Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Dům otevřených možností
Odborný článek

Dům otevřených možností

5. 3. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Anotace

Rozhovor s Ing. Michaelou Wicky, ředitelkou Domu otevřených možností v Praze - Libni, která hovoří o tom, jak je možno pomáhat i těm mladým lidem, jejichž situace je zdánlivě beznadějná.

Na mezinárodní konferenci Mládež a výchova k etice, která se uskutečnila začátkem prosince 2010 v Praze, vystoupila s mimořádně zajímavým příspěvkem, nazvaném Co když je všechno špatně, ředitelka Domu otevřených možností Ing. Michaela Wicky. Její vystoupení nás natolik upoutalo, že jsme ji požádali o rozhovor, který vám teď nabízíme.

Vy jste zazářila na konferenci o etické výchově svým příspěvkem, který se z praktického hlediska jevil jako úplně nejlepší, protože jste mluvila ze zkušenosti a nevykládala jste jen to, co všichni vědí: že když mají děti špatné podmínky, samozřejmě to s nimi dopadá špatně. To zas tak objevné zjištění není. Vy jste se ale zabývala dětmi, které jsou na tom úplně nejhůř, kde bylo všechno špatně, a přesto se pro ně dá něco udělat. Takže co vás vůbec přivedlo k tomu zabývat se dětmi v tak svízelné situaci?

Přestože mladým lidem, kterými se zabývám, je už sedmnáct a více let, i já je často nazývám dětmi, snad proto, že tolik pracuji s jejich minulostí, kde dětství hraje tu nejdůležitější roli. Co mě tedy k práci s těmito velkými dětmi přivedlo?
Ta první důležitá zkušenost - setkání s nimi - přišla už asi před patnácti lety. Působila jsem tehdy ve středisku výchovné péče na Klíčově. Jeho krizové centrum Most přijímalo mladé lidi v obtížné životní situaci jak na ambulantní, ale převážně na krátkodobou, zhruba třítýdenní pobytovou intervenci. „Otočilo“ se tam zhruba tisíc jmen ročně. Tito mladí lidé nebyli tehdy ještě identifikováni jako nějaká zvláštní cílová skupina a já jsem si postupně všimla, že jejich větší část tvoří ti, kteří byli velmi krátce, čerstvě zletilí a neměli vůbec žádné zázemí, protože nedávno opustili některé školské zařízení náhradní výchovné péče. Je pravdou, že zde byla také část z nich, která takovéto zařízení nenavštěvovala, ale to zase byli komplikovaní jedinci od dětství procházející neúspěšně všemi možnými poradnami a končící nakonec také bez zázemí. Kolegové o nich mluvili jako o dětech z kanálů, a měli pravdu. Bydlely totiž na Proseku v teplovodních kanálech. S nimi jsem se tehdy potkala a začala se jimi koncentrovaně zabývat, systematicky s nimi pracovat, protože se ukázalo, že společnost vlastně neví, co si s nimi počít.
V té době jsem ještě nedumala o příčinách tohoto stavu, ale uvědomovala jsem si, že pro tyto kluky a děvčata není nic, co by jim alespoň trochu pomohlo v jejich situaci. Oni sice navštěvovali i různá rodící se azylová zařízení, třeba Armádu spásy, ale tam říkali: „S těmi my nic nezmůžeme a neumíme.“ Nikdo se těmito dětmi nechtěl zabývat, protože na ně nic neplatilo. Tito mladí lidé přišli k nám do krizového centra a řekli: „Chci práci, chci ubytovnu“. My jsme jim třeba obojí zařídili, ale oni už pro to dál nic nedělali, nešli tam, kam bylo potřeba zajít, nemluvili pravdu, vždycky udělal i nějaký průšvih, takže se všechno zhroutilo.

To vypadá skoro beznadějně, ale vy jste se přece jen nevzdala. Jak se situace vyvíjela dál?

Po pěti letech působení v klíčovském středisku jsem za ně ale stále bojovala a po návštěvě Holandska, kde jsem poprvé viděla různá pobytová zařízení pro tuto cílovou skupinu, ve mně uzrála myšlenka založit něco, co by sloužilo přímo jim. Rozhodla jsem se tedy založit DOM – Dům otevřených možností. Měla jsem už docela rozsáhlou zkušenost: věděla jsem částečně, co je to za lidi, co jim chybí, jak s nimi pracovat, protože v době jejich krátkodobých pobytů jsem dosahovala i nějakých relativních úspěchů. Takže jsem si myslela, že už docela dobře vím, jak na to. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Když jsme totiž otevřeli a nabídli klientům podobné podmínky jako v Holandsku (dlouhodobost (měsíce, rok) a intenzivní práci na jejich budoucnosti), tak se jejich psychosociální handicapy ukázaly jak pod zvětšovacím sklem. Byly to problémy, které se při krátkodobé intervenci neměly čas projevit. S tím se později setkaly všechny domy na půli cesty. Totiž že ta naivní představa, že dětem nabídnete bydlení a ony budou vděčné, je úplně lichá. Takže nezbývalo, než první dva tři roky napnout všechny síly a začít opravdu hledat pravé příčiny stavu těchto dětí a také ty pravé možnosti, jak s nimi pracovat. Hodně nám v tom pomohlo i zahraniční vzdělávání, kde jsme zjistili, že problémy těchto mladých lidí vycházejí z raných dětských let a že od té doby narušují jejich psychiku a chování. To vše člověku pomůže minimálně v tom, že v něm tyto děti nevyvolávají negativní obranné reakce.

Jaký je tedy recept pro práci s těmito dětmi? A jak se jejich problémy po příchodu do DOM projevují?

Už v krizovém centru se osvědčily všechny základní principy psychoterapie i sociální práce: že člověk musí umět velmi dobře naslouchat druhému, přijmout skutečnost takovou, jaká je, nenutit klienty, sotva se objeví, aby se snažili nějakým způsobem měnit, zalíbit se, něco předstírat. Spoustu komunikačních dovedností vyžaduje už to, aby s nimi člověk navázal alespoň nějaký kontakt.
Práce u nás je vlastně založena na pochopení toho, že jejich příchod sem neznamená v té chvíli v jejich životě žádný obrat, žádnou změnu. Zní to jednoduše, ale jednoduché to vůbec není. Prakticky všichni – lékaři, učitelé, sociální pracovníci- očekávají, že dítě chodí do školy, do kurzu, do poradny, na terapii, a že je to proto, že ono něco chce a bude pro to taky něco dělat. To ale u nás vůbec neplatí. Ti lidé sem přicházejí proto, že nemají kde spát, kde bydlet, nemají kam jít. Jsou na nás naštvaní, mají k nám velkou nedůvěru, protože v jejich životě už bylo příliš mnoho profesionálních pomahačů, vychovatelů, ředitelů nebo učitelů. Jejich vstup do našeho programu je většinou plný této nedůvěry, negace, odmítání. Jejich chování se u nás prezentuje úplně nejhůř a my to musíme brát trpělivě tak, jak to je. Klienti nechtějí spolupracovat, nechodí na domluvené schůzky, nedělají to, co by měli, byť jim to evidentně škodí. Objevují se i vážnější poruchy, drobná kriminalita - přece jen je v nich už velmi hluboce zakořeněn systém podvádění. To všechno u nás začne vyplouvat na povrch a my tomu musíme rozumět. Chápat, že oni nestojí o žádná naše moudra, že proto sem nepřišli. Ale my s nimi i přesto chceme něco udělat! Je to vlastně takový paradox. Pomáhá samozřejmě samotné porozumění a především vzdělání v oblasti poruch citového připoutání, tedy dlouhodobých traumat. Protože ti lidé mají za sebou opravdu neskutečně děsivé dětství. A to bez výjimky.

Co tak strašného tito mladí lidé v dětství zažili, co způsobilo jejich dlouhodobé trauma? A jaké mají tyto zážitky z dětství konkrétní následky? Čím musí to dítě projít, než se dostane k vám?

Vždy je tam ten důležitý moment, že jejich matky a otcové zcela selhali ve své rodičovské roli. Tito rodiče většinou velmi málo uspokojovali ty nejzákladnější potřeby svých dětí, ať už fyzické nebo emocionální. Docházelo k neustálým přesunům dítěte od jednoho k druhému – k babičce, zpátky, chvilku v zařízení, pak zase zpátky. V 60 – 70% pak dítě skončilo v některém typu náhradní výchovy, většinou ústavní. A zase to pokračovalo: jeden ústav, druhý ústav, třetí ústav.
K nám se tedy dostává takový mladý člověk, který byl v dětství přesunut do výchovného ústavu a na jeho psychoemocionálním vývoji se nepodílela bytost, která by jej milovala a záleželo by jí na něm, ale celá soustava méně nebo více kvalitních profesionálů. Jenže v ústavu se to naše dítě setká také s vrstevníky, a to je tlupa zhruba třiceti dětí, z nichž mnohé jsou na tom ještě daleko hůře, než náš nově příchozí. To se ale bohužel brzy vyrovná, taková je totiž běžná praxe: dítě, které bylo týrané a má vážné emocionální problémy, je nakonec přemístěno do ústavu, kde jsou umístěni také mladí kriminálníci a narkomani.

Děti tedy dosáhnou plnoletosti a dostanou se ze svého ústavního skleníku do světa, který vůbec nechápou. Jak tuto změnu prožívají? A co to znamená pro vaše pracovníky?

Když se tedy mladí lidé, kteří toto všechno absolvovali, dostanou k nám, jsou strašlivě dezorientovaní a zmatení. Základem naší práce pak je porozumění: co se s nimi stalo, proč se tak chovají. My s nimi v této chvíli komunikujeme, mluvíme s nimi a především jim v této etapě nasloucháme. Zároveň je také poznáváme z každodenního života u nás. Jsme totiž maličké zařízení, máme pouhých devět míst. Pracují zde odborníci, kteří dokáží každodenně sledovat, jak klient jedná, na co se dá u něj spolehnout a na co ne, jak se chová k ostatním vrstevníkům, jak k dospělým. Z tohoto pozorování se dá vyčíst opravdu velmi mnoho. Kdybychom ale našim klientům na základě tohoto pozorování jenom pomáhali, dívali bychom se jen na zmar. A tady musí nastoupit další dva momenty, a to jsou disciplína s láskou.
Pro odborníky, kteří k nám přijdou z jiných zařízení, to bývá velmi složitý konflikt. V psychoterapii se totiž lásce říká přijetí, darování téměř absolutního pochopení, ale pak přece nelze tomu, koho přijímáme, klást nějaké hranice, mantinely, někam ho směřovat. Ale to my právě děláme, musíme a já myslím, že je to efektivní.

Jaká jsou pravidla života v Domě otevřených možností?

Jsou to velmi jednoduchá, ale naprosto klíčová pravidla, se kterými je náš klient předem seznámen. Pokud zde tedy s námi chce být, musí pravidla dodržovat a není to pro něj vůbec jednoduché.
První základní pravidlo zní: nebrat drogy a nezneužívat alkohol. Pokud k nám přijde někdo, kdo má problém se závislostí, musí do jiného zařízení, my prostě nejsme pro něj. Patří do toho každodenní i pití alkoholu a už v žádném případě se nesmí alkohol objevit v domě, byť by šlo o jedinou láhev piva. Klienti si tu láhev mohou dát, ale ne u nás.
Druhý prvek disciplíny je: všechno probíhá legální formou. Není přípustná kriminalita, není povoleno si tu něco vzít, ukrást něco jinému klientovi. Vypadá to tak jednoduše, ale není. Ti lidé žili naprosto jinak, než k nám přišli. Byli rodiči a kamarády ubezpečováni, že to nevadí. Žili s rodiči, kteří kradli, nebo v zařízení, kde jít do vedlejšího pokoje a něco si tam vzít nic neznamenalo, vždyť všechno bylo všech. Většinou jde u těchto dětí o špatný, velmi hluboko zakořeněný návyk, ne o kriminalitu.

Je tu ještě nějaké další zásadní pravidlo?

Ano, a to říká, že konflikty se neřeší násilím. Není možné verbální ani fyzické násilí, jakákoliv šikana. Netoleruje se vytváření koalic proti někomu, například že se třeba tři klienti proti někomu domluví a začnou ho trápit. Nebo se domluví všichni a začnou negativně postupovat proti pracovníkům zařízení. To se děje poměrně často, neboť oni jsou z výchovných zařízení zvyklí neustále bojovat proti vychovatelům. A nejen proti nim. Je to dosti častá tendence boje proti jinému klientovi, proti kdekomu, proti celému světu. My pak nejčastěji objevíme, že jde o velké vnitřní napětí, naštvání a ventilaci agrese, která se velmi dlouho shromažďovala. To se dá vystopovat v jejich historii i podle toho, jak se chovají u nás. A my si to spojíme s poznáním: ten člověk prožil tohle a tohle, tady měl kritická místa. Přitom ale stále není jasné, jak to s ním vlastně dopadne.
Dost často se setkáváme s tím, že k nám přijde klient, takový ten hyperaktivní kluk, kterého ve výchovném ústavu medikovali, aby byl klidnější. U nás takové lidi nenutíme tyto léky brát. Oni jsou po vysazení léků nějakou dobu zmatení a nervózní a my to musíme chápat.
Kupodivu, za ta léta se tu stalo skutečně jen velmi málo fyzických ataků. To, že klienti pravidla znají dopředu, je moc dobře. Někteří z nich pak třeba říkají: „Pojď ven, já ti dám do držky, tady nemůžu.“ To je až legrační, ale zároveň to dokazuje určitou zralost a pochopení, že tady něco platí.

Setkali jste se s případy nezvládnuté agrese?

Ano. Není to časté, ale může se to stát tehdy, když se klient dostane pod velký tlak a hrozně rychle exploduje. Většinou se to přihodí tehdy, když se jeden klient toho druhého nějak vážně dotkne, urazí ho, on tu emoci nezvládne a jde po něm.
Klienti mají samozřejmě různé kontakty se svou původní rodinou, často ale traumatické, a tak se třeba stalo, že chlapec, který usiloval o lásku své matky, a ono se to opakovaně nedařilo a nemohlo se to podařit, se vrátil domů po jedné z takových návštěv, kdy ona ho opět odmítla. Zavřel se do pokoje a – nebyl to žádný velký chlap – rozbil všechen nábytek. To jsou věci, které jsou v pravidlech zakázané a klienti vědí, že mohou znamenat ukončení pobytu u nás. Ale v praxi je to tak, že klientovi ukážeme, že to jde řešit jinak a pokud se nenaučí podobné situace zvládat, pak bude muset odejít.
Máme to nastaveno asi takto: Znáš pravidlo, podepsal jsi ho, dodržuješ ho. Nezvládáš to – pátráme, proč. Zkusíš to jinak – dobře. Když se špatná situace opakuje, odejdeš. U naprosté většiny je ale možnost návratu. Klienti se rozmyslí a přicházejí zpět. A to by nešlo bez toho, že v nich roste něco pozitivního.

Je tu v této fázi pro klienta po ruce někdo, kdo je pro něj hodně důležitý?

Klienti si musí především vytvořit dobrý vztah se svým terapeutem. Ten (my mu říkáme průvodce) s klientem od počátku pracuje individuálně a musí se přenést přes dlouhou etapu velké nedůvěry. První měsíce jsou strašné: klient nechce s průvodcem mluvit, nechodí na konzultace, zlobí se, kritizuje. To může trvat i půl roku. Ale průvodce musí vydržet a navazovat kontakt. Klient není schopen mluvit, nemá důvěru, nemůže se otevřít. Já říkám kolegům: Nevadí. Musíš se s ním scházet. Mluv s ním. O fotbale, o počasí, o čemkoliv. Pracujeme s psychologickým principem, že když ti dva lidé spolu pravidelně tráví čas, vídají se a ten jeden se upřímně zajímá, nakonec to bariéru hluboké nedůvěry prolomí.

Jsou všichni pracovníci schopni takto ke klientům přistupovat?

Měla jsem tu mnoho lidí s velmi dobrým vzděláním a zkušenostmi, ale tváří v tvář těmto dětem nebyli vůbec schopni je přijmout. Tihleti pracovníci se většinou utopí v pastech neustálého dávání dobrých rad a soustavného poučování. Oni prostě do klientů pořád hučí. Slova ale v tomto případě vůbec nefungují. Průvodce musí mít schopnost klienta opravdu upřímně přijmout a mít rád. Profesionálně, ale mít rád. Protože ty děti jsou ohromně citlivé a neupřímnost poznají. Emocionální vazba musí být taková, že pracovníkovi na klientovi opravdu záleží a porozumí mu, i když se ten klient chová prostě blbě. A pořád musí vidět naději.

Kdyby se v tom průvodce „plácal“ sám, neměl by to také vůbec jednoduché a možná by svou snahu i vzdal. Jak si navzájem pomáháte?

Celé to musí být opečováváno interní i externí supervizí, poradami, konzultacemi. Když se v tom pracovník začíná topit a říkat, že to nejde, kolegové mu musí pomoci a říci: pojďme se o tom pobavit. Vezmou všechna fakta, rozebíráme to a někdo řekne: tady vidím malou naději. Pak se objeví nějaký maličký nápad, jak se zachovat, a jedeme dál. Po týdnu situaci vyhodnotíme a říkáme: dělali jsme tohle, přineslo to efekt, nepřineslo, a ono většinou jo! Uděláte třeba osm pokusů a zabere právě ten poslední. Dojde na jemnější práci, pracujeme s hlubokou minulostí, někdy děti motivujeme k opravdové terapii, protože se objeví věci, které nejdou řešit jen běžným poradenstvím. Jakmile ale klient začne fungovat podle pravidel, dá se říct, že je vyhráno.

 

Michaela Wicky nám vyprávěla i dva příběhy klientů DOM. My jsme si je nazvali Pavel - příběh s otevřeným koncem a Karel - příběh s dobrým koncem.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • adaptovat se na měnící se životní a pracovní podmínky a podle svých schopností a možností je pozitivně ovlivňovat, být připraveni řešit své sociální i ekonomické záležitosti, být finančně gramotní;
  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • dodržovat zákony, respektovat práva a osobnost druhých lidí (popř. jejich kulturní specifika), vystupovat proti nesnášenlivosti, xenofobii a diskriminaci;