Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie skupinové identity

Poslední z klasických a dodnes živě rozvíjených teorií usilujících (nejen) o vysvětlení stereotypů a předsudků navazuje na práci Henriho Tajfela. Tento autor v 70. letech realizoval sérii výzkumů tzv. minimálních skupin. Na základě těchto studií se následně rozvíjí teorie skupinové identity. Vysvětleme si však nejprve principy realizovaných experimentů. Jak jste si mohli přečíst v předchozím textu (Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie realistického konfliktu), výzkumy připravené Sherifovými se týkaly skupin, které měly sdílenou historii, podléhaly určité dynamice, byl prostor navazovat vztahy atp. Nesváry mezi skupinami byly vysvětlovány snahou soupeřit o dostupné zdroje a maximalizovat zisk pro svou skupinu. Oproti tomu Tajfel přišel s hypotézou, tedy předpokladem, že k procesu skupinové identifikace dochází bez ohledu na souboj o zdroje či snahu dosáhnout stejného cíle.

Minimální skupiny

Procesy skupinové identifikace se Tajfel rozhodl zkoumat prostřednictvím tzv. minimálních skupin (Gough et al., 2013). Účastníci experimentu byli rozděleni do skupin na základě nějakého zcela triviálního faktoru, například odhad počtu teček na obrázku nebo preference konkrétních abstraktních malířů. Tyto faktory byly zvoleny tak, aby pro cílovou skupinu (v původním experimentu se jednalo o 12leté chlapce) byly pokud možno zcela nevýznamné.

Potom byl každý jednotlivec usazen do samostatné kóje a měl udělit body (reprezentující malý finanční obnos) anonymnímu účastníkovi experimentu z jeho vlastní skupiny (in-group) a z druhé skupiny (out-group). Nikdy neudělovali body sobě, čímž byl vyloučen vliv osobního ekonomického zájmu. Účastníci se mohli podle zvolených možností rozhodnout mezi různými variantami přidělení bodů, včetně varianty, která maximalizovala zisk obou skupin. Jak již bylo zmíněno, v průběhu experimentu neproběhl žádný kontakt mezi členy skupiny. To tedy zásadně mění základní rámec studie – nebylo studováno chování jednotlivce ve skupině, ale jak se jednotlivec vztahuje ke skupině ve svém uvažování, samotná skupina dá se říci v podstatě ani neexistovala.

Nejčastější strategií, dle které byly jednotlivými účastníky body rozděleny, byla výrazná preference vlastní skupiny (in-group favoritism), tedy taková volba, která co nejvíce zvýhodňovala body přidělené vlastní skupině. Případně se objevovala strategie relativně férová, ale výhodná pro vlastní skupinu (12 vlastní skupině, 11 druhé skupině).

(Schéma rozdělení bodů. Horní řádek značí hodnotu pro člena vlastní skupiny, spodní řádek hodnotu, která je návazně udělena členovi druhé skupiny. Upraveno podle Durrheim, 2014).

Autor díla: Kateřina Machovcová

A závěry tohoto experimentu? Konzistentně se ukazovalo, že i takto minimální podmínky pro vznik skupin byly dostatečné pro to, aby se lidé se svou skupinou identifikovali a chovali se jako její členové (Haslam et al., 2011, Durrheim, 2014).

Experiment také slouží jako kritika „táborových experimentů“ Sherifových, a to v tom smyslu, že lidem nejde tolik o reálný zisk nebo materiální výhodu pro svou skupinu (pak by bylo výhodnější jednoduše rozdělovat co nejvíce bodů, aby na konci získala skupina nejvyšší celkovou sumu; např. častější volba byla 7 bodů vlastní a 1 bod druhé skupině – maximální rozdíl – oproti 19 bodů vlastní a 25 cizí skupině – maximální bodový zisk pro vlastní skupinu). Klíčem bylo, aby jejich skupina „měla víc“ než skupina druhá (Durrheim, 2014).

Sociální kategorizace jako podklad k tvorbě předsudků

Tajfel (dle Durrheim, 2014) na základě svého experimentu konstatují, že pro lidi je klíčová myšlenka skupiny, tedy kategorie, do které patří, resp. rozdělování (nejen) lidí do různých skupin. Zdá se to jako nutný mechanismus, protože jednoduše nedokážeme vždy vnímat všechny jako unikátní jednotlivce. A v tom je riziko pro tvorbu stereotypů a předsudků. Pouhá kategorizace má totiž další konsekvence. Zejména u významných členských skupin totiž dochází k tomu, že jsou maximalizovány rozdíly mezi členy jedné a druhé skupiny (příslušníci skupiny A jsou významně jiní než příslušníci skupiny B), a zároveň k minimalizaci rozdílů mezi členy jedné skupiny (příslušníci skupiny A mají hodně společného) (Tajfel, Turner, 1985, cit. dle Gough et al., 2013).

Sociální kategorizace tedy vede k meziskupinovému zkreslení (intergroup bias). Podkladem pro tento proces je naše vnímání sounáležitosti s určitou skupinou. Nejde tedy čistě o kognitivní proces kategorizace, ale také o naši identifikaci s určitou skupinou. A ta má vliv na to, jak vnímáme sami sebe, jak se charakterizuje i jak se chováme. Své skupiny také vnímáme v souvislosti se sebehodnocením a jednoduše máme tendenci o nich přemýšlet pozitivněji. A tak pokud se například identifikujeme jako „pracující“, soustředíme se na charakteristiky typu „nohama na zemi, přímost, pracovitost“ oproti skupině, kterou můžeme nazývat jako střední třída, kterou vnímáme jako „domýšlivou, snobskou, neupřímnou“.

Otázkou také je, zda rozdíly mezi skupinami vnímáme jako legitimní, pak můžeme být srozuměni s rozdíly a individuálně třeba usilovat o to, abychom se posunuli do skupiny, která má nějaké výhodnější charakteristiky. Naopak v případě, že jsou nějaké rozdíly mezi skupinami vnímány jako nelegitimní, vzniká podhoubí pro výraznější individuální i kolektivní akci (což v extrémním případě může vést i třeba k formování teroristických skupin) (Gough et al., 2013).

Zhodnocení Teorie skupinové identity ve vztahu k předsudkům

Jak jste si jistě všimli, oproti dříve prezentovaným přístupům Teorie skupinové identity bere výrazněji v úvahu sociální kontext. Nicméně i zde lze formulovat určité výhrady, které sumarizují například Gough a spoluautoři (2013):

• Tato teorie stojí na předpokladu, že jednotlivci sdílejí určité interní procesy (kognice, motivace), které fungují do jisté míry univerzálně (kategorizace, srovnávání, odlišování) bez ohledu na to, v jakém sociální, kulturním a historickém kontextu daný jednotlivec žije. Předsudečné myšlenky či aktivity vycházejí z jednotlivce, aniž by byla kladena výzkumná pozornost jejich sociálnímu vzniku a různým praxím, jak jsou rozdílnosti v dané společnosti manifestovány či obhajovány. To, kým jsme, je přeci formulováno i v rámci komunikace, v médiích i v běžných diskuzích, tradicemi či institucionální praxí v dané společnosti aj. Tyto vlivy a faktory spoluutvářející společenskou dynamiku je třeba zahrnout do zkoumání. To, jak si stojíme ve vztazích k ostatním, není vždy univerzální nebo nějak přirozeně dané.
• Experimenty s minimálními skupinami přinesly jiné výsledky v rozmanitých kulturách. Například Wetherel (1982, cit dle. Gough et al., 2013) realizovala výzkum s dětmi z polynéské Maori kultury a s bílými dětmi evropského původu žijícími na Novém Zélandu. V této studii ukázala, jak strategie volené dětmi reflektují sociální normy, ve kterých děti vyrůstaly. Maorské děti totiž opakovaně volily takové strategie (viz popis experimentu výše), které maximalizovaly společný profit obou skupin, a to dokonce i do té míry, že zisk mohl být nižší pro jejich skupinu. To korespondujte se sociálními normami, kdy je v maorské kultuře štědrost považována za charakteristiku vysokého sociálního statusu. Pro porozumění experimentu je tak velmi důležité propojit jej se znalostí konkrétní kultury/skupiny a vnímat, jak lidé uvažují o vztazích mezi skupinami.
• Naše zařazení do skupin je navíc poměrně relativní. V jednom kontextu můžeme být vnímáni jako žádoucí majorita a z jiného úhlu pohledu jako (nežádoucí) minorita. (Viz například nárůst útoků vůči migrantům po referendu o tzv. brexitu – odchod Velké Británie z EU. Útoky se týkají í migrantů ze střední a východní Evropy, tedy včetně Česka).

Závěr

V dosud zveřejněných textech ze série jsme si představili tři hlavní myšlenkové okruhy, které se tradičně v psychologickém zkoumání uplatňují při zkoumání stereotypů a předsudků. Každý z těchto přístupů má v centru svého zájmu jiné aspekty lidského jednání (poznávací procesy, osobnost, skupinovou příslušnost) a přes limity jednotlivých přístupů pomáhají alespoň částečně porozumět tomu, jak mohou být stereotypy a předsudky ve společnosti utvářeny. Dané teorie jsou v současné vědě stále živé a rozvíjejí se na základě mnoha dalších výzkumů. V následujícím textu k nim přidáme ještě další pohledy, které se snaží reagovat na některé základní výtky vůči klasickému psychologickému pohledu. Ten se tradičně zaměřuje na jednotlivce ve snaze nalézt univerzální mechanismy fungování a v omezené míře bere v potaz propojení s sociálně-historicko-kulturními aspekty a jazykem jako mediátorem porozumění.