Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Historie a vývoj Evropské unie - 2. část

Ikona teoreticky

Historie a vývoj Evropské unie - 2. část

Ikona odbornost
Autor: Břetislav Voženílek
Anotace: Cílem předloženého seriálu článků je seznámit čtenáře stručně s historií a vývojem Evropské unie.
V druhém příspěvku je popsán evropský integrační proces do roku 1992.
Téma příspěvku:Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
Klíčová slova: Evropská unie, EU (Evropská unie), historie EU, Historický vývoj EU
Vazby článku:
Předchozí díl: Historie a vývoj Evropské unie - 1. část
Následující díl: Historie a vývoj Evropské unie - 3. část

Evropská integrace v období 1955 – 1973

Messinská konference šesti zemí uskutečněná 1. - 2. 6. 1955 měla zahájit vytváření evropského trhu. Po dvou letech přípravných prací byly dne 25. 3. 1957 podepsány mezi zeměmi Beneluxu, SRN, Francií a Itálií smlouvy o vytvoření EHS a Euratomu (Římské smlouvy). Cílem zřízení Euratomu bylo společné mírové využití jaderné energie jako perspektivního zdroje energie, která byla pokládána za klíčovou složku hospodářského vývoje. Cílem Evropského hospodářského společenství (EHS) byl rozvoj ekonomie a spolupráce mezi členskými státy, jakož i zvyšování životné úrovně jejich obyvatelstva. EHS sdružovalo státy jak agrární, tak průmyslově vyspělé. Zejména Francie, silně agrární země, prosazovala ochranářskou politiku, zatímco průmyslové Německo bylo příznivcem uvolňování obchodu. Orgány EHS zahrnovaly nadnárodní i mezivládní prvky a hlasování probíhalo na základě kvalifikované většiny. Smlouva vstoupila v platnost 1. 1. 1958. V Bruselu byly zřízeny Komise EHS a Komise Euratomu a vzniká Parlamentní shromáždění. Vznikla Evropská investiční banka (Lucemburk) a Hospodářský a sociální výbor (Brusel).

Dne 25. 1. 1958 Šestka rozhodla o zřízení Výboru stálých zástupců členských států COREPER (Commité des représentants permanents), který připravuje jednání rady.

V roce 1958 Velká Británie získala Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko k vytvoření ESVO - EFTA (Evropské sdružení volného obchodu - European Free Trade Association). Smlouva byla dne 24. 12. 1960 schválena Stockholmskou úmluvou.

USA vystoupily s iniciativou ke zřízení Organizace pro hospodářský a společenský rozvoj (OECD), v níž se proměnila OEFC a dne 14. 12. 1960 navázala na činnost Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci zapojením USA a Kanady.  

ESVO stále zaostávalo, proto podali jeho členové žádost o vstup do EHS (dne 21. 7. 1961 Irsko, 9. 8. Velká Británie, 10. 8. Dánsko). Dne 14. 1. 1963 Charles de Gaulle prohlašuje, že Francie pochybuje o politické vůli Británie připojit se k EHS a o několik dní později (29. 1. 1963) byla pozastavena jednání o přistoupení se všemi kandidátskými zeměmi.        

V roce 1962 byla na jednání v Bruselu uzavřena dohoda o přidružení 18 afrických států k EHS. Připojují Burundi, Čad, Dahome, Gabun, Horní Volta, Kamerun, Kongo-Brazzaville, Kongo-Léopoldville, Malgašská republika, Mali, Mauretánie, Niger, Pobřeží slonoviny, Rwanda, Senegal, Somálsko, Středoafrická republika a Togo.

Dne 1. 7. 1964 došlo ke zřízení Evropského zemědělského záručního fondu, ale 1. 7. 1965 Francie přerušuje jednání o financování společné zemědělské politiky, zástupci Francie bojkotují zasedání Rady ministrů EHS. Lucemburským kompromisem sjednaným ve dnech 28. - 29. 1. 1966 Francie po sedmi měsících bojkotu zaujímá znovu své místo v Radě výměnou za dohodu o jednomyslném rozhodování Rady ve významných záležitostech. Přes rozpory vstoupila dnem 1. 7. 1967 v platnost Slučovací smlouva z 8. 4. 1965 a od té doby jsou dosavadní tři Společenství označována jako Evropská společenství, která spravuje jedna společná Rada a jedna Komise, která má devět komisařů a sídlo v Bruselu.

Celní unie EHS ze dne 1. 7. 1968 znamenala odstranění posledních celních poplatků uvnitř EHS a zavedení společného vnějšího tarifního režimu.

Lucemburská smlouva z 22. 4. 1970 rozhodla o finanční soběstačnosti Společenství. Financování EHS mělo probíhat postupně z vlastních zdrojů, z cel na dovoz průmyslových výrobků a z proměnných poplatků za dovoz zemědělských produktů do zemí celní unie. Byl přijat návrh Evropské politické spolupráce s cílem častějšího setkávání ministrů (nejméně jednou za půl roku).

Dne 24. 1. 1972 proběhl podpis smluv o přistoupení Dánska, Irska a Velké Británie.  Dne 1. 1. 1973 vzniká „Devítka“. Tím končí převažující francouzský vliv při sjednocování Evropy. 1. 1. 1973 vstupují v platnost smlouvy Společenství o volném obchodu s Rakouskem, Švýcarskem, Portugalskem a Švédskem.[1]

Evropská integrace v období 1974 – 1983

Z hlediska evropských institucí je toto období charakterizováno napětím způsobeným přetrvávající existencí dvou bloků a chaotickým vývojem mezi oběma částmi Evropy. Přesto tato léta potvrzují, že Evropské společenství je hlavní a nezvratitelnou složkou evropského institucionálního prostoru. V období 70. let prochází Společenství řadou problémů. Spor mezi Británii a ostatními členy se vedl o rozpočtová pravidla. Po první naftové krizi v letech 1973 – 1974 se osm členů přiklání k USA a využívá krize k tomu, aby se pod jejich vedením upevnila západní solidarita. Je založena Mezinárodní agentura pro energii (IEA).

Dne  28. 2. 1975 byly v Lomé (Togo) podepsány Dohody Společenství se 46 zeměmi ACP (Africké, Karibské a Pacifické oblasti). Dne 22. 7. 1975 byla podepsána Smlouva o finančním hospodaření Společenství, kterou se předávají Parlamentnímu shromáždění/Evropskému parlamentu širší rozpočtové pravomoci a zřizuje se Účetní dvůr (Court of Auditors) v Lucemburku.

Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě (KBSE), byl podepsán 1. 8. 1975 za účasti 35 států. Následné schůzky KBSE proběhly v Bělehradu (4. 10. 1977 – 9. 3. 1978), v Madridu (1. 11. 1980 – 9. 9. 1983) a ve Vídni (4. 11. 1986 – 15. 1. 1989). Deset principů přijatých v Helsinkách potvrdilo suverénní rovnost států, neporušitelnost hranic, odsoudilo použití síly, zasahování do vnitřních záležitostí zemí apod. Stále významnější místo zde měla otázka lidských práv. KBSE přinesla upevnění rozdělení Evropy na dva bloky, ale současně zakotvila celoevropský charakter helsinských principů a podpořila volání po sjednocení Evropy na základě stejných hodnot svobody, demokracie a dodržování lidských práv.

Ve dnech 25. – 26. 4. 1976 Společenství podepisuje smlouvu o spolupráci se zeměmi Maghrebu (Alžír, Maroko, Tunis) a 13. 9. 1976 Barcelonskou smlouvu o ochraně Středozemního moře.

Dne 13. 3. 1979 vstupuje v platnost Evropský měnový systém (EMS). Osm účastnických zemí (kromě Británie) se zavazuje udržovat výměnné kurzy svých měn v dohodnutém rozpětí. Vzniká evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit). Byla to měnová jednotka zemí Evropských společenství sloužící k zúčtování mezinárodních operací. ECU byla dnem 1. ledna 1999 nahrazena eurem v symbolickém kurzu 1 EUR = 1 ECU.

Druhé rozšíření Společenství z roku 1981 přijalo za desátého člena Společenství Řecko a vzniká „Desítka“.[2]           

Cesta k Evropské unii v letech 1984 – 1992

V únoru 1984 byl schválen Evropským parlamentem návrh smlouvy o Evropské unii. V červnu 1985 podepisuje Německo, Francie a Benelux samostatnou Schengenskou dohodu o odstranění hraničních kontrol mezi účastnickými státy. Současně byla publikována „Bílá kniha o vnitřním trhu“.       

Dnem 1. 1. 1986 se připojují ke Společenství Portugalská republika a Španělské království - vzniká „Dvanáctka“. Rozšíření umožnilo nové kontakty s bývalými koloniemi těchto zemí v Africe a Latinské Americe a přispělo k rozvoji lodní dopravy.

Dne 1. 7. 1987 nabyl účinnosti Jednotný evropský akt (JEA, Single European Act) podepsaný již v únoru 1986.

Dne 25. 6. 1988  EHS a RVHP podepisují společnou deklaraci o navázání oficiálních vztahů. V roce 1988 byl přijat tzv. Delorsův balík I. zaměřený na vytváření jednotného vnitřního trhu (finanční reforma, změny v objemu a zaměření strukturálních fondů, zásah financování do zemědělské politiky). Téhož roku byla zveřejněna Delorsova zpráva o podmínkách zavedení společné měny.

Dne 16. 7. 1989 je vyhlášen program Phare. Představitelé států západní Evropy a Severní Ameriky rozhodují na summitu podpořit hospodářské reformy zahájené v některých zemích střední Evropy. Evropská komise byla pověřena koordinací podpory hospodářské restrukturalizace v Polsku a Maďarsku.

Dne 19. 9. 1989 Polsko a Společenství podepisují smlouvu o spolupráci a dne 8. - 9. 12. 1989 se koná zasedání Evropské rady ve Štrasburku, na němž 11 zemí přijímá „Chartu základních sociálních práv pracujících“, která také zajišťuje právo na svobodné usazování občanů ES na území států ES (nebyla schválena Velkou Británií).[3]

Dne 5. 2. 1990 Rada schvaluje akční program pro rozvoj spolupráce mezi Společenstvím a zeměmi střední a jihovýchodní Evropy opírající se o program Phare. Dne 28. 4. 1990 zvláštní zasedání Evropské rady v Dublinu přijímá společný postoj ke sjednocenému Německu a ke vztahům Společenství k zemím střední a jihovýchodní Evropy. Dne 20. 6. 1990 země EHS a ESVO zahajují oficiální jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru a dne 1. 7. 1990 Hospodářská a měnová unie vstupuje do první fáze. Je odstraněna většina překážek pro pohyb kapitálu, je posílena koordinace hospodářské politiky a spolupráce centrálních bank členských zemí Společenství.

Dne 1. 11. 1990 vstupuje v platnost smlouva mezi ES a ČSFR, a ve dnech 19. – 21. 11. 1990 podepisují představitelé 34 států a vlád OBSA v Paříži „Chartu o nové Evropě“.

Ve dnech 9. – 10. 12. 1991 se konalo zasedání Evropské rady v Maastrichtu, kde byla podepsána dohoda o budoucí Smlouvě o Evropské unii.

Dne 16. 12. 1991 byly podepsány Evropské smlouvy (Smlouvy o přidružení) s Polskem, Maďarskem a ČSFR.

Dne 2. 5. 1992 je podepsána Smlouva o evropském hospodářském prostoru (European Economic Area – EEA). Jde o největší společný trh na světě s volným pohybem osob, zboží a kapitálu. Zahrnuje členské státy EU a ESVO s výjimkou Švýcarska.  Na zasedání v Edinburgu byl též potvrzen tzv. Delorsův balík II. z r. 1991 a byl vysloven souhlas s jednáním o vstupu Rakouska, Švédska a Finska.[4]


[1] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013, učební texty, str. 16

[2] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013 učební texty, str. 18

[3] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013 učební texty, str. 19

[4] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013, učební texty, str. 21

Zařazení do seriálu: Tento článek je zařazen do seriálu Historie a vývoj Evropské unie.

Ostatní články seriálu:

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 19. 03. 2014
Zobrazeno: 5261krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3.3333

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4.333333333333333
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

2 uživatelé Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
1 uživatel Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
VOŽENÍLEK, Břetislav. Historie a vývoj Evropské unie - 2. část. Metodický portál: Články [online]. 19. 03. 2014, [cit. 2020-01-20]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/18563/HISTORIE-A-VYVOJ-EVROPSKE-UNIE---2-CAST.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 19. 03. 2014 10:51
Příspěvek přibližuje čtenářům evropský integrační proces v 2. polovině 20. století. Materiál je využitelný nejen v souvislosti s průřezovými tématy, ale také ve vztahu k moderním dějinám a mezinárodním vztahům.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.