Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > I v davu někam patřím

I v davu někam patřím

Teoretický příspěvek
odborný příspěvek
V tomto cyklu článků se podíváme na to, jak psychologie, zejména tedy sociální psychologie, konceptualizuje dav a chování jedinců v davu. Začneme u tradičních, i laicky dobře známých konceptů, které vnímají davy převážně negativně, jako prostor, kde lidé ztrácejí zábrany a dělají i věci, které by si jinak netroufli. Přes kritiku původních koncepcí a novější studie se dostaneme k porozumění davového chování za pomoci konceptu sociální identity.

Původní Le Bonova premisa o ztrátě vnímání sebe v davu je kritizována autory aplikujícími teorii skupinové identity (Zeľová, 2008). Jeden z hlavních představitelů tohoto přístupu Stephen Reicher uvažuje nad tím, že co se může v prolnutí s davem dít, je určitá ztráta osobní identity, ale zároveň může vzrůstat vliv identity sociální. Nejprve si tedy objasněme tyto základní pojmy. Osobní identita je vnímána v kontextu jedinečných charakteristik osoby, vypovídá o tom, jak se já jako unikátní jednotlivec odlišuji od ostatních lidí. Sociální identita pak poukazuje na naše sebeporozumění jako člena/členky konkrétních sociálních skupin. Vypovídá o tom, jak se my, v mé skupině, lišíme od členů jiných skupin. Je však důležité zdůraznit, že zároveň všechny identity, které přijímáme, mají svůj sociální aspekt, protože člověka definují v sociálních vztazích. A stejně tak všechny identity jsou osobní, protože jsou důležité pro mě, jako jednotlivce (Reicher, 2001).

A jak tyto koncepty vztáhnout na chování lidí v davu? Davy jsou typicky nestrukturované skupiny, které nemají žádné formalizované vedení a ani prostor v klidu vyjednávat o tom, co a jak se bude dít, podle jakých pravidel bude skupina fungovat. Dochází tak v jisté míře k aktivizaci naší skupinové identity v tom smyslu, že chování a normy jsou odvozeny od komentářů a aktivit těch, kdo jsou vnímáni jako typičtí skupinoví členi (Reicher, 2001).

Obdobně jako v teoretické přístupu vznikající normy je tak uvažována ambivalentní situace, kdy přijetí společných norem v psychologickém davu dochází vlivem významných osob. Nicméně rozdíl je v tom, že v rámci nabízeném teorií sociální identity k tomuto úkolu, tedy ujasnění norem, jednotlivci přistupují jako členové a členky specifických kategorií. Neztrácí tak v procesu svou identitu, spíš posouvají její těžiště směrem k v daném okamžiku relevantní sociální identitě. Tento proces nevede k ztrátě kontroly, ale k posunu od otázky „co je pro nás vhodné chování v tomto kontextu“ k „co je pro nás, jakožto členy této sociální kategorie, vhodné chování v tomto kontextu“ (Reicher, 2001, str. 195). To navíc také neznamená, že dav bude následovat kohokoliv, vyslyší totiž především ty, kdo jsou vnímáni jako členové stejné skupiny. Definice sociální identity je pak nutně spojená i s určitými ideologickými hodnotami, těžko můžeme definovat, co to znamená být „katolík“, „pravičák“, „vlastenec“ bez odkazu na historii těchto tradic (Reicher, 2001).

Možnosti aplikace této teorie jsou zkoumány v řadě studií. Mezi ty klasické patří například Zeľovou (2008) připomínaný výzkum vzpoury v bristolské čtvrti St. Paul v roce 1980. Ačkoliv z vnějšího pohledu se jednalo o hrůznou ztrátu kontroly, násilí a vandalismus, systematický pohled na události a zahrnutí pohledu účastníků, jejichž svědectví zkoumal Reicher, ukázal tuto velmi komplikovanou situaci v jiném světle (Reicher, 2001, Zeľová, 2008). Například akce davů nespočívala v bezhlavém násilí a ničení všech, dav poměrně specificky reagoval agresivně na policisty, po jejich odchodu pak na finanční instituce a obchody vlastněné lidmi žijícími mimo tuto komunitu. Veškeré útoky se pak držely hranice dané geografické oblasti. Účastníci vypovídali o důležitosti odlišných sociálních skupin, dělili je především na „my“, tedy obyvatelé této čtvrti, potom na lidé odjinud, a nakonec specificky na členové skupin negativně nakloněných lidem v St. Paul.

Mimo jiné je tak zřejmé, že ačkoliv lidé v davu byli anonymní pro policii, mezi sebou se znali a vzájemné spojenectví hrálo důležitou roli. Zkušenosti lidí ze St. Paul, bez ohledu na barvu pleti, definovaly faktory jako policejní represe, zneužívání ze strany finančních institucí a chudoba v jinak bohaté společnosti. Jakkoliv davové akce zneužili i jednotlivci hledající pouze svůj prospěch, byly zaznamenány situace, kdy například, když někdo hodil kámen na autobus, tak ho skupina zarazila. Takové jednání, například na rozdíl od útočného postoje vůči polici, nebylo v souladu se skupinovými normami. Pro další klasické příklady lze doporučit zhlédnutí videa přednášky psychologa Johna Druryho: https://www.youtube.com/watch?v=9fVPQ6X4Fw8.

I teorie sociální identity, stejně jako Le Bon, mluví o síle davu. Ale přistupuje k ní ze zcela jiného úhlu pohledu. Oproti Le Bonově živelnému, zmanipulovanému davu, kterému nezáleží na nikom a na ničem, vidí dav, který získává prostor vyjádřit svou skupinovou identitu, a to zcela unikátním způsobem, který umožňuje pochopit určité vzorce v chování davů. Účastníci takové davové akce se pak mohou cítit i posilněni ve vazbě na svou skupinovou identitu a například v ochotě formulovat svoje požadavky (Reicher, 2001). A to i díky různým zážitkům v davu, kdy například v úvodu stojí jimi vnímaný legitimní požadavek, policie hraje pouze neutrální roli hlídače pravidel, ale pokud policie negativně zareaguje na umírněné jednání, útočná reakce může být i původně mírnými členy skupiny vnímána následně jako legitimní.

V porozumění chování davů je tak třeba analyzovat konkrétní reakce mezi zúčastněnými skupinami, nelze pouze předpokládat, tak jak to naznačil Le Bon, že sklon k primitivnímu jednání je v jádru každého davu. Nakonec česká Sametová revoluce právě poukazuje na to, jak silná identifikace se skupinovými normami nenásilí, a jejich posilování leadery skupiny, dokáže udržet umírněné chování i tváří v tvář policejnímu násilí (Klicperová – Baker et al., 1999).

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek