Záměrně začínáme tento seriál něčím, co většina čtenářů jistě docela důvěrně zná: bez dobrých příběhů nelze dobře vychovávat. Tohle přece ví každý, kdo to s výchovou bere vážně. V několika následujících pokračováních se na tohle samozřejmé poznání podíváme pečlivěji, abychom z něj vytěžili opravdu pokud možno všechno, co se dá. Budeme při tom využívat toho, co autoři k tématu uložili do publikace Příběhy našeho světa (celou publikaci si můžete stáhnout zde), která je jednou z metodických příruček nového skautského programu. Jako motivační úvod vám nabízíme tohle svědectví:
V osmé třídě jsem se i přes svou neschopnost cokoli si doslova zapamatovat přihlásil na dějepisnou olympiádu. Věřil jsem si, protože jsem rád četl literaturu faktu. Nejvíc mě zajímaly příběhy lidí vystavených mezním situacím a tématem tenkrát byla druhá světová válka – o té jsem toho četl opravdu hodně. I dostavil jsem se na okresní kolo s nadšením – a po jeho skončení se schlíple vytratil. Hrozně mě tenkrát štvalo, že vyhráli milovníci letopočtů, kteří měli dobré plošné znalosti o tom, který den se stala jaká bitva a kdo byl na kterém jednání, ale kromě pár vět z učebnic o těch událostech a jejich hybatelích nedokázali říct nic zajímavého a užitečného. Dospěl jsem k názoru, že to, co mě baví, asi není ten správný dějepis, a vrátil se ke svým knížkám.
Co je to správný dějepis, nevím dodnes (asi mě to příliš nezajímá), ale co vím určitě, je, že mě ty příběhy naučily něco jiného než učebnice. To, co jsem se dozvěděl a co jsem si s těch knih odnesl, vlastně nemá moc společného s mrtvou historií, která se stala (kdysi) dávno, ale se mnou a s mým poučením z toho, jak skuteční lidé ve skutečných situacích jednali a řešili své problémy.Příběhy Thora Heyerdahla, Ferdinanda Zeppelina a dalších mě naučily, že i na první pohled beznadějná cesta za velkým snem může skončit úspěchem.
Kniha o Jizerských horách mi přes příběhy dávných i nedávných obyvatel našeho kraje pomohla najít vztah k místu, kde jsem doma, a přivedla mě jako gymnazistu ke vstupu do spolku starajícího se o drobné památky. Příběh dvou japonských námořníků, kteří sloužili u jednotky sebevražedných torpéd, mě vedl k úvahám o hodnotě a smyslu lidského života.
A především mě všechny ty pestré lidské osudy naučily okolo sebe v historii i současnosti příběhy vidět a hledat a taky umění podívat se na svět očima někoho jiného.
A teď už místo dlouhých řečí půjdeme rovnou k věci :-)
Nejjednodušším způsobem, jak s příběhy pracovat, je tradiční přístup – čtení nebo vyprávění. Příběhy je možné využít těmito způsoby:
Úspěch příběhu většinou záleží na atmosféře, jakou se nám podaří vyvolat. Atmosféře některých příběhů svědčí trochu tajemné prostředí, přítmí, světlo svíček. Posluchači by se měli cítit příjemně a mělo by jim být umožněno, aby se do příběhu přenesli – k tomu slouží šero maskující realitu prostředí. Posluchači by neměli být unaveni, protože jinak usnou.
Tady je "návod k použití" vhodný nejen pro začátečníky:
Příběh často používáme jako formu a prostředek k naplnění jiných výchovných cílů. Jednu a tutéž událost můžeme vyprávět hned několika způsoby: životní příběh Václava Brožíka, skvělého malíře, můžeme vylíčit jako obraz společnosti 19. století (cíl: získat informace o životě před 150 lety), příběh člověka, který se z nuly vypracoval mezi naši malířskou špičku (cíl: motivovat k cestě za svými sny) nebo jako historku o klukovi, který dovedl padělat drobné peníze tak, že to nikdo nepoznal (cíl: pochopení, že každá dovednost se dá využít dobře i špatně).
Konkrétní programové návody:
(pokračování příště)
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.