Odborný článek

Skautka

3. 4. 2011 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
NIDM

Anotace

Hanka - studentka pedagogické fakulty, dívka, jejímž největším koníčkem, kterému věnuje většinu volného času, je práce pro skautský oddíl a středisko v Lošticích.

Když potkáte Hanku, těžko jí budete hádat 23 let - tahle štíhlá copatá studentka Pedagogické fakulty UHK vypadá spíš na žákyni deváté třídy. Necítí potřebu chodit „zmalovaná“, zato se ale nebojí vyvážet hnůj a hřebelcovat koně, běhat po lese se svým psem, zkrátka holka do nepohody. Na druhou stranu ji můžete zastihnout při vedení komorního pěveckého sboru, skvěle doprovází na klavír dětský pěvecký sbor, a když má náladu, přidává k tomu ještě hru na violoncello. Jejím největším koníčkem je však práce pro skautský oddíl a středisko v Lošticích – tomu věnuje většinu svého volného času.


Jak jsem se stala skautkou? Můj začátek nebyl nijak vznešený: já jsem chodila od první třídy do světlušek hlavně kvůli kamarádkám. Chodili všichni (někdo vydržel, někdo ne), tak jsem chodila taky. Nasměrovali mě tam sice rodiče a oba starší bráchové, ale hlavní důvod byl, že skautem v té době prošlo takřka každé dítě od nás ze školy. Byla to hotová mánie.

Určitým traumatem pro mě byly tábory. Přes den bylo všechno v pořádku, program se mi líbil, měla jsem se tam dobře, ale jakmile jsem šla večer spát, tak to přišlo: stýskalo se mi, padla na mě úzkost a brečela jsem. Tenkrát jsem ani netušila, že by mi vedoucí, které o mém problému věděly, mohly nějak pomoct. Byla jsem s tím sama, jen se svou spolubydlící. Vlastně jsme každý večer brečely spolu.

Nebyl to ale ten důvod, pro který jsem zhruba v šesté třídě do skautu přestala chodit. Měla jsem hodně aktivit – koně, pěvecké sbory, hudebku, a ten skaut v té době nebyl to, co by mě nějak naplňovalo. Jednak všechno převálcovali koně, jednak, a to bude to hlavní, se ve skautu vytratila kamarádská atmosféra, která tam byla dřív. Já ani nevím, jak a proč se to stalo, ale začaly se tam tvořit skupinky a já jsem do žádné z nich nějak nezapadla. Takže jsem oddíl opustila a vypadalo to, že můj skautský život jednou provždy skončil.

O pár let později, to už jsem byla na střední škole, začali odcházet staří vedoucí a nebylo dost mladých lidí, kteří by po nich středisko převzali. O pomoc mě v té době požádal kamarád, kterému ta situace vadila a chtěl ji napravit. Protože mě práce s dětmi baví, šla jsem do toho a zřejmě jsem si tím začala kompenzovat to, co jsem v oddíle sama jako dítě neprožila: že jsem ve skautském oddíle byla jen rok a neprošla celou skautskou výchovou. Chtěla jsem život v oddíle dětem udělat co nejlepší, aby se jim třeba nestalo to, co mně. Přála jsem si, aby měly spoustu krásných zážitků, aby ve skautu vydržely, aby věděly, proč jsou v oddíle a aby se tam cítily dobře.

Na vlastní kůži jsem začala poznávat, jak je práce pro skautský oddíl a středisko náročná. Nad přípravami na schůzky a akce trávím spoustu času, ale kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám. Hlavně bych to nikdy nemohla zvládnout sama. Mám kolem sebe lidi, střediskovou radu, rovery, částečně i rádce družin, kteří pomáhají. Člověk sám tady nezmůže nic, tu práci vykonává kolektiv lidí, který na sobě pracuje, vzdělává se a snaží se být co nejlépe sehraným týmem.
Moje vlastní činnost spočívá jednak v organizování lidi, kteří jsou ještě mladší než já a podílejí se na chodu oddílu a střediska, jednak v přípravě programu, schůzek, vymýšlení námětů a rámců. To vše se musí odvíjet od výchovného systému, od stezky, výborného pomocníka pro vedoucího i dítě, která zahrnuje ty oblasti, jež chce skauting u dětí rozvíjet - například vztah k přírodě, k druhým lidem.

Jak vypadá běžný celoroční život oddílu? Základem jsou družinové schůzky, ty jsou u nás dvakrát týdně. Na rádce družin je třeba dohlížet a pomoci jim - v současné době jsou to sedmáci a osmáci. Oddílové schůzky máme jedenkrát za čtrnáct dní. To jsou pro mne celá sobotní dopoledne plus příprava. Po oddílových schůzkách bývají oddílové rady, kdy rádci říkají, jak probíhají družinovky, jak to v družinách a oddíle funguje nebo nefunguje. Většinou jedenkrát měsíčně pořádáme jednodenní nebo dvoudenní výpravy. Výprava je vlastně taková mnohonásobně vetší oddílovka, takže i příprava je několikanásobně náročnější. Na výpravě je prostor i pro jiné činnosti a aktivity než na běžné schůzce. Oddílovku můžu, je-li to nutné, nachystat sama, ale na velké akci se musí podílet co nejvíce lidí, z nichž každý má nějaký úkol. A o to právě: naučit ty mladší zapojovat se do chodu oddílu a střediska, pomáhat, podílet se, nepodsunovat jim všechno až pod nos, dávat, ne jenom brát.

Sama někdy dost pochybuji, jestli jsem oprávněna svým svěřencům předávat nějaká moudra, připadám si na to ještě hodně mladá a nezkušená, ale přesto se snažím probudit v nich něco hlubšího. Nejen aby smysluplně trávili svůj volný čas a aby věděli, že se na nás můžou kdykoliv obrátit, ale také aby se dokázali řídit skautskou myšlenkou. A co je posláním skautingu? Pěstovat v našich členech to dobré pro celý život, aby z nich byli lidé lepší, vnímavější, opravdoví občané. Aby měli pocit zodpovědnosti, aby uměli komunikovat s ostatními, aby dokázali říct svůj názor, aby měli pozitivní vztah k přírodě, k lidem, aby nebyli lhostejní. A nad tím vším by měla být vyšší idea dobra a lásky. My se snažíme, jak to jen jde, jim tohle předávat a třeba si v dospělosti něco z toho ponesou s sebou.

Vyvrcholením činnosti je tábor, který se vlastně začíná připravovat od chvíle, kdy se přijede z toho právě ukončeného. Na pořadu dne jsou většinou technické záležitosti, zajišťování tábořiště (nikdy jsem netušila, že budu nucena nakupovat pozemek a projít anabází smluv, žádostí, jednání na katastru..), vybavení – to už v září, ale program samotný začínáme sestavovat někdy v únoru. Příprava tábora není jen program, je to technické zázemí, organizace, kdy a kde to bude, doprava dětí, přeprava materiálu, takže je potřeba parta schopných a spolehlivých kamarádů, kteří se na přípravě podílejí. A tábor samotný, to je vlastně 24 hodin denně. Kromě krátkého spánku v noci, kdy je člověk stejně v pohotovosti, se jede nepřetržitě.

Pro práci v oddíle a středisku je třeba se vzdělávat. Zjistila jsem, že to, že člověk chce, nestačí, že potřebuji také znalosti a dovednosti. Junák pořádá nejrůznější kurzy a já mám vůdcovskou zkoušku akreditovanou MŠMT. Té předcházely čekatelský a zdravotnický kurz, rovněž zakončené zkouškou, které jsou nutnou podmínkou, chce-li si člověk udělat vůdcovský kurz. Díky němu můžu být také oficiálně vedoucí letních dětských táborů, které nepořádá Junák. Tady už došlo k částečnému uznání neformálního vzdělávání, které se teď často řeší. A to je dobře, protože ty zkoušky jsou opravdu náročné. No a letos se chystám prohloubit si vzdělání na Jesenické lesní škole.

Při své činnosti se musím často vyrovnávat s vlastním pocitem, že bych svou práci pro skaut mohla dělat ještě lépe, že tomu vlivem různých okolností někdy nevěnuji tolik času, kolik bych chtěla a potřebovala.Taky se dost těžce vyrovnávám s tím, že je málo dětí, které by do skautu chtěly chodit. To všechno mě ale zároveň žene dopředu.

Jak to vidím do budoucna? Určitě bych ještě nějakou dobu chtěla vést oddíl a přitom vychovávat své nástupce. Na místě vedoucího oddílu člověk nemůže trůnit do důchodu, prostor by měli dostat zase další, tak jako byl ten prostor dán mně. Já se později hodlám skautskému životu věnovat jinak, ale to je ještě daleko. Sama cítím, že bych teď k vedení oddílu klidně mohla mít více zkušeností. Nejen pro samotné vedení oddílu, ale právě i pro to předávání mladším. Jinak obecně vidím problém v tom, že vedoucí obyčejně odcházejí, když dokončí studia. Zaměstnaný člověk „od rodiny“ si většinou nemůže dovolit vzít tři týdny dovolené na tábor.

Na závěr pokládám za důležité říct, kdo mě na mé současné skautské cestě nejvíc ovlivnil. Byli to moji rodiče, především způsobem myšlení a jednání. Moje maminka, která dlouho učila na základní škole a přitom se také věnovala řadě dobrovolných aktivit: často jsme spolu na téma výchova dětí mluvily, společně přemýšlely, navzájem se ptaly. Kdyby moje maminka seděla doma zavřená a nedělala něco pro druhé, je jasné, že bych dnes na tom asi byla jinak nebo bych se k podobné činnosti dostávala obtížnější a klikatější cestou. Dítě půjde s velkou pravděpodobností ve šlépějích svých rodičů. Když to shrnu, tatínek mě ovlivnil svou pracovitostí, po něm jsem docela zručná a to se mi pro skauting hodí, a maminka mi je příkladem svou prací pro druhé.

Zdroj: NIDM

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
NIDM

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • jednat odpovědně, samostatně a iniciativně nejen ve vlastním zájmu, ale i ve veřejném zájmu;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • opírat své mravní rozhodování o živé, dialogické svědomí
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k řešení problémů
  • spolupracovat při řešení problémů s jinými lidmi (týmové řešení).