Domů > Odborné články > Odborné vzdělávání > OTÁZKA Z PRVNÍCH – PROČ? Tentokrát o účelu autoevaluace
Odborný článek

OTÁZKA Z PRVNÍCH – PROČ? Tentokrát o účelu autoevaluace

25. 11. 2010 Odborné vzdělávání
Autor
Milan Pol

Anotace

Příspěvěk se dosti podrobně zabývá účelem autoevaluace školy.

Plánuje-li člověk autoevaluaci ve vlastní škole buď jako její vedoucí pracovník, nebo jako ten, kdo byl společně s druhými takovým úkolem pověřen, přichází do situace, kdy není od věci důkladněji popřemýšlet o některých otázkách. Ty se sice mohou zdát banální a vzhledem k rychlosti plynutí dne či návalu úkolů snad až zbytečně zatěžující, přesto mají svůj význam.

První z nich může být účel autoevaluace. Zdánlivě samozřejmá otázka, která nabízí prvoplánové odpovědi typu – „zjistit“, „zlepšit“, „napravit“, možná také „doladit“, „udržet na dosavadní úrovni“, někdy i „zachránit před zkázou“ či „učinit přítrž“. Potud je vše jasné, půjde „jen“ o to věc vykomunikovat, získat pro ni ostatní a spustit. Zní to logicky! Přesto bych rád zdůraznil, že je důležité a není samozřejmé explicitně stanovit účel autoevaluace školy. Teprve pak má smysl plánovat další postup.

Ze své praxe již vím, že s účely je to v tomto případě všelijaké. Účel může být nejen deklarovaný, ale i implicitní, skrytý. Byl jsem jako obyvatel městské části svědkem snahy zřizovatele prosazovat autoevaluaci s deklarovaným účelem „zjistit“ a následně „skutečně zajistit“ kvalitu vzdělávání a výchovy žáků konkrétní školy, přitom se ale po straně mluvilo o účelu, který byl skrytý, mnozí jej ale považovali za hlavní: zlikvidovat celkem dobře fungující školu, rozpustit děti do zbývajících škol v dané části a – teď ten hlavní účel! – budovu i s pozemkem na dobrém místě výhodně zužitkovat jinak.

Účel však může být i všeobecně nejasný. Před časem jsem byl pozván na jednu menší soukromou střední školu a požádán, abych „pomohl s autoevaluací“. Paní ředitelka mě informovala, že už má s věcí určitou zkušenost. V podstatě šlo o to, že aniž by s kýmkoliv ve škole něco dříve diskutovala, „podomácku“ si vytvořila dotazníček, rozdala jej učitelům, nařídila vyplnit (mohli prý anonymně) a odevzdat do připravené schránky. Odpovědi ředitelka sama sečetla, dotazníky uzavřela do šuplíku svého stolu – a tím vše skončilo. Jak jsem pochopil, lidé ve škole nevěděli nic ani o účelu, ani o dalších okolnostech spojených s tímto „procesem řízení kvality“ – účely, které si následně sami dosazovali, se zdály být odvislé od toho, nakolik pracovala jejich fantazie a jaké měli dosavadní zkušenosti. Někteří říkali: „Ředitelka sbírá, co by napříště mohla použít proti nám“, podle jiných si ředitelka takto „posilovala vlastní ego“ či prostě jen „neustála krátkodobý záchvat manažerství“, zlomek dalších věřil, že šlo vlastně o svérázný pokus „zjistit“ a snad i „zkusit zlepšit“… Dodnes nevím, co si vlastně měli učitelé myslet, a řekl bych, že účel této karikatury autoevaluace nebyl jasný ani samotné ředitelce.

Ale ani zdánlivě jasný účel ještě nemusí být výhrou, když není dobře komunikovaný! Viděl jsem již několik škol, jejichž ředitelé se snažili při rozvoji školy unavenou či z jiného důvodu skeptickou a nepříliš ochotnou většinu kolegů přemoci sázkou na mladé, zapálené učitele. Někteří z těchto učitelů byli povoláni k úkolu naplánovat a provést ve škole autoevaluaci. Obecného zadání se ochotně chopili po svém a záhy byla autoevaluační skupina dobře organizovaným celkem, který ovšem rozvíjel své dovednosti, zájem a praktické kroky především v komunikaci mezi sebou. Příliš volné zadání, nedostatek monitorování a málo komunikace se zbytkem školy postupně dovedly některé z těchto skupin k tendenci uzavírat se do sebe a řešit skrze celoškolská témata vlastní agendu. I zde začal být poměrně brzy účel autoevaluace pro většinu osazenstva školy rozporuplný, nejasný… Někdy až téměř v sektářském gestu zatuhlí mladí entuziasté, které vedení školy neuřídilo, přestali být pro zbytek školy srozumitelní a snad i bezpeční. „Kdo není s námi, je proti nám“, „my jediní tady skutečně tvrdě pracujeme a ostatní se vezou“ – to byly zahořklé reakce do sebe zahleděných pilných aktivistů, o nichž ostatní hovořili jako o „neřízené jednotce s nejasnou agendou“.

Všechny tyto příklady ukazují na zásadní význam jasnosti a srozumitelnosti účelu autoevaluace pro všechny. Je ale ještě nutno dodat, že i účel se může měnit, tak jako se v čase mění lidé, jejich skupiny a celé organizace. Péče o jasnost účelu autoevaluace je také eticky zabarveným požadavkem vztahujícím se k dlouhodobému vedení a řízení těchto procesů ve škole. Na prvním místě se nabízejí k cyklickým diskuzím otázky jako: Jaký je skutečný účel autoevaluace? Jak jsme k němu dospěli? Rozumíme účelu všichni stejně? Kdo autoevaluaci potřebuje? Komu vlastně vyhovuje – jsme to i my, nebo jen např. inspekce? Co se chceme dozvědět a co budeme s výsledkem dělat? A zůstává účel autoevaluace stále tentýž, anebo se již proměnil v čase – a jak?

Je přitom jasné, že mnohým se nebude chtít znovu zabývat „již jednou vyřešeným“… Hodně zdaru v tomto snažení!

 


Tento článek byl s laskavým svolením Národního ústavu odborného vzdělávání převzat z bulletinu Na cestě ke kvalitě, roč. 2010, č. 2, str. 6.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Milan Pol

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Autoevaluace školy