Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Neformální vzdělávání > Pedagog > Občanské sdružení Lačhe Čhave

Ikona informativni

Občanské sdružení Lačhe Čhave

Autor: Svatava Šimková

Na letošní Bambiriádě mne zaujal veselý stánek, jemuž vévodil romský nápis se znakem kola kočovnického vozu. Do toho mi zcela nezapadaly činnosti, které se zde nabízely: obrázky a mandaly vytvářené sypáním barevné rýže, hry s bambusovými tyčemi, soutěže s hůlkami a seznámení s vietnamskou kulturou. O sdružení jsem se tedy dala do řeči s Veronikou Dostálovou, sociální pracovnicí a vedoucí nízkoprahového klubu.

Název sdružení zní romsky, ale tady, ve vašem stánku, jste s kolegyněmi vytvořily vietnamský ostrůvek. Co to znamená? Představíte se našim čtenářům?
Naše občanské sdružení Lačhe Čhave sídlí na Praze 4 v Libuši, a to přímo ve vietnamské tržnici Sapa. Poskytujeme dvě sociální služby: nízkoprahový klub pro děti a mládež Rozhledna a sociálně-aktivizační služby Domino pro maminky s menšími dětmi. Fungujeme už skoro patnáct let a ještě před rokem jsme působili v Nuslích pro Romy, odtud ten romský název. Ale od loňského března jsme se přestěhovali, změnili jsme lokalitu a z velké části také klientelu. Romským klientům se teď věnujeme hlavně terénně, doučujeme v rodinách. Přímo do klubu nám aktuálně romští klienti nedocházejí.

Co konkrétně vás vedlo k tomu, že jste se zapojila zrovna do činnosti právě sdružení Lačhe Čhave?
Částečně to byla náhoda, ale samozřejmě v tom hrál roli zájem o práci s cizinci. Vystudovala jsem obor sociální pedagogika a navíc jsem několik let žila v zahraničí, takže práce s cizinci je mi hodně blízká.

Vaše vzdělání i zkušenosti se vám při vaší práci pro sdružení nepochybně hodí. Kdo konkrétně jsou vaši klienti?
Většinu tvoří děti vietnamského původu, které navštěvují hlavně nízkoprahový klub pro děti od 6 do 15let, který vedu. Máme pro ně otevřeno třikrát týdně, v klubu jim nabízíme různé volnočasové aktivity, doučování, sociální pomoc. Hodně se zaměřujeme na češtinu, zároveň ale také na udržení vietnamské tradice. Dva dny v týdnu věnujeme přímo doučování, kde chodí děti jednotlivě a kde se zaměřujeme na to, co jim ve škole nejde, tedy hlavně na češtinu.

A co romské děti a práce v terénu? Účastníte se jí i vy?
Ano, účastním. Doučujeme přímo v romských rodinách, nemáme už mnoho klientů, jsou to spíš ti, kteří nám zůstali z předchozího působiště nebo někteří noví, kteří se ozvou na základě kontaktu s okolními školami.

Setkávají se u nás vaši klienti s projevy rasismu?
Je to samozřejmě problém, se kterým se naši klienti setkávají, a to hlavně v lokalitách, kde se cizinci kumulují. V takových místech často vznikají také různá rasistická uskupení. Já z vlastní zkušenosti vím, jaké to je přijít do cizí země (rok jsem byla v Irsku a rok na novém Zélandě, aniž bych předtím mluvila anglicky), neovládat jazyk a začít úplně od nuly. Dokážu chápat jejich pocity a vím, jak důležité je těmto lidem pomáhat.

V národních kolech soutěží, které organizuje a realizuje NIDM, se účastní čím dál víc vietnamských dětí, které jsou velmi úspěšné. Proto mne překvapuje, že potřebují pomoc nízkoprahového centra. Čím to je?
Pro tyto děti je mnohem těžší někam se začlenit, protože jejich rodiče většinou vůbec česky nemluví. Tudíž se k nim nedostávají informace a třeba konkrétně tady na Bambiriádě se vietnamské děti téměř nevyskytovaly. Další věc je, že vietnamští rodiče pracují sedm dní v týdnu, od rána do večera, nemají vůbec čas se svými dětmi něco podnikat. Ty děti jsou od mala vedeny k tomu, aby také pracovaly a neměly volný čas. Proto se jim snažíme přiblížit některé volnočasové aktivity, trochu je začlenit, ukázat jim, jak to u nás funguje. Přes děti se pak informace dostanou až k rodičům.

Na soutěžích jsem si všimla jasného rozdílu mezi vietnamskými rodiči a dětmi – jako by každý z nich patřil někam jinam.
Ano, u dětí vzniká dost velký problém. Jejich osobnost se jakoby štěpí na českou a vietnamskou část. V rodině totiž platí úplně jiná pravidla než v české škole, takže ty děti se musí rozhodovat, jak se budou chovat ve škole a jak doma. Jsou to dva protipóly, se kterými ty děti sami dosti těžce zápasí., zejména v době dospívání. A musím říct, že to určitě nemají lehké. Těch rozdílů je spousta. Je pravda, že vietnamské děti jsou velmi úspěšné, na druhou stranu je to velmi často vydřené tím, že se opravdu musí jenom učit, nemají žádný volný čas a od malička je jim vštěpováno, že musí být úspěšní, aby z nich v dospělosti nebyli prodavači, ale naopak lékaři, právníci a vědci. Osobně jsem se setkala s dětmi, které měly každý den po škole doučování do šesti hodin do večera, v sobotu a v neděli také od osmi ráno do šesti večer, takže vlastně neměly žádný volný den, nesměly si hrát. Byly třeba v páté třídě a byly úplně vyčerpané a vyřízené. Neměly vůbec šanci jít s kamarády ven nebo se doma věnovat nějaké zálibě. Takové děti pak jsou sice ve škole úspěšné, mají všechno nadrilováno. Ale pak se může stát, že nakonec nevydrží ten tlak ze strany rodiny.

To je mnohdy opravdu drsná realita. NIDM v rámci projektu klíče pro život realizoval výzkum, který se týká právě začleňování romských, vietnamských čínských dětí do většinové společnosti. Víte o něm? A co víte o NIDM?
Já jsem si existence NIDM všimla až tady, na Bambiriádě. O této organizaci nic nevím a nemám s ní žádnou zkušenost, ale ten výzkum mne velmi zajímá.

Co vám udělalo v poslední době ve sdružení radost? A co by naopak mohlo být lepší?
18. června budeme mít na Pankráci v centrálním parku benefiční akci. Podařilo se nám sehnat mnoho dobrovolníků, zahrají pro nás hudební skupiny, příchozí se budou moci zapojit do několika workshopů, z toho máme velkou radost. Jestli se nám akce podaří, to teprve uvidíme a já bych to nerada zakřikla. No a co by mohlo být lepší? Docela dobře se nám daří navazovat kontakt s vietnamskou komunitou, jsme vlastně jedni z prvních, kteří tuto činnost začali dělat. Když ale potom nahlédneme do rodin a vidíme, že cosi není v pořádku, rodiny se znovu začnou uzavírat. Pokud s nimi chceme zůstat v kontaktu, nemůžeme do toho téměř vůbec zasahovat. Pokud si to nepřejí rodiče, my je nemůžeme vůbec do ničeho nutit. A na dětech jsou projevy toho, že něco není v pořádku, často jasně vidět. Je to zejména vyčerpanost a únava, o které jsme už mluvily. My po ročním působení nemůžeme dělat žádné velké závěry. Nikdo před námi se této problematice nevěnoval, takže jsme často nuceni jít cestou pokusů a omylů, stavíme na něčem, co není probádané, a uvědomujeme si, že půjde o běh na dlouhou trať.

Děkuji vám za rozhovor.

Svatava Šimková, NIDM

 

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 15. 06. 2011
Zobrazeno: 5459krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ŠIMKOVÁ, Svatava. Občanské sdružení Lačhe Čhave. Metodický portál: Články [online]. 15. 06. 2011, [cit. 2019-06-25]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/NU/12935/OBCANSKE-SDRUZENI-LACHE-CHAVE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.