluzivní, aby se děti naučily žít mezi jinými, třeba i hodně odlišnými lidmi, s lidmi z odlišného prostředí. Výběrovost se týká spíše až třetí funkce školy, toho, co škola děti naučí. Osobně si myslím, že tento úkol lze řešit spíše později (ne před 13 - 14 rokem), ale i v téhle věci mají mít rodiče možnost volby. Jen by se měli vyvarovat podceňování prvních dvou funkcí školy a nemyslet si, že jde jen o vědomosti. Také soutěživost mezi dětmi je důležitá, nesmí se však přehánět. Nicméně platí, že dítě, které se ve škole nudí, zřejmě potřebuje náročnější školu.

Je nějaká reálná možnost, jak nadchnout žáky pro vzdělávání? Jak může škola přispět k tomu, aby žáci sami toužili po vzdělání? Na prvním, ale i na druhém stupni základní školy, pro chápání vzdělávání jako prostředku poznání sebe sama, rozvoje sebe sama, rozvoje společnosti...
Ano, je a dobří učitelé to vědí. Škola sice nemůže soutěžit s televizí, pokud jde o zábavnost, zato může dát dětem příležitost něco dokázat. Zakusit, že práce přináší výsledky a ovšem také úspěch, proto je tak důležité umět žáky včas pochválit a povzbudit, nejen strašit zkoušením a pětkami. Setkávám se občas například s tím, že se student na střední škole učil čtyři roky třeba latinu, ale nic v ní nečetl. Jak ho to může těšit?

Jaká je podle vašeho názoru role vzdělávání ve společnosti? Jaká by měla být? Naplňuje vzdělávání v ČR svou roli dobře?
Vzdělávání není jen příprava dětí na povolání, ale také reprodukce společnosti. Proto jsou tak důležité "všeobecně vzdělávací předměty". Dnešní učitelé rozhodují o tom, jak bude za deset let vypadat čeština, zda děti přijmou naši kulturu, zda si budou vážit přírody a dědictví minulosti - a ovšem také o tom, jak bude vypadat česká politika, česká a evropská demokracie. To je obrovská odpovědnost.

Má být vzdělávání politickým tématem? Politizování tohoto tématu může bránit všeobecné shodě o cílech a obsahu vzdělávání...
Protože v něm jde o budoucnost společnosti, o její "lidský kapitál", bylo, je a bude vzdělávání vždycky politické téma, a to jedno z nejdůležitějších. Platón mluví o vzdělávání v knize "O státě", Aristotelés v "Politice". Politika ovšem neznamená kohoutí zápasy na obrazovce, ale starost o dlouhodobý prospěch společnosti.

Lidé pracující ve vedení úřadů, které jsou zřizovateli škol, jsou ve svých funkcích na velmi krátkou dobu vzhledem k tomu, že v oblasti vzdělávání je nutné plánovat dlouhodobě a dlouhodobě jednat s ohledem na postupné dosahování velmi vzdálených cílů. Jak lze překonat tento rozpor?
To je veliký problém. Obchodník může od zítřka začít prodávat jiné zboží, továrna může změnit majitele i výrobu, kdežto ve školství zacházíme s lidmi, s dětmi. Školství je velice setrvačné, každá změna trvá desetiletí a když se nepovede, napáchá škody na lidech. Když se mění ministři, tím víc záleží na kvalitě úředníků, kteří se by se moc často měnit neměli. "Čistky" na úřadech po každých volbách a obsazování úřadů "vlastními lidmi", to jsou politické zlozvyky. Proto bychom tak potřebovali dobrý zákon o veřejné službě: úředníci nemají co dělat v politice a stranická personální politika nemá co dělat na úřadech.

Jak vtáhnout do spolupráce se školou rodiče? Jak přimět rodiče k většímu zájmu o vzdělávání vlastních dětí?
Většina rodičů bojuje s časem a učitelé to musí respektovat. Formální "rodičáky", to je spíš maření času. Zato když učitel rodičům napíše pár řádek, může to mít svoji váhu. Měl by ale také brát vážně, když mu napíší rodiče. Jsou školy, které dovedou rodičům nabídnout spolupráci, pokud na to mají čas a chuť - a kupodivu se takoví vždycky najdou.

Jak dosáhnout toho, aby školy byly odpovědné za kvalitu své práce?
Potíž je v tom, že kvalita školy se nedá měřit. Školy se často chlubí "cizím peřím" - třeba tím, že mají nadané žáky. Proto nestačí hodnotit "výsledky", ale musí se měřit "přidaná hodnota". Možnost vybrat si školu je jistě dobrá věc a mezi lidmi se pověst o těch kvalitních rychle roznese. Jistou slabinou je však stále inspekce, která se často zaměřuje jen na formální závady, ačkoli by měla hodnotit výuku a také v lecčems poradit, povzbudit. Všimněte si, jak vypadají inspekční zprávy.

V jaké oblasti se může české vzdělávání inspirovat v zahraničí?
Protože školství reprodukuje společnost a její kulturu, je v každé zemi jiné. Uvedu jen pár příkladů. V Německu je zvykem, že učitel ráno sedí ve třídě a s každým dítětem se pozdraví, podá mu ruku. S uvolněním osnov bychom se měli začít rozhlížet po cizích učebnicích, třeba matematiky nebo přírodních věd. Ve Francii a v Itálii se pozoruhodně dbá na všeobecné vzdělání, jazyk, myšlení, vyjadřování. V Anglii je běžné, že se školy samy hodnotí, a to upřímně a kriticky; také inspekce tam vypadá úplně jinak. V Lucembursku je samozřejmé, že se děti naučí dva tři cizí jazyky - jak toho dosáhnou?

Na jaké oblasti by se měl zaměřit pedagogický výzkum?
Pedagogika je rozsáhlá věda a musí mít také akademickou svobodu. Ale z praktického hlediska bych se velice přimlouval za soustavné a přísné srovnávání a hodnocení učebnic, včetně těch cizích. Dobré srovnávací recenze by mohly hodně pomoci. Také praktickým zkušenostem dobrých učitelů, best practices, by se měla věnovat publicita a pozornost.

Jak lze do vzdělávání na základní škole vhodně integrovat etiku? Jak dobře rozvíjet morální postoje a hodnoty žáků?
My učitelé si často neuvědomujeme, že morálka je ve škole všudypřítomná, ať chceme nebo nechceme. Učitel vždycky vychovává, vždycky působí svým příkladem, dobrým nebo špatným. Dobrý příklad je ta nejlepší etická výchova. Ale protože dnes hrozí, že děti vůbec nikdy a od nikoho neuslyší, že něco je krásné a něco hanebné, že k něčemu máme mít úctu a za něco se stydět, že vůbec něco takového jako morálka a etika existuje, měli bychom intenzivně hledat způsob, jak tyhle věci učit. Proto se mi velmi líbí třeba projekt "Etického fóra". Učitel nemůže jen kázat, ale měl by se naučit vykládat, jak to vlastně s mravem, morálkou a etikou v lidské společnosti je - a měl by dětem ukazovat příklady, vzory. Je smutné, když se jim předvádějí jen televizní kovbojové a gangsteři, případně různé "superstars". I spisovatelé dnes raději píší o podivínech nebo darebácích, protože to je snadnější. Představit skutečného hrdinu je obtížné, výchova se ale bez kladných vzorů neobejde.

Proč? Jaká je úloha vzorů ve výchově?
Dnes si zakládáme na tom, že jsme střízliví, nepatetičtí, kritičtí a každý hrdina je nám trochu podezřelý. Jenže ve výchově dětí jde vždycky o to, aby se stávaly něčím, čím ještě nejsou. Aby se učily, co ještě nedovedou, ale také aby se stávaly dospělými osobami, svobodnými a odpovědnými, což také ještě nejsou. Potřebují tedy vidět, čím by se měly stávat, jak by měly jednou myslet, jednat, pracovat - potřebují tudíž vidět vzory. Při hledání sebe sama a svého místa ve společnosti děti vždy začínají napodobováním vzorů - rodičů, učitelů, starších kamarádů. Teprve potom se mohou začít stavět na vlastní nohy, být kritické a samostatné.