Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > K historii mediální objektivity
Odborný článek

K historii mediální objektivity

18. 8. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Lukáš Pfauser

Anotace

Příspěvek shrnuje některé důležité historické poznatky o mediální objektivitě, jmenuje tří základní vlivy (filosofický, technologický a ekonomický), které měly vliv na její naplňování, a neopomíjí vztah mediální objektivity k publiku.

Příspěvek má ambici shrnout krátce některé důležité historické poznatky o široce diskutovaném pojmu mediální objektivity. Úvodem však třeba upozornit na jeho nutnou obsahovou redukci, kterou vedla snaha vytyčit nejdůležitější pojmy a učinit obsáhlý a velmi komplexní problém srozumitelným pro širokou odbornou veřejnost.

Obecně lze říci, že z historického hlediska se požadavek objektivity novinářské profese začal naplňovat během 19. a začátkem 20. století jako výsledek tří základních vlivů: 1) filosofického, 2) technologického a 3) ekonomického.

1) Filosofický aspekt

V 19. století začalo objektivitu formovat pozitivistické uvažování. Přístup k vědeckému poznání, který stojí na pozorování, experimentu a dedukci, kladl důraz na existenciální oddělení pozorovatele a pozorovaného. To podle pozitivistického uvažování mohlo za předpokladu dodržení určitých postupů přinést pravdu o pozorovaném jevu. Novináři se tak po vzoru sociálních vědců snažili získat prestiž empirických věd. Odprostili se od literární tvořivosti a věřili, že mohou stát stranou skutečného světa a informovat o něm pravdivě.

2) Technologický aspekt

K úsilí čelných myslitelů a novinářů hledat objektivní pravdu přispěl výrazně vynález fotografie, která dokumentovala skutečnost nezprostředkovaně, tedy bez subjektivního zásahu pozorovatele. Přestože je dnes obecně přijímanou pravdou, že fotografický snímek je výsledkem subjektivního pohledu na realitu, při jeho vnímání samotný subjekt přesto nabývá dojmu, že se jedná o skutečnost. Nárok novinařiny na objektivitu posílil později ještě film.

3) Aspekt ekonomický

Mechanismus komodifikace (podléhající trhu – pozn. red.) žurnalistiky se stal rovněž v 19. století dalším klíčovým faktorem při rozvoji mediální, resp. novinářské objektivity. Postupnou přeměnu novinářských produktů ve zboží, které podléhá mechanismům trhu, a vznik novinařiny, jakožto specifického druhu podnikání doprovázel požadavek nezávislosti médií na polických stranách, aby mohly noviny oslovit široké vrstvy obyvatelstva.

Mediální teoretikové hovoří také o vlivu dvou posledně uvedených ohledů na povahu novinářské práce samotné a na oboustranný vztah médií k publiku.

Zásadní vynálezy (telegraf, telefon nebo televize) se zapojily do žurnalistické profese a ovlivnily její samotnou definici. Přístroje vyžadovaly přesnost a správnost a navíc vyvázaly události z míst jejich vzniku, čím se určité dění tak stávalo komoditou, se kterou se obchoduje mimo původní kontext.

Komodifikace pomohla nejen ke zmírnění politického vlivu na média, ale také ochránila novináře v prostředí politického tlaku a nebezpečí. Reportéři mohli pokračovat v pokrývání konfliktů – neutrální postavení jim zaručovalo větší bezpečí. Jistou roli sehrála v etablování objektivity v mediálním kontextu také inzerce. Média se silněji koncentrovala na to, aby nabízela produkt s co možná největší přitažlivostí, který neurazí potenciálního distributora, inzerenta nebo konzumenta.

Právě ve vztahu k publiku počalo objektivní zpravodajství implikovat jakousi nepsanou smlouvu. Příjemce získal určité očekávání, že zprávám od podavatele může věřit a správně rozumět, což je kritérium, které stojí základem pro zhodnocování informační hodnoty zpráv a jejich vyhranění vůči propagandě, fikci, pomluvě a ideologii.

Objektivita ve zpravodajství (neboli mediální objektivita) je tedy výsledkem složitého procesu. Někteří autoři mluví v souvislosti s tím o „dědictví objektivity“, kterou lze chápat jako profesní ideologii formující každodenní pracovní postupy novinářů, a přesouvají se k definici samotného pojmu.

Literatura a použité zdroje

[1] – MCNAIR, B. Sociologie žurnalistiky. Praha : Portál, 2004.
[2] – MCQUAIL, D. Media Performance. Mass Communication and the Public Interest. London : Sage, 1999.
[3] – IGGERS, J. Good News, Bad News. Journalism Ethics and Public Interest. Boulder : Westview Press, 1999.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
18. 8. 2011
Zvolené téma propojuje mediální výchovu a společenskovědní obory. Příspěvek srozumitelnou formou shrnuje tři přístupy (filosofický, technologický, ekonomický), které kladou požadavky na objektivitu v médiích.

Hodnocení od uživatelů

Ivan Ryant
18. 8. 2011, 15:06
Děkuji za pěkný článek, další z těch, které mohu použít při psaní učebnice informatiky. Nejvíc se mi líbí, že propojuje informační technologie s literaturou (co je zpráva jako slohový útvar) a se společenskými vědami - myslím si, že přesně tohle na gymnáziích potřebujeme.
Co mi v článku chybí: uvítal bych lepší vysvětlení, proč jsou všechny zmíněné cesty k objektivitě pochybné. Nejsou fakta, jen jevy - a jev může být i klam. Nebo (řečeno s Jaroslavem Hutkou) "výběr informací zájem kruhu hájí".
Drobné připomínky: "Nepsaná smlouva" je napsaná v každé učebnici západní žurnalistiky. Všude se rozlišuje mezi zprávou (záznamem faktů) a komentářem (vyjádřením názoru). Za zprávu dokonce nelze dostat autorský honorář, protože zpráva nesmí být výsledkem tvůrčí činnosti (sám jsem pár let působil jako novinář, tak o tom něco vím). A pokud jde o očekávání příjemce, "že zprávám od podavatele může věřit a správně rozumět", tak proč se pak říká, že někdo "lže jak když tiskne", "lže jako noviny" nebo "jako rádio"?
Můj oblíbený příklad, který zadávám studentům: napište zprávu o tom, že ze zoo utekli vlci. První skupina je oddělení pí-ár zoo, druhá skupina je klub trojských důchodců a třetí skupina je reportér bulvárního deníku. Výsledek může vypadat asi takhle: "pomozte nám zachránit zatoulaná štěňata", "slušní občané opět v nebezpečí" a "šelmy v ulicích!" O tom, jak západní zpravodajové získávají svoje zpravodajství v Iráku, Somálsku nebo Afghanistánu se toho už napsalo taky dost - a čtenáři si to uvědomují. Takže (přes veškeré "smlouvy") spíš než "očekávání" trápí příjemce pochybnosti o tom, zda může zprávám věřit. Většinou však bohužel (na rozdíl od zpravodajů) nemá na výběr.
Shrnuto-podtrženo: v článku mi chybí výchova ke kritickému myšlení - a to je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by se měli studenti na gymnáziu naučit.
Ondřej Neumajer
19. 8. 2011, 23:09
Článek mi také přijde zajímavý, nicméně nerozumím "Zásadní vynálezy (telegraf, telefon nebo televize)". Dnes by asi mělo zaznít také něco o e-mailu, mobilech, Internetu, blozích a sociálních sítích.
Lukáš Pfauser
20. 8. 2011, 10:35
Pan Ivan Ryant:
Dobrý den, děkuji moc za zpětnou vazbu. Rád bych odpověděl na Vaše podnětné otázky. V souvislosti s absencí v textu toho, co nazýváte "objektivita pochybná", musím říci, že se otázce o naplňování a nenaplňování objektivity věnuji v textech, které čekají na vydání nebo jsou v procesu vrácení recenzentem. Tento článek rozpracovával pouze historická východiska, nechtěl jsem si "vypálit" baterii všech témat najednou a také míchat věci, které k sobě nepatří, dohromady. Chtěl jsem se držet dějinných a nikoli teoretických východisek. Já vám samozřejmě rozumím. Způsob zpracování zpráv v současné době skutečně do značné míry postrádá vodítka ke kritickému myšlení (nejen u studentů gymnázií). Problém spočívá ve vztahu médium-příjemce. Média narážejí na fakt, že se zprávy s kontextem u mnohých nesetkávají s patřičnou odezvou, a proto se snaží sdělení zezábavňovat. Nemluvím o minoritě těch, kteří vyhledávají kvalitní zprávy. Ti ale bohužel (zejména komerční) média nezajímají. Na stranu druhou, absence kritických vodítek pak formuje očekávání konzumentů týkající se zprávy, a tak je celý proces vlastně poměrně začarovaný kruh. Přiznám se, že zajímavou otázkou mediální výchovy jsem se zatím nezabýval, ale je to zajímavý impuls.  Doufám, že se budete takto erudovaně a kritickým okem dívat i na další texty, které doufám brzy přijdou.
Pan Onřej Neumajer:
Vážený pane Neumajere, jistě ano, ale v textu se mluvilo o historických kořenech objektivity. V popisovené době Vámi jmenované technologie ještě neexistovali. A tak by téma nových technologií ve vztahu k danému jevu bylo jistě zajímavé dále zpracovat.
Petr Valenta
24. 8. 2011, 15:31
Chápu-li dobře připomínku pana Ryanta, nejde ani tak o to, že by kritické myšlení měla rozvíjet samotná média. Je pravdou, že představa o médiích jako svobodném komunikačním prostředí, které garantuje pluralitu názorů, a tedy stimuluje vytváření nezávislého a kritického vnímání sociální reality, je v demokratických společnostech stále dominantní. Tato představa je ovšem v systému korporátních médií charakteristických silnou koncentrací vlastnictví, primární orientací na profit a těsnou vazbou na globální ekonomické a politické elity (viz postava S. Berlusconiho), spíše chimérou. Chomsky, Bagdikian, McChesney a další kritičtí mediální teoretici argumentují velmi přesvědčivě pro tvrzení, že korporátní média preferují pouze velmi úzký pohled na realitu, který je v souladu se zájmy a potřebami politicko-ekonomického systému, ze kterého mediální korporace profitují. Výzkumy organizace FAIR poukazují na skutečnost, že v USA jsou nejčastějšími zdroji informací v médiích bílí muži, republikáni (případně představitelé aktuálně vládnoucí strany), zatímco představitelé mnohých jiných sociálních skupin jsou médii téměř ignorováni a ze společenského diskurzu vylučováni (viz http://www.fair…age=1865 ). Princip tzv. mediální objektivity je jedním důvodů této jednostranné orientace, současně je však i důvodem, proč v médiích chybí kritické analýzy zpochybňující oficiální vládnoucí ideologii – postrádaly by imperativ „neutrality“.
 
Současná korporátní média nemohou rozvíjet kritické myšlení (ostatně není to ani v jejich zájmu, kritické publikum by mohlo začít hledat jiné informační zdroje a ohrozit tak jejich dominantní postavení), to je primárním cílem školy a v případě médií především mediální výchovy. Pokud má ale MV rozvíjet kritické myšlení ve vztahu k médiím, musí být sama kritická. Obávám se, že zatím je z nějakého nepochopitelného důvodu, spíše politicky korektní a tzv. „neutrální“. Např. téma propagandy je v českých učebnicích MV pojímáno výhradně v kontextu autoritářských režimů. V učebnici MV autorů Pospíšil, Závodná se můžeme dokonce dočíst, že v demokraciích propaganda v pravém slova smyslu neexistuje, nýbrž jde o tzv. „přesvědčovací komunikaci“. Je přece rozdíl mezi přesvědčováním pomocí věcných a empiricky podložených argumentů a prostřednictvím zjednodušených a ideologicky zabarvených jednostranných tvrzení charakteritických pro propagandu. A na druhou stranu: propaganda je typem persvazivní komunikace. Přestože autoři nakonec opatrně připouští, že přesvědčování může vyústit v propagandu (aby svoje tvrzení vzápětí relativizovali poukazem na "mimořádné situace"), vůbec se nesnaží obě komunikační strategie postavit proti sobě a na základě příkladů ze současnosti ukázat rozdíl mezi nimi. (Čím byla vládní kampaň za výstavbu US radaru v Brdech?). To by byla cesta vedoucí ke kritickému myšlení o komunikačních strategiích médií. Místo toho... mlží! Možná že právě tzv. „objektivita“ a „neutralita“ médií ale i mediální výchovy je hlavní překážkou kritického myšlení o věcech veřejných a na druhé straně o médiích samotných. Co na to mediální pedagogové?

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova