Domů > Odborné články > Jazykové vzdělávání > Je italština opravdu jednoduchá?
Odborný článek

Je italština opravdu jednoduchá?

24. 3. 2015 Jazykové vzdělávání
Autor
kolektiv Lingea s.r.o.

Anotace

Petrarkův jazyk se nám zdá jednoduchý. Snad za to může italská výslovnost, která Čechům, v porovnání s angličtinou a francouzštinou, nečiní větší potíže. Je italština skutečně tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá?

Petrarkův jazyk se zdá Čechům jednoduchý. Snad za to může italská výslovnost, která Čechům, v porovnání s angličtinou a francouzštinou, nečiní větší potíže. Je italština skutečně tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá? Vezměme si za příklad takové předložky – italština nemá pády, a tak předložky používá mnohem častěji než čeština, již v tom se skrývá jistá potíž.

Vezměme si takovou dvojici předložek a a in, které vedle mnoha dalších významů vyjadřují pohyb někam nebo přebývání na určitém místě. Tak abychom se neztratili: a ve smyslu „kde“ znamená, že jsme obecně v nějakém prostoru určeném k odpočinku, přespání, práci, výuce apod.: a casa, a scuola = doma, ve škole (obecně). Předložkou in zdůrazníme, že se nacházíme v uzavřeném prostoru: in casa, in scuola = doma, ve škole (v budově). A to platí i pro pohyb, takže: Vado in municipio. = Jdu na radnici. (do budovy). V běžném hovoru však převažuje použití předložky a, jelikož zdůraznění uzavřeného prostoru je významově méně zásadní než fakt, že prostě jdeme do parku či do muzea: a Venezia, in Italia, a Capri, in Sardegna, in Campania = v Benátkách/do Benátek, v Itálii/do Itálie, na Capri, na Sardínii, v Kampánii/do Kampánie.

A co je toto za zmatek? Proč je jednou a a jindy in? Inu pravidlo zní, že ve městě/do města, na malém ostrově/na malý ostrov překládáme pomocí a, zatímco přeložka in se používá v případě zemí, regionů ženského rodu a velkých ostrovů (s tím, že Kuba je sice velký ostrov, ale řekneme a Cuba, nikoli *in Cuba). A je docela jedno, zda tam již pobýváme, nebo teprve jedeme.

Nedivte se, pokud uvidíte nebo uslyšíte ad Udine – jedná se stále o předložku a. Stojí-li před samohláskou, musíme ji kvůli výslovnosti prodloužit právě do tvaru ad.

A abychom to zkomplikovali ještě víc, doplníme, že u obecných slov „město“, „země“, „region“ užijeme vždy předložku in: Vado in città. / Sono in città. = J(e)du do města. / Jsem ve městě.

Je rozdíl mezi al bar a nel bar? Samozřejmě – v prvním případě jdeme do baru, ve druhém v něm již jsme (tvary al a nel jsou tvary stažené předložky se členem, další specialitka, o které radši až někdy jindy). In pizzeria však znamená obojí: v pizzerii i do pizzerie, jelikož u zařízení končících na -ia používáme výhradně předložku in pro „kam“ i „kde“. A totéž platí např. pro banku, kancelář či diskotéku. Do i v bude u těchto slov (na rozdíl od jiných, kde existuje výše zmíněné rozlišení mezi a a in) vždy inin chiesa, in discoteca, in ufficio = do kostela/v kostele, na diskotéku/diskotéce, do kanceláře/v kanceláři (ale al lavoro do práce).

A to jsme zmínili jen jeden z mnoha významů, které tyto dvě předložky v italštině mají. Nu a podobně pestré užití mají i další předložky jako di, da, su, per a mnoho dalších. Tak co myslíte, je italština jednoduchá?

Nemusíte se ale návštěvy Itálie obávat. Turisté se zde vždy nějak domluví, ať už lámanou italštinou, anglicky, německy nebo třeba neverbálně. Na škodu ale není mít v zásobě pár italských slovíček z kapesní konverzace, ať už knižní nebo internetové. Přehled slovíček a frází najdete například na internetovém portálu slovniky.lingea.cz. Portál je k dispozici zdarma.

Italská konverzace
Italská konverzace

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
kolektiv Lingea s.r.o.

Hodnocení od uživatelů

Šimon Daníček
18. 4. 2017, 14:39

Když si vezmeme italštinu, angličtinu a češtinu z pohledu začátečníka, je, myslím, nesporně nejtěžší čeština – už jenom kvůli pádovým koncovkám. Italština a angličtina pády řeší předložkami, takže tam tento problém odpadá.
Z pozice českého studenta ze srovnání první fáze osvojování si angličtiny a italštiny dle mého jako snadnější varianta vychází italština. Jednak se v podstatě čte stejně, jako se píše (jen je třeba znát několik pravidel, např. že gn se čte [ň], gl [lj], z [dz] a pár dalších) a jednak se věty tvoří stejně jako v češtině (dokonce se, stejně jako v češtině, obejdeme bez podmětu). Oznamovací způsob je jednoduchý v angličtině i italštině, kdežto otázku a zápor dělají Italové na rozdíl od Angličanů stejně jako Češi (otázku intonací a zápor předsazením non).
Co se týče fáze následující, soudím, že italština a angličtina jsou na tom stejně. Italové mají např. v češtině neexistující imperfektum, což Angličané „kompenzují“ předpřítomným časem – uvozovky jsou na místě, neboť se každý z těchto časů používá v odlišných situacích. Jevy jako předminulý čas či souslednost časová pak nalezneme u obou těchto jazyků.
No a při srovnání závěrečné fáze obnášející důkladné proniknutí do gramatických systémů obou jazyků se jako snadnější jeví angličtina, neboť italština kromě oznamovacího způsobu, záporu a otázky ještě disponuje konjunktivem, jenž je v angličtině jevem naprosto okrajovým. 
Když tedy ponecháme stranou slovní zásobu – tu se prostě člověk musí nadrtit –, lze říci, že záleží na tom, které fáze chce člověk dosáhnout. 

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Didaktika