Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Jak hodnotit informace: kdo je autoritou...

Jak hodnotit informace: kdo je autoritou a jak s ní pracovat

Teoretický příspěvek
odborný příspěvek
Existence autorit je nesporně velkým sociologickým tématem. Nás bude ale zajímat především to, jakým způsobem mohou autority vstupovat do práce s informacemi. Zaměříme se na to, jakým způsobem je vůbec informační autorita konstruována a proč se může u různých uživatelů významně lišit.

O hodnocení informací, jako o podstatné dovednosti člověka, který chce žít v informační společnosti, jsme psali již v několika předchozích příspěvcích. Nyní bychom se rádi zaměřili na specifickou podobu hodnocení, totiž na její vztah k autoritě, což je téma zajímavé nejen z hlediska informační gramotnosti, ale také sociologie.

Zygmunt Bauman tvrdil, že existence autority je typická pro období tak zvané tuhé modernity, tedy pro čas, kdy většinu hospodářství tvořil průmysl. Autorita je pro něj někdo, kdo vykonává určitý úřad nebo má společenské postavení, které ho formálně opravňuje k tomu, autoritou být. František Josef by pravděpodobně jako horník nebo lesník žádnou velkou autoritu neměl, ale jako císař se jí nesporně těšil. Podobné je to třeba i s prezidentem nebo místním biskupem. Všechny tyto pozice mají společné to, že tvoří autoritu nikoliv na základě její osobní kvality a integrity, ale primárně na základě úřadu nebo určité formální struktury (jistě mohou být tak špatnými lidmi, že i onu formální autoritu ztratí).

V opozici k nim vznikají v tekuté modernitě celebrity, které jsou typické pravým opakem – nemají žádnou formální kotvu ve společnosti, žádný úřad či hodnost, ale jsou druhými uchovávány v jisté vážnosti nebo alespoň zájmu proto, jaký za nimi stojí příběh – Jaromír Jágr je a byl dobrým hokejistou, Zdeněk Svěrák píše hezké scénáře či písníčky a Pablo Picasso uměl skvěle malovat. Celebrita je tedy utvářena příběhem, který za ní stojí (a svými schopnostmi), nikoliv funkcí, ve které se nachází.

Mohlo by se zdát, že mezi tímto dvojím chápáním autority existuje jisté pnutí, protože společenskou prestiž odvozují z odlišných pozic. Ve skutečnosti mezi nimi žádný ostrý přechod být nemusí – Václav Klaus je již bývalým prezidentem, nemá žádnou faktickou moc, ale svůj vliv si uchovává; podobně Tomáš Halík kombinuje svoji pozici veřejného intelektuála s formální autoritou kněze. Jakkoli se oba nemají příliš v oblibě, bude pro ně společné to, že svoji autoritu vyvozují z obou baumanovských pramenů veřejného vlivu.

Pokud takto ale přemýšlíme o autoritách, mohli bychom nabít dojmu, že autorita je buď něco špatného, co je třeba odvrhnout, abychom se mohli dostat do prostředí určité svobody (tedy že jde o koncept autority jako uzurpování moci nad druhými), nebo že autorita má určitý globální charakter. Někdo je a někdo není autorita, podle toho bychom mu měli nebo neměli naslouchat. Ani to ale není ideální přístup, alespoň pokud jde o informační gramotnost.

ACRL rámec informační gramotnosti proto hovoří o skutečnosti, že autorita je konstruovaná (tedy neexistuje sama o sobě) a že má smysl o ní hovořit jen v určitém kontextu. Doslova uvádí: „Informační zdroje odrážejí odbornost a důvěryhodnost jejich tvůrců a jsou hodnoceny na základě informační potřeby a kontextu, ve kterém budou informace použity. Autorita je konstruována tak, že různé komunity mohou rozpoznat různé typy autorit. Je kontextuální v tom, že potřeba informací může určit požadavky, které na určitou autoritu klademe.“ Toto pojetí autority není snadné, ale vnímáme jako zásadní s ním v kontextu rozvoje aktivního občanství a demokratické společnosti u studentů aktivně pracovat.

Klasickým příkladem je, pokud v reklamě hraje herec v bílém plášti, který říká něco o hygieně nebo zdravé výživě. Lékaři se totiž těší obecně vysoké míře autority, která je konstituována více formálně (jsou lékaři) než situačně (skrze citační ohlasy nebo třeba konkrétní výsledky, ty totiž nejsou tak snadno vidět). Pokud tedy něco doporučuje herec v plášti, bude to podle většiny příjemců více pravdivé, než kdyby totéž říkal člověk v obleku.

Na tomto místě bychom ještě rádi zdůraznili, že když budeme psát o autoritě, nemáme na mysli nic apriori negativního. Ve skutečnosti totiž potřebujeme kompetenci k jejich rozpoznání kdykoliv, kdy se potřebujeme dostat k určité informaci nebo zorientovat v konkrétním problému. Například pokud budu potřebovat vědět, kdy se narodil Jan Sokol, může být onou autoritou Wikipedie, ale také samotný filozof (pokud by byl živ) nebo jeho rodný list či záznam o narození v matrice. Najít vhodné autoritativní zdroje je pro vlastní práci zcela zásadní.

Avšak současně platí, že pokud se člověk přikloní k chybně pojaté konstrukci autority, může se dostat do problémů, asi jako divák reklamy, který si nechá od herce v bílém plášti poradit, že na své toaletě jistě potřebuje čisticí prostředek od firmy XY a ne jiný.

O tom, že je téma autority klíčové v oblasti informační gramotnosti, není třeba v době influencerů, youtuberů a dalších osobností, majících podstatný vliv na informační horizont studentů, pochybovat. Tím ale nechceme ani v nejmenším naznačit, že jde o vliv špatný nebo negativní. Jen zdůrazňujeme, že je třeba téma autority a informačních zdrojů skutečně systematicky diskutovat a analyzovat.

Autorita záleží na kontextu

První krok, který musíme učinit, je tedy uvědomění si, že autorita není globální, celý obzor lidského jednání zasahující záležitost. Například Stephen Hawking byl nesporně autoritou v oblasti černých děr a kvantové fyziky. Pokud by člověk připravoval článek o tom, proč černá díra postupně nespolyká celý vesmír, pak nesporně Hawkingovy názory a argumenty musí brát v potaz. Ale současně platí, že pokud se bude vyjadřovat například o existenci Boží, jde o názor bez kotvení ve vlastní odborné doméně, tedy o postoj odborníka ze zcela jiné oblasti. To neznamená, že špatný nebo nekvalitní, ale těžko přijatelný jako autoritativní.

Podobně když Petr Piťha bude hovořit o problémech lingvistiky, je možné ho vnímat jako autoritu, se kterou sice nemusíme vždy souhlasit, ale jeho názory budou pro analýzu konkrétních problémů v této oblasti relevantní. Když ale hovoří o právních dokumentech, činí tak jako laik a to také rámuje zásadní důvěryhodnost takových tvrzení.

Jinými slovy máme před sebou dva modelové příklady vědců, kteří jsou silní ve své odborné doméně, ve které mohou být vnímáni jako autoritativní osobnosti, jako zdroje důvěryhodných informací, ale současně mají podstatně širší spektrum lidského poznání, ve kterém autoritou nejsou. Musíme zdůraznit, že zde nejde o nějakou kritiku Piťhy nebo Hawkinga, ale o obecnou poznámku související s charakterem společnosti, ve které žijeme. Také to neznamená, že by se například Hawking neměl vyjadřovat k teologickým problémům nebo třeba umělé inteligenci, nebo že by mu toto právo mělo být upíráno.

Základní pravidlo, které se tedy nabízí, je vždy pečlivě zvažovat oblast, ve které je daná osobnost skutečně respektovanou autoritou a v jaké ne. Tradičně se doporučuje sledovat například akademický profil dané osoby, citovanost, časopisy, do kterých píše, nebo vydavatelství, která publikují jeho knihy. Zde se využívá konceptu sociální konstrukce autority – za autoritu mohu (v prvním přiblížení) považovat toho, kdo je jako autorita vnímán odbornou veřejností v konkrétní oblasti.

Když ACRL rámec hovoří o různých komunitách, má na mysli dvě oblasti – jednak onu odbornou, ale také společenskou. Autorita je často vázána na určitou konkrétní komunitu, která ji vnímá „vážně“. Zde jde typicky o učitele nebo vychovatele, jejichž charakter autority se v mnohém od onoho vědeckého nebo běžného odlišuje. A to především v tom, že lze očekávat, že to se svými studenty myslí dobře (nebudou je tedy záměrně manipulovat) a že mají globálnější charakter (jsou často autoritami i morálními, lidskými, …).

Věda není jednohlasná záležitost – klíčové je, aby studenti dokázali pracovat nikoliv s jednou autoritou jako se vzorem následování, ale s větším množstvím autorů, které budou vzájemně propojovat, kontextualizovat, porovnávat. Autorita by neměla znamenat, že mimo jednoho autora, kterého si student zvolí, ostatní názory nebo pohledy na svět nezazní.

Autorita jako projev subjektivní potřeby

Doposud jsme o autoritě uvažovali jako o něčem objektivně uchopitelném – u černých děr je Stephen Hawking významnou autoritou a někde jinde není. Ve skutečnosti je ale pro práci s autoritou v kontextu informační gramotnosti důležitá také subjektivní složka. Tedy otázka, zda jde o vhodnou autoritu v určité konkrétní informační potřebě. Autoritu totiž nepotřebujeme proto, abychom ji mohli někde veřejně označit nebo „umístit na nástěnku“, ale aby nám poskytla určité informace nutné k řešení určitého problému nebo úkolu, před který jsme postaveni.

Na tomto místě bychom měli říci, co je to autoritativní zdroj – jde o takový zdroj informací (dokument, osobu, data), o který se můžeme v dané situaci opřít a použít ho. Z našich úvah o hodnocení informací přímo plyne, že takový zdroj musí být pochopitelný, přiměřený, aktuální, dostupný atp. Jinými slovy musí být takový, aby bylo možné ho použít a současně aby byl věrohodný.

Proto může být autoritativním zdrojem při přípravě referátu o černých děrách Wikipedie (zrovna v této oblasti není skutečně špatná) či popularizační kniha z edice Kolumbus, ale už ne článek z Physical Review D. Prostě proto, že ho bez znalostí vysokoškolské matematiky a fyziky student může pochopit jen obtížně. Podobně při přípravě na písemku bude autoritativním zdrojem zápisek od učitele, ale pravděpodobně by nikoho nenapadlo ho použít pro tvorbu odborného článku.

Každý text má své očekávané čtenáře a situace, ve kterých může a má být použitý. A tak se může model toho, kdo je pro nás právě onou preferovanou autoritou v určité oblasti, situačně i časově měnit. Pokud budou mít studenti stejné autority v primě a oktávě, jde o vážný edukační problém, protože se sami nemění, nikoliv o problém objektivní existence nebo neexistence autorit.

Je samozřejmé, že čím postupujeme hlouběji do tématu, tím větší nároky na autoritu budeme klást v objektivní rovině (musí být specializovanější a specializovanější odborník), tak i v subjektivní, protože budeme postupně ovládat jazyk, metody vyjadřování, teorie, o které se bude opírat stále náročnější odborná literatura. Také u nás ale platí to stejné co u vědců. Přenositelnost odbornosti mezi obory není samozřejmá, takže to, že jsme někde pokročilými čtenáři náročnějších studií, neznamená, že jinde nemusíme začínat od píky. I tato dovednost identifikace své úrovně v daném kontextu je zásadní.

Autorita jako zdroj k následování

Zatím se mohlo zdát, že práce s autoritou je primárně založená na rovině kritické reflexe, analýzy a studia kontextů, uvnitř kterých může být vybudována. Rádi bychom ale doplnili ještě jeden rozměr autority, který je u informační gramotnosti důležitý, totiž rozměr participace na síti autorit. Jednou z klíčových otázek totiž je, jak vybudovat systém doručování zajímavých a relevantních informací, které budou současně většinově pravdivé. A právě k tomu má smysl pracovat s autoritami. Autorita není jen onen zdroj nebo výrok, ale může to být i člověk, který produkuje informace, které jsou pro nás užitečné. A v takovém případě se ho vyplatí sledovat.

Důvodem přitom není jen práce s konkrétními výstupy, skutečnost, že vidíme, co nového napsal nebo vytvořil. To je jen drobná část celku. Ale především můžeme vidět, koho sleduje on, jaké informace sdílí, jak vlastně metodologicky postupuje při budování svého obrazu světa. Jistě nebudeme celou jeho síť kontaktů kopírovat 1 : 1, ale můžeme se nechat inspirovat.

V tomto ohledu mohou hrát sociální sítě, jako je Twitter, Reserchagate, ale i v poslední době populární Clubhaus, důležitou roli. Opět platí, že přítomnost autority nebo její sledování neznamená trvalou přízeň nebo nekritický obdiv, ale možnost dostat se ke kvalitním informacím, které nám někdo vybere, což není pro počáteční orientaci vůbec k zahození.

Klíčové otázky na závěr

Pokud se zaměříme na to, jaké otázky tedy ohledně autority jako fenoménu v oblasti informační gramotnosti mají a mohou zaznít, jsou to následující:

  • Jaký je kontext? Můj osobní, ale i mých čtenářů. O čem vlastně potřebuji získat informace a komu je chci sdělit?
  • Nezpůsobila aura určité autority, že jsou ostatní odborníci z mého uvažováni vyloučeni? Opírat se o autoritativní autory je výborné, ale je třeba je umět vhodně doplnit. Hledání autorit neznamená hledání názorového nebo informačního monopolu.
  • Jsou autoři, se kterými pracuji v dané oblasti, skutečně autoritami?
  • Jsou věci, které píšeme, skutečně relevantní k tématu, které řešíme? Často může práce s autoritami vést k tomu, že popisujeme něco jiného, než jsme si v počátku předsevzali, že posuneme kontexty a důrazy.
  • Dokážu kriticky pracovat, hodnotit, i informace od uznávaných odborníků? Dokáži k nim být skeptický a polemizovat s nimi? To je jedna z věcí, které se v českém školním prostředí stále nedostatečně pěstují, určité zdravé intelektuální i rétorické sebevědomí.
  • Dokážu pracovat s informacemi a pohledy, které jsou protichůdné? Které jsou v rozporu s mým přesvědčením?

Článek vznikl jako součást řešení projektu Platforma pro transfer znalostí: informační gramotnost pro středoškoláky v otevřeném mash-up virtuálním učebním prostředí (TIGUP) podpořeného TA ČR – kód projektu TL02000040. Web: https://kisk.phil.muni.cz/onlife.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek