Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Výchova jako dobrodružství
Odborný článek

Výchova jako dobrodružství

16. 2. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Anotace

Následující článek je jedním z těch příspěvků, které poskytují metodické i konkrétní programové typy pro podporu celkového rozvoje osobnosti dítěte. Často se v odborné literatuře tento proces označuje jako "Osobnostní a sociální výchova". Východiskem jsou zejména teoretické práce, které k tomu vypracoval zejména tým kolem Doc. PhDr. Josefa Valenty, CSc (projekt "Dokážu to?"), dále pak práce na novém výchovném programu Junáka, svazu skautů a skautek ČR, v jehož rámci teď vzniká řada metodických publikací.

Výchova jako dobrodružství (1)

 

Příběhy a jejich pedagogický význam

      Záměrně začínáme tento seriál něčím, co většina čtenářů jistě docela důvěrně zná: bez dobrých příběhů nelze dobře vychovávat. Tohle přece ví každý, kdo to s výchovou bere vážně. V několika následujících pokračováních se na tohle samozřejmé poznání podíváme pečlivěji, abychom z něj vytěžili opravdu pokud možno všechno, co se dá. Budeme při tom využívat toho, co autoři k tématu uložili do publikace Příběhy našeho světa (celou publikaci si můžete stáhnout zde), která je jednou z metodických příruček nového skautského programu.  Jako motivační úvod vám nabízíme tohle svědectví:

     V osmé třídě jsem se i přes svou neschopnost cokoli si doslova zapamatovat přihlásil na dějepisnou olympiádu. Věřil jsem si, protože jsem rád četl literaturu faktu. Nejvíc mě zajímaly příběhy lidí vystavených mezním situacím a tématem tenkrát byla druhá světová válka – o té jsem toho četl opravdu hodně. I dostavil jsem se na okresní kolo s nadšením – a po jeho skončení se schlíple vytratil. Hrozně mě tenkrát štvalo, že vyhráli milovníci letopočtů, kteří měli dobré plošné znalosti o tom, který den se stala jaká bitva a kdo byl na kterém jednání, ale kromě pár vět  z učebnic o těch událostech a jejich hybatelích nedokázali říct nic zajímavého a užitečného. Dospěl jsem k názoru, že to, co mě baví, asi není ten správný dějepis, a vrátil se ke svým knížkám.
     Co je to správný dějepis, nevím dodnes (asi mě to příliš nezajímá), ale co vím určitě, je, že mě ty příběhy naučily něco jiného než učebnice. To, co jsem se dozvěděl a co jsem si s těch knih odnesl, vlastně nemá moc společného s mrtvou historií, která se stala (kdysi) dávno, ale se mnou a s mým poučením z toho, jak skuteční lidé ve skutečných
situacích jednali a řešili své problémy.Příběhy Thora Heyerdahla, Ferdinanda Zeppelina a dalších mě naučily, že i na první pohled beznadějná cesta za velkým snem může skončit úspěchem.
     Kniha o Jizerských horách mi přes příběhy dávných i nedávných obyvatel našeho kraje pomohla najít vztah k místu, kde jsem doma, a přivedla mě jako gymnazistu ke vstupu do spolku starajícího se o drobné památky. Příběh dvou japonských námořníků, kteří sloužili u jednotky sebevražedných torpéd, mě vedl k úvahám o hodnotě a smyslu lidského života.
     A především mě všechny ty pestré lidské osudy naučily okolo sebe v historii i současnosti příběhy vidět a hledat a taky umění podívat se na svět očima někoho jiného.

Metodika aneb jak na to

     A teď už místo dlouhých řečí půjdeme rovnou k věci :-)

Příběhy můžeme využít

  • k pochopení souvislostí či poučení,
  • k vytváření sounáležitosti a pocitu zakořenění,
  • k utváření hodnot
  • k rozvíjení empatie (schopnosti vcítění se).

Vyprávění nebo čtení příběhů

     Nejjednodušším způsobem, jak s příběhy pracovat, je tradiční přístup – čtení nebo vyprávění. Příběhy je možné využít těmito způsoby:

  • Jako motivaci k diskusi či jiné aktivitě. (Pak můžeš využít nejrůznější předměty jako zpřítomnělou součást vyprávění.)
  • Jako pohádku na dobrou noc – jedná-li se o nepříliš dlouhý, žertovně laděný text. Může dokreslovat ostatní zkušenosti toho dne.
  • Jako prožitkovou, emocionální aktivitu, kde poselství je natolik silné, že už není třeba na něj bezprostředně navázat.

Jak vyprávět příběh?

     Úspěch příběhu většinou záleží na atmosféře, jakou se nám podaří vyvolat. Atmosféře některých příběhů svědčí trochu tajemné prostředí, přítmí, světlo svíček. Posluchači by se měli cítit příjemně a mělo by jim být umožněno, aby se do příběhu přenesli – k tomu slouží šero maskující realitu prostředí. Posluchači by neměli být unaveni, protože jinak usnou.

     Tady je "návod k použití" vhodný nejen pro začátečníky:

  • Vyber dobrý příběh – takový, který se ti líbí.
  • Nech si čas na přípravu – přečti si pro sebe příběh několikrát a soustřeď se na hlavní momenty.
  • Zorientuj se ve struktuře – udělej si poznámky.
  • Raději vyprávěj, než čti – pokus se naučit začátek a konec nazpaměť, potom dialogy a nakonec vyzkoušej nazpaměť celý příběh.
  • Nejdřív vyzkoušej nanečisto – před kamarádem, který ti dá zpětnou vazbu.
  • Příběhy s dialogy se osvědčilo zdramatizovat – přímo hrát nebo alespoň ztvárnit jako rozhlasovou hru s různými postavami a vypravěčem.

Příběhem k souvislostem a poučení

     Příběh často používáme jako formu a prostředek k naplnění jiných výchovných cílů. Jednu a tutéž událost můžeme vyprávět hned několika způsoby: životní příběh Václava Brožíka, skvělého malíře, můžeme vylíčit jako obraz společnosti 19. století (cíl: získat informace o životě před 150 lety), příběh člověka, který se z nuly vypracoval mezi naši malířskou špičku (cíl: motivovat k cestě za svými sny) nebo jako historku o klukovi, který dovedl padělat drobné peníze tak, že to nikdo nepoznal (cíl: pochopení, že každá dovednost se dá využít dobře i špatně).

Konkrétní programové návody:

  1. Štafetový příběh – jeden začne vyprávět nějaký vymyšlený příběh a za chvíli (nejlépe v nějakém trochu dramatickém místě) předá hozením míčku slovo dalšímu. Ten ho opět po chvíli pošle dál.
  2. Příběh na přání – tak jako legendární Kinoautomat vypravěč před rozhodnutím hrdiny přeruší vyprávění a zeptá se posluchačů, jak má příběh pokračovat. Pak pokračuje podle jimi preferované volby.
  3. Příběh s chybami – vůdce nebo rádce vypráví příběh, ve kterém jsou schválně logické chyby (některé řečené věci si odporují, objevují se věci, které v době, co se odehrál, ještě neexistovaly, postavy se chovají rozporně…). Vždy, když se objeví chyba, dostane bod ten, kdo na ni upozorní první.

(pokračování příště)

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • uznávat tradice a hodnoty svého národa, chápat jeho minulost i současnost v evropském a světovém kontextu;
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k učení
  • s porozuměním poslouchat mluvené projevy (např. výklad, přednášku, proslov aj.), pořizovat si poznámky;