Odborný článek

Pionýr

27. 6. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

 Pionýr patří hned po Junáku k největším družením pracujícím u nás s dětmi a mládeží. V roce 2011 vyšlápl do třetího desetiletí své polistopadové existence.

O minulosti i současnosti sdružení jsem si na Ústředí Pionýra na Senovážném náměstí povídala s Jakubem Kořínkem, členem Výkonného výboru České rady Pionýra a vedoucím redaktorem měsíčníku Mozaika Pionýra.

Jak se vaše organizace vyrovnává s „dědictvím minulosti“?
S tím se samozřejmě setkáváme. Na jednu stranu je třeba říct, že si s sebou Pionýr něco z minulosti vleče, na druhou stranu si to také vlečou hlavně lidé, kteří to říkají. Setkáváme se s negativními odezvami v tom smyslu, že jsme komunisti, komunistický dorost a tak, ale zároveň slýcháme:Jé, Pionýr, tam jsem chodil před dvaceti lety a to bylo úplně super. Ani na dobu před rokem 1989 nemají všichni jen špatné vzpomínky. Samozřejmě nepopírám, že jsou lidé, kteří je mají, a právem. Je tu ale také spousta těch, kteří byli ve výborných, akčních, živých oddílech. A jak se vyrovnáváme s minulostí? Stále opakujeme, že jsme otevřená demokratická organizace, nehlásíme se k žádné ideologii ani k žádnému náboženství, uvádíme to, kde můžeme a chováme se podle toho. No a to je v zásadě všechno, co s tím můžeme dělat. Dost záleží taky na tom, abychom třeba mladé vedoucí a instruktory byli schopni uvést do souvislostí, protože oni rok 1989 nepamatují už ani jako děti. Takže je jim třeba vysvětlit, co se tu dělo, o čem vlastně někteří ti lidé mluví, aby byli schopni udělat si na to názor a uměli odpovídat.

Po roce 1989 došlo k přerodu Pionýra. Jak se přeměnil v apolitické sdružení?
Je pravda, že tohle je jedna z těch otázek, na které jsem moc mladý, takže nemůžu mluvit o svých konkrétních zkušenostech. Nicméně je potřeba si uvědomit, že před rokem 1989 byla ta organizace mnohonásobně větší. Lidé, kteří v ní po revoluci zůstali, byli právě ti, kteří v ní chtěli zůstat jen a jen kvůli činnosti. Sbírat nějaké politické body nebo prostě nějak z toho profitovat, to šlo předtím. Ale po roce 1989 tito lidé organizaci okamžitě opustili. Ti, co zůstali, prostě řekli: ta organizace má smysl a my chceme, aby pokračovala. Byli to lidé, pro které byla už před listopadem na prvním místě činnost s dětmi a chtěli ji prostě dělat dál. A to bylo pro ně důležitější než nějaká ideologie.

Nechali jste si název Pionýr. To vyžaduje určitou odvahu čelit případným útokům.
To určitě. A je fakt, že, a to mě příjemně překvapuje, že se právě i ti mladší k Pionýru znají s vervou. V mailu třeba mají nastavené zápatí: Pionýr je otevřená demokratická organizace a já jsem hrdý, že jsem pionýr. Takže v každém mailu, který někomu pošlou, tohle prostě je. Samozřejmě člověk v Pionýru pracuje s vědomím, že na to lidi budou nějak reagovat. Spolužáci na vysoké, když jsem jim říkal, že pracuji na ústředí Pionýra, na mě valili oči, cože, co to jako znamená. A pak se mě ptali, jestli jsem nějaký komunista. Tak jsem jim vysvětloval, že to tedy opravdu nejsem. Většinou si to lidi nechají vysvětlit. Když je prostor rozumně lidem říct, podívejte se, Pionýr je prostě normální organizace, otevřená, demokratická, která tady je proto, aby pracovala s dětmi, a ne proto, aby se zabývala nějakou ideologií, tak to většinou normálně přijmou.

Ono je až částečně legrační, že by stačilo nazvat organizaci nějak jinak a bylo by po všech těch problémech.
To byla na začátku devadesátých let poměrně velká otázka, jestli ten název zachovat nebo nezachovat. Na ustavujícím jednání a ještě i následně se o tom hodně mluvilo. Byly návrhy, že bychom se mohli jmenovat Kamarád nebo něco takového, ale většina lidí se nakonec rozhodla, že původní název zachovají, protože vyjadřuje nějakou tradici, na kterou organizace navazuje, a když to tak je, tak se nebudu tvářit, že to tak není.
Pojďme do současnosti. Mně se na tom současném Pionýru líbí jeho otevřenost.
Je to v zásadě taková naše filosofie: otevřenost, rozmanitost, to jsou prvky, na kterých stavíme. Máme asi 130 otevřených klubů pro děti. Třeba takový Klub deskových her, který funguje dejme tomu v úterý od čtyř do pěti a kdo tam prostě přijde a zasedne ke stolu, ten si tam hraje ty deskovky. Může tam přijít třeba dvakrát ročně nebo tam může chodit každý týden a být tam v podstatě doma, ale je to prostě činnost vytvářená pro nečleny.
Jak jsem slyšela na tiskovce, praktikujete na táborech to, že třeba třetina dětí jsou nečlenové. Nese tenhle způsob ovoce v podobě nově přicházejících členů?
Někdy samozřejmě ano, ale není to primární cíl. Tábory nejsou náborové akce. Některým dětem se na táboře samozřejmě zalíbí, zaujme je to do té míry, že se pak chtějí na činnosti podílet dál, pro spoustu dalších je to prostě záležitost na prázdniny - přes školní rok mají třeba úplně jiný program, který zase přes prázdniny nefunguje, takže to takhle dělí. Některé děti z těch, co nejsou členy, na naše tábory jezdí každý rok. Přes rok hrají někde v lidušce na flétnu a o prázdninách jezdí pořád na ten samý tábor. Někteří jsou s námi čistě nárazově - rodiče shánějí místo, protože jim například vybouchne dovolená, ty situace jsou různé. Samozřejmě i u nás je pár táborů, kde tábor je finále nějaké celoroční oddílové hry. Tak na tyhle tábory zase tak nadšeně nečleny neberou, ale to už jsou určitá specifika. Principiálně jsou naše tábory otevřené.
A jak to máte s krojem?
To je čistě věc těch jednotlivých skupin nebo oddílů. Někteří prostě nosí košile se šátkem, protože je chtějí nosit, někteří nosí oddílová trička s obrázkem zvířátka, podle kterého se jmenuje jejich oddíl, někteří mají pionýrská trička s logem, se znakem. Není žádný krojový předpis, který by říkal, že tohleto je potřeba nosit. Někteří lidé se snaží prosadit potřebu jednotící ch prvků, aby veřejnost viděla, že toto jsou pionýři. Někdo zase říká, že jednou z našich hlavních deviz je rozmanitost a to, že nejsou předpisy na věci, na které není potřeba, aby byly. Samozřejmě máme vnitřní směrnice pro vzdělávání, pro hospodaření, atd. Ale tam, kde to není nezbytně nutné, tam se někteří lidi brání, což samozřejmě může být taky pozůstatek toho přerodu po roce 1989, kdy si lidi řekli: tak teď jsme svobodná organizace a nikdo nám nebude nic nařizovat. Praxe samozřejmě ukázala, že nějaká pravidla potřeba jsou, některé vnitřní předpisy zase postupně přibývaly, ale je pravda, že na slovo „povinný“ jsou někteří naši členové hákliví. Ale vytváříme možnosti. Docela nedávno se začala vyrábět nová pionýrská bundokošile s vyšitým znakem a sedmi knoflíky jako sedmi Ideály Pionýra. Někomu se to líbí, někomu třeba ne, takže kdo chce, může nosit tuhle košili, kdo chce, tak nosí oddílové tričko, pionýrské tričko. Stejné je to s šátkem: ty mají různé barvy. Jsou samozřejmě i skupiny, kde pořád mají červené, protože se jim prostě líbí, a kroj používají. Někteří zase používají červenomodrobílý šátek ve státních barvách, takže je to opravdu různé.
Čím je charakteristický dnešní Pionýr, o tom už jsme mluvili, hlavně tedy otevřeností a pestrostí.
To je asi to hlavní, a ještě nestranickostí. Snažíme se prostě předávat základní hodnoty, těch našich sedm Ideálů: pravda, poznání, přátelství, pomoc, překonání, paměť, příroda. Někteří lidi říkají, že jsou to jen běžná pravidla slušného chování. Vlastně ano, nejde o to vštípit dětem něco extrémního, jde o to, aby z nich byli slušní lidé.
Odkud k vám přicházejí noví vedoucí?
Nejpřirozenější a nejčastější způsob je, že dítě, které vyroste v oddíle a usoudí, že by v něm chtělo nějakým způsobem pokračovat, se stane postupně vedoucím. Samozřejmě to nejsou všichni, ne každý k tomu má sklony a ne každý má tu potřebu se takto v oddíle seberealizovat, ostatně to by bylo stejně vedoucích jako dětí. Vychovávat nástupce se někde daří výborně, někde s tím trošku zápolí. Celá jedna generace třeba odejde někam na školu a najednou se zjistí, že není odkud brát. Problém se také často ukazuje tam, kde to „visí“ na jednom člověku, který, dokud může, všechno si stahuje pod sebe, nikoho do toho nepustí, a pak najednou zjistí, že už na to nemá sílu nebo čas. Odejde a najednou nikdo neví, která bije, jak to dělat, nikdo to neumí, ostatní jsou ztraceni. Tam, kde na tom systematicky pracují, tak se jim výchova vedoucích zpravidla daří, někde je to samozřejmě problém. Myslím si, že je to také dáno celospolečensky tím, že přibývá spousta jiných způsobů vyžití. Dneska mají lidi kolem sebe desítky různých možností: na jeden víkend jedou skákat s padákem, na druhý víkend jedou na Eurovíkend do Paříže. Chtějí stále zkoušet něco nového a třeba tam někam zařadí i tu činnost ve sdružení, ale není to devadesát procent jejich volného času, ale třeba jen deset. Je fakt, že nějaká dlouhodobá soustavná činnost není v dnešní době moc in.
Pionýr má také své projekty. Je nějaká podobnost mezi projekty Klíčení a Klíče pro život?
Určité podobnosti mezi Klíčením a KPŽ jsou v tom, že je to obojí zaměřeno na vzdělávání. Ale KPŽ jsou zaměřeny hlavně na vzdělávání vedoucích, zatímco Klíčení je zaměřeno na děti se zvláštními vzdělávacími potřebami, na vytváření výchovných programů pro tyto děti, pro různé věkové kategorie: nejmladší předškoláci, mladší a starší školní děti a poslední je 15plus. Děti se ZVP, to je velká spousta dětí, které mají například poruchy soustředění, hyperaktivní děti, ale zároveň to mohou být děti sociálně znevýhodněné, z čehož pak vyplývá nějaký problém se socializací v kolektivu a který samozřejmě komplikuje proces výchovy a vzdělávání. Na druhou stranu jsou to třeba i talentované děti, které naopak některé věci pojímají příliš snadno a pak je běžná činnost nebaví. Pod pojmem ZVP se skrývá opravdu hodně široká škála věcí a cílem projektu Klíčení je vytvořit programy takových aktivit, aby bylo možno líp je zapojit. Proběhlo poměrně rozsáhlé dotazníkové šetření, dohromady to bylo myslím 4500 odpovědí, většina od dětí, ale některé i od učitelů a vedoucích, které byly zaměřeny právě na to, co ty děti chtějí a nechtějí dělat, co jim chybí, co je naopak nebaví. Učitelé zase odpovídali třeba na otázku, která témata se dětem snadno předávají, s čím se jim líp pracuje, s čím se jim pracuje hůř. To je takový první velký podklad pro tu práci. A nyní naše odborné pracovní týmy zpracovávají výchovné programy pro jednotlivé věkové kategorie. Tak to je projekt Klíčení, který je teď zhruba ve třetině.
A co Klíče? K tomuto projektu se Pionýr stavěl, pokud vím, vstřícně.
My se v principu snažíme stavět k věcem vstřícně, a pokud je nějaká příležitost, tak se ji snažíme využít. Co se týká Klíčů, některé věci se určitě daří. Byli jsme vybráni jako garanti hospodářské oblasti a realizujeme příslušné kurzy. V rámci KPŽ jsme se pustili do hodnocení metodou CAF (The Common Assesment Framework – Společný hodnotící rámec), což je vlastně jednoduchý nástroj zlepšování fungování organizace prostřednictvím sebehodnocení. Testovaly se i další systémy, ale na nás zbyl zrovna tento. Myslím si, že to byla docela dobrá věc v tom smyslu, že proběhlo hodnocení a my jsme na základě hodnotícího systému dospěli k zjištěním, čím by bylo dobré se v organizaci zabývat. Máme skupinu, která pracuje dál a chce hodnocení opakovat po třech letech. Na základě prvních zjištění sestavila akční plán, takže to je věc, kterou jsme zapojili do činnosti, snažíme se ji využít a zjistili jsme, že může být užitečná, i když je s tím dost práce, protože celý model CAF není šitý na míru neziskovkám, takže je potřeba si to trošku přizpůsobit. Je tedy potřeba najít si v tom svoji cestu. Ale pokud něco může být ku prospěchu věci, tak se toho nezříkáme.
Otázka na závěr. Co se vám vybaví, když se řekne NIDM?
Jako první se mi vybaví projekty, což je asi náš nejčastější kontakt s NIDM. Kdybyste se zeptala naší ekonomky, která je v týmu Klíčů pro život, tak by se jí pravděpodobně vybavily Klíče. Hodnotit organizaci je vždycky těžké, protože organizaci tvoří konkrétní lidé. Ti se samozřejmě v průběhu času proměňují, takže někdy je ta spolupráce lepší, někdy třeba může přenos informací trošku váznout, třeba právě u projektu Klíče pro život. Prostě vždycky může být něco lepší, stejně jako to může být i horší. Jde o to, aby konkrétní lidé dělali to, co je potřeba, a pak bude všechno fungovat tak, jak má.

Děkuji za rozhovor. 

Svatava Šimková, NIDM

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.