Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Základní pojmy v operačním systému Linux
Odborný článek

Základní pojmy v operačním systému Linux

14. 5. 2012 Gymnaziální vzdělávání
Autor
RNDr. Michal Černý Ph.D.

Anotace

V následujícím článku se pokusíme zaměřit na základní pojmy a nástroje, které se vyskytují v operačním systému Linux. Praktickou ilustrací budou konkrétní příklady z Ubuntu, ale drtivá většina poznatků je obecně přenosných.

Řada uživatelů, kteří poprvé vidí operační systém jiný než Windows, může být zmatena. Neví, jak se instalují aplikace, kam zmizely tradičně pojmenované disky, jak se pracuje s plochou nebo kde je známý Průzkumník. Současně kolem Linuxu stále panuje opar určitého tajemství a záhadného prostředí. Žáky bude jistě zajímat, co je to kompilace a kdy budou muset kompilovat jádro. V následujícím článku se proto pokusíme o základní vhled do problematiky tak, aby operační systém s grafickým prostředím Gnome nebyl pro uživatele noční můrou a dovedli se v linuxových distribucích orientovat. 

V předcházejícím článku jsme se již věnovali řadě základních pojmů a pokusili jsme se identifikovat, co konkrétně za technologie za Linuxem stojí. Na tomto místě ale považujeme za důležité znovu zdůraznit, že linuxové prostředí je primárně textové a používá jen grafickou nástavbu. Proto je možné snadno měnit vzhled a chování drtivé většiny aplikací. Uživatel není vázán na jedno grafické prostředí či jednoho Průzkumníka, bez kterého Windows nefungují. Tato variabilita je jednou z největších předností Linuxu z hlediska uživatele. 

Cílem článku proto nebude ani tak systematický výklad problematiky jako spíše vytvoření opory pro vlastní činnost žáků, která jim zajistí základní informace proto, aby se mohli v Ubuntu snadno zorientovat.

Pracovní plocha

Pracovní plocha funguje trochu jinak, než jak je většina uživatelů z Windows zvyklá. Drtivá většina grafických prostředí v Linuxu však podporuje více ploch různě poskládané vedle sebe (kolik a jak si může uživatel definovat sám). Nová plocha neznamená nové ikonky, ty jsou na všech plochách stejné, ale nový prostor pro okna aplikací. Je tak možné snadno pracovat na více věcech současně (mít třeba jednu plochu na školní úkol, druhou na zábavu a na třetí řešit systémové věci).

Na plochu je možné také připojit řadu aplikací – od analogových hodin po klienta Facebooku. Záleží také jen na konkrétním uživateli, zda bude používat objectdock známý z Mac OS nebo nikoli. Na výběr je jich opět relativně velké množství s různými funkcemi a vlastnostmi.

Názvy disků, souborový manažer

V oblasti správy souborů čekají na uživatele některé zajímavé změny. První se týká názvů disků. V Linuxu nejsou diskové oddíly označovány písmeny jako ve Windows, ale jsou to jen složky. Řada souborových manažerů se snaží vyjít uživatelům vstříc a složky označující disky či diskové oddíly odděluje alespoň grafickou ikonkou. Z technického hlediska jsou jednotlivá paměťová média připojována jako složka do adresáře „media“. Z praktického hlediska nejde o žádnou zásadní změnu, ale přesto může někomu z počátku působit problémy. 

Dalším rozdílem je souborový manažer, který není nijak fixován na jednu konkrétní aplikaci. V každé distribuci či grafickém prostředí je možné najít jiného souborového manažera, který pracuje nad správcem souborů na úrovni operačního systému. V Ubuntu je standardně užíván Nautilus, který disponuje podporou práce s více kartami, v případě zájmu umí používat dva panely nebo připojení se ke vzdálenému serveru.

Dalším rozdílem je jiný systém organizace souborů na disku a tím pádem také jiný žurnálovací systém. To, že Windows užívá NTFS a Linux například ext4, může pro uživatele na první pohled působit jako nadbytečná informace. Důsledky jsou ale zásadní – Windows nedokáží bez speciální aplikace číst ze souborových systémů Linuxu. Opačně to možné je, neboť většina distribucí Linuxu je vybavena nástroji na práci i s jinými souborovými systémy.

Na tomto místě si dovolíme ještě jednu zajímavost. Skryté soubory jsou v Linuxu pojmenovávány tak, že mají před jménem tečku a standardně se nezobrazují. V případě, že jsou mazány soubory, Linux vytvoří koš – .trash. Tato složka je skrytá a řada uživatelů se často diví, proč jejich flash disky mají stále menší kapacitu. Stačí si nechat zobrazit skryté soubory a tento koš smazat.

Instalace aplikací

Další odlišností, kterou jsme již naznačili v předchozím článku, je instalace aplikací. Standardní metoda je taková, že si aplikaci uživatel vybere v Centru softwaru. Nemusí mít tedy přehled o tom, jak se který nástroj přesně jmenuje, jen se prokliká ke správné kategorii a zvolí dle popisku aplikací to, co mu vyhovuje nejlépe. Pokud se program v seznamu nenachází a uživatel jej našel na internetu, může si do repozitářové struktury přidat zdroj (tedy odkaz na software) a pak jej přes Centrum opět běžně nainstalovat. Výhoda těchto dvou postupů spočívá v tom, že se operační systém sám stará o aktualizace. To je ostatně jeden z důvodů, proč je Linux tak bezpečný – velice rychle jsou odstraňovány všechny bezpečnostní chyby.

Dále je možné provést instalaci tak, že naleznete příslušný balíček na síti a nainstalujete jej. Tato možnost není úplně doporučována, protože nejsou vyžadovány podpisy vydavatele. Teoreticky tak může jít o malware a většinou systém nedokáže zajistit jeho aktualizaci. U instalace je třeba si dávat pozor na to, jaké balíčky používáme. Existují metody převodu z deb na rpm, ale nejsou příliš dobré. Tyto změny jsou považovány za krajní řešení.

Posledním způsobem, který je mediálně nejzajímavějším (a panuje představa, že se tak instalují všechny programy), je kompilace. Ta se provádí ve chvíli, kdy máme k dispozici jen zdrojový kód, který není určený pro konkrétní balíčkovací systém. Metoda se dle distribucí různě liší, ale v zásadě spočívá ve dvou krocích – rozbalení archivu a přeložení (tedy kompilaci) pomocí příkazu na příkazové řádce. Opět nejsou ale potřeba žádné větší dovednosti – spustit emulátor terminálu a z návodu do něj nakopírovat mírně upravené dva řádky není nijak složité. 

Na tomto místě je možné ještě říci několik slov ke kompilaci jádra, o které se v médiích tak často mluví. U ní se již obvykle nastavují pokročilejší parametry, ale v zásadě ji provádí jen tvůrci distribucí nebo uživatelé nějakých speciálních zařízení. Běžný uživatel, programátor ani správce sítě jádro nekompiluje, protože k tomu nemá žádný důvod.

Adresář Home

O adresářové struktuře v Linuxu jsme se již zmínili, ale přesto si dovolíme věnovat trochu více prostoru významnému adresáři s názvem Home (či Domů). Podobně jako ve Windows jsou v něm uložena všechna data, která vyprodukoval uživatel – od videa přes fotografie až třeba po stažené soubory a dokumenty. Mimo to jsou v něm ale skryté soubory, které obsahují nastavení a data ze všech nainstalovaných aplikací. 

V praxi to znamená, že pokud si uživatel zazálohuje celý adresář, nakopíruje jej do nové instalace operačního systému s nainstalovanými programy, bude systém vypadat a chovat se úplně stejně jako ten předchozí. Proto doporučujeme zálohovat celý adresář Home, protože v případě přeinstalovaní systému může mimořádným způsobem ušetřit práci a zachránit důležitá data. Opět jde o vlastnost, kterou Windows nedisponují.

Příkazový řádek, terminál

Oproti všem přesvědčením není nutné obvykle v Linuxu příkazový řádek používat, pokud se chováme standardně a vše funguje tak, jak má. Ač z něj má většina začátečníků hrůzu, nejde o nic složitého, spíše naopak. Návody jsou koncipovány tak, aby laik jen překopíroval řádky z nápovědy do emulátoru terminálu a stiskl Enter. Na druhé straně je pravda, že pokud se s ním člověk naučí pracovat, může mu v práci velice dobře pomoci. Ať již v hromadných úpravách dokumentů, analýzách textu, práci s regulárními výrazy nebo v programování. Jde tedy o šikovného pomocníka, který může být spíše ku pomoci než k obavě. V Ubuntu je dobré vědět, že práva správce získáme, pokud před příkaz napíšeme sudo. Pak jsme ještě požádání k vložení hesla. 

Jelikož většinou užíváme grafické rozhraní, je třeba se k příkazovému řádku nějak dostat. K tomu slouží aplikace, která se v Ubuntu nazývá Terminál či Emulátor terminálu. Druhý název je správný, protože jde o klienta, který pracuje v grafickém rozhraní a onomu skutečnému terminálu jen předává to, co mu uživatel zadal.

Závěrem

Pokusili jsme se projít některé možné nástrahy, které čekají na začínajícího uživatele, tak aby získal základní orientaci v tomto operačním systému. V následujícím článku se zaměříme na základní aplikace a jejich spouštění. Žák by měl po těchto dvou článcích být vybaven vědomostmi dostatečnými proto, aby mohl operační systém Ubuntu (Linux) bezpečně používat na uživatelské úrovni.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Michal Černý Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
14. 5. 2012
Seriál o operačním systému Linux potěší každého, kdo chce ušetřit a navíc není závislý na balíku MS Office. Plně si vystačí s nabídkou open source a nemá starostí o bezpečnost. Zajímavou otázkou je, proč ještě nenastal tlak na všeobecnou změnu OS ve školách. Každý rozumný "ajťák" využívá praktického, navíc zdarma dostupného softwaru a ušetřené prostředky využije pro vylepšení hardwaru. Nebo se mýlím?

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Zařazení do seriálu:

Téma článku:

Informační a komunikační technologie