Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Týden dobrovolnictví
Odborný článek

Týden dobrovolnictví

17. 12. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

Evropský rok dobrovolnictví 2011, jehož koordinátorem je u nás MŠMT a realizátorem řady akcí a výstupů Národní institut dětí a mládeže, vrcholil na začátku listopadu Týdnem dobrovolnictví.

Týden dobrovolnictví provázela v Praze celá řada akcí, na mnohých z nich se podíleli i pracovníci NIDM, tak či onak zapojení do aktivit Evropského roku dobrovolnictví. Zahajovalo se slavnostně v Obecním domě, kde uspořádala Arcidiecézní charita Praha svůj 20. benefiční koncert, který byl letos pořádán spolu s Hlavním městem Praha a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Cyklus symfonických básní Má vlast zazněl v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod vedením dirigenta Lukasze Borowicze. Celý večer, který moderoval Marek Eben, se konal pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky OP, kromě kterého hovořili ještě například ministr školství Josef Dobeš, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslava Němcová či prezident Charity ČR Vojtěch Eliáš.

4. listopadu proběhla v prostorách Českého muzea hudby tisková konference, kde o významu ERD hovořili a na otázky přítomných odpovídali náměstek ministra školství Jan Kocourek, Jan Dolínek, předseda Nadačního fondu Veolia a vedoucí Zastoupení Evropské komise v ČR Jan Michal. Moderovala Daniela Brůhová, redaktorka ČRo2, která se dlouhodobě zabývá problematikou neziskových organizací a dobrovolnictví.

Ve středu 5. listopadu se v prostorách novoměstské radnice pod taktovkou Olgy Sozanské a Jiřího Tošnera z Hestie konal koncert „Obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci“, udělovala se Křesadla a dobrovolníkům hráli Luboš Andršt, Jan Hrubý a Michal Prokop. Pánové, ač v letech, byli opravdu skvělí a sklidili zasloužené ovace.

Průvod dobrovolníků se v Praze sice nakonec (na rozdíl od jiných českých a moravských měst) nekonal, v Plzni na náměstí však uspořádali celé dobrovolnické odpoledne. Hrály kapely, představila se řada neziskovek a nakonec se z náměstí k Dobrobusu (dobrovolnickému autobusu, který projel celou Českou republiku) vydal nepříliš početný, zato však odhodlaný průvod dobrovolníků. Plzeňské dobrovolnické dění režírovali Leoš Kubový (za Asociaci NNO Plzeňského kraje) a Vlasta Fajferlíková (za o.s. Totem).

 

Jednou z třešniček na dortu týdne dobrovolnictví byla páteční slavnost v Českém muzeu hudby, který opět skvěla moderovala Daniela Brůhová z ČRo2.Ředitel Odboru pro mládež MŠMT Michal Urban a patronka ERD Dagmar Hoferková z Dobrovolnického centra ADRA Ostrava předávali ocenění vybraným dobrovolníkům. Příběhy většiny z nich si můžete přečíst ve sborníku příkladů dobré praxe „Dobrovolníci mění svět“, který vydal Národní institut dětí a mládeže. Oceněni byli dobrovolníci ze všech jedenácti oblastí, od kluků a holek kolem dvaceti až po úžasné dámy a pány zralého věku. Koho by napadlo v 75 letech založit vojenskou dechovou hudbu a aktivně ji řídit, dělat společnost několik let po sobě týden co týden nevidomému starému pánovi či v létě v době dovolené mapovat a ošetřovat staré ovocné odrůdy a v zimě monitorovat v drsných horských podmínkách výskyt velkých šelem? Je ale také možné věnovat se třeba vydávání časopisu pro děti z dětských domovů. Takový časopis existuje, jmenuje Zámeček a jeho reportér Gracián Svačina, který je mediálně známý jednak svým osudem, jednak svým článkem Jak paní Livia Klausová viděla místo dětského domova Potěmkinovu vesnici, nám poskytl krátký rozhovor.

Rozhovor s Graciánem Svačinou v České muzeu hudby 4. 11. 2011


Časopis Zámeček slouží dětem z dětských domovů už dlouho. Vidíte nějaký vývoj toho časopisu, nějaký posun?

Na začátku to bylo o tom, že do časopisu své příspěvky posílaly děti z dětských domovů od Ostravy po Aš. Popisovaly přitom své zážitky z výletů a podobných akcí. V poslední době mám dojem, že se ze Zámečku stal takový hlídací pes demokracie v dětských domovech, protože děti najednou poznaly, že v redakci časopisu mají zastání a začaly se na nás obracet se stále větší důvěrou. Třeba s tím, že v jejich domově není něco úplně v pořádku. Musím říct, že v některých případech je velmi špatné nastavení právě od těch dospělců, kteří se o děti starají. Proto Zámeček spolupracuje s ombudsmanem, který potom sjednává nápravu. U dětí je tedy nastartovaná odvaha do Zámečku psát a poukázat na problém. To je vývoj, který já vidím.

Kde jako student žurnalistiky vidíte hlavní slabiny a problémy žurnalistiky a dnešního mediálního světa vůbec?

To je zajímavá otázka. Mám pocit, že dnešní doba je na novináře hodně rychlá. Novinář má často velmi rychle nějakou ne příliš ověřenou informaci a pak nastává ten problém, že v novinách a jiných médiích jsou často velké nepřesnosti, které následně mohou ovlivňovat čtenáře. Co si budeme vykládat – noviny a média vůbec mají velkou moc ovlivnit lidi kolem a já mnohokrát vidím , že informace, která je vypuštěna ven, je často zkreslená nebo i nepravdivá a mě mrzí, že noviny nedokážou přiznat: tady jsme udělali chybu, toto je špatně, moc se omlouváme. Toto není u novinářů úplně vyřešené.

Proč si myslíte, že právě novináři jsou pod takovýmto velkým časovým tlakem?

Všude tlačí uzávěrky a šéfové, protože noviny se musí prodávat, informace se musí prodávat. To znamená, že novinář musí být rychlejší než ten v konkurenčních novinách. Často je to hon za informacemi jenom proto, aby se noviny líp prodávaly, to znamená kvůli prachům. A to já vidím jako obrovský problém. Protože novinář něco napíše špatně, neověří důkladně informaci, ale omluva už se neprodává tak skvěle jako nějaká skandální věc, která by měla být dvakrát nebo třikrát ověřená, jak nás učili na vejšce. Takže se nekoná.

Poslední otázka: dětí, které jsou v dětských domovech, jsou desetitisíce, málokteré se ovšem z takového startu dostane někam dál, takže se životem spíš plácá. Co si myslíte, že bylo ve vašem životě tak jedinečného, že vaše dráha vypadá úplně jinak?

Když jsem v deseti letech přišel do dětského domova, měl jsem dva mladší bráchy. A oni pořád fňukali a pořád říkali, že chtějí domů a že v tom velkém baráku, v tom domově, nechtějí být. No a já jsem si v tu dobu nemohl dovolit fňukat, přestože jsem jim moc chtěl a musel ukázat, že to musíme nějak přežít. To znamená, že takovým hnacím motorem pro mě byli vždycky ti dva bráchové a já jsem jim chtěl dokázat, že prostě můžou žít, že nemusejí fňukat, že můžou mít dobré známky ve škole, že nemusí prolézat na učňáku s odřenýma ušima, ale že mohou mít naopak hezké známky na střední škole a podobně. Protože většina dětí z dětských domovů končí bohužel na tříletých, často i dvouletých učňovských oborech. Musím říct, že mám hroznou radost, že se to u mých bráchů povedlo: jeden studuje počítačovou školu v Brně a ten druhý studuje posledním rokem elektroprůmyslovku. Mám z nich velkou radost. Vždycky to prostě bylo o tom, že jsem jim chtěl dokázat, že to jde a že já jako nejstarší musím být vzorem, aby oni mohli jít dál.

Svatava Šimková, Jiří Zajíc - NIDM


 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • opírat své mravní rozhodování o živé, dialogické svědomí