Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Dobrodružství výchovy (2)
Odborný článek

Dobrodružství výchovy (2)

14. 3. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Anotace

Pokračování seriálu o metodice celkového rozvoje osobnosti. Tento druhý díl se věnuje tomu, jak prostřednictívm příběhů lze budovat a posilovat různé druhy sounáležitosti.

Příběhem k sounáležitosti

     Minule jsem začal seriál uvádějící do metodiky osobnostní výchovy, která se opírá jednak o práce metodické skupiny Junáka pro nový výchovný program, jednak o podněty týmu projetu "Dokážu to?" kolem Doc. Josefa Valenty i o materiály Etického fóra ČR.

     A na úvod jsem vybral téma, které je blízké každému, je kdo s dětmi v pravidleném kontaktu: využívání příběhů. Výrazně se při tom opírám o zpracování této tématiky v publikaci Svět okolo nás, která je součástí metodické podpory Nového výchovného programu Junáka. Zde je tedy druhý díl.

Příběh hnutí či oddílu

     V dnešní době se věrnost instituci – tedy i oddílu, středisku VČ nebo škole – netěší skoro žádné přízni. Instituce (jedno, zda státní, odborové, církevní nebo jiné) jsou už druhé desetiletí zahrnovány lhostejností, nedůvěrou a nezřídka i posměchem. A přece každý, kdo se stává členem oddílu, kroužku, školy či jiného zařízení nebo instituce, která se věnuje dětem a mladým lidem, vstupuje do „příběhu“ této instituce. Každá s sebou nese z minulosti něco, čímže cenná, kvalitní a někdy i obdivuhodná. A jenom díky tomu „přežila“ až do chvíle, kdy se jejími členy nebo aspoň uživateli stali ti, kteří jsou v ní dnes.
     Zejména různá sdružení a oddíly, často i jiné výchovné instituce, měly na počátku své existence to „štěstí“, že se našla výrazná osobnost, která té instituci vdechla život. A pokud se její dějiny počítají na více desítek let, muselo takových osobností tam být víc. Životní příběh té osobnosti se nezřídka prolíná s příběhem samotné instituce, hnutí či oddílu.

     • Potkali se na kus řeči – dramatická hra, kterou můžeme použít na schůzce i na výpravě. Na schůzce, která uvedení hry předchází, vysvětlíme všem pravidla, aby se mohli dostatečně připravit. Jejich úkolem bude představovat jednu důležitou osobnost z historie vlastního oddílu či kroužku. Musí si předem zjistit co nejvíce, aby mohl potom při hře (která je vlastně takovým malým posezením u čaje či večeře) povídat ostatním historky ze svého života. Všichni vědí, které osobnosti ve hře jsou, a snaží se pomocí toho, co kdo o sobě říká, poznat, kdo koho představuje – vítězové jsou dva – ten, kdo nejlépe poznával, a ten, kdo nejlépe povídal historky.
     • Je vyhlášena mezidružinová soutěž na téma Velký neznámý z naší historie. Družiny si mohou načíst libovolné materiály a snaží se na závěrečnou akci přijít co nejvíc připraveny. Na pódiu sedí postava, které představuje nějakou výraznou osobnost z historie sdružení (školy, oddílu atd.). Postava celou dobu smí odpovídat na otázky pouze ANO a NE. Družiny vždy ústy svých mluvčí, kteří se postupně střídají, kladou otázky, kterými přibližují identitu postavy. Mluvčí, který je právě na řadě, může buď položit další otázku nebo zkusit identifikovat postavu. To vytváří napětí ve hře, neboť pokud položí příliš jasnou otázku, následující mluvčí získává výhodu snadného poznání. Za špatný tip získává družina mínusové body.

Příběh krajiny a hledání domova

     Sounáležitost se dá velmi účinně budovat právě setkáváním s příběhem svého hnutí, organizace či oddílu. Ostatně stejně tak se tvoří například vlastenectví (dnes tolik opomíjené a někdy i vysmívané či naopak zneužívané) jako sounáležitost s vlastním národem a vlastní zemí, sounáležitost s vlastní rodinou, třídou, místem, kde žiji.

Až jednou na velikém sněmu ptačím
     v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro,
já se tam vrátím!
Zatím vábím a chytám na vějičky slov pěknost toho všeho tam u nás,
     ať se chytí, co se chytí.
Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti,
     ty má věčnosti.
Tvá hlína, mnuta v prstech,
     voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb
     a je přísadou mé krve.
Ty můj kraji!
František Halas: Já se tam vrátím

     Potřebujeme k něčemu být někde doma? Není dnes lepší být světoběžník, kterému je stejně dobře v Českém ráji, v New Yorku i na Kavkaze? Kdo se někde cítí opravdu doma, ví, že to jedno není. Člověk někde hluboko v sobě má potřebu, nutkání „být někde doma“. Souvisí s naší potřebou sebevyjádření. A to doma je o něco širší než čtyři stěny, je těžké přesně říct, co to je, jen víme, že je to část naší duše, bez toho nejsme úplní. Podrobně popsat, co znamená to „být někde doma“, není vůbec snadné. Co ale víme jistě, že je to něco víc než výčet lidí, památek, krajiny a přátel. Je to spojení všeho dohromady, spojení do příběhu. A tak nám při objevování domova a sebe sama může máloco pomoci tak, jako vyprávění příběhů – ať už nám ho zprostředkovává kniha, divadlo, povídání či hra.
     • Prolínačky – seženeme staré fotografie naší obce a jejího okolí. Úkolem družin je najít místa,odkud byly fotografie pořízeny, a pořídit z nich fotografie, aby co nejpřesněji odpovídaly těm starým. Potom ve vhodném počítačovém programu (Flashi nebo PowerPointu či Impressu) vytvoří prezentaci, kde se budou dvojice fotografií prolínat z jedné do druhé.
     • Půdokopové – každý se pokusí mezi dvěma schůzkami nalézt na půdě (či jinde v domě) co nejstarší předmět. Pak ho přinese na schůzku, představí ho ostatním a pokusí se vyprávět příběh, co všechno předmět od svého vzniku viděl a zažil. Oceněny jsou nejstarší předměty a nejlepší příběhy.
     • Soutěž v hledání v historické mapě – seženeme co nejstarší mapu obce - nejčastěji půjde o stabilní katastr z první poloviny 19. století (Naskenované mapy stabilního katastru jsou k dispozici na http://geoportal.cuzk.cz), prohlédneme si ji a pak můžeme soutěžit, kdo najde místo, kde je dnes klubovna, škola atd.
     • Cesta za předky I–III – projektový balíček vydaný sdružením Tereza, který pomocí příběhů, úkolů a pracovních listů pomáhá v pátrání po příběhu a historii bydliště a okolí.
     • Obnova památek – v oddíle už je dost rukou na to, aby dokázaly pomoci obnovit nějakou památku v okolí.    Nezapomeňte, že nejde jen o velké zámky a kostely, ale také kapličky, kříže, staré milníky. Je dobré přitom spolupracovat s nějakým odborníkem, který poradí, jak obnovu provést a také může znát příběhy, které se k památce váží. Bez příběhu by to byla vlastně jen aktivita na zručnost. V řadě regionů jsou také sdružení, která mají obnovu památek jako svou hlavní činnost – s nimi rozhodně spolupracujte, stojí to za to.

Tradice jako příběhy

     Vztah sounáležitosti k minu- losti můžeme budovat i pomocí tradic. Popis tradice je často příběhem události, od které se odrážíme a která pro nás byla tak důležitá, že si ji stále připomíná- me. Ve zjednodušených, ustá- lených činech a slovech. Stejně jako u symbolů platí i u tradic, že ve chvíli, kdy jsou příběhy s nimi svázané zapomenuty, ztrácí se i smysl tradice. Ta žije v příběhu a bez něj je pouhým ustáleným pořadím činností a slov.
     Pro vůdce tato část příběhů například znamená, že
     • umí vysvětlit, proč vztyčuje- me státní vlajku a stojíme přitom v pozoru
     • zná příběh hymny
     • ví, jak vznikly Dušičky a k čemu se vážou
     • ví, k čemu se vážou Vánoce
     • zná nejrůznější lidové tradice, zvyky a obyčeje a umí je vhodně zařadit do programu oddílu
     • ví, proč se peče na sv. Martina husa, na Matěje se koná pouť atd.
 

 (Pokračování příště)

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • uznávat tradice a hodnoty svého národa, chápat jeho minulost i současnost v evropském a světovém kontextu;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k učení
  • s porozuměním poslouchat mluvené projevy (např. výklad, přednášku, proslov aj.), pořizovat si poznámky;