Diktafon je řešením pohodlnějším a dobře se přenáší. Výhodou také je, že není tak velký a během rozhovoru nepůsobí tak rušivě – jde o malý předmět ležící na stole, který nesvítí, nebliká a nevydává žádný parazitický zvuk. Nevýhodou může být cena, která začíná okolo jednoho a půl tisíce korun, což v případě, že mají aktivně pracovat s technikou všichni žáci v rozumné míře, představuje netriviální investici. Mikrofon připojený k počítači představuje řešení relativně laciné, funkční a lze jej pak používat také pro řadu dalších účelů. Nedostatkem takového řešení je, že musí žáci nosit notebook i mikrofon s sebou na všechny rozhovory, najít pro ně vhodné umístění atp.
Softwarová výbava pro zpracování záznamů nemusí být nijak bohatá. Základním nástrojem pro editaci je Audacity, které slouží pro střih a další editaci záznamu. Umožňuje měnit hlasitost vybraných částí záznamu (například jak si řečník přesedne na židli a změní svou vzdálenost od nahrávacího zařízení), ale také v něm lze odstranit šum, některé parazitické zvuky atp. Vyčištění záznamu před zveřejněním patří k nezbytným úpravám. Aplikace je bezplatná a editace zvuku není nijak náročnou činností.
Pro přehrávání lze doporučit například VLC, které umožňuje měnit rychlost řeči. Rychleji píšící člověk je schopen plynule přepisovat záznam s poloviční rychlostí, což je podstatně příjemnější a rychlejší, než přepisovat po jedné větě. Jde opět o aplikaci bezplatnou. Za zvážení stojí užití Linuxu, který má pro tyto účely efektivnější práci s okny.
Nutný je samozřejmě nějaký textový procesor, do kterého se bude rozhovor přepisovat, zde asi záleží zcela na volbě zpracovávajícího. Užitečným nástrojem může být také systém pro správu hudby, který se zde užívá pro organizaci nahrávek. K nim lze připojovat přepisy, tagy a díky tomu v nich efektivně vyhledávat a pracovat. Při větším objemu dat jde o nezbytnou softwarovou komponentu. Doporučit lze například bezplatný Amarok.
Samostatnou otázkou je, jak by měl vypadat výstup z takové práce na projektu orální historie. Mimo odborného či popularizačního článku se dnes stále více prosazují výstupy v podobě posteru či infografiky. Ač jejich tvorba přímo nespadá do naší oblasti zájmu, lze doporučit bezplatné online aplikace, jako jsou Canva či Infogram.
Kromě dříve uvedeného využití vzpomínek pamětníků přímo v hodině dějepisu se tak orální historie jeví jako velmi vhodný prostředek pro zpestření a rozšíření výuky. Žáci mohou být sami v této činnosti aktivní a nejen se blíže seznámit s probíraným historickým obdobím, ale zároveň si i prakticky vyzkoušet práci historika.
Samotná forma výzkumu (kdy žák musí provést teoretickou a technickou přípravu, následně realizovat rozhovor a ten pak dále zpracovávat) se nabízí jako ideální náplň žákovského projektu. Ten by měl vycházet především ze zájmu žáků samotných a učitel by spíše měl plnit úlohu konzultanta. Někdy je však potřeba pozornost žáků k vhodnému tématu obrátit či je s ním alespoň teoreticky seznámit. Pro inspiraci je možné využít některý z výše uvedených projektů, který může nejen pomoci lépe proniknout do zkoumaného období, ale zároveň posloužit jako inspirace pro žáky při jejich vlastní činnosti.
Při rozhovorech není nutné se zaměřovat jen na osoby hodně významné, u kterých je málo pravděpodobné, že by si udělali čas na spolupráci na žákovském projektu a navíc mohou být jejich vzpomínky již více méně zmapované. Naopak, dotazovanými mohou být starší osoby v blízkém okolí žáka, třeba prarodiče, sousedi, nebo klienti domova důchodců v obci. Dotazy nemusí směřovat jen na politickou situaci, ale i na každodennost, školní docházku, práci a další oblasti života. Je možné nechat dotazovaného mluvit a vzpomínat, nebo se ptát na konkrétní dotazy, v závislosti na tom, co je cílem projektu.
Na zvážení je, zda bude třída pracovat jako jedna větší jednotka, menší skupinky nebo jako jednotlivci. Volba by měla odpovídat náročnosti a rozsahu projektu, kvalitě konečného zpracování, vyhrazenému času a cílům výuky. Výhodou individuálních projektů je zapojení všech žáků do výzkumu. Každý z nich si vyzkouší vést a zpracovat rozhovor, zasadit jej do kontextu doby a vytvořit vhodný výstup. Chybí zde naopak týmová spolupráce a také výsledný projekt bude minimálně (co se rozsahu týká) slabší. Možností je postup nakombinovat a nahrávky, které každý žák pořídí samostatně pak jako třída společně propojit do jednoho celku, rozdělit si úlohy při jejich zpracování (stříhání a čistění zvuku, textový přepis) a vytvořit z nich společný výstup. Může se jednat například o vytvoření posterů a jejich prezentaci při rodičovských schůzkách, webové stránky či výrobu amatérského filmu. Možnost se uplatnit v oblasti tak dostanou všichni žáci, talentovaní na práci s technikou, výtvarně nadaní apod.
Pokud bude výstup projektu nějak veřejně prezentován, je na to nutné pamatovat již při pořizování rozhovorů a od dotazovaných si vyžádat souhlas, že je jeho obsah možné zveřejnit.
Orální historie patří nezpochybnitelně mezi důležité metody, které by měl ovládat každý historik, ale současně nabízí možnost intenzivního rozvoje společenské angažovanosti. Její použití ve formě různých projektů umožňuje nejen posílit narativní složku výuky, ale dává žákům možnost se s dějinami seznamovat novým osobně zainteresovaným přístupem. Nabízí také zajímavé mezipředmětové vazby nebo možnost její realizace s projektovou výukou, což může sekundárně posílit také roli školy, jako přirozeného kulturního a intelektuální centra obce.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin.
Ostatní články seriálu:
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
