Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Stanfordský vězeňský experiment

Stanfordský vězeňský experiment

Teoretický příspěvek
odborný příspěvek
Obdobně jako Milgram (vložit link na článek Milgramův experiment: poslušnost či neposlušnost?), ostatně byli to spolužáci se střední, se Zimbardo zajímal o to, jak sociální vlivy mohou přispět k extrémnímu chování (Haslam, Reicher, 2017). Společnou snahou Milgrama i Zimbarda bylo ukázat, že lidské chování není determinované pouze osobnostně, ale roli hraje i sociální kontext. A proto se i psychicky normální lidé pod vlivem extrémních okolností mohou dopouštět extrémního chování. Oproti laboratorním experimentům spojeným s Milgramovými studiemi se však Zimbardo rozhodl vytvořit takové výzkumné podmínky, které dají více prostoru pro spontánní rozvoj skupinové dynamiky. Spolu s dalšími kolegy v roce 1971 nechali v univerzitním sklepě vytvořit vězení (APA – https://www.apa.org/research/action/prison, 2004).

Experiment

Do studie Zimbardo a jeho kolegové oslovili studenty prostřednictvím inzerátu nabízejícího za účast odměnu. Dobrovolníci byli následně podrobeni psychologickému testování, včetně zjišťování údajů o kriminalitě či užívání drog. Součástí testování byla i škála autoritářství. Vybraní participanti (24 osob) vyšli ze všech testů normálně, cílem psychologů bylo vybrat emocionálně stabilní osoby bez náznaku psychopatologie.

Následně byli dobrovolníci z řad studentů náhodně rozděleni na vězně a dozorce. Vedoucím vězení byl sám profesor Zimbardo a jeho asistent D. Jaffe měl přidělenou roli dozorce. Dozorci/studenti neprošli žádným formálním školením, ale den před zahájením experimentu se sešli, a mimo jiné z diskuse vzešla pravidla, která měla řídit fungování vězení. Vězni/studenti byli v den zahájení experimentu doma zatčeni policií, po převozu byli podrobeni procedurám běžným při uvalení vazby jako například postřik proti vším. Se zakrytýma očima byli převedeni do malých cel, které sdíleli po třech. Vězni a dozorci se odlišovali nejen svými rolemi, vyšší status dozorců byl jednoznačně zdůrazněn například i oblečením, ale také tím, že zatímco vězni byli ve vězení stále, dozorci pracovali na směny a mezi nimi mohli jít domů.

Studie byla původně plánovaná na 14 dní. Nicméně, jak je poměrně široce známé, chování dozorců vůči vězňům dosáhlo takové brutality, že studie byla ukončena již šestý den. Podle dostupných informací se experiment vyvíjel ve střech fázích (informace z webu https://www.prisonexp.org a Haslam, Reicher, 2017):

  • Usazování se: účastníci se přizpůsobují podmínkám, nejistoty ohledně toho, jak „hrát“ přidělenou roli
  • Rebelie: objevující se represe vůči vězňům, a zejména potlačení odporu u jednoho nespolupracujícího vězně, vedou k spojení vězňů proti dozorcům, vězni si ve větší míře začínají stěžovat na podmínky, nadávají či se odmítají podřídit pokynům dozorců, ve dvou celách se vězni zabarikádují
  • Tyranie: spojenectví vězňů posílilo jejich odpor, ale vyvolalo silnou reakci ze strany dozorců, kteří se rozhodli, že je třeba vězně ukáznit silou, vtrhli do zabarikádovaných cel, aktéry rebelie svlékli do naha a zavřeli na samotku; šikana vězňů nabývá na intenzitě, dozorci systematicky oddělují od sebe ty vězně, kteří spolupracovali

Jedním z faktorů, jejichž vliv je nutné vzít v potaz pro porozumění výsledkům studie, je i role psychologů, kteří experiment vedli. Rozhodně nevystupovali v pozici nezúčastněných pozorovatelů, jejichž vliv na průběh studie by byl minimální. Zimbardo například najal jednoho z vězňů, aby donášel na ostatní, dal vězňům k dispozici řetězy či papírové tašky, kterými pak zakrývali hlavu a celkově v průběhu realizace experimentu docházelo k opakovaným intervencím a zapojením do vztahů mezi vězni a dozorci, kdy nejenže jasně nevyjádřili odpor vůči agresivnímu chování, ale do jisté míry ho spíše mohli podpořit. Je však také nutné zmínit, že ne všichni dozorci se dopouštěli tyranie vůči vězňům. Extrémní formy agresivního chování se týkaly asi jedné třetiny. Ostatní by se dali zhruba rozdělit do skupin „přísní, ale spravedliví“ a „hodní dozorci“ (Haslam, Reicher, 2017).

Přínos experimentu

Jedním z cílů experimentu, jak jsem již uvedla výše, bylo poukázat na situační vlivy s dopadem na chování jednotlivce. Ve své době se jednalo o originální myšlenku, která zásadně posunula psychologické porozumění jednání lidí. Kontext může výrazným způsobem ovlivnit charakter člověka. Ale výsledky experimentu nelze uzavřít pouze tímto konstatováním. Proč se šikany vůči vězňům dopustila pouze část dozorců? Stejná situace neovlivnila všechny stejným způsobem a nemůžete tedy tvrdit, že násilné chování bylo pouze následkem neschopnosti čelit situačnímu tlaku (Haslam, Reicher, 2017). Na navazující kritiku a další výzkum se podíváme v dalším článku.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek