Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Válka v Perském zálivu: realita versus simulace
Odborný článek

Válka v Perském zálivu: realita versus simulace

3. 11. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Lukáš Pfauser

Anotace

Příspěvek nazvaný Válka v Perském zálivu: realita versus simulace rozebírá myšlenky postmoderního francouzského myslitele Jeana Baudrillarda, který přišel s koncepcí války jakožto virtuální reprezentace. Ukazuje se tak, že vliv moderních komunikačních technologií se během konfliktů neprojevuje jen v kontrole informačního prostředí, kterou uplatňuje vláda, aby zmanipulovala veřejné mínění a udržela si u lidí podporu bojových akcí. Vlivem rychle (v přímém přenosu) přenášených náletů a bitev se z války stává fenomén překračující hranice reality.

Vliv moderních komunikačních technologií se během válek neprojevuje jen v kontrole informačního prostředí, kterou uplatňuje vláda, aby manipulovala s veřejným míněním a udržela si u lidí podporu bojových akcí. Vlivem rychle (v přímém přenosu) přenášených náletů a bitev se z války stává fenomén překračující hranice reality. Příspěvek zvaný Válka v Perském zálivu: realita versus simulace rozebírá myšlenky postmoderního francouzského myslitele Jeana Baudrillarda, který s koncepcí války jakožto virtuální reprezentace přišel.

1) Základní východisko

Východiskem pro nazírání války jako nereálné a simulované reprezentace je skutečnost, že současné medializované společnosti, které jsou elektronicky propojené, nasycené obrazy a přesycené informacemi, značně narušily dřívější rozlišení mezi „realitou“ a „zdáním“, mezi faktem a fantazií, mezi původními událostmi a jejich reprezentacemi.

2) Historické kořeny problému

Fenomén války, kterou nelze v postmoderním prizmatu považovat za reálnou, začal být patrný v době rozdělení světa na západní a východní blok. Během světového uplatnění sfér vlivu fungovala válka jako „odstrašující prostředek“. Jakmile napětí spojené se Studenou válkou odeznělo, „odstrašování“ převážilo do té míry, že západní svět paralyzovala vlastní moc, a tím pádem se stal neschopným uchopit válku jako silový prostředek.

Nemožnost války se pak transformovala v bezcenné fantazie, kde protivníci soupeří v omezeních – jako by se válečná událost stala obscénní, nesnesitelnou a dále neudržitelnou. Vše se tak přesunulo do roviny virtuální, kde jsou představitelé konfrontováni s virtuální apokalypsou a hegemonií, které jsou daleko nebezpečnější než skutečná apokalypsa.

3) Perský záliv jako simulovaný konflikt

Mediální reprezentace skutečných událostí využívaly v Perském zálivu obě strany konfliktu. Ta irácká k vytvoření dojmu americké „špinavé války“, ve které jsou bombardovány obytné budovy. Americká strana zase podkopávala skutečnou podobu války tím, že ji zakrývala satelitními záběry „přesného“ bombardování. Důvod pro nízkou důvěryhodnost (nereálnost) války může ležet ale i v tom, že ani jeden z představitelů se s tím druhým nekonfrontoval tváří v tvář.

Saddám Husajn boj ve válce ztratil předem. Lidé se nikdy nedozvědí, jak by bývala válka vypadala, kdyby existovala, protože vítěz byl znám již dopředu. Jasně byl ovšem vidět ultramoderní proces poprav na elektrickém křesle – proces, který paralyzuje experimentálního nepřítele nebo mu provádí lobotomii bez účasti na bojišti a bez možnosti reakce. 

Nutno upřesnit, že vše, co se událo ve válce v Perském zálivu, bylo skryté (letadla, tanky, cenzurované informace). Televize fungovala jako médium bez sdělení – poskytovala čistý obraz. Američané válku předem naprogramovali, z jejich pohledu nepochybně s válčením začali Iráčané. Navíc Spojeným státům konflikt sloužil ve snaze upevnit si „nový řád“ – tím, že světu v televizi (spektakulárním způsobem a v globálním měřítku) ukazovaly vysokou vyspělost, převahu a sílu vlastní armády.

Saddám Husajn naopak mohl prostřednictvím konfliktu pro celý arabský svět zinscenovat podívanou, ve které hrála hlavní roli jeho výzva postavit překážku honbě západního světa za zásobami ropy, a to hlavně tím, že se sjednotí „východní blok“. Tehdejší irácký vůdce se postavil do role hrdinského vyzyvatele a vyvíjel značný tlak na média, aby posílil nejen tuto svoji image, ale z toho důvodu také moc – jak na domácí půdě, tak v celém arabském světě.

Nepřátelé nebyli odlišní jen v těchto cílech, ale hlavně z virtuálního hlediska. Dalo by se říci, že jeden z nich byl prodavačem koberců, druhý prodavačem zbraní. I když se jejich logika a strategie diametrálně odlišovaly, byli oba podvodníky, protože spolu nikdy nekomunikovali tím způsobem, že by si navzájem vyhlásili válku.

Američané bojovali proti fiktivnímu dvojníkovi na televizní obrazovce, zatímco Irák by do války s USA nikdy nevstoupil. Navíc Irák od války nemohl nikdo odstrašit, protože k odstrašování je potřeba komunikace – tedy určitá racionální strategie, která předem předpokládá vyměňování myšlenek v reálném čase mezi dvěma nepřáteli. V této válce ovšem nebylo možno o takové komunikaci hovořit – komunikace byla vždy dislokována v čase a vedena přes média.

Platí tedy, že mezi mnoha záležitostmi, které jsou transformovány současnou mediální situací, patří samotná válka, která se také stává mediálně zpracovávanou a konstituovanou. Zásadní zájem všech stran zapletených do konfliktu byla simulace „války“ prostřednictvím moderních reklamních technik a záplavou obrazů. Slovo čest v nerovném vojenském postavení obou států neexistovalo –  jinou záležitostí je ovšem porážka nepřítele za použití klamavých zbraní, i když by se mohl za jistých okolností udržet.

Vojenské přehlídky republikánských gard a zveličování armádní síly (počtů vojáků) i Saddámu Husajnovi sloužily „jen“ k tomu, aby Západ uvěřil jeho mediálnímu přetvoření z člověka, který se v irácko-íránské válce stal honícím psem Západu, v hrdinského vyzyvatele samotného satana. 

Spojené státy v odpovědi na to slíbily, že ukážou digitalizovaný a technologicky zcela ovládaný systém vedení války, který bude zahrnovat „chytré bomby“, z nichž každá je schopna nést nálož a zároveň kameru umožňující přenášet na televizní obrazovky přesný útok na pečlivě vybrané armádní cíle.

Jak často tvrdili armádní generálové a fotogeničtí experti z obrazovky, válka v Perském zálivu měla být „čistou“ válkou vedenou s digitální přesností, která se vyhýbá choulostivým ztrátám na životech vzniklých v důsledku takových akcí. Navíc měly existovat důkazy – záběry pořízené přímo z bombardování.

Být „efektivně“ proti válce pak v tomto pohledu znamená klást ve všech rovinách odpor tomu, aby se objevovala a aby lidé byli vtahováni do její shnilé simulace.

Literatura a použité zdroje

[1] – BAUDRILLARD, Jean. The Gulf War Did Not Take Place. Bloomington : Indiana University Press, 1995.
[2] – GLYNN, Kevin. The 2004 Election Did Not Take Place: Bush, Spectacle, and the Media Nonevent. In: Television & New Media. London : Sage, 2008.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
3. 11. 2011
Článek je určen okruhu odborníků, kteří mají informace o situaci za války v Perském zálivu. Musí znát historické souvislosti a výhodou je vlastní zkušenost s prezentováním války v médiích z doby, kdy reálně probíhala. V opačném případě se může stát, že sdělení v textu plně neporozumí. Materiál lze využít jako příklad v hodinách mediální výchovy i při výuce mezinárodních vztahů.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Občanský a společenskovědní základ