Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Historie a vývoj Evropské unie - 1. část

Historie a vývoj Evropské unie - 1. část

Teoretický příspěvek
odborný příspěvek
Cílem předloženého seriálu článků je seznámit čtenáře stručně s historií a vývojem Evropské unie. V prvním příspěvků je popsán evropský integrační proces do roku 1955.

Úvod

Cílem předloženého příspěvku je seznámit čtenáře stručně s historií a vývojem Evropské unie. Příspěvek autor rozdělil do šesti kapitol a dvou podkapitol, které budou vycházet v seriálu s názvem Historie a vývoj Evropské unie.

Historický vývoj evropské integrace

Období historického vývoje do roku 1918

Karel Veliký, císař Svaté říše římské inicioval pokus o opětovné vytvoření Římské říše. Území této říše zahrnovalo Francii, západní Německo, Belgii, Lucembursko, Nizozemsko, Švýcarsko. S výjimkou Švýcarska se jedná o pět zákládajících členů současných Evropských společenství. Po jeho smrti v bitvě u Verdunu roku 814 se toto uskupení rozpadlo na několik menších celků. Přesto však Svatá říše římská ve zmenšené podobě existovala až do 14. století.[1]

Návrhů na sjednocení Evropy byla celá řada.  Pierre Dubois na počátku 14. století volal po vytvoření konfederační „Křesťanské republiky“, spravované stálým shromážděním evropských vladařů.

Český král Jiří z Poděbrad v roce 1462 navrhoval konfederační uspořádání, které mělo zahrnovat pravidelně zasedající shromáždění s pětiletou předsednickou rotací. Dalším orgánem měl být výbor stálých zástupců, rada králů, knížat a soudní dvůr.

Ve Francii představil vévoda Maximilien de Béthune Sully navrhoval vytvoření šedesátišestičlenného Evropského senátu s tříletým mandátem, který by zprostředkoval ekonomickou integraci a poskytoval diplomatickou půdu pro řešení sporů zúčastněných států.

William Penn navrhl v roce 1693 ustanovení Evropského parlamentu řešícího spory evropských států za použití tříčtvrtinové kvalifikované většiny.[2]

Abbé de Saint-Pierre vydal "Projekt nastolení trvalého míru v Evropě" prosazující volný obchod, společnou obranu a zřízení evropského senátu. J. J. Rousseau byl zastáncem Evropské federativní unie národů.

Napoleon chtěl evropské sjednocení jako konfederaci podřízením Francii. Jeho snahou bylo propojení jednotlivých zemí jednotným právem, společným soudním dvorem, jednotnou měnou a jednotným systémem měrných jednotek.

Období historického vývoje od roku 1919 do roku 1945

Po 1. světové válce nastavený versailleský systém znamenal vítězství národnosti. Politicko-vojenská Malá dohoda byla ustavena r. 1920 (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie pod patronací Francie). Nové Panevropské hnutí, v jehož čele stál Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi, bylo ztělesněním kosmopolitismu staré aristokratické Evropy. Jeho ideou byla Panevropa, Spojené státy evropské. Organizace Pan-Evropa, Panevropská unie sídlila ve Vídni, pobočky měla v celé Evropě.

20. a 30. léta přináší hnutí intelektuálů, Gaston Riou vydává spis „Evropa má vlast“ (1928). Hrabě Carlo Sforza se výrazně angažoval pro italskou účast v evropské integraci a propagoval Spojené státy evropské. Francouz Bertrand de Jouvenel des Ursins vydal publikaci „Vstříc Spojeným státům evropským“ (1930). Édouard Herriot ve spise „Europe“ (1930) propaguje spojené státy evropské v rámci Společnosti národů včt. Anglie.

Nacistické Německo po r. 1933 vystupuje s vlastní představou, končí pomalu předchozí spolupráce se SSSR a vznikají vojenské pakty Německa a jeho spojenců - Osa (1936) a Ocelový pakt (1939).

Arnold Joseph Toynbee přišel s návrhy na spolupráci po válce. S projektem francouzsko-britské unie z června 1940 ho podpořil významný francouzský politik Jean Omer Marie Gabriel Monnet, který vždy vystupoval za jednotnou Evropu. Rok 1941 přinesl novou výzvu k výstavbě poválečné evropské unie „Manifest z Ventotene“ italského politika Altiera Spinelliho.[3]

Evropské myšlenky v období 1945 – 1955

První forma spolupráce po druhé světové válce se objevuje v západní Evropě v souvislosti s Marshallovým plánem pomoci Spojených států při obnově a revitalizaci Evropy po válce. Jednotlivé programy tohoto plánu byly koncipovány na celoevropské úrovni.[4]

Dne 19. 9. 1946 W. Churchill navrhuje v Zürichu založit Spojené státy evropské, vůdčí roli by měla hrát Francie. Dne 17. 12. 1946 se ustavuje Evropská federalistická unie v Paříži a 14. 5. 1947 zakládá Churchill Hnutí za sjednocenou Evropu. Dne 4. 3. 1947 byla uzavřena  smlouva  mezi Velkou Británií a Francií, namířená ještě proti Německu.

Dne 1. 1. 1948 se ustavuje celní unie Beneluxu. Dne 17. 3. 1948 byla přijata bruselská smlouva, tzv. Bruselský pakt o založení Západní unie (Benelux, Francie, VB). Kromě toho byla vytvořena 16. 4. 1948 Organizace pro Evropskou hospodářskou spolupráci. Jejími členy byly Benelux, Dánsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Norsko, Velká Británie, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, západní Německo.

V květnu 1948 se na kongresu v Haagu scházejí zástupci hnutí prosazující myšlenku evropské jednoty. Objevuje se zásadní rozpor mezi „federalisty“, stoupenci federace, jednoty nad národními státy, a stoupenci „mezivládních vztahů“, pro něž sjednocená Evropa musí spočívat ve spolupráci mezi státy.

Dne 4. 4. 1949 vzniká Washingtonskou smlouvou NATO, jehož členy se staly USA, Kanada, VB, Francie, Benelux, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Island, od roku 1952 Řecko, Turecko, v roce 1955 pak přistoupilo SRN a Španělsko. Byl to výraz solidarity i snahy o společnou politiku vedoucí k západoevropské jednotě. Dne 5. 5. 1949 byla uzavřena dohoda mezi zeměmi Beneluxu, Velké Británie a Francie o vzniku Rady Evropy, která byla otevřena všem demokratickým evropským zemím. Byla založena na principu národního zastoupení, odbornosti a politického mandátu zástupců s pravomocemi jednat a přijímat rozhodnutí jménem své vlády.          

Jean Monnet inspiroval ministra zahraničních věcí Francie Roberta Schumana k návrhu z 9. 5. 1950, aby Francie, Německo a další země, které mají zájem o připojení, vytvořily společný dohled nad zásobami, těžbou, výrobou a obchodem uhlí a oceli. K této iniciativě se přihlásily 3. 6. 1950 země Beneluxu, Itálie, Francie a Německo. Schumanův plán pak schválilo shromáždění Rady Evropy 26. – 28. 8. 1950. Tento plán ve svých důsledcích směřoval nejen k ekonomické, ale i k politické jednotě Evropy.

Dne 18. 4. 1951 byla na schůzce v Paříži podepsána představiteli tzv. Šestky (Benelux, Francie, SRN, Itálie) Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli – ESUO (European Coal and Steel Community, ESCS, též Montánní unie) a v roce 1952 v Bruselu zahájil činnost Vysoký úřad (předsedal mu Jean Monet) a Rada ESUO, na niž bylo přeneseno rozhodování. V Lucemburku byl zřízen na ostatních institucích nezávislý Soudní dvůr ESUO (přeměněný na Evropský soudní dvůr, Court of Justice) a vzniklo Shromáždění delegátů parlamentů členských zemí ESUO, jemuž předsedal Paul-Henri Charles Spaak, belgický diplomat.

Dne 22. 10. 1954 byla modifikována Bruselská smlouva a do přebudované Západoevropské unie (ZEU, Western European Union – WEU) vstoupily Itálie a SRN. ZEU v témže roce vstoupila do NATO. Hlavními cíly ZEU bylo vytvoření základny pro ekonomickou obnovu, poskytnutí vzájemné pomoci členů v případě agrese ze třetí strany a podpora další integrace Evropy.

Dne 8. 12. 1955 přijala Rada ministrů Rady Evropy za svůj znak dvanáct zlatých hvězd na modrém podkladu a tak vznikla vlajka Společenství.[5]  


[1] KÖNIG, P. a kol. Učebnice evropské integrace. Praha: Nakladatelství  Barrister&Principal, spol s r.o., 2006, ISBN 80-7364-022-8, str. 13 

[2] KÖNIG, P. a kol. Učebnice evropské integrace. Praha: Nakladatelství  Barrister&Principal, spol s r.o., 2006, ISBN 80-7364-022-8, str. 14 

[3] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013, str. 10

[4] KEŘKOVSKÝ, M., KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie, historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha:1999, Computer Press, ISBN 80-7226-196-7 

[5] KOCOUREK, L. Veřejná správa v Evropské unii. Praha: CEMI, 2013, str. 13

Břetislav Voženílek
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek