Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Od zasnění k zrcadlení: Rekonstrukce vývoje jednoho tématu
Odborný článek

Od zasnění k zrcadlení: Rekonstrukce vývoje jednoho tématu

20. 6. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Jiří Kovařík

Anotace

Text mapuje vývoj tématu, od kresebných studií po prostorové vyjádření.

Pokud bych chtěl charakterizovat byť jen pro sebe sama svou tvorbu či alespoň její zlomek, zvolil bych si nejraději své poslední „téma“. Nevolím jej však jen proto, že je nasnadě  jsouc posledním, a nosím jej proto neustále v hlavě. (I u témat minulých bych byl schopen své pohnutky obdobně zrekonstruovat.) Spíše jej volím, neboť jsem si všiml v průběhu práce na tomto tématu, že na má předchozí navazuje a jistým způsobem je i završuje.

Volím jej i přesto, že nejradši bych se verbálně k tomuto tématu nevyjadřoval vůbec, protože jakékoli pokusy o samotné pojmenování selhávají a jsou zavádějící.

Nebyl bych ovšem adeptem svého oboru, kdybych se alespoň o jeho ztvárnění nepokusil. Naznačuji tím, že tento popis namísto hloubkového rozboru tématu poskytne spíše výčet postřehů, potažmo prostředků, jež vedly k pokusům, které dílo následně posunuly.

Hodlám zde prezentovat téma samotné a vývoj jeho zpracování, za tímto účelem proto představím nikoli jednu práci, ale soubor prací formou chronologického vývoje. Jsem toho názoru, že nic než komentář v doprovodu fotodokumentace neosvětlí lépe můj opatrný přístup a pozvolný postup v díle, proto volím tuto formu.

Jelikož jsem na tématu začal pracovat již minulý rok (tuto tvorbu budu prezentovat především), tehdy se ještě obešlo bez škatulky a byl bych rád, kdyby i tak zůstalo vnímáno. Letos (tuto tvorbu uvedu pouze v nástinu) již muselo být opařeno názvem (tak jak je zaneseno na studijním oddělení coby jedno z témat diplomových prací), nese název Zrcadlení. Ač ne zcela s tímto označením souhlasím, přesto sleduji jisté Zrcadlení zákonitostí „Nadsmyslna“ ve světě jevů. Jakkoli byly okolnosti výběru tohoto slova zvláštní (o čemž se na tomto místě nechci rozepisovat), nakonec lze mé téma na toto dostatečně abstraktní označení aplikovat. Pokud by volba názvu závisela čistě na mě samém, ponechal bych dílo prostě bez názvu.

Podnětem k tématu samému byla hluboce niterná vize, či spíše prožitek, jehož jakékoli slovní charakterizování je omezující a ani se necítím povolán jej do slovní klece uzavírat. Postačí, že se totožným (či obdobným?) prožitkem dopodrobna zabývá spousta „duchovní literatury“. Jelikož přec musím vyložit, jak jsem došel ke způsobu svého vyjádření, použiji proto i sám pár slovních charakteristik coby vodítka, jakkoli jsou na charakterizování onoho prožitku krátké.

Tato vize je světlem i prostorem zároveň, a také není ani jedním z nich, jen tyto pojmy jsou jí asi nejbližší (také bych ji mohl zvát energií či jejím výronem). Namísto slova prostor bych užil v tomto případě nesmírnost a to rozpínající se všemi směry. Hovořím-li pak o světle, to nemá centrum či ohnisko, je neurčitě rozptýleno všude, kam se „vědomí zaměří“. Nevrhá žádný stín, neboť není žádného objektu v cestě.

Snažil jsem se téma zprvu uchopit kresbou a pro sebe si alespoň nějak přeložit viděné či cítěné do výtvarné formy. Kresbě jsem se věnoval nejvíce ze začátku zimního semestru 2009 a pak průběžně po celou dobu, další transkripce díla do prostoru z ní vychází. V ní jsem chtěl množstvím čar postihnout rozpínavost, hloubku prostoru a jeho zrnění, čili můj způsob jeho vnímání, jeho mentální konstrukci (podvědomý způsob orientace). Deformací perspektivních zásad jsem se snažil o konstrukci jiných prostorů a nazírání více rovin současně. Čáry, ať světlé či tmavé, jsou mi zde především sférickým předivem, jehož existenci jsem si pouze vysnil, aby mi pomohlo zobrazit můj záměr.

Jelikož jsem neměl nejmenšího ponětí, jakým způsobem začít s projevem v materiálu, vznikala tak nejdříve dlouhá řada skic, v nichž jsem si ověřoval a osahával možnosti. Tyto skici byly kresleny především tužkou a většina z nich má charakter automatické kresby či záznamu, často s novým náznakem, byv poučen či inspirován skicou předchozí k jinému zacházení s kresbou. Ve skicách začalo tedy první tříbení představ, dalším krokem byly kresby na nalezeném balicím papíře.

I na těchto kresbách byl postup automatický, pokaždé se snahou se do onoho prožitku opětovně vmyslet. Papír to byl starý a od slunce již vyšisovaný, který měl po celé své délce zřetelný pruh světlejšího materiálu, jenž zřejmě nebyl tolik vystaven slunci; z tohoto jsem nakrátil nesourodé formáty (z důvodu, že je pro mne myšlenka důležitější formátu a vždy se na něj vejde, ať je jakýkoliv) nejbližší velikosti A1. (Ne že by to bylo zrovna nějak důležité, jen jsem chtěl naznačit svou zálibu v recyklovaných materiálech, a to, že žádné z těchto kreseb nakonec zvolený materiál nevadil. Naopak onen světlejší pás v několika případech dojem umocnil a prohloubil prostor. Dalším důvodem volby balicího papíru je materiál sám, nemám totiž v oblibě uhlazené čtvrtky běleného papíru a dávám přednost materiálu s patinou, jehož barvu často užívám coby jednu z vrstev kresby samotné.)

Na těchto jsem se utvrzoval o platnosti skic, které zde teprve získaly prostor a možnost modulace. A nalézal jsem v nich později i východiska či inspiraci pro ztvárnění v prostoru. Důležitá byla pro mne velikost, jež mi dala možnost mnohem volnější práce.

Tyto kresby pro mne mají svou platnost každá sama za sebe, byť mne to stále žene k jiným a jiným způsobům vyjádření, že se ani neodvažuji hádat jejich zjev za pár let stálého bádání.

S první kresbou jsem začal naprosto triviálním, až primitivním způsobem. Vychází, tuším, z mého chápání bytí člověkem, onoho vzpřímeného pocitu a úcty k zemi i slunci a závislosti na nich. Proto jsem volil pouze vertikální tahy a odstředivou formu směrem vzhůru se vzpínající. Médiem u této byla nejdříve rudka a pro větší hloubku jsem použil později tmavě hnědého umělého uhlu.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Pro druhou kresbu bylo zásadním poznání pnutí jak vertikálním, tak horizontálním směrem. Prostoupenost světlem jsem se snažil dosáhnout vzájemným překrýváním světlých i tmavých tahů, což mělo za účel i prohloubení prostoru. Médiem byl černý umělý uhel a bílý pastel, které tvoří spolu vzdušnou atmosféru.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Důležitými přechody k následující kresbě byly dvě rychlejší kresby, jedna tvořena letmými údery uhlu naplocho s nezřetelnou formou válce (vycházející opět z onoho vertikálního a odstředivého pocitu), jednotlivé tahy zde nebyly toliko formotvornými, simulují tak spíš víření částic pralátky.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Předchozí navazuje, byť se v ní zřetelně projevují formotvorné tahy struktury křížů, zde opět vycházím z jednoduché představy horizontál a vertikál obletujících formu válce (která zde však nabývá spíše krystalické struktury).

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Dalším milníkem pro mne byla kresba na tmavém podkladě (černou tuší), poté jsem zasahoval tmavými či světlými tahy ve vertikálách a horizontálách, tvořících tak opět strukturu křížů; tento obraz dosáhl ještě větší hloubky a byl prvním, u nějž jsem opustil předchozí centralizovanou koncepci. (Začala pro mne být nedostatečně zaplněná plocha zavádějící /vycházeje z všeobklopujícího pocitu/). U této velké kresby jsem se inspiroval (byť spíše podvědomě) poprvé svou dávnou kresbou Buddhy s jeho svatozáří, prohlubující a zároveň nejasně prosvětlující prostor za ním. Kreseb tohoto charakteru jsem později udělal více, vždy s o něco jiným přístupem. Následovala kresba, v níž jsem kombinoval černou tuš s temperovou bělobou. V této jsem strukturu neomezoval na křížící se linie, ale měla charakter míjejících a překrývajících se skvrn (podobně jako u přechodné válcovité kresby). Ježto jsem používal širší škály tónů bílé, získala kresba opět o něco hlubší prostor.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Strukturu vzájemně se křížících vertikál a horizontál jsem užil ještě vícekrát, ale nejvíce vynikla na kresbě, v níž už jsem tahy kreslil tuší a latexem, v různých odstínech i různými technikami, které jsem si na předchozích pracích odzkoušel. Konkrétně to byla nejprve technika kresby tuší různě naředěnou na mokrý podklad, poté jsem kreslil naředěným latexem střídavě s ředěnou tuší, tentokrát na suchý podklad. U této kresby se mi podařilo dle mého názoru nejlépe nastínit hloubku „prostoru“. Tato kresba zároveň nese v sobě zárodek kreseb pozdějších, neboť se u ní projevují v směřování okrajových tahů náznaky válce.

Po kresbách struktur křížů jsem přímé tahy vyměnil za obloukovité, čímž jsem docílil vyznění napovídajícího více tvaru válce, u první z kreseb jsem použil tahy takřka totožného rádiusu, z nichž bylo budováno celé tělo válce. Pro tento pokus jsem užil jen tuše v několika tonálních stupních. Vznikl tak jakýsi válcovitý vír energie.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

V další kresbě jsem použil opět rádiusů v mnohem širších tazích, které jsem ve finále ještě obohatil bílou. Vznikl tak obraz, který dokáže oko vtáhnout jedinečným způsobem. Výsledný efekt je však spíše podoben zrcadlení světla v kruzích na vodní hladině nežli hloubce prostoru, kterou jsem chtěl naznačit.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Souběžně s velkými kresbami jsem začal vytvářet první pokusy o vyjádření totožné myšlenky v prostoru. Hledal jsem materiál, jenž by mi umožnil expresivnější a spontánnější formu vycházející ze samotného postupu. Kartón a drát jsou nakonec jedinými materiály, pro něž mne napadlo řešení, jež unese více vrstev. Volba materiálu nebyla produktem spekulací o co nejsnazší realizaci (jak se může jevit), nýbrž již samotné kresby mi společně se snahou o přenos myšlenky definovaly materiál, kterému jsem přizpůsobil formu natolik, až na první pohled není ani zjevným, že jsem se jak v kresbě, tak v papíru i drátech po celou dobu pokoušel neustále artikulovat jeden a týž záměr.

Než jsem začal pokusy s materiály mnou dosud nezpracovávanými, zkusil jsem interpretovat svou myšlenku v několika hliněných modýlcích, které měly podobu vydutého reliéfu se strukturální modelací či bez ní. Příkladem je hladká miska (miska coby klenba, otevřený prostor) pojednaná malbou.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Nenapadla mne pro klasické sochařské materiály žádná jiná – natož monumentální – forma, a tak jsem se utekl k materiálům, u nichž jsem mohl dosáhnout vysokého stupně vzdušnosti, otevřenosti plastiky okolnímu prostoru a schopnosti nechat se jím proniknout. U kartónových a drátěných realizací (i u několika kreseb) jsem zvolil formu válce. Znamená pro mne sama o sobě základní tři směry – osové propojení nebe se zemí a pnutí do stran.

Kartóny byly mým prvním pokusem o docílení vrstevnatosti (obsažené v kresbách) v objemu – prostoru. Nejdříve jsem začal pokusy protrháváním malých tabulek pětivrstvého kartónu se záměrem je prolamovat, sesadit a docílit mnohovrstevnatý průhled jakýmsi tunelem, výsledek zklamal pro nedosažitelnost dostatečné průhlednosti při více vrstvách kartónu (tady jsem poprvé narazil na omezení materiálu).

o
Autor díla: Jiří Kovařík

Tato forma mi nedovolila vyjádřit chtěné, vznikl proto další model, první z více lepených vrstev kartónu dohromady; ve snaze o zevrubnou formu válce jsem je slepil na stranách, jednotlivé vrstvy kartónu jsem odděloval po důkladném navlhčení a po uschnutí jsem je protrhával. Vznikly tak dvě tuby, v nichž bylo konečně více vrstev a slibovaly možnost dalšího vrstvení, a tím prostorového prohloubení. Jinak zůstaly tyto výtvory pro mne na úrovni pouhého pokusu, opět opuštěny v procesu pro neschopnost vyjádření vize. Dalším pokusem v kartónu byl válec zhotovený slepením šesti vrstev sedmivrstvého kartónu těsně k sobě, výhodou této volby byla větší vrstevnatost, ale skýtala malou vůli mezi vrstvami a tím znesnadnila přístup k jednotlivým vrstvám. Další nevýhodou tohoto modelu je nepohledovost, poskytuje pouze pohled zepředu – jako reliéf.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Následoval další pokus: ze tří jednotlivých válců zhotovených vždy z jedné vrstvy, tyto jsem mohl zpracovávat nezávisle na sobě s poměrně snadným přístupem, ale nešlo zase docílit dostatečné vrstevnatosti. Již od začátku jsem zamýšlel kartonové pokusy doprovodit světlem. Světlo zde má jen informativní charakter. Ve finále by mělo být sofistikovanější s částečným osvitem zvenčí.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

S těmito kartony, jak ještě bude zmíněno, nejsem zdaleka spokojen, způsob zpracování by musel být naprosto odlišný. Ať výsledky dosud dopadly jakkoli, stále se mi v hlavě rojí nové možnosti a východiska, od jejichž realizace si slibuji věrnější vyjádření vize.

Nakonec jsem karton opustil a vrátil se k drátu, mé první pokusy s drátem předcházely kartónovým, ale nenalezl jsem tehdy pro tento materiál ještě formu, jež by vyhovovala mému záměru.

Tu jsem objevil opět nejdříve v kresbě a k drátu jsem se vrátil ihned po posledním pokusu s kartónem i pro nedostatečnou pohledovost kartónových řešení. U drátěných interpretací své vize jsem přistoupil ke konstruktivnějšímu řešení. Už to nebyly objemy tvořené perforací stěn kartónu, ale prostorové konstrukce protkané liniemi zdařile zastupujícími kresbu. S potřebou dělenější formy se objevila nutnost přichytit k sobě dráty nějakým pevným spojem. Mé první pokusy s drátky spojovanými tavicí pistolí nedopadly dobře, a tak vznikla nutnost spoje zajistit něčím pevnějším. Jediné řešení, které mi přišlo na mysl, byla elektrodová svářečka, jež pro mne byla po tavné pistoli pro tyto účely tím nejdostupnějším prostředkem.

Až při práci jsem sám zjistil, že volba způsobu svařování nebyla nejšťastnější (neboť časově velmi náročná) a nikoli zrovna nejpreciznější. Koneckonců to byl jediný způsob svařování, jenž jsem kdy vyzkoušel, byť ne zrovna častokrát.

První, již svařovanou věcí z drátu, byla hrubá kostra velké konstrukce (tři obruče a čtyři tyče). Nebyl jsem si najednou schopen v tomto měřítku uvědomit kde, co a jak zasadit, a tak jsem se jal zprvu ujasnit si představu v menších drátěných kompozicích.

Jako první jsem předělal onu se spoji z tavicí pistole. Užil jsem zde zejména horizontálně situovaných kruhových výsečí (tří průměrů) kopírujících tvar válce (vytyčený několika obručemi svíranými čtyřmi tyčemi), vertikálních přímek jsem užil jako nosných, ale i formotvorných, kratší horizontální přímky jsou hlavně nosné (ve směru odstředivém /od osy válce/). Těmito třemi směry jsem chtěl definovat základní tři roviny prostoru, tyto linie jsem postupně rozvěšoval v prostoru se snahou o co nejdělenější dojem tak, aby se pokud možno linie co nejméně kryly a křížily (čehož bohužel při zachování pohledovosti nelze absolutně docílit).

Já se toho pokusil dosáhnout odvedením divákovy pozornosti pohybem. Toho jsem u této věci (jakož i později u ostatních) docílil rotací, která se s podivem projevila ve všech těchto dílkách zcela podvědomě a stejně přirozeně jako růst. Původně jsem i u této věci zamýšlel mnohem hustější předivo drátu, abych opět uplatnil větší vrstevnatost, od čehož jsem upustil pro ztrátu přehlednosti, průhlednosti. Výsledná forma je proto více vzdušnou a záměrně nechávám realizovat několik málo čar. K zavěšení tohoto modelu nedošlo sice na můj popud, ale nijak jsem se mu nebránil, neboť tímto mohl být alespoň jeden z prostorových směrů divákům přístupen.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Když jsem dokončil tento model, jenž mne poměrně vyčerpával svou nutností pravoúhlého řazení prvků (ač ani to se mi v důsledku nedařilo), pustil jsem se do mnohem volnější kompozice, která již nebyla omezena na vertikální a horizontální linie či pravoúhlé rozvržení, ale naopak skýtala možnost rozehrání linií všemi směry. Základním výrazovým prostředkem u této zůstal oblouk (už ne více přímka) natáčen a spojován v rozličných úhlech.

Opět jsem se snažil zachovat princip co nejmenšího křížení a co největší dělenosti. To se u této věci projevilo výslednou kompozicí několika výhonků s rozmanitými „pohyby“ (neboť jsem pro dělenost formy obětoval v tomto případě statičnost a provázanost předchozího díla a dráty se skoro po celé délce třesou při menším podnětu). Jelikož jsem tuto věc začínal skládat přímo podle kresby, dovolil jsem si v ní i několik neopakujících se linií, které dílko příjemně oživily.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Další menší kompozicí je opět jedna, v níž jsem aplikoval znovu přímku jak v kolmici, tak i spojnici s dalšími vrstvami ve směru horizontálním. U této malé kompozice jsem se pokusil o větší dělenost a menší vystopovatelnost linie odstraněním prvotního válce, na nějž jsem dříve ostatní prvky fixoval.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

V poslední menší konstrukci jsem se opět vrátil k volnější formě, u ní jsem si již dovolil velkorysejší délku drátu v několika dynamických liniích, procházejících větší částí konstrukce, spojujících obloukem dvě protilehlé strany. Další novinkou je u této věci dynamičtější forma rozpínající se více směry, která nesleduje dominantně pohyb vzhůru dílek předchozích.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Do velkého formátu jsem, sice ne ke své spokojenosti, převedl první válcovitou formu, s níž jsem vlastně v drátech začal. Na závěr ji však podstatně přetvořil. Dílo v tomto formátu funguje lépe než ve velikosti modelu, chtělo by však zvolit propříště silnější materiál, který by lépe kreslil.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Poslední je volnější kompozice, která vznikala jako kontrast k předchozí geometrické. Byla z veliké části vytvářena volně, bez předlohy. Jsem s ní však nejméně spokojen, nedokázal jsem v ní ani formu zharmonizovat, natož s ní vyjádřit myšlenku. Uvádím ji především pro srovnání měřítek (potažmo i přístupů).

Rád bych představil i svá současná východiska totožné myšlenky (jakkoli je jejich vznik stále ve vývoji), také z toho důvodu, že se mi zdají nejdále, či lépe řečeno, ač každá z dřivějších prací je jistým aspektem myšlence blízko, tato je nejblíže z těch, co jsem dosud vytvořil. Po opakovaném procítění a snaze o vmyšlení se do problematiky jsem prostor předefinoval (i v kresbách). Nechtěl jsem už pohyb omezit pouze na válcovitě stoupající, ale rozehrát jej všemi směry, neboť i vize, na níž je vše založeno, je zrovna tak všestředná a všudysměrná.

Již dříve jsem zpozoroval na předešlých modelech i na velkých věcech, že se mi ve všech prosazuje automaticky a zcela mimoděk spirálovitý pohyb vzhůru, tuto tendenci chci protentokrát již vědomě zachovat a snad i trochu rozvinout, a sice pohybem do všech stran. Měl by tím vzniknout mnohem větší chaos a více směrů rotace k dosažení pohybu až vířivého.

Další změnou je velikost jednotlivých fragmentů, ty jsem volil obecně kratší, někdy i o polovinu, vzniká tím z mnoha pohledů notný chaos, který však při bližším zkoumání počíná nabývat na řádu a představí-li si divák tento model třikrát větší a sebe v něm coby součást onoho reje částic, teprve by měl nazírat onu rozporuplnost chaosu i řádu v jednom.

Realizaci v materiále zamýšlím vytvořit průchozí, jak lze koneckonců vyčíst i z doposud hrubé koncepce modelu. Mám zato, že díky perifernímu vidění, když se člověk ocitne uvnitř objektu, by tato věc měla mít mnohem větší působnost. Je zde sice fakt, že průchodnost bude na úkor vícestranné pohledovosti, ale hodlám to riziko podstoupit.

Vznikl takto objekt asi o třech vrstvách, kryjící tři strany a tvořící tak jakýsi oblouk (pro mne osobně je jakousi „porta coeli“ ve volném prostranství). U tohoto objektu jsem momentálně dobrovolně opustil předchozí koncepce vyznívající z více stran. Druhým novým aspektem u tohoto modelu jsou důsledně dodržené přesahy (za spoji, kříženími) u jednotlivých liníí, každá z nich tak dostává o něco větší autonomii, byť jsou pevně spojeny s celkem.

Je pro mne teprve budoucností vytvořit objekt kryjící všechny strany a průchozí zároveň. (Což je zatím pro mne za prvé otázka počtu fragmentů, za druhé měřítka celého díla, ale i fragmentů vůči člověku, za třetí směru umístění jednotlivých fragmentů.) To byl zároveň příklad toho, jakých jednoduchých kalkulů zatím užívám ke své tvorbě. Ona série postřehů a úvah vedoucích k realizaci je sice spletitější, nicméně se v zásadě orientuji dle takto jednoduchých bodů.

A
Autor díla: Jiří Kovařík

Skoro v závěru jsem chtěl uvést příklady zrcadlení „nadsmyslna“ ve světě jevů : jednou paralelou je například v mé práci projevená spirála, která se v mém díle objevuje, ač nevědomě, již v mých předchozích tématech. (Pro mne osobně je symbolem univerza a především jeho aspektu nekonečnosti.) Ve světě jevů je rozhojněna: v říši rostlinné se projevuje skrytě, například v růstu stromů, viditelně v mnohých plodech (šišky, ananas, římský květák, …), v živočišné říši: coby šroubovice DNA, ulity lastur, ve světě živlů v podobě vírů: víry vodní, větrná tornáda, víření mraků nebo pohyb stoupajícího kouře. Je to zároveň tedy symbol proměny, nestálosti.

K prvku křížení bych chtěl podotknout, že pro mne má „sám princip“ symbolický až mystický význam, protože se zde střetávají a prolínají dvě protivy. (Byť v mém případě vzniklo následkem nutnosti, neznamená to, že si těchto rovin nejsem vědom.)

Dalším inspiračním zdrojem – nepřímým a podvědomým - mi byly například záře ztvárněny například v náboženských obrazech. Tato vyobrazení byla ve své době ztvárněním téhož.

Nespokojen bych mohl být s nedostatečným zpodobněním své vize. Onu nesmírnost prostoru a rozptýlenost světla jsem ve svém díle nedodržel. Světlo jsem ve svém kresebném a kartónovém vyjádření centralizoval a prostor omezil na jeho naznačení. Nakonec ona vize, jak jsem již naznačil, je takové podstaty, že její zpřístupnění mi bude unikat provždy. Nevýhodou drátů, a snad jakéhokoli materiálu vystaveného podobnému úkolu, jest nezbytnost vazby jednotlivých prvků.

Odvěký problém a snaha odhmotnit hmotné, odrazit, od země odpoutat to, co k ní její gravitací tíhne (oproti kresbě a malbě obrovská omezenost, neschopnost vnést do díla více světla při zachování hustoty vrstev, a otevřít zejména středový prostor zároveň z více – pokud možno ze všech – stran). Dalším aspektem drátů je při jejich nedostatečné provázanosti třas. Mně osobně nevadí a zvykl jsem si naň, ale může narušit divákovo vnímání.

Stále jsem, a dle mého názoru i budu, nadále nespokojen se svou neschopností vyjádření této vize, ať jakkoli se jí budu blížit, bude mi vždy unikat. Jsem tudíž přesvědčen, že není možno absolutně přenést obrazem zkušenost! Přesto vím, že mne to před mými pokusy neodradí. Zároveň jsem však také přesvědčen, že schopnost dílu rozumět, vnímat jej do jisté míry záleží (opět na subjektivní úrovni) na zasvěcenosti diváka.

Sdělím zde alespoň jeden další směr, jímž chci ještě dílo rozvinout, a sice jej pomalovat; zatím jsem však stále ve fázi zvažování jednotlivých možností aplikace barvy, jichž je nepřeberné množství.

Chci zmínit ještě další, však pouze uvažované východisko (způsob řešení), instalaci, k níž jsem se nepřiklonil z více důvodů. Konkrétně jsem mínil jednotlivé tahy zavěsit ze stropu tak, aby vytvářely doposud nejdělenější strukturu (chtěl bych mít jednotlivé tahy zavěšeny v takové vzdálenosti od sebe, aby bylo možno instalací projít). Hlavní nevýhodou je požadavek příliš rozlehlého prostoru (jaký dispozici nemám), jenž by po celou dobu trvání instalace ztratil svou operativnost.

Svou tvorbu z uvedených tří kategorií vztahuji zejména k uplatňování subjektivity, je to především z důvodu mého přesvědčení, že každá tvorba v historii je více či méně, ale do jisté míry vždy, subjektivní.

Nemíním tím, že bych snad svůj subjektivní postoj (svůj náhled na věc, své vidění) uplatněný ve vlastní tvorbě chtěl aplikovat na případné studenty. Naopak by pro mne bylo zadostiučiněním, kdyby se mi podařilo v studentech vzbudit vlastní iniciativu v přemýšlení o výtvarnu. Kupříkladu vyloudit z nich vlastní způsob interpretace jak děl vlastních, tak i cizích. To by se ovšem muselo udát při výuce prosté jakýchkoli dogmat či alespoň při možnosti jejich svobodného pochopení.

Jsem si hluboce vědom toho faktu, že ať je něčí projev originální a subjektivní jak chce, přeci jen vždy existují souvislosti s díly, jež byly jedincem spatřeny a buďto vědomě či nevědomě se do určité míry pak v tvorbě zrcadlí. Nakonec ať jsou pak vlivy jiných děl či přímo autorů v produkci takového subjektu vidět více či méně, vždy nechť je bráno v potaz, že byly přežvýkány jinou myslí s jinými obraznými zkušenostmi.

Uvažování, vidění i cítění každého subjektu je tedy výslednicí spatřeného, slyšeného apod. v souslednosti časové. Přičemž se souběžně rozvíjí i myšlení jedince, které je onou kuchyní, kde ze všeho zažitého vzniká finální představa, hnětena a dále připravována s ohledem k (cíli) povaze finálního produktu.

Pokud to přeženu, neexistuje pro mne snad ani objektivita jako taková, neboť i ono objektivní každý na základě svého vývoje chápe po svém.

Na závěr si myslím, že právě subjektivita je ve všech oborech základem pokroku, neboť nemůže nikdo přijít s novou myšlenkou mezi shodně uvažujícími.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Jiří Kovařík

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Výtvarný obor