Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Mykologická školní exkurze
Odborný článek

Mykologická školní exkurze

29. 8. 2005 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Svatopluk Holec

Anotace

Návod pro učitele, jak organizovat mykologickou exkurzi.

Následující text je návodem jak, kdy a kde organizovat školní mykologickou exkurzi, aby byla pro žáky co možná největším přínosem.

Nejvhodnější dobou pro mykologickou exkurzi je období od května do června a od září do poloviny listopadu. Při vybírání vhodné lokality je třeba mít na paměti, že nejdříve se půda prohřívá v listnatém lese, pak ve smíšeném, později ve smrkovém a nejpozději v borovém. Ideální je smíšený les (jehličnany a listnáče). Netřeba se bát ani parků (velmi vděčné jsou především staré parky), luk a pastvin nebo údolí řeky či potoka.

Vždy je nutné si uvědomit, že mykologická exkurze není závod v orientačním běhu. Na polodenní exkurzi stačí 2 - 3 km, na celodenní maximálně 6 km.

Příprava učitele:

Učitel by vždy měl lokalitu dobře znát buď z předchozích návštěv nebo si ji několik dní před exkurzí sám projít. Při tom uvážit trasu, kterou exkurzi povede. Každou lokalitu je možné procházet různými směry. Je vhodné volit trasu a směr exkurze tak, aby:

  • nevedla proti slunci, ale po slunci nebo se sluncem z boku;
  • nevedala s kopce, ale do svahu.

Vybavení žáků:

  • Košík nebo loubková bednička, případně prodyšná taška - houby totiž musí "dýchat", jinak se zapaří a zkazí;
  • zavírací kapesní nůž;
  • poznámkový sešitek a (píšící) propiska;
  • přiměřená obuv i oblečení (o pláštěnce nemluvě);
  • lupa - není nutné, aby ji měli všichni žáci. V učitelově vybavení by však měla být lupa samozřejmostí. Lupu využijeme při demonstrování okem těžko postižitelných makroskopických znaků (např. charakter ostří lupenů, rozměry rourek, drobné šupinky a bradavky a ojínění na povrchu klobouku či třeni, skutečný tvar ostnů apod.);
  • dláto (kladívko není potřeba, kámen najdeme vždy) na některé "choroše" a resupinátní druhy; případně malá pilka na odřezávání větviček s resupináty.

Úvodem exkurze je vhodné:

  1. stanovit směr prohlídky s tím, že se žáci rozdělí do skupinek, ve kterých budou "pročesávat" lokalitu a to postupně; vždy po zhruba 150 - 200 metrech se určí místo srazu, kde se všichni s nálezy sejdou; učitel volí svou trasu tak, aby na žáky stále viděl;
  2. vysvětlit, jak sbírat různé druhy hub:
    • zásadou je, sebrat vždy celou houbu;
    • houby rostoucí ze země vykroutíme nebo (pokud jsou drobnější) odebereme i s kouskem zeminy; vzniklý otvor ovšem vždy zakryjeme zemí (jinak hrozí nebezpečí vyschnutí mycelia a houbu tak vlastně zahubíme);
    • houby s kloboukem a třeněm, rostoucí na dřevu, odebíráme taktéž celé, případně i s kouskem dřeva;
    • tzv. "choroše" ,pokud odstávají kolmo od substrátu, je lépe odlomit a to vždy tlakem zespoda nahoru (nikoli obráceně!); v některých případech se ale bez dláta neobejdeme;
    • resupinátní (rozlité) plodnice na dřevu odebíráme s celým kouskem větve nebo je z kmene i s kusem dřeva odřízneme pilkou či oddělíme dlátem;

Při každém společném zastavení houby rozdělíme na:

  1. určené k následné konzumaci - ty se hned na místě očistí, zbytky se zahrábnou do země. Právě tak jako plodnice silně napadené červy (než bychom došli domů, byly by stejně celé červavé). Tyto houby se volně naskládají do košíků (a mohou být samozřejmě vzájemně promíchány);
  2. houby určené do druhu, které nebudou konzumovány - nečistí se (leda od vnějších nečistot, ale nikdy se neokrajují apod.) a položí se do jiného košíku obdobně jako v předchozím případě;
  3. houby, které se nepodařilo na místě určit, případně určení je nejisté - se uloží samostatně do papírového sáčku a poznačí se podklad, na kterém (či strom, pod kterým) rostla. Pokud je možné vzít ne jen jednu plodnici, ale víc v různém stadiu vývoje, vezmeme jich víc, případně se pro ně vrátíme. Důvod je prostý: některé druhy - kupř. z rodu pavučinec - nejsou dost dobře jen z jedné plodnice určitelné. V žádném případě neurčené houby neskládáme dohromady, každý druh musí být zabalen a uložen zvlášť! Důvodem je, že i utržené houby aktivně odmršťují spóry a pak bychom na jedné plodnici našli spóry několika druhů, což by mohlo znemožnit určení.

Pokud houbu během exkurze určíme, pak je při každém zastavení žádoucí:

  • uvést její české jméno, údaj o jedlosti;
  • ukázat hlavní rozpoznávací znaky (zejména u jedovatých hub);
  • poukázat na její mykorhitickou vazbu a způsob výživy (parazit, saproparazit, saprofyt);
  • uvést i její místní lidové jméno (s poukazem na to, že tato jména se liší dokonce i od obce k obci), případně uvést také její vědecké (latinské) jméno - s tím, že se je žáci nebudou učit;
  • vycházet z literatury posledních let (např. údaje o jedlosti se mění; ve starších atlasech je jedna z nejčastějších hub - čechratka podvinutá - uváděna jako jedlá, ale časem se ukázalo, že její dlouhodobá konzumace může vést až k úmrtí).

Pokud houbu během exkurze nedokážeme určit, je třeba, aby žáci věděli, že žádný učitel, ba ani žádný profesionální mykolog nedokáže v lese určit každou houbu. Důvodů pro to je celá řada, zejména:

  • mykologie (věda o houbách) nemá dodnes ani sestaven "inventář" všech původních druhů, které se na našem území vyskytují - v tom má zásadní zpoždění za botanikou;
  • každoročně jsou i u nás popisovány nové druhy hub;
  • k určení houby většinou nestačí makroskopické (tj. pouhým okem ev. lupou či jinými smysly zjistitelné) znaky. Platí, že vstupní bránou do mykologie je mikroskop - a ten přirozeně do lesa brát nebudeme;
  • ani mikroskopem profesionální mykolog neurčí každou houbu; říše hub je na to příliš rozsáhlá a on se podrobně zabývá obvykle jen určitou skupinou hub;
  • jen počet tzv. vyšších hub se u nás odhaduje na 4 000 druhů.

Na závěr exkurze doporučuji:

  • těm, kteří si ponesou houby domů ke konzumaci (ale samozřejmě i ostatním) vysvětlit, že houby je nutno brzy zpracovat - pokud možno ještě týž den (případně je do druhého dne uložit na chladné místo). Houby totiž rychle podléhají rozkladu - podobně jako např. ryby;
  • poukázat na výživnou hodnotu hub: houby nejsou ani "maso lesa", ale ani jen pochutina. Jejich výživná hodnota se blíží zhruba luštěninám: kromě toho obsahují i jiné, pro člověka potřebné látky. Buněčná stěna hub je ovšem budována z látky podobné chitinu (z toho jsou např. krovky brouků), tudíž nestravitelná, ale blahodárně působící na peristaltiku střev. Houby také patří k redukčně - dietním pokrmům;
  • závazně se dohodnout, co s houbami, které se nepodařilo určit nebo které byly určeny a předpokládá se, že budou vystaveny.

Vždy je vhodné upozorňovat na zakořeněné, dávno sice vyvrácené, ale přesto se úporně udržující pověry o jedlosti a jedovatosti hub:

Není pravdou, že:

  • Jedlá houba za syrova nepálí, jedovatá pálí. To platí do jisté míry jen a jen u holubinek a ryzců. Muchomůrka zelená - jak tvrdí ti, kdo se jí otrávili - je prý velice chutná!
  • Houba ožraná slimáky nebo napadená červy je jedlá. Muchomůrku zelenou bez jakýchkoliv komplikací žere např. divoký králík; i jedovaté houby mají "své červy".
  • Houba, která poškozením nebo na řezu mění barvu, je jedovatá, pokud barvu nemění, je jedlá. Muchomůrka zelená barvu nemění. Hřib kovář okamžitě zmodrá, a přesto je po tepelné úpravě jedlý.
  • Přijde-li houba do kontaktu se stříbrnou lžičkou a lžička zčerná, pak je houba jedovatá; posolíme-li houbu a ta zežloutne, pak je jedovatá - to už jsou skutečně fantastické, ale stále živé představy.
  • V zimě nenajdete žádnou jedovatou houbu. To platí jen velmi omezeně - někdy zimní období vůbec nevypadá jako zima a pak může růst skutečně leccos.

Literatura a použité zdroje

[1] – PŘÍHODA, A.; URBAN, L. et al. Kapesní atlas hub I.. Praha, 1986.
[2] – PILÁT, A.; UŠÁK, O. Atlas Hub. Praha, 1968.
[3] – SVRČEK, M.; VANČURA, B. Houby. Praha : Atria, 1987.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Svatopluk Holec

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Gymnázium
  • Kompetence k učení
  • kriticky přistupuje ke zdrojům informací, informace tvořivě zpracovává a využívá při svém studiu a praxi

Průřezová témata:

  • Gymnaziální vzdělávání
  • Environmentální výchova
  • Problematika vztahů organismů a prostředí

Organizace řízení učební činnosti:

Individuální, Skupinová

Organizace prostorová:

Exkurze

Nutné pomůcky:

uvedeny v textu