Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Feministický akční výzkum – Jak studovat...

Ikona teoreticky

Feministický akční výzkum – Jak studovat na umělkyni?

Ikona odbornost
Autor: Lenka Vráblíková
Anotace: Text se zabývá širokým pojetím edukace v souvislostech sociologicko-pedagogicko-uměleckých. Umění a umělecké vzdělávání netvoří enklávu nezávislou na ideologicko-ekonomickém tlaku na ostatní segmenty vzdělávání, ale podobně jako ostatní edukace se podílí na utváření sociální nadvlády. Pro odlehčení závažného tématu si dovoluji položit otázku, možná jen pro sebe: Napomůže definování vizuální gramotnosti sociální změně?
Obor příspěvku:Výtvarný obor
Klíčová slova: gender, feminismus, performance, umělkyně, emancipace, feministický akční výzkum

Umělecké vysoké školy v sobě propojují na jedné straně oblast vzdělávání, na straně druhé oblast umění: umělecké praxe, teorie a historie. Obě tato pole by se podle pozitivistického čtení mohla zdát apolitická, otevřená a neutrální. Jak ale ukázal například Michel Foucault (2000), instituce jako školy, vězení či blázince prosazují konkrétní politický program k udržení moci. Vzdělávání a stejně tak umění jsou instituce, které se přes svoji arbitrární povahu „tváří” jako přirozené, nezaujaté, pohlavně neutrální danosti, přičemž k navození tohoto efektu používají osobité maskování, pod kterým se schovávají mocenské zájmy. Z tohoto pohledu tak můžeme chápat uměleckou vysokou školu ne jako svobodný a otevřený prostor zajišťující rozvoj talentovaných jedinců, kteří se zde učí uměleckým technikám a dějinám umění, ale jako instituci, která se významně podílí na legitimizaci, reprodukci a samotném utváření hegemonického sociálního uspořádání. Umělecká vysoká škola tak funguje jako strategický nástroj budování požadovaného řádu společnosti, a tedy i patriarchátu (Dalton, 2001).

Prvním cílem feministického akčního výzkumu bylo poukázat na toto maskování edukace a uměleckého světa a představit vysokou uměleckou školu jako prostor, kde se tyto dvě roviny zdánlivě „neutrálních daností“ prolínají. Druhým cílem bylo představit feministický akční výzkum jako metodu, která umožňuje propojit kritickou teorii s akcí, jejímž cílem je sociální změna a která umožňuje používat alternativní metody zkoumání, jako jsou vzdělávání či umění. Třetím cílem zkoumání pak bylo na základě těchto poznatků zpochybnit a nabourat maskulinní dominanci na konkrétní instituci – Fakultě výtvarných umění VUT. Konkrétně šlo o vytvoření zkušenosti, která by vedla k sebeuvědomění a následné emancipaci členů a členek fakulty. Otázka Jak studovat na umělkyni? tak otevřela prostor pro kritickou reflexi stávajícího stavu, umožnila uvažovat o možných alternativách fungování systému a v důsledku se snažila ovlivnit a modifikovat samotnou strukturu fakulty.

Nejprve krátce představíme teoretická východiska, ze kterých feministický akční výzkum Jak studovat na umělkyni? vycházel, a metodu zkoumání – feministický akční výzkum. Dále se budeme soustředit na samotný projekt, jednotlivé dílčí události a výsledky zkoumání.

Vzdělávání a umění jako nástroje emancipace

Snaha čelit povaze edukace jako nástroje hegemonie a naopak používat vzdělávání k emancipaci znevýhodňovaných skupin vychází z radikální a kritické pedagogiky. Tyto pedagogické přístupy jsou spojením osvoboditelských záměrů, vlivu Cultural Studiesa sociologie. V rámci kritické pedagogiky se vzdělávání chápe jako hluboce zapletené v konstruování vědění, subjektů a sociálních vztahů. V kritické pedagogice ale nejde jen o analýzu způsobů reprodukce nerovností skrze edukaci v identitě individuálního dítěte. Jde především o to, jak naopak jedinec může aktivně vytvářet významy nové a posilovat vlastní pozici v rámci společenského uspořádání, a tak transformovat sociální svět (Dalton, 2001).

Abychom mohli uvažovat o emancipačním jednání v rámci umělecké vysoké školy, bylo nejprve nutné vzdělávání a umění podrobit kritické analýze. V této části zkoumání vycházíme z teorií L. Althussera, M. Foucaulta a P. Bourdieu.

Výše jmenovaní autoři, kteří se zabývají nerovnou distribucí moci a nerovným postavením jedinců v rámci společnosti, vidí formální edukaci jako klíčový nástroj produkce a reprodukce hegemonie. Například podle Althussera je škola jedním z ideologických státních aparátů, které primárně fungují skrze ideologii. Tyto ideologické aparáty udržují vládnoucí třídu u moci, a to tak, že naše osobní zájmy a ideály jakoby přirozeně korespondují s panujícím systémem (Barša, Císař 2004). Podle Althussera je to právě škola, kde se jedinci v pozici ovládaných povolně učí poslušnosti a úctě, a kde se naopak schopnost rozkazovat a vládnout „přirozeně“ tříbí u těch, kteří jsou v pozici vládnoucích (Althusser, 1971, s. 146).

Řečeno jazykem Michela Foucaulta, jsou moc a vědění neoddělitelné konfigurace myšlení a praktik, které konstituují diskurs (Ball, 1992, s. 213). To znamená, že moc a vědění jsou dvě strany stejného procesu, a tak jedna je neustále přítomná v druhé. Z toho vyplývá, že vědění se nemá k mocenským vztahům tak, že by je reflektovalo, natož aby nad nimi levitovalo v transcendentnu jako universální hodnota. Moc není na formální vzdělávání nabalená jako nějaký nežádoucí efekt institucionalizace, kterému je možné se zcela vyhnout, ale vědění je k moci zcela imanentní.

K podobným závěrům dochází i francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který spatřuje hlavní roli školního systému v podporování objektivních zájmů dominantní třídy a v udržování kulturního prostoru charakteristického sociálními hierarchiemi. Tato vlastnost formálního vzdělávání je podle Bourdieu zajištěna intervencí ekonomického a politického pole a nerovnou distribucí kapitálu (ať už kulturního či ekonomického) v rámci pole edukace. Prakticky to znamená, že systém zvýhodňuje ty, kteří již v rámci sociální struktury zastávají privilegované pozice a pokračují ve znevýhodňování znevýhodněných. Podle Bourdieu tuto distribuci pozic navíc aktéři internalizují jako přirozený běh věcí, a tak se tomuto diktátu dobrovolně podrobují (Bourdieu, 1998).

Na první pohled by se mohlo zdát, že ve spojení edukace a umění je to pouze formální vzdělávání, které reprodukuje stávající řád společnosti, a že umění je jakýmsi protipólem, který je oddělen od sociální reality – tzn. prostorem, kde k reprodukci nerovností nedochází. Pierre Bourdieu prostřednictvím svého teoretického aparátu pole, habitu a kapitálu ale ukazuje, že umění nestojí mimo sociální svět. Umění se nerodí ve vakuu jako nějaký produkt obdařených individuí.

Tato představa o umění jako o universální, hranice sociální společnosti přesahující entitě naopak slouží k udržování dominantních pozic aktérů v rámci pole kulturní produkce. Ačkoli umělecký svět působí dojmem, jako by byl oddělen od každodenního světa a jeho požadavků, je ve skutečnosti organizovaný, regulovaný a konstruovaný jako každé sociální pole. To znamená, že také svět umění obsahuje pravidla, diskursy, narativy, aktéry, instituce a specifický kapitál. Navíc, stejně tak jako například vzdělávání, umění není jen produktem určitého typu organizace, pouhým efektem společenského působení, ale současně se podílí také na její produkci – utváření. Je tedy, jak Bourdieu říká, nejen strukturou strukturovanou, ale i strukturou strukturující. Zjednodušeně by se tedy dalo říci, že umění plní v podstatě stejnou funkci jako edukace – legitimuje a vytváří sociální nadvládu [1].

I když tyto teoretické koncepty nebyly svými autory primárně zamýšlené jako feministická kritika sociálního mocenského uspořádání vztahů mužů a žen [2], tyto analýzy patří do teoretického rámce, který odhaluje obecné mocenské struktury a nadvládu ve společnosti, a tak silně ovlivnily současné feministické myšlení [3]. Analýza mechanismů reprodukce nerovností a odkrytí masky neutrality a neproblematičnosti vzdělávání a umění předkládaných autorů sloužily jako vodítka pro emancipační jednání v rámci vysoké umělecké školy. Výše prezentované teoretické koncepty tak byly výchozím bodem pro předložení pozitivního plánu feministického angažmá a aktivismu v rámci FaVU VUT. 

Metoda zkoumání: feministický akční výzkum

Cílem výzkumu Jak studovat na umělkyni? nebylo zkoumání ve smyslu podání informací o stavu genderové situace v rámci FaVU VUT, její vysvětlení či popis, ale její pozměnění skrze akci. Jako metodu výzkumu jsme použili feministický akční výzkum (Small, 1995), a to z toho důvodu, že tato metoda umožňuje propojit kriticky orientované teoretizování, uměleckou praxi, angažmá v sociální změně (s tím související feministickou kritiku) a vzdělávání. Tento formát nejen že tedy umožňuje kriticky uvažovat, ale především i kriticky jednat, a to jak v rámci uměleckém provozu, tak i v oblasti formování vědění a vědy. Výzkum se tak stal cestou, jak pomáhat a podporovat určité skupiny – na jedné straně skrze produkci znalostí, kdy se zdůrazňují politické aspekty produkce vědění, a na druhé straně skrze přímou akci.

Z pohledu sociálněvědných disciplín má feministický akční výzkum specifické vlastnosti, které jej odlišují od klasického pojetí sociálněvědného či humanitního výzkumu. Jak už bylo řečeno výše, na rozdíl od těchto klasických přístupů je jeho cílem sociální změna – emancipace zkoumaných subjektů. Je tedy zřejmé, že feministický akční výzkum je silně proti-pozitivisticky orientovaný (vychází z poznání, že akt zkoumání není neutrální a nezávislý) a explicitně politický. Otázka epistemologie a kritika (nejen) vědeckého vědění jako androcentrického stojí ve středu zájmu feministických přístupů k sociálněvědnímu diskursu (Whyte, 1991). Obecně také akční výzkum klade větší důraz na samotný akt zkoumání, kdy jde především o samotný proces než o formulaci generalizovatelných závěrů. Navíc tento přístup také umožňuje použít alternativní metody zkoumání (Small, 1995, s. 941–955), jako jsou v tomto případě vzdělávání či umělecká akce (Cockbrun, 2003). Tento formát zkoumání tak umožňuje uvažovat o umělecké praxi jako o „výzkumné metodě“, kdy umělecké dílo – artefakt – ztrácí svoje klasické postavení konečného produktu umělecké činnosti, ale stojí spíše na začátku procesu jako iniciátor další akce.

V rámci uměleckého světa můžeme feministický akční výzkum Jak studovatna umělkyni? definovat jako institucionální kritiku [4]. Obecně se institucionální kritika zabývá institucemi, které primárně odkazují k organizovanému prostoru určenému k prezentaci umění, kde se snaží o svržení stávajícího řádu subversí, sabotáží a provokací. Jak poznamenává Andrea Fraser, institucionální kritika ale není intervencí, která by sama stála mimo mocenské struktury. Provozování institucionální kritiky neznamená být proti institucím – být intervencí z venku. Jedná se naopak o sebekritickou reflexi uměleckého provozu, který sebe sama staví do role prostoru rezistence. Tato sebekritika je namířená proti rozšířenému mýtu o radikalitě umění a nezávislosti uměleckého světa na ostatním sociálním světě (Fraser, 2005).

Je zřejmé, že rozsah změn, které může akční výzkum přinést, není nijak velký (Small, 1995). V případě feministického akčního výzkumu, kdy se jedná o propagaci feministické agendy, jde spíše o změnu myšlení a pochopení problému ze strany zúčastněných než o formalizovanou či institucionalizovanou změnu diktovanou shora výzkumnicí. Tomu odpovídá i skutečnost, že akčním zkoumáním nezískáme data, která by jasně definovala míru sociální změny způsobené výzkumem. 

Feministický akční výzkum Jak studovat na umělkyni? na FaVU VUT

Feministický akční výzkum Jak studovat na umělkyni? byl realizován jako teoretická a praktická diplomová práce v rámci Ateliéru grafiky na Fakultě výtvarných umění FaVU VUT. Praktická část projektu probíhala během letního semestru akademického roku 2009/2010, a to od 17. března do 29. dubna. Obsahem této diplomové práce bylo hledání možných způsobů, jak studovat na umělkyni, a to skrze kritiku sebe sama jako studentky umění – kritikou umění a vzdělávaní. Cílem práce tak nebylo nalezení jedné správné odpovědi – jak studovat na umělkyni. Šlo o vytvoření prostoru – platformy – v rámci fakulty, kde by bylo možné o této otázce diskutovat, problematizovat ji, mluvit o stávající situaci a tímto způsobem ji měnit. Během projektu jsme se ptali i na další související otázky, jako např. zda se liší studování na umělce od studování na umělkyni, zda se dá umění vůbec studovat, jak učit umělkyni, jak učit umělce, jakou má toto vzdělávání na FaVU podobu, jak vypadají vztahy mezi studujícími a vyučujícími nebo jaký je vztah mezi formální povahou instituce – fakultou – a uměním...

Samotný název – Jak studovat na umělkyni? – a záměrné používání ženského rodu namísto generického maskulina, které je typické pro český jazyk, vychází z přesvědčení, že slova nejsou jen neutrálním nosičem významu, ale že také samy jednají – utvářejí významy. Označení umělkyně není určeno pouze pro osoby ženského pohlaví, ale je chápáno jako alternativní pozice, která umožňuje mužům-umělcům alternativně jednat a vymezit se vůči vlastní ustálené umělecké identitě. Studování na umělkyni tak chápu jako subverzivní akt, který nemusí nutně souviset s formálním vzděláváním ani s pohlavím dotyčné osoby.

Projekt si od začátku dělal ambice být současně jak uměleckým dílem, tak výzkumem. Jak už bylo řečeno výše, akční výzkum, technika a formát projektu, je metoda původně používaná v sociálních vědách či cultural studies. V současném umění je ale běžnou praxí, že se přejímají činnosti, metody nebo pravidla z jiných oblastí, jako jsou například právě věda nebo pop-kultura. Našim cílem ale nebylo obohacovat svou uměleckou činnost impulsy z jiných oblastí. Záměrem nebylo „využít“ akční zkoumání pro svoje umělecké záměry, „vytunelovat“ sociální metodu. Za zásadní považujeme chápat projekt současně jako umění a současně jako sociálněvědný výzkum. Tyto přístupy se totiž nevylučují, nestojí proti sobě v opozici (ve smyslu umění x věda, emoce x rozum, teorie x praxe atd.), ale mohou spolu koexistovat, vzájemně se ovlivňovat a obohacovat.

Práce reflektovala tento záměr – překročení klasického formátu uměleckého díla – i svou formou. „Umělecké dílo“ vznikalo na základě spolupráce. Spolupráce byla jedním ze zásadních pilířů projektu a byla chápána jako prostředek, jak sebe sama nestavět do pozice autority – „svrchované“ autorky. Prostřednictvím kolektivní a participační povahy projektu jsme se tak pokoušeli vymezovat vůči tradiční představě autorství [5]. K účasti jsme vyzvali jak členy a členky fakulty, tak osobnosti působící mimo fakultu.

Pro projekt bylo neméně důležité, že výsledkem práce nebylo takové umělecké dílo, které by se dalo vystavit v galerii, ať už jako obraz nebo záznam performance. Šlo totiž především o proces, komunikaci, o to, že se věci dějí – mluví se o nich – a tím se něco děje, něco se mění. Projekt byl vztahový. 

Formát projektu a jednotlivé události

Feministický akční výzkum Jak studovat na umělkyni? se skládal ze třinácti dílčích událostí, které měly podobu performancí, výstavy, diskusí, prezentací. Projekt byl vybaven vlastní webovou stránkou – http://jakstudovatnaumelkyni.ffa.vutbr.cz/,která byla součástí oficiální webové stránky fakulty (http://www.ffa.vutbr.cz/). K projektu jsme také založili stránku na facebooku a jednotlivé události byly propagovány plakáty a e-mailovými pozvánkami. Většina akcí se odehrála v rámci prostor fakulty, některé ale na přání spolupracovnic byly realizovány mimo prostory školy (např. BDSM workshop, presentace Frozen Academy).

Webová stránka fungovala jako „informační uzel“ celého projektu. Jejím úkolem bylo jednak podat základní informace o projektu (teoretická východiska, informace o spolupracovnicích), dokumentovat jednotlivé dílčí projekty, informovat o nastávajících událostech a fungovat jako platforma pro diskusi. Diskuse se ale v rámci webové stránky ani facebookové domény příliš nerozvinula. Na stránkách se sice vyskytlo několik komentářů či dotazů k projektu, nicméně tímto způsobem k širší diskusi nedošlo.

Jak už bylo řečeno výše, projekt byl založen na spolupráci. Ta se odehrála na několika úrovních. Konkrétně se jednalo o účast pozvaných osob ze světa umění, teorie feminismu, umění a feministického aktivismu, spolupráce na úrovni členů a členek fakulty, a nakonec mých intervenčních performancí. Při oslovování jednotlivých spolupracovnic jsme osloveným vždy objasnili obsah a záměry projektu, formu a rozsah jejich participace jsme nechali na jejich rozhodnutí. 

1. Důvodem přizvání osobností pohybujících se mimo fakultu byla snaha o rozšíření diskuse mimo FaVU (spolupráce se skupinou Majolenka, umělkyní Carlou Cruz, diskuse s názvem Jak učit umělkyně? v rámci semináře didaktiky katedry výtvarné výchovy na PedF MU Brno). Šlo ale také o rozšíření mimo formální edukaci a umělecký svět obecně (workshop Jak se učit šílenství vedený Mirkem Vodrážkou, workshop BDSM, hranice normality a konsensus v sexualitě, který pořádaly Gender Fuck Feny, či presentace projektu Půdorys společenství Frozen Academy). Tyto příspěvky prezentovaly na jedné straně přístupy, které tvoří alternativu formálnímu uměleckému vzdělávání, na druhou stranu pak nabízely zúčastněným srovnání se situací na jiných umělecko-vzdělávacích institucích.

První z akcí, která se odehrála v rámci projektu, byla výstava ve fakultní galerii Aula skupiny Majolenka s názvem Found Footage. Autorky výstavy a v současnosti absolventky Ateliéru videa a multimediálnej tvorby VŠVU v Bratislavě Lenka Klimešová a Maja Štefančíková si jako formát spolupráce zvolily právě výstavu – prezentaci vlastní tvorby. V rámci projektu  nebyla tato výstava chápána jako prezentace uměleckých artefaktů,  konečných produktů umělecké praxe, ale stála na začátku procesu jako iniciátor další spolupráce.

Druhou spolupracovnicí byla portugalská umělkyně Carla Cruz, která se svým prvním příspěvkem zapojila do programu Ženy ve výtvarném umění – cyklu prezentací umělkyň pořádaného absolventkami a pedagožkami FaVU. Svou druhou prezentaci věnovala Carla Cruz jednomu z hlavních témat své tvorby, kterému se věnuje i v rámci doktorského studia na Goldsmiths University v Londýně, a to participaci a spolupráci publika na umělecké praxi ve veřejném prostoru.

Jak se ukázalo při první prezentaci, pozice Carly Cruz – její zkušenosti s uměleckým vzděláváním a uměleckým provozem – jsou velmi podobné zkušenostem mnoha studentek a absolventek českých vysokých uměleckých škol. Její příspěvek, ve kterém mimo jiné popisovala „svůj příběh“ jako začínající umělkyně a studentky umění, která postupně zjišťuje, že „něco není v pořádku“, která hledá důvody nepřítomnosti žen jak v dějinách umění, tak v rámci umělecké akademické půdy, která uvažuje o své pozici ženy-studentky-umělkyně, vyvolal živou diskusi mezi zúčastněnými, vzájemné sdílení zkušeností a výměnu názorů týkajících se situace mladých umělkyň jak u nás, tak v Portugalsku.

Při hledání možných spolupracovnic bylo logické oslovit specialistky na výtvarnou edukaci – fakultu výtvarné výchovy. Pro KVV PedF MU byla připravena diskuse s názvem Jak učit umělkyně? Tématem diskuze byla především otázka postavení pedagogů a pedagožek v rámci uměleckého edukačního systému.

Jak se ukázalo, studentky výtvarné výchovy vnímají svoji pozici žen-pedagožek jako znevýhodněnou oproti svým mužským kolegům. Na otázku, zda chápou svoje budoucí povolání jako poslání a zda cítí potřebu angažovat se ve změně nerovného statusu quo, jedna z diskutujících prohlásila, že cílem její budoucí pedagogické činnosti je „přežít“ a „neskončit v blázinci“. Další ze studentek poznamenala, že sice pozice pedagožek a pedagogů nejsou rovné, ale podle jejího chápání je tento stav jaksi neměnný či nezměnitelný, a že místo tohoto boje by měly bojovat za opravdu důležitější věci (Barnová, 2010).

Dalším z dílčích projektů, které proběhly v rámci studování na umělkyni, byl workshop nazvaný Jak se učit šílenství, který vedla feministka, filosofka a hudebnice Mirka Vodrážková. Jednalo se o intenzivní workshop s omezeným počtem účastnic, který byl zaměřený na rozvoj kreativní stránky lidské osobnosti v rámci „čtení“ a „psaní“ vlastního „tělesného“ chorobopisu (Vodrážková, 2010). Šílenství se účastnice učily skrze několik praktických cvičení a skrze techniku „emocionalismu“, kde rozhodující úlohu hrálo vlastní tělo, emoce, hudba a následná reflexe prožitku v diskuzi ve skupině. Projekt byl zakončen cvičením – kolektivní perfromancí – v centru Brna, kdy se účastnice pokoušely provozovat šílenství skrze předem stanovené metody.

Uskupení nazvané Gender Fuck Feny si jako téma své účasti ve studování na umělkyni zvolilo sexualitu. Příspěvek nesl název BDSM [6], hranice normality a konsensus v sexualitě a měl podobu workshopu. GFF vycházely z předpokladu, že „ačkoliv BDSM na první pohled souvisí s násilím a uplatněním moci, je toto násilí a moc obvykle předem vyjednané a odsouhlasené a časově a prostorově omezené. BDSM tak paradoxně může být mnohem konsensuálnější, než ‚běžný‘ sex a sexualita, které jsou často ovlivňovány nereflektovanými genderovými stereotypy“. První část workshopu měla podobu diskuse, kde hlavním tématem byly především bezpečnost, role komunikace a konsensuální povaha praktik v rámci BDSM. Ve druhé části si účastníci a účastnice vyráběly jednoduché DIY sexuální hračky a pomůcky.

Poslední vnější spolupracovnicí projektu byla skupina Frozen Academy, která jednak představila svůj současný projekt Půdorys společenství a jednak prezentovala tvorbu členky Frozen Academy a absolventky FaVU Anety Soukupové. Seskupení Frozen Academy vzniklo na základě „zmražení“ Ateliéru kresby FaVU VUT a v současnosti funguje jako alternativní „akademie“. Ačkoliv FA se ze své podstaty kriticky vymezuje k jakémukoliv autoritářskému přístupu, je si plně vědoma toho, že i neformální, zcela volné sdružení potřebuje někoho jako vedoucího – „otce, matku, sestru, bratra atd“. Vedoucími osobnostmi FA jsou Josef Daněk (vedoucí zmraženého Ateliéru kresby), Aneta Soukupová (absolventka FaVU), Trina Hyun Byun (absolventka university of Leeds) a Kenneth Gordon Hay (vedoucí fakulty designu na University of Leeds). 

2. Projekty vzniklé na základě spolupráce s členkami a členy fakulty sehrály pro feministický akční výzkum a jeho cíle – změnu stávajícího stavu – zásadní roli. Výzvu ke spolupráci přijaly absolventka a současná pedagožka FaVU Bára Lungová, studentka doktorského programu Zdeňka Řezbová (ke které se pak připojila Denisa Belzová, také studentka doktorského programu) a Ateliér tělového designu vedený Janou Prekovou. 

Bára Lungová se do studování na umělkyni zapojila dvěma projekty, a to jednak esejí Jak studovat na umělkyni? a rovněž svou pedagogickou činností vyučující angličtiny. V eseji Lungová popisuje vlastní příběh studování na umělkyni na FaVU, dále se pak obecně věnuje i otázce, jak jako umělkyně učit. Zde upozorňuje na fakt, že ženy na uměleckých školách působí především v administrativě a že žena v pozici vedoucí ateliéru je stále – minimálně na FaVU – „exotickým zvířetem, kterému hrozí vyhynutí“ (Lungová, 2010). Lungová mimo jiné na konkrétních příkladech ukazuje, jak v praxi funguje nerovné zacházení se studujícími ženského pohlaví, které má často podobu „nevinných“ žertů při obhajobě klauzurních prací, slovních útoků, pohledů do výstřihů či vyloučení z neformálních struktur tzv. „macho partiček“.

Bára Lungová také upozorňuje na skutečnost, že na fakultě obecně dochází ze strany pedagogů k zneužívání moci, kterou na studující uplaňují, a to jak na muže, tak na ženy. Druhým projektem se Báře Lungové podařilo zapojit do studování na umělkyni svoje studenty, a to tím, že v rámci seminářů anglického jazyka, které vyučuje, zadala k vypracování esej How to study to become a woman artist. Tyto eseje byly pak se souhlasem studujících vystaveny na webových stránkách projektu.

Třídenní painting preformance To už tu bylo a doufám, že stále bude byl příspěvek Zdeňky Řezbové, studentky doktorského programu FaVU. Záměrem bylo během tří dnů zrealizovat nástěnnou malbu v prostorách školy. Téma, kterému se Zdeňka Řezbová věnovala, vycházelo z její nové zkušenosti – těhotenství. Po zveřejnění pozvánky jsme byly osloveny další studentkou FaVU Denisou Belzovou, která se k projektu připojila. Výsledkem akce bylo několik nástěnných maleb, které jsme během této doby zrealizovaly a které vycházely z původního tématu Zdeňky Řezbové.

Jako zásadní se jeví diskuze, kterou jsme připravili pro členy a členky fakulty ve spolupráci s Ateliérem tělového designu. Do diskuze jsme pozvali i osobnosti pohybující se mimo FaVU, a to kurátorku a teoretičku Zuzanu Štefkovou, jejíž úvodní dotazník napomohl k velmi otevřené a osobní debatě, ředitele Domu umění města Brna Rostislava Koryčánka a sociologa a umělce Blahoslava Rozbořila. Tato diskuse se stala platformou, která otevřela téma nejen Jak studovat na umělkyni na FaVU, ale jak studovat na brněnské FaVU jako takové. Hovořilo se jak o konkrétních situacích či projevech sexismu v rámci fakulty, o formě a obsahu výuky dějin umění a teorie umění, o vztazích mezi pedagogy a studenty a obecně o smyslu a podobě studia na vysoké umělecké škole.

Z diskuze vyplynulo, že přítomní studující i vyučující si uvědomují znevýhodněné postavení žen na fakultě a chtějí tento stav změnit. Jako zásadní problémy byly zmíněny jednak nízké zastoupení žen ve vedení jednotlivých ateliérů (z patnácti ateliérů jsou jen dva vedeny ženami) a projevy sexismu vůči studentkám a studentům ze strany pedagogů. Podle diskutujících je nepřijatelné tolerovat invektivy a sexistické poznámky či genderovou šikanu, které jsou v rámci některých ateliérů chápány jako normální stav, nebo dokonce jako znaky svobodného a uvolněného uměleckého prostředí. Postupně se diskuse rychle přesunula od otázky postavení žen ke kritice fakulty jako instituce, která není neutrálním prostorem, ale místem, kde dochází k reprodukci dominantních hodnot a postojů. Androcentrismus, který se objevuje jak v každodenním chodu dění i ve struktuře curricula, diskutující chápaly jako specifickou stránku provázanosti moci a vědění. Kritika se obracela především na nereflektování této provázanosti.

3. Další rovinou studování na umělkyni byly intervenční performance, které měly za cíl upozornit na momenty, kdy se umění a edukace schovává za háv universální danosti, a v nichž se technicky propojuje moc a vědění. Šlo nám především o otázku hodnocení (co je a co není umění, kdo to rozhodne, jak a podle čeho se hodnotí kvalita uměleckého díla atd.) a s tím související curricullum výuky (co je obsahem výuky a co se naopak na FaVU neučí) a způsob vyučování (kdo může učit a za jakých podmínek, jak vypadá pedagogická akce jednotlivých vyučujících). V tomto případě tak umělecké dílo – intervenční performance – fungovalo jako tradiční institucionální kritika, tak jak ji charakterizuje výše zmíněná A. Fraser.

Záměr intervnečně vstoupit do výuky na FaVU a skrze uměleckou akci nabourat současný status quo ale vyvolal ostrou kritiku a následnou diskuzi na téma „co se smí a co už se nesmí“ v rámci umělecké tvorby na vysoké umělecké škole. Nastala tak paradoxní situace, kdy každodenní modernistická rétorika sice neustále propaguje „svobodu umělce a jeho autentického projevu“ (mimo jiné charakteristického právě překračováním a porušování hranic), která ale stojí v ostrém kontrastu k formální povaze fakulty jako vzdělávací instituce, která naopak vyžaduje dodržování stávajícího řádu a pravidel. V rámci studování na umělkyni tak došlo k realizaci jen dvou performancí, a to při obhajobách klauzurních prací na konci zimního semestru (Hodnocení klauzurních prací studentů a studentek ateliéru grafiky) a k performanci v rámci semináře Symbolismus v umění, vyučovaného J. Cseresem.

Během obhajob klauzurních prací jsme uskutečnili anketu, která vyzývala přítomné k odpovědi na otázku „Jak hodnotíte klauzurní práci?“. V anketě bylo u jmen studentů a studentek na výběr několik odpovědí, možnosti na výběr se ale u každého jména lišily, a tak bylo znemožněno „spravedlivě“ hodnotit jednotlivá díla. Druhá performance se uskutečnila během semináře J. Cserese Symbolismus v umění. Na stůl, kolem kterého sedí přítomní při semináři, jsme promítali obrazovou dokumentaci k přednášce, kterou jsme doplnili vlastním „komentářem“ – přímým vstupem (VJingem), konkrétně kresbou, textem a obrazy, které byly během přednášky promítané.

Výsledky výzkumu

Jak jsme zmínili v části věnované metodologii, cílem feministického akčního výzkumu je sociální změna ve prospěch zkoumaných subjektů. Nejedná se ale ani tak o změnu ve smyslu formální přeměny struktury instituce, ale o změnu myšlení a o porozumění ze strany zúčastněných, která má vést k jejich sebeuvědomění a emancipaci. Z povahy výzkumné metody tak vyplývá, že není možné „naměřit“ míru sociální změny a uvědomění, kterého se v rámci zkoumání docílilo. V této části textu tedy budeme interpretovat zásadní události a reakce, které se během zkoumání vyskytly ze strany zúčastněných, a zhodnotíme přínos projektu jednak pro přizvané spolupracovnice a pro studující a vyučující, kteří se projektu účastnili. Nakonec se zaměříme na celkový přínos projektu pro fakultu a zformulujeme zjištění, ke kterým jsme během zkoumání došli.

Osoby, které se projektu účastnily jako spolupracovnice, většinou vnímaly projekt jako prostor pro prezentaci vlastní umělecké činnosti anebo jako prostor pro angažmá v sociální změně – ať už zaměřené konkrétně na Davu, nebo chápané obecněji jako prostor pro aktivismus a propagaci feministické agendy. Je třeba připomenout, že jsme se na spolupracovnice neobraceli s žádostí o zpracování „genderového“ tématu, jejich účast nebyla vázána na téma feminismu či explicitního odkazování se k genderové problematice. Tuto koncepci a ani teoretická východiska spolupracovnice nevnímaly jako problematická, na rozdíl od některých zúčastněných z fakulty. Některé dílčí projekty totiž vyvolávaly v rámci fakulty otázky ohledně relevance jednotlivých projektů v rámci feminismu (např.: Co je na výstavě Found Footage skupiny Majolenka feministického? Může být workshop vedený mužem feministický? atd.).

Přínosem projektu pro některé spolupracovnice bylo seznámení se s genderovou problematikou jako takovou. Pro většinu spolupracovnic, které se tímto tématem dlouhodobě zabývají, pak bylo zásadním přínosem navázání nových kontaktů mezi jednotlivými osobami, které se aktivně zajímají o genderovou problematiku v rámci umění a vzdělávání. Projekt totiž propojil tyto často solitérní, geograficky a „institučně“ vzdálené osoby, kterým se takto nabídla možnost objevit další osobnosti zabývající se stejnou oblastí, navázat s nimi spolupráci a konfrontovat se. Je navíc nutné podotknout, že spolupracovnice byly většinou osobnosti pohybující se mimo umělecký či vědecký mainstream, které se často pohybují na rozmezí disciplín, dále pak začínající umělkyně a studentky umění. Mnoho spolupracovnic tak hodnotilo už samotnou možnost sebeprezentace, kterou jim účast na studování na umělkyni přineslo, jako velmi přínosnou.

Během projektu se ukázalo, že „genderové téma“ není FaVU VUT cizí. Tímto tématem se nezabývá už jen několik málo feministických aktivistek, ale otázka vztahů mužů a žen začíná být v rámci vysokých uměleckých škol aktuální i pro širší akademickou obec. Nejenže je nerovnost mužů a žen vnímána jako problém, ale objevuje se i aktivní snaha tento stav měnit.

Na jednu stranu se tak část akademické obce aktivně zapojovala do událostí, a feministický akční výzkum brala jako příležitost, jak se dozvědět více o feminismu a genderových tématech, se kterými se doposud studující a vyučující setkávali převážně jen letmo a povrchově. Část studentů a studentek a někteří vyučující projekt také chápali jako šanci pro změnu v rámci fakulty, kterou cítí jako nezbytnou a které je prostřednictvím projektu možné docílit.

Na druhou stranu byl feministický akční výzkum některými pedagogy, pedagožkami, studenty a studentkami vnímán jako militantní útok či propagace extremistické radikální ideologie. Problémem ani nebylo to, že se jedná o projekt, který má ve svém názvu obsaženo slovo feministický a že se věnuje genderové problematice. Jak se zdá, akademické prostředí vysokých uměleckých škol si už zvyklo na skutečnost, že se v rámci studentských prací objevují projekty, které se zabývají genderovou tematikou, a do značné míry je toleruje.

Jako nejproblematičtější byla vnímána teoretická východiska, ze kterých projekt vycházel. Kritika postavená na chápání umění a edukace – vysoké umělecké školy – jako nástroje produkce a reprodukce nerovností ve společnosti, jako prostředku legitimizace stávající hegemonie vycházející z výše zmíněných teorií byla částí fakulty vnímána jako extremistická, „barikádnická“ a nepřijatelná. FaVU je některými svými členy chápána jako prostor, který se liší od ostatních vzdělávacích institucí a který se nepodílí na budování stávajícího společenského uspořádání. Stejně tak je umění často chápáno jako svobodný a neposkvrněný prostor, který stojí mimo mocenské zájmy a sociální svět.

Ze zkoumání vyplynulo, že si valná většina členů a členek fakulty vykládá uvolněnost formální hierarchie a neformální ráz vztahů na fakultě jako znak svobodného a uvolněného uměleckého prostředí, které není zatížené například právě nerovnostmi, jako je tomu například ve všech ostatních neuměleckých vzdělávacích institucích. Takové chápání umělecké školy tak naplňuje představu o umění, které je nezávislé na ostatním sociálním světě tak, jak o něm mluví například výše zmíněný Bourdieu.

Strukturu a vztahy v rámci fakulty jeden z diskutujících pedagogů označil jako „ženskou“ ve smyslu ne-hierarchickou, která stojí v opozici k ostatním „mužským“ institucím, kde k reprodukci hegemonie dochází. Nepřítomnost formálních pravidel je tak vykládána jako svobodné, nestrukturované a nehierarchické prostředí, kde se umění „daří“. Jak ale vyplynulo ze zkoumání, v této zdánlivě svobodné „šedé“ zóně se kromě umění daří i zneužívání moci, sexismu a genderové šikaně. Ve skutečnosti totiž neexistuje ne-hierarchická instituce. Nepřítomnost formálních pravidel neznamená svobodné prostředí – v takovém prostředí pouze není hierarchická struktura formálně přiznaná. Instituce pak funguje hlavně skrze neformální strukturu, která maskuje mocenské zájmy (Joreen, 1995) a v důsledku tak dochází ke zneužívání moci v mnohem větším a nekontrolovatelném měřítku, než je tomu v institucích, které svou hierarchickou strukturu přiznávají a formalizují.

Projekt na sebe nepochybně upoutal pozornost a členky a členové fakulty se zapojovali do jednotlivých projektů, ať už jako spolupracovnice, diskutující či účastníci na workshopech. Jak studovat na umělkyni? také vyvolalo diskusi mezi vyučujícími a studujícími, která přerostla rámec jednotlivých dílčích událostí a konkrétních témat, kterými se zabývaly. Původní otázka „Jak studovat na umělkyni?“ a problematizace uměleckého vzdělávání z feministického hlediska se staly odrazovým můstkem pro otázku, jak vůbec studovat umění jako takové – pro kritiku Fakulty výtvarných umění jako instituce, která není neutrálním prostorem, ale místem, kde dochází k reprodukci dominantních hodnot a postojů. Tato diskuse se tak dostala do polohy, která problematizovala základní otázky týkající se studování umění: Co je umělecké dílo? Kdo a jak jej hodnotí? Jaké jsou vztahy mezi studujícími a vyučujícími? Která jsou jejich práva a povinnosti? Jak vypadá pedagogická akce – jak učit umění? Je FaVU patriarchální institucí? A nakonec: Je možné stávající stav změnit, a pokud ano, tak jak? 

Kapitola představila feministický akční výzkum Jak studovat na umělkyni? Projekt vycházel z přesvědčení, že ačkoli se vysoká umělecká škola staví do pozice prostoru resistence vůči nerovné distribuci moci ve společnosti, je ve skutečnosti prostorem, který naopak funguje jako nástroj udržování nerovností a hegemonie. Cílem projektu tak bylo upozornit na tuto (hlavní) úlohu, kterou vysoká umělecká škola hraje, a na základě kritiky se pokusit naopak jednat v rámci umělecké školy ve jménu emancipace.

Poznámky 

[1] V poli kulturní produkce je ale situace mnohem složitější než v poli formální edukace. Za určitých podmínek a díky velice silnému autonomnímu pólu (nezávislosti na ostatních polích) totiž umění může fungovat jako destabilizátor a jako buřičský hlas vůči společenským konvencím a normám (Bourdieu 2002).

[2] To platí v případě L. Althussera a M. Foucaulta. Nerovnost mužů a žen je naopak jedním z hlavních témat sociologa Pierra Bourdieu (např. Bourdieu 2000).

[3] Feminismus můžeme definovat jako kritiku, která se soustředí na odkrývání pohlavní determinovanosti a jejího vlivu na společnost a jedince. Feminismus je kritika vedená z pohledu žen, kritika takové definice lidství, která nelegitimně univerzalizuje zvláštní rysy, jejichž nositeli jsou v rámci moderní západní kultury muži (Barša, 2002).

[4] Andrea Fraser charakterizuje institucionální kritiku jako přístup v umění, který se vyvinul z konceptuálního umění šedesátých let, a je spojován se jmény jako Hans Haacke, Daniel Buren, Michael Asher, Marcel Broodthaers, Louise Lawler, Fred Wilson nebo samotnou Andreou Fraser (2005, s. 278–283).

[5] O spolupráci jako nástroji zpochybnění tradiční umělecké identity solitérního tvůrce a konceptu autorství v rámci uměleckého světa více Maria Lind (2002).

[6] Bondáž, disciplina, dominance, submisivita, sadismus, masochismus. 


Tento text byl převzat z publikace PŘIKRYLOVÁ, K. (ed.) Vizuální gramotnost. Praha : Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, 2010. Autorkou anotace je Markéta Pastorová.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 22. 02. 2012
Zobrazeno: 5092krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
VRÁBLÍKOVÁ, Lenka. Feministický akční výzkum – Jak studovat na umělkyni?. Metodický portál: Články [online]. 22. 02. 2012, [cit. 2019-09-18]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/13951/FEMINISTICKY-AKCNI-VYZKUM---JAK-STUDOVAT-NA-UMELKYNI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.