Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Oficiální zdroje jako hlavní tvůrci válečných...

Ikona teoreticky

Oficiální zdroje jako hlavní tvůrci válečných zpráv

Ikona odbornost
Autor: Lukáš Pfauser
Anotace: Článek Oficiální zdroje jako hlavní tvůrci válečných zpráv se zabývá jedním ze základních rysů zpravodajství rozšiřovaného v době ozbrojených konfliktů. V této době lze pozorovat silnou závislost novinářů na oficiálních zdrojích, které žurnalistům poskytují pohodlnou platformu k získávání informací. Text by rád uvedený trend představil a zmínil jednu z předních empirických studií na dané téma.
Téma příspěvku:Mediální výchova
Klíčová slova: média, válečné zpravodajství, zdroje médií
Vazby článku:
Tento článek navazuje na téma článku: Politická kontrola masových médií během ozbrojených střetů
Tento článek navazuje na téma článku: Principy mediální válečné propagandy

Předmětem následujícího pojednání se stal další rys zpravodajství, který lze pozorovat v průběhu ozbrojených střetů. Odborníci – vedle již na metodickém portálu pojednané démonizace nepřítele a důrazu na aspekt vlastenectví – hovoří o novinářské závislosti na oficiálních zdrojích.

Je zřejmé, že váleční zpravodajové konflikt do značné míry nepokrývají sami – často se musejí spoléhat na sekundární zdroje (tedy převážně agenturní zprávy od místních novinářů), převážně pak na zdroje oficiální. Pokud je do válečného zpravodajství přímo zapojen stát, který se účastní toho kterého střetu, lze hovořit o silné závislosti novinářů na informacích od vysoce postavených činitelů vlády a armády. 

Například během války v Perském zálivu roku 1991 byla většina zpráv, které podávaly americké televizní a rozhlasové společnosti a tisk, sestavována z informací získaných v Pentagonu, Bílém domě a na ministerstvu zahraničí. Zprávy tedy nebyly do značné míry vytvářeny na základě přímých informací z bojiště. 

Totéž platilo, pokud jde o válku v Iráku v roce 2003. Průzkum jejího pokrytí britskými televizemi jasně ukázal, že z nemediálních zdrojů (tedy všech zdrojů vyjma samotných novinářů) vede právě britská nebo americká vláda nebo armáda, resp. lidé s ní spojení (17 %), jejichž vyjádření mnohdy doplňovaly aktuální záběry (jako vizuální důkaz daného tvrzení). 

O používání oficiálních zdrojů mluví také ve vlivné studii nazvané Uncensored War Daniel Hallin. Říká, že novináře staví požadavek prezentovat „pouze fakta“ do obtížné pozice, protože zejména v politice jsou mnohdy fakta předmětem sporů. Ukazuje se, že američtí novináři popsanou skutečnost řeší v drtivé většině příklonem k oficiálním zdrojům. 

Zmíněný fakt lze dobře ilustrovat na příkladu války ve Vietnamu. Při námořním útoku v Tonkinském zálivu (srpen 1964) se novinář Tom Wicker (navzdory skutečnosti, že se objevovalo množství mimovládních, neoficiálních informací) spoléhal na exkluzivní oficiální zdroje, které vojenskou akci bezvýhradně podporovaly. Podle Hallina to jasně ukazuje analýza novinových článků – každá zpráva deníku Times o útoku v Tonkinském zálivu vycházela z oficiálních zdrojů. 

Další výzkumy provedené v denících Washington Post a New York Times navíc dospěly k závěru, že oficiální zdroje tvořily pro zprávy z drtivé většiny „základnu“ (zprávy byly založeny na iniciativě vlády, resp. lidí z úřadu, kteří novináře zvali na tiskové konference, tedy nikoli na iniciativě samotných pracovníků médií).

Experti se domnívají, že používání oficiálních zdrojů je pro novináře praktické. Vláda je organizována tak, aby poskytovala pravidelný tok informací přizpůsobených každodenní novinářské poptávce, pro zpravodajské organizace je proto extrémně efektivní mít svoje pracovníky přímo u vládních komunikačních kanálů. 

Zajímavou empirickou analýzu novinářského používání zdrojů v iráckém konfliktu přinesli autoři Lewis a Brookes. Ti zkoumali vzorek 1534 reportáží v období od 20. března do 11. dubna v britských televizích BBC, ITV News, Channel 4 News a Sky News. 

Badatele zajímalo, do jaké míry se zdroje odkazují k trojici témat: (1) Irák vlastní zbraně hromadného ničení; (2) obyvatelé Iráku touží po tom, aby byli osvobozeni od režimu Saddáma Husajna; (3) irácký režim má celkově špatnou a zlou povahu. Předmětem jejich zájmu bylo rovněž zjistit, jak moc televizní pokrytí války odpovídalo vládní verzi událostí. První hlavní analyzovanou oblastí byly právě zdroje. 

Nejvíce uvedených výroků pronesl moderátor ve studiu (23 %) nebo zahraniční korespondent (29 %), poměrně velké procentní číslo vyšlo také v případě novinářů, kteří byli přímo s koaličními vojáky (13 %). Jen málo se takto vyjadřovali novináři, kteří podávali zprávy ze sídla britsko-americké armády v Kataru (3 %), a experti (rovněž 3 %). 

Co se týče „nemediálních“ zdrojů zmíněných argumentů, nejvíce byla prezentována britská či americká vláda nebo armáda, resp. lidé s ní spojení (17 %). Jejich vyjádření mnohdy doplňovaly aktuální záběry (jako vizuální důkaz tvrzení). Jiné zdroje nedosahovaly zdaleka takových procentních čísel – např. Červený kříž (7 %), iráčtí obyvatelé (3 %). Výsledky říkají, že ti, kteří měli potenciál události v Iráku osvětlit (členové neziskových organizací, vědci, inspektoři), hráli v britském televizním pokrytí války v Iráku jen velmi omezenou roli. 

Ačkoli se vedla široká debata týkající se nedostatku důkazů pro jasné tvrzení, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, média v tomto ohledu podle dvojice autorů naprosto jasně prezentovala vládní verzi. Navíc se britští a američtí vojáci i samotní novináři v televizi objevovali často s plynovými maskami. V médiích se o iráckém vlastnictví těchto zbraní spekulovalo, což evokovalo spíše skutečnost, že Irák zbraně hromadného ničení skutečně vlastní, než opak.


Literatura:

Carruthers, Susan (2000). Media at War: Communication and Conflict in the Twentieth Century. London : Macmillan Press Ltd.
Hallin, Daniel (1989). Uncensored War: The Media and Vietnam. Berkeley : University California Press. 
Lewis, Justin; Brookes, Rod (2003). „Reporting the War on British Television.“ s. 84–102, in Tell Me Lies: Propaganda and Media Distortion in the Attack on Iraq. ed. David Miller. London : Pluto Press.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 15. 12. 2011
Zobrazeno: 2248krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3.3333

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
PFAUSER, Lukáš. Oficiální zdroje jako hlavní tvůrci válečných zpráv . Metodický portál: Články [online]. 15. 12. 2011, [cit. 2019-11-21]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/14551/OFICIALNI-ZDROJE-JAKO-HLAVNI-TVURCI-VALECNYCH-ZPRAV.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 15. 12. 2011 09:56
Článek představuje další ze série textů autora věnujících se válečnému zpravodajství. tentokrát se zaměřuje na ovlivnění mediálních obsahů prostřednictvím využívání oficiálních informačních zdrojů. Seznamuje čtenáře s výsledky konkrétní empirické studie na toto téma.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.