Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Učitel a jeho žák – 4. část – učitel Mirek Kovářík
Odborný článek

Učitel a jeho žák – 4. část – učitel Mirek Kovářík

23. 4. 2009 Gymnaziální vzdělávání
Autor
RNDr. Eva Zelendová
Spoluautor
PaedDr. Karel Tomek

Anotace

Čtvrtá část ze série článků, ve kterých sledujeme problematiku nadaných žáků jednak očima pedagogů, kteří se vzděláváním nadaných zabývají, jednak očima žáků, kteří byli svými vyučujícími za nadané označeni.

Pokračujeme v sérii článků, ve kterých bychom se chtěli podívat na problematiku nadaných žáků, a to hned ze dvou pohledů. Jednak očima pedagogů, kteří se vzděláváním nadaných zabývají, jednak očima žáků, kteří byli svými vyučujícími za nadané označeni. Zajímalo nás, v čem vyučující vidí nadání konkrétního žáka a jak s ním pracuje, zda si žák uvědomoval své nadání a zda vnímal možnosti, které mu jsou při studiu nabízeny, zda se žák věnuje i v současné době té oblasti, ve které učitel identifikoval jeho nadání. Naší snahou také bylo pomocí učitelů a jejich žáků sestavit jakousi neformální definici nadaného žáka. Věříme, že vám články přinesou inspiraci, poučení a třeba vás i pobaví. Jestliže víte o učiteli, který pracuje s nadanými žáky a dosahuje zajímavých výsledků, dejte nám vědět. Rádi si přijedeme popovídat!

 Dnes hovoříme s PhDr. Miroslavem Kováříkem, interpretem i editorem české a světové poezie, pedagogem a literárním kritikem, autorem rozhlasového týdeníku mladé poezie Zelené peří.

PhDr. Miroslav Kovářík
1. PhDr. Miroslav Kovářík

 

Chtěli bychom si s Vámi dnes povídat jako s někým, kdo  má zkušenost s mladým literárním talentem. V  internetovém archivu rozhlasového pořadu Zelené peří jsme našli od roku 2005 stovku jmen. Půlka z nich jsou žáci středních škol, maturanti. První otázky, které nás napadly, byly: Jak si mladé autory do pořadu vybíráte? Jak se dopátráte toho, že tito lidé píší? Nebo se hlásí sami?

Je to v podstatě otázka důvěry k našemu rozhlasovému týdeníku. Ten je vysílán na ČR-2 od roku 1993 a po celé jedno desetiletí (1995-2005) měl v Praze, ve Studiu Damúza, a v Brně, v Divadle Husa na provázku i svá klubová měsíční vydání. Postupně jsme se - s rozkvětem internetové literární scény - dostali i do povědomí těch, co se na nejnavštěvovanějších literárních serverech zabydlili. To je zajímavá zkušenost - my jsme se tam o nějakou reklamou nikdy neucházeli, ale v diskusích k jednotlivým básním - a těch je tam požehnaně - se čas od času někdo zmínil o ZP jako o fenoménu, kde se dá slyšet dobrá poezie, a tak to někteří zkusili u nás...

Jinak - Zelené peří je pojem historický. Původně jsem ho založil v ústeckém  rozhlase jako přílohu svého týdeníku Klub (1967-1970), ale z rádia jsem musel na počátku normalizačních let, jako někdejší srpnový hlasatel, odejít. V Praze, v klubu Rubín, jsem potom dělal „živý literární časopis" (v letech 1976 - 1991). Dosáhl kolem dvou set repríz!  Podobný pořad jsem provozoval v Brně (studio Horizont-Lesná: „Slyšet se navzájem") a v Českých Budějovicích (Kulturní středisko Čéčova).  Zeleným peřím prošly za ta léta opravdu stovky autorů. V roce 1993 jsem dostal nabídku rozhlasové stanice Praha, abych pořad obnovil. Uvádíme většinou jednoho autora za týden. To znamená - jen za 16 ročníků, při 40 autorech, je to zase kolem tisícovky uvedených jmen. Pravda, některá se po čase opakují, ale celkem průběžně sledujeme jejich básnický vývoj.

Zelené peří má už důvěryhodnou značku, a proto jsme zváni také na literární soutěže. Těch je strašně moc, ročně tak kolem 50. Třeba Hořovice Václava Hraběte, Ortenova Kutná Hora, Šumperský Havran, soutěže pořádané knihovnami (Strakonice, Čelákovice aj.) nebo školami či nakladatelstvími. V pořadu uvádíme především vítěze všech těchto soutěží, často středoškoláky. Oslovíme je a většinou nám s ochotou odpoví. Někteří nemají ještě dost básní na celý pořad, alespoň jim dáváme perspektivu k uvedení, většinou se to posléze podaří. My požadujeme kolem 25 - 30 textů střední délky pro náš rozhlasový profil při představení autora. Přísun nových autorů tedy problém není.

Může vznikat mediální dojem, že mladá generace se věnuje pouze hip-hopu, případně kouření marihuany. To, že se řada mladých lidí věnuje literární tvorbě nebo poezii, by mělo být slyšet.

Když jsme u hip - hopu, píše se i hip-hopová poezie a koneckonců to, čemu se říká free-style, má i rapovou tvář. I tady vznikají pozoruhodné texty, nedávno jsme jednoho rapera uvedli i s několika jeho písničkami. Vzbudilo to ohlas a texty jsme dokonce několika zájemcům zprostředkovali elektronickou cestou. Ostatně k poezii mladých autorů přikládáme i hudební podkresy. Až žasneme, jak jsme vlastně dlouho čekali na hudbu typu chill-out nebo drum and bass aj.  Má rytmus, který nás inspiruje a je důležité, že poezie nestojí sama o sobě a má i svou generační hudební tvář.

Když vy mladou poezii interpretujete, zdá se Vám to třeba těžší, než před dvaceti lety?

Těžší? Ne, spíše jiné. Každá generace má svou „znakovou řeč" - v oblékání, hudebním menu a pochopitelně i v literárním zázemí. Ti nejmladší už zvládají bez problému zkratkovitou komunikaci, která je pro ně přirozenější, než pro nás. Sem patří pochopitelně sms-ková konverzace se vším všudy, jazyk internetových  chatů, kultura bloggových domén apod.

Komunita mladých autorů je rozmanitá, není jen jeden proud...

Básně se píší na základě jakési vnitřní výzvy. Ta může být různá. Měli jsme v ZP básně autora psychicky labilního nebo celou plejádu těch, kteří se s poezií vyrovnávají s určitým hendikepem. Úžasnou slepou básnířku Pavlu Šuranskou, příkladně. Jsou prostě lidé, kteří píší z potřeby se poezií nějak kultivovat a třeba i léčit. A hlavně poezii píší ti, co jí chtějí něco adresně někomu sdělit - touhu, sympatii, zprávu o svém světě. Tak se většinou začíná...

Je vůbec možné odhadnout, kdo z  autorů je skutečně talentovaný mladý básník? Jaké jsou ty znaky, podle kterých člověk může usuzovat?

Usuzovat můžete z toho, co je nesporná umělecká kvalita. Třeba logika formálního sdělení, metaforická stavba, imaginační řád.... Talent se pozná i tím, že jeho básnický svět má neopakovatelnou osobitost. Jsou autoři, kteří se etablují formálně: třeba někdy tvrdošíjně píší haiku nebo sonety. Ovšem důležitá je vlastní projekce světa. Vidění určitým prizmatem. Jako když se slovy veršů osidluje určitý kontinent. Básník musí obsadit sebe, svůj vesmír, a tam si může svou poezií nastolit své zákony nebo rituály...

Když rozpoznáte talent, pomáháte těm lidem nějak?

Především se je snažíme je přiměřeně uvést. A stavíme je do určité kontextuality... Uvedení je určité nivó, je to už nesporné pasování básníkem. Mladí autoři jsou také leckdy sebevědomí, někteří těžce snášejí kritické výtky, naučili jsme se jednat s nimi s jistým taktem: někdy stačí ocenit třeba jen jeden-dva  dobré texty z dvaceti, ale právě na tom vybudovat určitou perspektivu spolupráce.

Když si řeknete: tohle je zajímavý člověk, tohle je zajímavá literární produkce, ten člověk má talent, sledujete vývoj těchto lidí?

Jsou lidé, se kterými se dostanete do kontaktu, zapamatujete si je a sledujete je.  Třeba Radek Malý. Ten začínal v Olomouci jako středoškolák, poslal nám básničky, pak už jako posluchač UP vydal sbírku, pozvolna nastartoval i překladatelskou dráhu, jeho talent se během pěti, šesti let začal výrazně projevovat...vzestupná básnická síla se tam nastřádala, prostě bylo to rozvíjení talentu se vším všudy. Takových autorů není mnoho. Věková hranice Zeleného peří je 30 let. Je řada básníků, kteří i když už tuto hranici překročili, nás občas na nějaký svůj pořad nebo premiéru nové básnické sbírky pozvou: Svatava Antošová, Lubor Kasal, Jiří Staněk a další, a to jsou dnes už padesátníci.

Co by měla nebo mohla dělat současná škola pro to, aby povzbuzovala literární talent?

Určitě je mnohé na kantorech. Je výborné, když učitel poezii cítí. To byl můj případ. Nebýt pana profesora Pražáka, kterého jsme měli na michelském gymnáziu, tak by to bylo se mnou také třeba jinak. Byl to člověk, který mě naladil. Ano, je to také na kantorech. Ale jde i o to, že mladí mají chuť a potřebu - tedy ti intelektuálně motivovaní a s jitými dispozicemi talentu - stvořit si svůj vlastní svět. Do tohoto světa jim můžeme poezii nějakým způsobem nabídnout. Jde to třeba pomocí příběhů: příběh Jiřího Ortena, příběh generace beatniků, prokletých básníků...

Jak na to, aby to mladé lidi zaujalo? Musíte jim ukázat také svůj svět - proč v něm ten a ten básník je a druhý není. Třeba můj oblíbený Jan Zahradníček: odvaha být neúplatně svůj i v té nejzoufalejší situaci, viz jeho Znamení moci, což je báseň, jejíž příběh a pochopitelně i penzum jejího sdělení, jsou úžasné: psal ji už s vědomím, že může být příčinou jeho budoucí tragické situace, zbavení osobní svobody, žaláře. Což se vyplnilo.  Když studentům říkáte, jak on na své cele sledoval od rána do večera postupující sluneční stín po součkách na podlaze až k oknu a pak zase v odlescích jeho „návrat", že tohle pro něho byl živoucí symbol přítomnosti Boží a zároveň jakási mapa světa v mikroprojekci do jeho duše, nemůže je to neoslovit. Tak cítím přítomnost poezie: má tisíce podob, každý však musí najít tu pro sebe. V některém zůstane, některé mine, jiní si povědomí o ní zasunou kamsi, kde bude čekat na správnou chvíli, a pak se vynoří...

Děkujeme za rozhovor.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Eva Zelendová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Nadaní žáci