Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Němčina ve finále
Odborný článek

Němčina ve finále

21. 4. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

V našem článku se vracíme k celostátnímu soutěžení těch nejlepších němčinářů. Někteří soutěžící se s námi podělili o své dojmy i o to, jak se vlastně ke studiu německého jazyka dostali a jak jeho znalost hodlají využít do budoucna.

Česko-německé vztahy prolínají po staletí historií našeho státu a osudy jeho obyvatel. Ačkoliv byly notně pošramoceny oběma světovými válkami a následně půlstoletím totality, hluboké vazby se nepodařilo nikdy úplně zpřetrhat. O německý jazyk, který k oněm zmíněným vztahům neodmyslitelně patří, je u nás neustále velký zájem, jak o tom svědčilo Ústřední kolo soutěže v jazyce německém, které se konalo ve středu 6.dubna a ve čtvrtek 7. dubna v Goethe institutu v Praze. Cílem jazykové soutěže v němčině (ale stejné je to u ruštiny, španělštiny a dalších jazyků) je rozvíjet zájem dětí a mladých lidí o studium jazyka, posilovat jejich motivaci ke zvýšení úrovně komunikace, k navazování nových kontaktů s rodilými mluvčími i k získávání informací.

Jak soutěž probíhala? Především je třeba říct, že z hlediska vnějšího pozorovatele organizace klapala bezchybně, a to díky osvědčenému týmu pracovnic Talentcentra NIDM pod vedením Mirky Fatkové, ale také zásluhou zaměstnanců Goethe institutu.Také poroty pracovaly po oba dny bez nároku na oddech, takže soutěž plynula zcela hladce. Členové poroty měli nakonec velmi těžkou úlohu, protože úroveň soutěžících byla skutečně skvělá. Účastníci prokázali výbornou znalost německého jazyka, a to jak v části poslechu s porozuměním, tak hlavně při konverzaci se členy poroty, kdy už skutečně nešlo o „našprtání se“ témat, ale o pohotové a správné odpovědi, kreativitu, bohatost slovní zásoby a výslovnost. Proto také konverzační část měla bodově větší váhu než část poslechová. Během prvního soutěžního dne, ve chvílích, kdy někteří účastnící měli už vystoupení před porotou za sebou, čekali na chodbách nebo v sále institutu, občerstvovali se bagetami, koláčky, čajem či kávou a navazovali mezi sebou nové známosti, byl čas také na krátké rozhovory.

První, se kterými jsem se dala do řeči, byli Do Truong Vinh z tercie Gymnázia v Českém Krumlově (kategorie IIB)a Martin Sobotka z 8. třídy ZŠ v Opavě, které jsem zastihla v družném rozhovoru na chodbě. Martin v této chvíli ještě netušil, že obsadil ve své kategorii IIA druhé místo a že ho od pomyslného zlata dělil jediný bod.

Jak jste se, kluci, vůbec dostali k němčině?
Vinh: Už když jsem byl malý, díval jsem se na německé televizní kanály . A pak v tom hráli roli němečtí turisté, kteří navštěvovali Krumlov. Protože jsem už uměl základy němčiny z televize, rodiče mě ve studiu německého jazyka podporovali.
Martin: U
mě to bylo něco podobného. Taky jsme měli satelit, díval jsem se na filmy, zkoušel jsem něco mluvit, ale nikdo to nebral moc vážně. Až jednou přijeli příbuzní z Německa a já jsem je musel provádět po městě. Začal jsem s nimi mluvit a oni řekli, že jsme nějaký dobrý, takže jsem se od té doby začal němčině víc věnovat.

Zajímá mě vlastní průběh soutěže, jak vypadal?
Martin: Nejdříve jsme měli společný poslech a pak už probíhaly individuální rozhovory. Místo písemných témat jsme si vytahovali obrázky a porota se nás ptala, co na tom obrázku je. My jsme o tom povídali v první osobě. Mluvili jsme o rodině, o všem možném, podle toho, co jsme si vylosovali.

A co poslech, byl těžší než konverzace?
Vinh: Já myslím, že ne. Nejdříve nám tu nahrávku dvakrát pustili a my jsme pak zakřížkovali správná okýnka v testu. Nebylo to zase tak zlé.

Jak jste se na soutěž připravovali?
Martin: Já jsem se připravoval spíš na ten základ a na okresní i krajské kolo, protože tam bylo zapotřebí naučit se témata. Tady záleželo na tom, abychom měli slovní zásobu a znalosti gramatiky a uměli reagovat a odpovídat na otázky.

Chtěli byste svůj budoucí život nějak spojit s němčinou?
Martin: Určitě bych se jí chtěl věnovat, ale že bych chtěl pracovat třeba jako tlumočník, tak to zase ne.
Vinh: Já nevím, myslím, že na takové rozhodování je ještě čas.

Ještě mi povězte, jaké máte zájmy, čím se zabýváte ve svém volném čase?
Vinh: Já třeba stolním tenisem, taky hraju bowling a někdy i čtu. A baví mě jízda na kole.
Martin: Já ještě navíc hraji tenis, baví mě většina zimních sportů, až na biatlon, ten moc nemusím, a skoky na lyžích taky ne. Snažím se být všestranný, takže dělám co nejvíc sportů a mám co nejvíc zájmů. Baví mě taky logické hry. Dřív jsem byl členem debrujárů a teď jsem v tenisovém klubu.

Můžete na závěr prozradit, jakými radami vás zásobili rodiče a učitelé před soutěží?
Martin: Taťka mi říkal, že nejdůležitější je, že jsem postoupil až sem. A z těch praktických rad, abych si na potítku udělal osnovu, o čem budu mluvit.
Vinh: Za prvé mi popřáli, že jsem se dostal takhle daleko, až do ústředního kola. No a přáli mi hodně štěstí a že nezáleží na tom, vyhrát. Že to není to nejdůležitější.

Zaujala mne také sympatická rodinka Benešova z Tisé u Ústí nad Labem. Hlavní slovo měl syn Johan Beneš, který nakonec obsadil 3.místo ve své kategorii. V závěru našeho krátkého rozhovoru se ke slovu dostal i tatínek, maminka to vše zastřešovala milým úsměvem a pohodou.

Proč se učíš zrovna tento jazyk?
Do němčiny mě „nahnali „ rodiče. Dělám ještě angličtinu, ale ta mi tolik nejde. Měl jsem „jenom“ jedničku  S němčinou jsem začal už když jsem byl malý. Rodiče totiž kdysi pracovali v Německu, takže mě k ní od malička vedli. Teď chodím do osmé třídy na základní školu.
Co tě baví, jaké máš koníčky?
Oba moji rodiče jsou horolezci, takže občas se věnuji tomuto sportu, ale ne tolik, jako rodiče. Hraji fotbal, občas si zahraju tenis, s tátou chodím hrát hokej. Dřív jsem chodil k mladým hasičům,. Teď dělám ve škole časopis., který se jmenuje Školní drbna. Paní učitelka nám tam občas zkontroluje a opraví chyby.
Jak jsi prožíval tuhle soutěž? Jak ses na ni připravoval?
Ze začátku jsem byl hlavně nervózní,, Strašně. Ale potom, když jsem nastoupil, tak už to bylo docela dobré. Na soutěž jsem se připravoval jenom trochu, spíš jsme si četl po večerech německé knížky, což mi nedělá žádný velký problém.
Tatínek: Nepřipravoval se skoro vůbec, šupák je to:-). Ale ne, v poslední době si opravdu četl knížky, a to si myslím, že je pro něj nejlepší. Také paní učitelka po něm trošku šlapala a myjsme s ním trochu mluvili německy i doma. Máme k němčině určitě vztah. T
eď žijeme na hranicích se Saskem a tím, že tam máme kavárničku, jsme hodně ve styku s Němci. Samozřejmě si uvědomujeme, že pro syna je znalost němčiny dobrá výchozí pozice.

Už po slavnostním vyhlášení vítězů kategorie žáků ZŠ jsem na poslední chvíli polapila patnáctiletou vítězku kategorie IIC Veroniku Edelovou, studentku Mikulášského gymnázia Plzeň. Veronika mi řekla vlastně všechno důležité sama, nebylo ani třeba se ptát.

Já mám tatínka Němce, takže je jasné, jak jsem se k němčině dostala. V mé kategorii už nejde přímo o němčinu, ale jde o to, jak zareagovat na různé situace. Jeden porotce mě zkoušel jakoby vyprovokovat a všichni sledovali, jak se zachovám. To je prostě řešení situace, jakou máte slovní zásobu,jak se o tématu dokážete bavit a co si k tomu dokážete všechno vymýšlet. My jsme neměli obrázky, ale kartičky s danými tématy a mohli jsme si vybrat tři. Já jsem si vybrala téma Na co musíme dávat pozor, když máme doma štěně, co mi udělalo v poslední době radost a Jaké jsou mé zájmy. Přiznám se, že jsem se na soutěž moc nepřipravovala. Den před soutěží jsem si vždycky volala s tátou, abych se trochu rozmluvila. Já bych řekla, že se na to ani nedá moc připravovat. To se prostě našprtat nedá. V němčině se chci dál zdokonalovat, protože mám v Německu příbuzné a s němčinou budu vlastně vždycky ve styku. Jak se cítím jako vítězka? Já jsem právě ještě úplně rozklepaná, úplně jsem se bála, že budu poslední. Já mám takovou radost!

Druhý soutěžní den probíhal podle stejného scénáře jako ten předchozí, ale protože šlo o mladé lidi – středoškoláky, kteří se němčinou zaobírají déle a vážněji, slavnostní vyhlášení se odehrálo v prostorách Velvyslanectví SRN na Malé Straně. V úvodu promluvili účastníkům a jejich pedagogům a blízkým zástupci velvyslanectví, Goethe institutu i NIDM. Zástupce ředitele Národního institutudětí a mládeže Jiří Zajíc mimo jiné řekl: „Chtěl bych vám poděkovat za to, že jste si vybrali němčinu. Protože vy jste si vybrali dobře - němčina sice není tak "sexy" jako angličtina, ale na rozdíl od ní tady byla doma, byla mateřským jazykem českých Němců skoro tisíc let, českoněmecká manželství byla zcela běžná, v němčině byla napsána také jedna z nejskvělejších prací Bernarda Bolzana, jak mají Češi a Němci spolu žít na tomto území. Německy ostatně napsal řadu prací také T.G. Masaryk, který do Prahy přijel z Vídně. Nesmírně skvělá vize Bolzana o sžívání Čechů, Němců i dalších národností na našem území se sice nenaplnila, nenávisti 20. století dokonce vyhnaly naprostou většinu německy mluvících občanů z území Československa, ale přece jen od 90. let,a to už je vaše generace, máte možnost znovu postavit toto sousedství i spolužití na nových základech. I proto jste si dobře vybrali.“

Po vyhlášení vítězů, převzetí diplomů a cen a všech stiscích rukou a slovech uznání následovala v prostorách velvyslanectví neformální „párty“ , kde nad skvělým jablečným závinem a vynikajícími ovocnými koláči byl čas na neformální výměnu názorů a zkušeností. Krátce jsem si tak mohla pohovořit i s vítězkou kategorie III.B Rebeccou Kopřivovou, studentkou gymnázia v Pirně a brněnskou skautkou:

Já studuji poslední ročník Gymnázia Friedricha Schillera v Pirně kousek od Drážďan. Moje maminka je Němka a to ona se náhodou dozvěděla o škole v Pirně a říkala si, proč ne. Takže tam šla sestra a asi o dva roky později pak já. Jinak bydlím v Brně. Po střední škole bych chtěla zůstat v Německu, aspoň na studium určitě. Strašně bych si přála studovat ve Freiburgu angličtinu a katolickou teologii. Jsem věřící katolička a moje víra je pro mě velmi, velmi důležitá, hodně se tím zabývám a taky to je takové široké studium, zabývá se v podstatě jak historií, tak i jazyky, přestože některé z nich, jako je třeba starořečtina, člověk v běžném životě dnes tak neužije, ale určitě mě to bude bavit. Moc se na to těším. A protože ještě nevím, co mě v životě čeká, proto si k teologii beru ještě angličtinu. Moje vítězství je pro mě překvapení. Minulý rok jsem byla třetí. Tak jsem si říkala, že bych chtěla zase aspoň to třetí místo. Pamatuju si před několika roky, že jsem byla vlastně v té nižší kategorii na prvním místě. Ale že se to povede letos, když je to v podstatě můj úplně nejposlednější rok, to mě vážně dostalo a jsem úplně nadšená.

Výsledkové listiny jsou ke stažení zde.

Zde jsou fotografie soutěžních dní a .

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Komunikativní kompetence
  • dosáhnout jazykové způsobilosti potřebné pro komunikaci v cizojazyčném prostředí nejméně v jednom cizím jazyce;
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k učení
  • sledovat a hodnotit pokrok při dosahování cílů svého učení, přijímat hodnocení výsledků svého učení ze strany jiných lidí;
  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • uvědomovat si – v rámci plurality a multikulturního soužití – vlastní kulturní, národní a osobnostní identitu, přistupovat s aktivní tolerancí k identitě druhých;