Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Objektivita v médiích – Faktičnost a neutralita: dvě dimenze objektivity
Odborný článek

Objektivita v médiích – Faktičnost a neutralita: dvě dimenze objektivity

14. 10. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Mgr. Petr Valenta

Anotace

Text je výňatkem z článku Objektivita v médiích – mediálně pedagogický pohled, který vyšel v časopise Pedagogika v červnu 2010. Masová komunikační média významně ovlivňují charakter edukačně socializačního procesu v moderní společnosti. Mediální obsahy, jimž je publikum vystaveno, však podléhají konkrétním principům a metodám žurnalistické práce s realitou. Článek studuje vlastnosti a účinky novinářské objektivity, kterou chápe jako hlavní konstitutivní princip profesionálního žurnalismu, v kontextu společenské komunikace, edukace a socializace. V protikladu k obecně sdílenému chápání novinářské objektivity jako prostředku nestranného pozorování společenských jevů přichází autor s představou proměny funkce objektivity v nástroj mocenské kontroly obsahu veřejné komunikace. Novou úlohu teoretické pedagogiky spatřuje proto v rozvoji mediální pedagogiky jako disciplíny zaměřené na výzkum pedagogických aspektů fungování médií v moderní společnosti a přinášející, mimo jiné, hlubší porozumění charakteru mediální edukace a socializace nezbytné pro eliminaci jejich negativních důsledků.

Co znamená objektivita z hlediska médií? Westerstahl ji definuje jako imperativ zahrnující požadavek na přesné a pravdivé informování s ohledem na fakta, vyloučení jakékoliv subjektivity (tedy hodnocení) a zásadu nestrannosti (in McQuail, 2002). Takto definován zní požadavek objektivity v žurnalistice rozumně a potřebně, obsahuje ale několik problémů.

Předně je zde kritérium faktičnosti. Znamená, že novinář zveřejní všechna dostupná a dostatečně ověřená fakta relevantní k tématu a žádná nezamlží. Tímto způsobem má být zaručena pravdivost sdělení. Odpovědný přístup k fakticitě a pravdivosti při přípravě sdělení by ovšem vyžadoval velmi mnoho času a velmi podrobnou žurnalistickou práci. Výsledné sdělení by se pak podobalo spíše analýze, jakou můžeme číst v odborných časopisech. To zkrátka není pro svůj rozsah a složitost forma vhodná pro noviny. Dlouhé analýzy by jen zbytečně zabíraly prostor, který je jinak možné zaplnit množstvím třeba nepodstatných, ale mnohem lépe výdělečných „informací“. Ještě méně prostoru mají televizní žurnalisté. Ti musejí svá sdělení upravit tak, aby se vešla maximálně do dvouminutové zpravodajské reportáže, a navíc je ještě přizpůsobit specifikům a možnostem obrazu jako dominantního symbolického kódu televize[1]. Témata i fakta, která tvoří kontext sdělení, procházejí proto pečlivým procesem výběru. Již tato okolnost ovšem dostává novináře do rozporu s další dimenzí objektivity, kterou tvoří požadavek nestrannosti.

Nestrannost obsahuje aspekt vyváženosti protichůdných názorů na dané téma a neutralitu při referování o něm. Novinář by se měl vyvarovat předpojatosti, neměl by téma, o kterém píše, hodnotit, přiklánět se na stranu jedné verze výkladu události vůči druhé. Novinář ovšem tvoří subjektivní úsudky o popisovaném dění zcela přirozeně. V okamžiku, kdy rozhoduje o tom, které informace použije ve své zprávě, zaujímá již k popisované realitě určitý postoj. Výsledné sdělení je tedy spíše novinářovou interpretací skutečnosti, založenou na subjektivním zhodnocení dostupných faktů a vlastním úsudku o nich. Novinář může ovlivnit pouze to, nakolik bude jeho osobnost ve výsledném sdělení zřetelná, nikoliv tyto procesy samé, protože ty jsou projevem aktivní myšlenkové činnosti. Problém nespočívá v tom, že novináři tyto přirozené myšlenkové postupy uplatňují, ale že jim princip neutrality nedovolí činit tak otevřeně, ačkoliv právě to by si vyžadoval skutečně objektivní přístup. Tvrdé vyžadování neutrality v žurnalistice má, mimo jiné, i své pedagogické konotace: je hlavním důvodem vymizení hmatatelných projevů myšlení z většiny současných mediálních obsahů.

Nepřítomnost zřetelných projevů takových intelektuálních aktivit, jako je analýza, argumentace, dedukce atd., v mediálním prostoru má zásadní vliv na kvalitu procesu mediální edukace a socializace. Cílem vzdělávání není pouze poskytnout určité poznatky, ale také rozvíjet kognitivní dovednosti umožňující s těmito poznatky efektivně nakládat, uvažovat o nich a přemýšlet. Je velmi nesnadné vést žáky k „tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů“[2], když se tyto dovednosti neuplatňují v jednom z nejvýznamnějších komunikačních systémů, jehož jsme všichni přímo či nepřímo účastníky. Mediální obsahy mohou jen těžko podněcovat rozvoj určitých myšlenkových operací, pokud se v nich nic podobného nevyskytuje.


[1] Postman upozorňuje, že obrazový kód televize není schopen přenosu abstraktních sdělení typu idejí, hodnot nebo myšlenek, pouze zcela konkrétních „tvarů“, izolovaných od širšího kontextu. Někteří odborníci proto varují, u nás např. prof. Skalková, že dlouhodobé vystavení televizním obsahům může, zvláště u dětí, vést k nedostatečně rozvinuté schopnosti abstraktního pojmového myšlení.

[2] Cíle základního vzdělávání dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školu.

Literatura:

Burns, L. S.: Žurnalistika. Praha: Portál, 2004.
Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2003.
Hauser, M.: Marx redukcionista i metafyzik. Britské listy, 2. 9. 2009.
Mander, J.: Čtyři důvody pro zrušení televize. Brno: Doplněk, 2000.
McChesney, R.: Problém médií. Grimmus, 2009.
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999.
Postman, N.: Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta, 1999.
Skalková, J.: Pedagogika a výzvy nové doby. Brno: Paido, 2004.
Thompson, J. B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Mediální výchova