Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > O mistru Janu Husovi a jeho významu v našich dějinách
Odborný článek

O mistru Janu Husovi a jeho významu v našich dějinách

30. 4. 2015 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Miroslav Žák

Anotace

Ve středu 8. dubna se v prostorách MŠMT konala konference "Mistr Jan Hus - významná osobnost našich dějin". Miroslav Žák toto téma rozvíjí svým komentářem. 

Je dobré, že na Jana Husa vzpomínáme i po tak dlouhé době, kdy uplynulo již 600 let od jeho tragické smrti. Myslím, že český národ se s Husem stále ještě ve skutečnosti nevyrovnal. Většina z nás prostě nerozumí tomu, proč nebyl schopen přijmout zřejmě „výhodné“ životní možnosti, které se mu pravděpodobně nabízely, tak jako řada lidí z jeho okolí. Václav Havel tomu říkal život ve lži.

V každém případě je důležité, že se taková instituce, jako je Národní institut pro další vzdělávání,  ujala iniciativy a ve spolupráci se svojí mateřskou institucí, kterou je Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy, uspořádala 8. dubna k tomuto významnému výročí konferenci, na které přednášel i náš nejvýznamnější současný odborník na toto období českých dějin, profesor Petr Čornej.

Právě v době Jana Husa a v době jeho následovníků se českými dějinami začala vinout ona tajemná otázka po smyslu. Je česká otázka otázkou náboženskou, jak tvrdil Tomáš Masaryk, anebo nic takového jako česká otázka v podstatě neexistuje, jak byl přesvědčen jeho kolega Pekař? Je český národ skupina neznabohů, která nemá pro nic spirituálního smysl? To je něco, co se nám často předhazuje. Kde jinde je prostor, abychom právě takovéto věci zkoumali, než na konferencích podobného typu? A kdo jiný by to měl udělat než učitelé základních a středních škol, kteří by měli svým studentům na podobné otázky odpovídat? Skutečně víme, co vlastně dnešní nové Evropě přinášíme? Jaké vlastnosti, jaký dějinný odkaz a jaké tradice? Naši předkové si podobné otázky kladli. My ale dnes již jen udiveně zíráme, že by základní otázky naší národní existence měly vůbec nějak souviset s čímkoli spirituálním, natožpak s církví.

Jan Hus a také jeho následovníci chápou ale církev jako společenství předurčených ke spáse. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s Biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. To je v té době něco zcela neslýchaného (zvláště, když si uvědomíme, že v té době - před vynálezem knihtisku - byla Bible velmi obtížně přístupná)

Na myšlenku skutečného společenství později navazuje zcela logicky myšlenka bratrství, která se stává centrem všech diskusí. Věroučné spory doby bratrské jsou nám dnes již velice vzdálené, často nám připadají směšné. Jenže šlo tu jen, nebo dokonce především, o věroučné spory? Co to vlastně naši předkové tenkrát zahlédli, byť jen na vzdáleném obzoru a k tomu ještě jakoby v mlžném oparu? A opět se dostáváme k tomu, co vlastně vyjadřuje pojem bratrství. Poukazuje snad k něčemu, co je i dnes aktuální? Zcela jistě ano. Souvisí to s tím, co vyjadřuje krásné české slovo společenství.

A právě zde jsou zřejmě kořeny českého postoje k náboženství, pokud je reprezentováno církevními organizacemi všeho druhu. Církevní organizace mohou dělat mnoho dobrých věcí.Takové církevní instituce mohou například předávat tradici z generace na generaci, mohou dokonce udržovat povědomí o existenci společenství jakožto možnosti duchovního růstu, což také činí. Mohou organizovat úžasnou charitu. Bez mocné barokní církve by v Čechách nikdy nevzniklo úžasné barokní umění.

Zda se církve mohou stát skutečným společenstvím, aniž by se vzdaly i toho být organizací, je otázka, jíž se během minulého století intenzívně zabývaly všechny významnější církve (římskokatolická zvláště od 2. vatikánského koncilu). Je ale faktem, že rozhodující část našeho národa o tom dnes pochybuje a také takové společenství v žádné církevní instituci již nehledá. Neznamená to ale automatiky ztrátu smyslu pro spiritualitu. Tak to jen velmi často zjednodušují naše média a někdy tomu přízvukují i někteří představitelé církví.

Samozřejmě, že v církvích působila řada vynikajících, ba příkladných osobností, a také dnes v církvi působí. Matka Tereza je pouze jedním takovým příkladem. Jenže když si takovýto vysoký spirituální nárok spojují církve jen samy se sebou jakožto s organizací, většina Čechů je vzhledem k pohnuté historii své země přesvědčena, že tak činí neoprávněně. Právě podobné souvislosti mohou podobné konference, jako byla ta, kterou pořádalo 8. dubna NIDV na MŠMT, vyjasnit.

Miroslav Žák

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Miroslav Žák

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.